Výstup na Cotopaxi (5 897 m n. m.), horu v Ekvádoru přes Refugio Jose F. Ribas a po ledovci

Až dva dny zpátky výšlap na Ruco Pichinchu (4 700 m) mě vrací energii, znovu se o něco pokusit. Ihned jak jsem slezl z Chimba, domluvil jsem výstup na druhou nejvyšší horu Ekvádoru, stále činnou Cotopaxi (5 897 m). Co je zvláštní, celé to mezidobí na tento výstup nemyslím. Beru ho jako alternativu, postrádám hlad a touhu. Ale když už jsem tady…

Refugio Jose F. Ribas

Dopíjíme kávu, dosrkuji jogurt a nakládáme batohy na přesun pod Cotopaxi. Společnost nám dělá opět Frederico, malý holohlavý průvodce s vizáží Roberta Carlose. Svým džípem nás vyveze na parkoviště pod chatu a odtud za bušícího lijáku musíme vystoupit zhruba dvě stě výškových metrů.

Durch promoklí vstupujeme do chladné chaty Refugio Jose F. Ribas v úctyhodné výšce 4 864 m. Každý se snažíme zabrat co nejlepší postel v místnosti pro milion lidí. V celé chatě jsou jen jedna kamínka, kde většina z toho milionu, chce usušit co se dá.

Výstup na Cotopaxi znamená budíček před půlnocí, tak aby se v jednu ráno vycházelo. Tento způsob má svůj důvod. Stabilitu sněhové pokrývky, což v teplejších odpoledních hodinách může zapříčinit laviny. Ze dvou možných variant cest k vrcholu volíme starší klasiku.

Kolem druhé hodiny odpolední nám obsluha chaty servíruje výbornou večeři na ustrojený dřevěný stůl a my se do ní s chutí a v péřovkách pouštíme. Ostrá polévka a kuřecí paprčka nás nasytí a ve čtyři jdeme zalehnout. A v tuhletu chvíli se ve mně probouzí takový ten pocit, který horolezci moc nemusí. Pocit tlaku v oblasti břišní.

Nedokážu ve spacáku zaujmout mojí oblíbenou polohu a když se o ní pokusím, nezaklekávám do startovním bloků, ale rovnou sprintuji na docela čisté wecko v přízemí. Tento proces probíhá asi v půlhodinových intervalech a spotřeba toaletního papíru narůstá. Lucka mi nabízí nějaký prášek, beru rovnou dva, a věřím v účinek. Bohužel se nedostavuje a asi kolem 22 h zkoušíme jiný druh léku. Budíček vůbec nemusím řešit.

Erupce na ledovci

Kolem půlnoci odbíhám znovu do ulevovacích prostor a doufám v zázrak. Mezitím nám Frederico vaří čaj z koky. V jednu hodinu ranní, vybaveni a někteří i odbavení, vyrážíme vzhůru. Dvě hodiny šlapeme přes tři sta výškových metrů po suťových morénách, až k ledovci. Každých deset minut prožívám vnitřní nátlak, abych to otočil. Tady by to ještě šlo bez následků pro celou naší tříčlennou výpravu. Vždy se situace uklidní, ale vzápětí nemilosrdně přichází.

Boj s myšlenkou návratu vrcholí u ledovce. Tady už musí přijít rozhodnutí, protože na tomto místě musíme nasadit mačky a navázat se na lano. Jsme ve výšce 5 200 m. Jdu na to. Před asi dvaceti lidmi na posledním nezasněženém místě stahuji kalhoty… Teď už to má v rukou někdo jiný.

Aby toho nebylo málo, nejdou mě nasadit mačky. Připadám si jako největší amatér a Frederico mi pomáhá. Luboš, aniž by znal pravou příčinu mého zdržení, kroutí hlavou, obzvlášť, kdy se dostáváme na chvost pořadí skupin. V tento okamžik je mi to jedno. Každopádně nastupujeme za svitu čelovek na sněhový masiv sopky a můj boj přetrvává. Jsem rozhodnut sdělit parťákovi, že to balím, a to znamená otočku pro všechny.

Po dalších dvou hodinách v 5 400 m už nemohu zadržovat ventil a povoluji… buď anebo. Je to jako s ruletou. Náboj zůstal v komoře a já doslova letím vzhůru. Je tma, jen v mysli tuším jakým terénem stoupáme. Od 5 600 m, v těchto místech se obě výstupové cesty potkávají, začíná parťák čím dál víc odpočívat. Snažím se mu vehnat do žil co nejvíc energie a teplého čaje.

O dalších vystoupaných dvě stě metrů se ptá, kolik ještě. Tyhle otázky jsou čím dál častější a já čím dál častěji ubírám o padesát metrů méně, než je fakt. Chci toho kluka mít tam nahoře a cítím, že nám chybí jen kousíček. Samozřejmě, že šplháme čím dál pomaleji, ale jsme blízko. Posledních padesát metrů je ve znamení prudkého stoupání.

Najednou vnímáme klesající úhel sklonu svahu a probouzející se sluníčko svými paprsky ukazuje na místo nejvyšší - 5 897 m. Řveme na sebe, objímáme se. Emoce jdou z každého z nás v plné síle. Je sobota 15.6.2019, 6:22h. Jsme tady úplně sami a jako bonus nádherné svítání. Užíváme si to. Pár mrazivých fotek a je čas jít zpátky. Přemýšlím kolik hodin, dnů, týdnů, měsíců obětuješ pro vrcholovou desetiminutovou slast. A stejně do toho opakovaně jdeme.

Návrat

Sestupujeme dolů. Už nemáme vodu ani čaj, poslední jsme vypili nahoře. Žene nás ovšem pocit nejsladší. Teď i na vlastní oči vidíme, čím jsme vystoupili a teď nás čeká. Kolmé dlouhé traverzy, obcházení séraků a trhlin. Spěcháme dolů, protože sluníčko začíná péct do lavinových polí.

Za dvě hodiny shazujeme mačky a dlouhými kroky se boříme do blátivé morény. Vidíme chatu a Lucku jak na nás mává. Není nad pocit štěstí návratu. Jdeme s Lubou společně v ruce svírajíc českou vlajku. Vcházíme do chaty, u stolů posedávají unavení horolezci, a ve dveřích zpíváme: Kdo neskáče není Čech, hop hop hop. Rozrážíme ticho.

Obcházím stoly a každému gratuluji k výstupu. Jenže… Na první pohled se zdá Cotopaxi jako choďák. On to vlastně i je, ale není rozhodně zadarmo. Minimálně svojí výškou. A fakta? Ten den se o vrchol pokoušelo 35 lidí. Nejvyššího místa se dotklo osm, včetně nás. Takže po pár minutách gratulací, se cítím trapně. Ale myslím, že pro každého z nás je vítězstvím návrat. Možnost uskutečnit další výzvy.

Po Chimborazu jsem se cítil hodně dole a těžko hledal odhodlání. Dokonce těch myšlenek, proč dál se snažit, byla spousta proti. A jeden zdánlivě nenápadný výstup na Ruco Pichinchu zase otočil kormidlo. A to je hezký na horách. Nikdy nevíš, jak a co ti přinesou.

Díky Lubovi za těch krásných 18 dnů a za obrovskou vůli se rvát. Fredericovi na dálku, že nám věřil a vytáhl nás. Lucce za trpělivost a společnost při putování. A nakonec Ekvádoru za spoustu zážitků. Stálo to za to!