Treking > Treky, turistika > Fagaraš, přechod hlavního hřebene nejvyšího pohoří v rumunských Karpatech
Fagaraš, přechod hlavního hřebene nejvyšího pohoří v rumunských KarpatechNáročná hřebenovka v Jižních Karpatech, přechod nejvyššího pohoří Rumunska8.4.2014 | Roman Wojtas
O přechodu Fagaraše, nejvyššího pohoří Rumunska bylo rozhodnuto během týdne. Pořád jsem se chtěl někam vydat, ale nevěděl jsem kam a kdy. Sešli jsme se náhodou s kamarádem a on mi řekl, že plánuje jet na Fagaraš, ale nemá s kým. Bylo jasno. Je jediný problém - máme na to pouze osm dní i s cestou. Cesta do RumunskaAutem nás odváží přítelkyně do nedaleké Čadce. Odtud pokračujeme vlakem do Košic. V Košicích přestupujeme na rychlík do Budapešti, kde přestupujeme na vlak do Vinta de Jos. Na hranicích Maďarska s Rumunskem v Cultuci posouváme čas o hodinu dopředu. Z Vinta de Jos ještě hodinu a půl osobákem do Sibiu. V Sibiu jsme o půlnoci a vlak do vesničky Turnu Rosu, kde je náš výchozí bod, jede ve tři hodiny ráno. Zkoušíme přespat v parku, ale park je permanentně hlídán policisty, takže se rozhodujeme usmlouvat cenu taxi. Po kratším dohadování s taxikářem nás taxi veze do Turnu Rosu za 40 lei. Čtěte také: Ledovcová jezera v Jižních Karpatech Taxikář je velice ochotný a ve vesničce se nám ptá na místo, kde se dá postavit stan a přenocovat. Vykládá nás asi kilometr za vesnicí. Začíná pršet, tak urychleně stavíme stan a jdeme spát. Je hodinu po půlnoci a cesta nám trvala 25 hodin. Stoupání na hlavní hřebenRáno kolem páté hodiny nás budí štěkot psů, naštěstí si je bačové zavolali. Můžeme ještě chvíli v klidu dospávat. Vydávám se na nákup do vesničky a Honza mezitím balí stan a vaří čaj. Obchod ve vesnici je dobře zásoben. Chléb dostávám ještě teplý. Jediná věc co nám chybí a nebyla ani v obchodě je mapa. Jsme odkázáni pouze na průvodce, kterého jsme si zakoupili, když jsme u nás nemohli sehnat mapu Fagaraše. Je v něm i orientační mapa. Při snídani studujeme průvodce, kde by měl být cíl dnešního dne, ale po dohodě si žádný cíl nestanovujeme. Pouze to, že půjdeme do 19 hodin večer, a pak se začneme ohlížet po místě pro stan. Zjišťujeme taky naši nadmořskou výšku. Činí 383 m n. m. Vycházíme po červené značce. Po dvou hodinách docházíme ke značení červeného kříže. Stoupání je hodně prudké, a tak postupujeme velmi pomalu. Dostáváme se na první poloninu. Musíme dál. Vystoupáme na první vrchol našeho treku Vf. Tataru (1 890 m). Přecházíme vrchol a dáváme pauzu u pramene vody doplňujeme zásoby vody a dáváme malou svačinku. Pokračujeme, protože čas pokročil a mě bolí docela hodně ramena ohlížíme se po místě pro stan, asi o půl hodiny dříve než bylo v plánu. Krásnou rovnou plochu ideální pro stan jsme našli v sedle Surul. Stavím stan a Honza se ujímá vaření, jmenoval jsem ho kuchařem naší "velké expedice". Uvařil velice chutné rizoto. Spát jdeme kolem 21 hodin. Hranice dvou tisíc metrůProbouzíme se do nádherného dne. Se snídaní a balením báglů moc nepospícháme a užíváme si krásných rozhledů po okolních horách, poloninách a údolích. Vycházíme kolem 10. hodiny. Cesta se pořád zvedá a my poprvé zdoláváme výškovou hranici 2 000 metrů. Stoupáme na vrchol Vf. Capul (2 274 m). Těsně pod vrcholem míjíme stádo oslů, koní a ovcí. Už se na nás rozbíhají i čtyři velcí psi, ale dva rázní bačové je okamžitě volají spět. Psi sice poslechnou, ale neustále na nás vrčí. Dáváme se do řeči s bači a psi se okamžitě uklidnili. Domluva to byla sice krkolomná, ale přece jsme se domluvili a dochází i k focení. A fotíme se i s největším psem Tarzanem. Dokonce jsem si ho i pohladil. Loučíme se a pokračujeme dále scházíme poměrně prudce dolů a docházíme k rozcestníkům. Tady zjišťujeme, že pod námi je jezero Avrig. Tento krásný pohled na průzračně modré jezero, nad kterým je velké sněhové pole, kazí velká hromada rezavých konzerv vedle tohoto jezera. Sejdeme dolů a dáváme pauzu, myjeme se a zase vycházíme. Tady se cesta opět prudce zvedá na vrchol Scara (2 306 m) a ostrý vrchol Puha (2 176 m). Za tímto vrcholem je sedlo Scarii (2 146 m). Tady je útulna Salvamontu a místa na stanování. Jsou tady další turisti, půjčujeme si mapu a zjišťujeme, že před námi je druhý nejvyšší vrchol Fagaraše Negoiu (2 535 m). Sestupujeme na chatu Negoiu (1 546 m), od které vede sice velice strmá, ale ne tak technicky náročná cesta. Stan stavíme poblíž chaty a jdeme na ochutnávku nejznámějšího rumunského piva Ursus. Na chatě je na prodej mapa sice hodně zvláštní, ale aspoň něco. Jdeme si uvařit večeři a spát. Kolem stanu se potulují osli a jeden je zvláště přátelský, nechává se drbat. Na NegoiuBudíme se opět do krásného a teplého rána. Vydáváme se krásnou cestou plných nádherných výhledů na vrchol Negoiu (2 535 m). Toto stoupání je velice únavné, a tak máme častější pauzy. Kameny se mění v balvany a toto stoupání nám jen zpestřují sněhová pole. Začíná se zatahovat a sem tam padá i nějaká kapka. Dostáváme se na vrchol. Je taková mlha, že nejde vidět na krok a mrholí, tak spěcháme se sestupem. Dolů vede Drákulova stezka. Je to spíše komín odjištěný řetězy, takže je celkem bezpečný. Pod vrcholem je přece jenom lepší viditelnost, ale teplota klesla hodně nízko. Ztrácíme značku, a tak se chvíli motáme dokola. Brzy značku zase nacházíme, byla pod sněhem. Pomalu scházíme k jezeru Lac Caltun (2 135 m). Tady je opět útulna Salvamontu a taky velice dobrá místa pro stan. Protože fouká už velice silný vítr a je nám velká zima, a také jsme po velice strmém stoupáni unavení, rozhodujeme se strávit noc tady. Převlíkáme se do teplého oblečení, ale teplota klesla tak nízko, že potřebujeme i rukavice. Je tady opět pár turistů, a tak si zase půjčujeme mapu. Zjišťujeme, že Moldoveanu (2 544 m) už není daleko. Tak 15 hodin odtud. Jdeme spát s dobrým pocitem, že už jsme blízko. V noci vítr hodně zesílil a museli jsme stan znovu ukotvovat. Pokračujeme po hřebeniRáno vstáváme brzy, abychom vyšli včas. Je pod mrakem, vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Teplota je také hodně nízko, a tak jdu poprvé v teplých kalhotách, teplé bundě, čepici a rukavicích. Malá skupinka Čechů, co vyšli před námi, se vrátila zpět s tím, že nahoře je vichřice a přečkají raději tady. My ale musíme jít, tlačí nás čas. Vycházíme po travnatém chodníku a překonáváme dva nevýrazné vrcholy. V tomto větru je to ale velice obtížné. Pak stoupáme na vrchol Laitel (2 390 m). Odtud strmě klesáme, vítr je tak silný, že nás vytlačuje z chodníku a my se zapíráme co můžeme, abychom se udrželi na nohou. Jak jsme zjistili, jsme jediní co pokračují dále. Ostatní zůstali u jezera a dávají si den odpočinku. Po úzkých skalnatých chodnících se blížíme k jezeru Balea Lac (2 027 m). Vítr už je tak silný, že mě málem shodil ze skály dolů u focení, tak se rozmýšlíme a po krátké bojové poradě klesáme k jezeru, kde chceme přečkat do dalšího dne. U jezera zjišťujeme, že počasí nám není nakloněno a vichřice je hlášena i na další dny. Po této informaci se rozhodujeme náš trek ukončit kvůli nedostatku času. Cesta domůZklamáni touto situací zjišťujeme cestu do Sibiu. Po rozhovoru s jedním domorodcem si myslíme, že Sibiu je jen osm kilometrů od nás. Je to pro nás překvapení, a tak se vydáváme pěšky po serpentinové cestě. Jaké bylo další překvapení při prvním kilometrovníku - Sibiu 78 km. Už nám bylo vše jasné, ne 8 ale 80 kilometrů. Zkoušeli jsme stopovat a měli jsme štěstí, po asi 10 minutách nám přistavil mladý sympatický pár, který nás zavezl až Do Sibiu. Za hodinu a půl jsme byli ve městě. Na vlak jsme měli čas ještě dvě hodiny, tak jsme se vydali do místní restaurace. Objednali jsme si typické rumunské jídlo. Dostali jsme obrovskou porci masa jehněčího a hranolek. Taky jsme ochutnali i pivo. Pak už jsme se uchýlili na nádraží a čekali na vlak. Vyjeli jsme osobákem do Medias. V Medias jsme přestoupili na rychlík, který jel až do Vídně. Tady jsme měli menší problém s místenkami. Na našich místech už byl někdo jiný s těmi samými místenkami… Vše ale vyřešil průvodčí, který nás usadil do prázdného kupé a až do Budapešti bylo jen naše. Na hranicích Rumunska s Maďarskem prohledávali celníci kupéčka docela pečlivě. Pokračovali jsme až do Budapešti. V Budapešti jsme přestupovali na vlak do Košic. Na hraničním přechodu Hidasnemeti, kde jsem si chtěl dokoupit lístek, mě začali celníci docel razantně upozorňovat, že nesmím vylézat z vlaku. To už jsem ale zkontrolován byl, posadili mě zpátky do vlaku a tak nezbývalo než dokupovat lístek u průvodčího. Po Slovensku se už cesta táhla, jeli jsme samými osobáky a často jsme přestupovali. Kolem 16. hodiny jsme konečně doma. Cesta trvala 20 hodin. Musím podotknout, že jsme žádné problémy se psy a lidmi neměli, žádný pes se na nás nevrhal a nechtěl nás za každou cenu pokousat, ani se tam neprohánějí žádné smečky těchto krvežíznivých potvor, jak jsem se někde dočetl. Také nám ani nikdo nerval věci z batohu, ani nikdo na nás nevytahoval nože, jak jsme si měli dávat pozor. Právě naopak, lidé jsou tam laskaví a snaží se pomoci a porozumět. Je tam nádherná příroda, nádherné hory a poloniny. Skvělý relax. Tuto zemi doporučuji bez obav na treky. I my tam máme ještě namířeno, chceme dojít zbytek pohoří a každopádně i na některá další. Další související články:+ Putování Fagarašem; soutěžní článek č. 4, Treking s Tilakem 2009+ Výstup na Moldoveanul, nejvyšší vrchol pohoří Fagaraš a Rumunska + Deštivé hory ve sněhu - zimní Fagaraš, soutěžní článek č. 7, Treking s Tilakem 2008 + Rozmary počasí na Fagaraši, Treking s Tilakem 2007; soutěžní článek č. 6 + Iezer Papuša, menší bratr Fagaraše, hřebenovka + Rodna, přechod pohoří aneb rumunské Roháče + Vilcan, hory polonin a krásných výhledů + Treking s Tilakem 2009, VI. ročník soutěže Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Přecházeli jsme Fagaraš s partou v roce 1974, tehdy to bylo docela drsné. teď jsem o tom napsala článek na jedny seniorské stránky. Dovolila jsem si jako doprovod použít vaše obrázky, protože ty naše časem vybledly :-) Prosím, sdělte mi, zda nemáte námitky, než článek zveřejním. děkuji
|
|