Lúčanská Malá Fatra a Malá Magura v Strážovských vrších, přechod hřebenů pohoří

Odlehčený vandr pro starší a pokročilé

"Dosť bolo Lúčanskej Fatry!" by měl znít slogan letošní příspěvkové sezóny na portále treking.cz. Kolik už jich tam bylo uveřejněno a i tento jistě nebude poslední! Ale nenapište, když je tam tak krásně…

Další vzpomínková záležitost. Putování Lúčanskou Fatrou mělo původně kopírovat naši trasu z roku 1984 a bylo určeno pro ty, co to pamatují, nebo by alespoň mohli pamatovat. Na poslední chvíli jsme změnili počáteční výstup z Kuneradu po modré TZ rovnou na Veľkou Lúku za zelenou TZ směřující na Hornou Lúku a nocleh v útulni "Grandhotel Partyzán", o které jsme tenkrát neměli ani ponětí. Malá Magura je takový "bonus" - tu jsme ještě nikdy nešli.

Termín zůstal tradiční - druhá polovina srpna. Geomorfologické, botanické a zoologické pojednání o předmětných pohořích ponechám na znalcích, jen dodávám, že medvědi tam samozřejmě stále jsou, i když při provozu, který jsme zejména na Lúčanské Fatře zažili, by byl zázrak na nějakého natrefit.

Pátek

Vyrážíme kvůli dopravnímu spojení už v pátek velmi brzo ráno, při přestupu v Žilině stíháme i docela vydařené halušky v nádražní restauraci. Navazující autobus nás vyloží na konečné "Kunerad, pod liečebnym ústavom". Ovšem nenechte se mýlit, nic takového tam už není. Původně lovecký zámeček postavený v roce 1916 skutečně za socialismu sloužil jako "liečebný ústav" nemocí dýchacích cest a tuberkulózy, ale smetla ho nevydařená privatizace. Dvakrát vyhořel (ve druhém případě se dokonce hovoří o úmyslně založeném požáru) a teď bez střechy zvolna chátrá.

Rozcestník Zámok Kunerad udává 600 m n. m., vyrážíme po zelené TZ a pomalu nabíráme výškové metry. Za rozcestím Svitačová dolina (665 m n. m.) nás chytá déšť, ale je to jen přeháňka, na dalším rozcestí Pod Turčianskou (790 m n. m.) už zase svítí sluníčko.

Cesta je stále příkřejší, a tak se to neobejde bez funění, proklínání a tichého nadávání. Už nám holt není třicet. S několika zastávkami nakonec dosahujeme hřebenové červené značky v místě zvaném Pod Hornou Lúkou (1 266 m n. m.). Ještě vystoupat těch pár výškových metrů na Hornou Lúku (1 299 m n. m.) a odbočit stále po zelené k "Grandhotelu Partyzán".

Útulnu prozrazuje kouř z komína, někdo tam už je. Potkáváme Romana, který tu čeká už druhý den na své kamarády. Zatím stačil opravit korýtko u nedaleké studánky a na odtoku zabudovat starý dřez, aby bylo kde se umýt. Pilně topí v přízemí útulny, protože "noci jsou zde chladné", jak se praví ve známém filmu Limonádový Joe. Během deseti minut začíná znovu vydatně pršet, a tak jsme rádi, že jsme to stihli.

I tento déšť nakonec ustává a útulna se zvolna plní dalšími pocestnými. Přestali jsme počítat u sedmnáctého příchozího. Potřebujeme se po brzkém ranním vstávání vyspat, ale někteří nocležníci se přišli spíš pobavit a při lahvince "pohovořit o životě", samozřejmě nijak tiše. Navíc je v přízemí útulny šíleně přetopeno, protože "chladná noc" se nějak nedostavila. O posilujícím spánku nemůže být ani řeč. Pátek holt není nejlepší den k chataření, ale útulna není přece jen pro nás…

• Kunerad, zámok - "Grandhotel Partyzán" 5,9 km, 3:15 h, nahoru 720 m, dolů 45 m

Sobota

Vstáváme brzy a zjišťujeme, že někteří pozdně příchozí zůstali rovnou venku, stříška z lexanu nad venkovním posezením je prostě k nezaplacení. Opouštíme útulnu ještě než se vzbudí většina nocležníků, dnešní naše trasa bude trochu zvláštní. Směřujeme sice na Kľak (1 352 m n. m.), ale abychom nepřišli o nejvyšší vrch Lúčanské Fatry - Velkou Lúku (1 476 m n. m.) - volíme následující postup. Bágly schováváme v lese a na Velkou Lúku vyrážíme nalehko jen s lahví vody s tím, že se stejnou cestou zase vrátíme zpátky.

Den se vyloupl do nádherného rána, nebe je bez mráčku a doliny jak na martinské, tak na rajecké straně Lúčanské Fatry jsou po včerejších deštích ponořeny do mraků, jež tvoří jakési mléčné moře, ze kterého vyčnívají jako ostrovy jen hřebeny dalších pásů pohoří, Velké Fatry a Kremnických vrchů na jedné a Súlovských vrchů a Strážovských vrchů na druhé straně. Další se ztrácejí v oparu. To jsou ty chvíle, kdy si člověk uvědomí, proč jezdí na vandr.

Potkáváme osamělého borůvkáře, úroda je letos opravdu vydatná, a proto také neodoláme. A k tomu ty excelentní výhledy. Vyhoupneme se na Veterné (1 442 m n. m.) a Vidlicu (1 466 m n. m.) a zbývá poslední úsek na Velkou Lúku. Ten vede klečí, a přestože je spíše sucho, cesta je poseta bahnitými kalužemi, které je potřeba krkolomně obcházet.

Konečně je tu Veľká Lúka s pověstnými vysílači, ale ty nám připadají jako mimo provoz. Kousek pod vrcholem na martinské straně vyrůstá jakési chatové městečko, civilizace je zřejmě nezastavitelná. Ještě vrcholové foto a zase zpátky, náročnější část dne nás teprve čeká. Nalézáme schované bágly a teď už natěžko pokračujeme směr Kľak.

Znovu procházíme Hornou Lúku a za sedlem Pod Hornou Lúkou postupně ztrácíme cca 250 výškových metrů do sedla Majbíková (990 m n. m.). Přestože Lúčanská Fatra je pokládána za opomíjené pohoří, kde ani lišky nedávají dobrou noc, potkáváme osamělé vandrovníky i malé skupiny, jsou to všechno Slováci a mladí, to v roce 1984 opravdu nebývalo. Na dotaz, jak to, že chodí, když dříve nechodili, odpoví švarný třicátník: "Rodičia nás k tomu viedli". Cosi se mění k lepšímu a není to jen tím, že byl zrovna víkend.

Za sedlem Majbíková ovšem končí veškerá legrace. Musíme pěkně zase našlapat zpět ztracené výškové metry a vylézt na vrch Hnilická Kýčera (1 218 m n. m.) a nebude to zadarmo. Cesta je poseta vršky a sedly, abychom si toho pohybu co nejvíce užili. V občasných výhledech lze pozorovat, že ranní "mléčné moře" na rajecké straně pomalu ustoupilo, zatímco na martinské straně se stále drží. Znovu potkáváme další a další pocestné, jeden si mě při odpočinku mimo značku plete s medvědem, no to bych byl pěkně vychrtlý medvěd!

Při závěrečném trháku na Hnilickou Kýčeru nás předchází cyklista. Ano, předchází, kolo dokonce nese na rameni, charakter cesty totiž nic jiného neumožňuje. Na vrcholu Hnilické Kýčery ještě přibyli další dva jeho kamarádi. Byl jsem zvědav, jestli to míní na kolech sjet do Sedla pod Hnilickou Kýčerou. Můžete jednou hádat. Když jsme s jistými obtížemi scházeli tento ostrý a kluzký sešup, vyjetá kolej přímo po spádnici hovořila jasnou řečí. Sjeli to a zřejmě i přežili.

Sedlo pod Hnilickou Kýčerou (1 028 m n. m.) je další vzpomínková záležitost. Byl jsem mile překvapen. Místo jakéhosi zanedbaného plácku se "záchodovým" lesem, kde se bivakovalo jen kvůli tomu, že je tu voda, se najednou objevilo upravené ohniště s posezením, dřevěný kříž, u kterého hořelo světlo, a malá zvonička s opravdovým zvonem. A všude čisto. Nemusím dodávat, že jsem se už dlouho tak dobře nevyspal.

• "Grandhotel Partyzán" - Veľká Lúka - Sedlo pod Hnilickou Kýčerou 16,5 km, 6:16 h, nahoru 858 m, dolů 1 107 m

Neděle

A teď už zbývá jen ten Kľak. Démonický Kľak. Přiznám se, že jsem od roku 1984 nějak pozapomněl, jak zákeřný a náročný je to výstup. Hned na začátek "na zahřátí" vylézt na Úplaz (1 085 m n. m.), po něm hned 100 výškových metrů dolů do Sedla pod Úplazom (988 m n. m.) a znovu přes 150 výškových metrů nahoru na Jankovou (1 163 m n. m.).

Pravdou je, že za Jankovou začíná asi nejpěknější část celého tohoto putování. Cesta se výškově trochu narovná a hlavně se otevře do horských luk s nádhernými výhledy, kterým samozřejmě vévodí dominantní Kľak - neustále před očima a matoucí nešťastné vandrovníky, kterým se musí zdát, že "už je to jen kousek".

Za nevýrazným vrškem Skalky (1 191 m n. m.) začne cesta klesat do Vríčanského sedla (950 m n. m.) a věru, že je těch ztracených výškových metrů trestuhodně mnoho. Samotné sedlo nese stopy občasného bivakování, není se co divit, kousek po žluté TZ směrem na Rajeckou Lesnou je pramen s vodou. I my ji dobíráme a dáváme si oběd, což nám s nacpanými břichy výstup na Kľak moc neulehčí.

Ten začíná ostrým trhákem rovnou do svahu bahnitou cestou, kde je těžké se jen udržet na nohou. Je zajímavé, že tento úsek si všichni pamětníci z našich řad velmi dobře vybavují. První metou je Ostrá Skala (1 220 m n. m.) opět s nádhernými výhledy. Kľak teď na chvíli zakryly Rovné Skaly (1 277 m n. m.), ale na oplátku je vidět celé naše předešlé putování od vysílačů na Velké Louce přes Hnilickou Kýčeru a všechny ty další nádherné kopečky a údolíčka Lúčanské Fatry.

Vyhoupneme se na Rovné Skaly a přes malé sedýlko přicházíme na rozcestí Pod Kľakom (1 275 m n. m.). Teď už zbývá jen závěrečný výstup, který není ani 100 výškových metrů. Prostorný vrchol Kľaku s velkým plechovým slovenským dvojitým křížem a ostrým skalnatým srázem na západní straně, který není nic pro ty, co trpí závratí, se hemží svátečními turisty. Bodejť ne, je přece nádherná letní neděle a parkoviště na Fačkovském sedle (792 m n. m.), které je odtud vidět, je plné aut. Ale nepohlížejme na tyto "sváteční" turisty s despektem. Ono těch více než 500 výškových metrů z Fačkovského sedla je i nalehko pěkná zabíračka…

Ale ještě nejsme u cíle dnešního putování. Tím je útulňa Javorinka pod Kľakom, je třeba sestoupit po žluté TZ na rozcestí Pod Skalou (1 255 m n. m.) a pokračovat po zelené TZ směrem na Vrícko. Útulna neleží přímo na této TZ, vede k ní neznačená odbočka, ale kombinace dnešních vymožeností zvaných GPS a mapy.cz nás nakonec bezpečně dovádějí k cíli. I my jsme už tak hluboko klesli do mobilního bahna…

Přicházíme relativně brzy, zatím tu nikdo není, ale situace z "Grandhotelu Partyzán" se klidně může opakovat. V přízemí útulny je místo tak akorát pro nás sedm, ale půda by těch dalších nejméně deset určitě zvládla.

Nakonec s podvečerem přicházejí jen dva budoucí maturanti z Blanska, vyšlápli to z Fačkovského sedla a určitě museli být trochu zaskočeni, protože někteří z nás by mohli být klidně jejich prarodiči. U večerního ohýnku ale bariéry mizí, povídáme si o vandrování a o životě, je fajn, že i v této podivné době se stále najdou mladí lidé s touhou spát pod širákem, protože to se na sociálních sítích prostě zažít nedá…

• Sedlo pod Hnilickou Kýčerou - útulňa "Javorinka" pod 12,1 km, 5:02 h, nahoru 1 007 m, dolů 853 m

Pondělí

Konečně měl nastat slíbený odpočinkový den, ovšem úplně zadarmo to nebude. Od útulny Javorinka se vracíme po zelené TZ na rozcestí Pod Skalou a po žluté TZ pokračujeme tu ostřejším, tu mírnějším sešupem do Fačkovského sedla. V serpentinách za vrchem Reváň (1 205 m n. m.) potkáváme trojici dam v nejlepších letech, které by se mohly směle zařadit do naší společnosti. Ta nejhovornější nás informuje, že má závazek vylézt 50× na Kľak a dnes jde po čtyřicáté osmé. Ani na vteřinu jsme nezapochybovali, že by to nesplnila…

Na Fačkovském sedle potřebujeme vyřešit ubytování dříve, než nám pojede autobus do Rajce, kde jsem slíbil svým kamarádům, že strávíme odpočinkový den v "termálnom kúpalisku". Podle internetu by na Fačkovském sedle měla fungovat "horská chata Veronika" s kapacitou 30 lůžek za 8,33 € na noc pro jednoho při nejméně deseti nocležnících. Dobrá, zaplatíme tedy za deset, i když je nás jen sedm, a bude vystaráno.

Realita je však jiná. Personál koliby, který zároveň obstarává i tuto chatu, nás informuje, že budou i tak chtít 250 €. Na internet totiž nějak "zapomněli" napsat, že cena 8,33 € za noc vychází z jednoduché matematiky 250 : 30 = 8,33. Jako v cimrmanovské hospodě "Na mýtince". Mají horskou chatu a nechtějí tam lidi. A horský hotel "Kľak" opodál? 40 € za noc. Zapomeňte na střechu nad hlavou ve Fačkovském sedle!

Situaci nakonec řešíme operativním jednáním s poskytovatelem dalšího už domluveného ubytování v obci Čičmany, kam bychom měli dorazit zítra a strávit tam ještě další den a noc. Ubytování tedy rozšiřujeme i o dnešní noc a v klidu vyrážíme na koupaliště v Rajci s tím, že se nevrátíme na Fačkovské sedlo podle původního plánu, ale přejedeme rovnou do Čičman. A co putování z Fačkovského sedla do Čičman? To si dáme zítra nalehko.

V Rajci ještě dokupujeme zásoby v podstatě na celý zbytek vandru, protože v Čičmanech zavřeli obchod. Není se co divit. Pro 98 stálých obyvatel se to stěží vyplatí. S podvečerem přijíždíme do Čičman, přebíráme krásnou dřevěnici od majitele pana Dušana Klopana a ještě stíháme večeři v penzionu "Javorina". Krásný den za námi…

• Útulňa "Javorinka" - Fačkovské sedlo 5,1 km, 1:45 h, nahoru 207 m, dolů 578 m

Úterý

Avizované putování z Fačkovského sedla do Čičman je bez báglů jen takovou procházkou, máme štěstí i na dopravu, autobus z Čičman odjíždí v devět, a tak si můžeme přispat. V půl desáté už šlapeme červenou TZ na vrch Homôľka (1 073 m n. m.), aniž bychom vyčkali otevření koliby, tak nás včera "dojali" s tím ubytováním. S přibývajícím výškovými metry se otevírá nádherný pohled na celý areál Fačkovského sedla s opět nepřehlédnutelným Klakem v pozadí. Zatím se na něm nepohybují žádné postavičky, ale určitě jsou už na cestě.

Značka vrch Homôľky obchází a my pokračujeme sešupem do Sedla pod Čelom (907 m n. m). Louky se střídají s lesem a přes vršek Priečná (912 m n. m.) sestupujeme do Sedla pod Priečnou (788 m n. m.). Následuje výstup na vrch Javorina (938 m n. m.), značka vede okrajem louky podél elektrického ohradníku, i když krávy v dohledu nejsou. Zatímco Kľak pořád.

Přes malý lesík začínáme sestupovat do Sedla Javorinky (793 m n. m.) ozdobeného uprostřed luk čtyřmi solitérními stromy a dřeveným křížem s kovovým Kristem. Na protějším kopci Javorinka (973 m n. m.) se objevují sjezdovky se sloupy vleků, Alpy to sice nejsou, ale svezení tu může být pěkné. Potkáváme staršího pána, který nás informuje, že se tu v okolí pohybují dvě medvědice s mladými. Trochu mi připadá, že má potřebu nás vyděsit, ale to by pak člověk nemohl chodit vůbec nikam.

V Čičmanech ještě stíháme poslední dnešní prohlídku zdejšího muzea rozmístěného do dvou z mnoha rázovitých dřevěnic s charakteristickými bílými ornamenty. Dovídáme se tak něco z pohnuté historie obce a o životě a zvycích jejích obyvatel. Velmi dobře si vzpomínám, jak v roce 1984 paní v informačním středisku hrdě hovořila o tom, jak slavná je to obec a kolik významných rodáků je rozeseto po celém světě. Dnes zůstalo z 1500 původních obyvatel 98 a spoustu domů zachraňují chalupáři. Dokonce není výjimečné, že se zde staví úplně nové dřevěnice ve starém stylu - koneckonců v jedné takové spíme - a kdyby majitel "nepřiznal barvu", tak bychom na to možná ani nepřišli.

• Fačkovské sedlo - Čičmany 10,6 km, 3:51 h, nahoru 598 m, dolů 752 m

Středa

Na dnešní den je připraven výlet na Strážov (1 213 m n. m.), podle kterého jsou pojmenovány celé Strážovské vrchy. Bez báglů to bude zase jen trochu větší procházka. Červená TZ z Čičman vede docela dlouho po silnici na Zliechov, než se definitivně zakousne do stále prudšího svahu. Počasí je pošmourné a vršky kopců se choulí do řídkých mraků. Brzy se do takového taky dostáváme i my a les nabírá trochu strašidelný nádech. Snad v sedmi lidech děláme dostatečný rámus…

Kousek za Rázcestiem pod Strážovom (945 m n. m.), kde se červená TZ potkává se zelenou, se najednou terén narovnává a až na Lúka pod Strážovom (1 130 m n. m.) jdeme po krásné horské louce. Tedy šli bychom, kdyby bylo líp vidět. Zbývá odbočka na "Vyhliadku Strážov", ale při dnešním počasí stěží uvidíme jeden druhého. Škoda. Těšil jsem se zejména na Vápeč, který jsme zdolali v roce 2016. Tak snad někdy příště…

Zpátky do Čičman nechceme jít stejnou cestou, a tak z Rázcestia pod Strážovom pokračujeme po zelené TZ směrem na Sedlo Samostrel. Kupodivu nás zpočátku čeká docela ostrý výstup na Čierny vrch (1 068 m n. m.), za kterým teprve začne cesta definitivně klesat. Je to však jen pěšina v hustém podrostu, ale je vidět, že se tudy chodí.

Následuje vrch Vrábľová (813 m n. m.) a brzy scházíme do Sedla Samostrel (756 m n. m.), které zdobí velký kříž. Kousek ve svahu je vybudovaný pěkný přístřešek s malou půdičkou, ve kterém by se pohodlně vyspali čtyři spáči a s trochou nepohodlí i osm. Voda není nikde značená, ale cca 200 m po žluté TZ směrem na Čičmany vyvěrají dva pramínky přímo do cesty a kousek dál je i malý potůček.

Vracíme se po této žluté TZ do Čičman a večer navštěvujeme místní krčmu. Je teplá noc, sedíme venku, a když už začínáme uvažovat o odchodu, objeví se mladík natěžko, něco chvíli vevnitř řeší s krčmárkou a pak shazuje bágl na trávníku pod stromem před hospodou. Tipuji na "esenpéčkáře" a případnou sázku bych vyhrál.

Samozřejmě se s ním dáváme do řeči, taková příležitost se nezahazuje. Začínal na Dukle ještě s přítelkyní, tu ale zradily nohy, takže dochází sám, cestu má naplánovanou na 24 dnů. Nenápadně testujeme, jak na tom je, kdyby potřeboval pomoc. Dnes bude spát tady u hospody, jídla má dost a zítra má dojednaný nocleh a odpočinkový den někde u Rajeckých Teplic. Tak aspoň pivo a borovičku na náš účet.

• Čičmany - Strážov a zpět přes Vrábľovou 13,5 km, 4:55 h, nahoru 636 m, dolů 636 m

Čtvrtek

Je konec idylky, znovu natěžko a vzhůru na Malou Maguru! Čičmany opouštíme po žluté TZ a zvolna stoupáme na Lazový vrch (856 m n. m.). Cesta vede po loukách, za Lazovým vrchem vstupujeme do lesa a po červené TZ pěkně více než 100 výškových metrů dolů na Čičermanské sedlo (702 m n. m.) a znovu nahoru 250 výškových metrů na vrch Čičerman (955 m n. m.).

Následuje další sešup do Sedla Kolenová (783 m n. m.). Už delší dobu se okolo honí dešťové mraky a je slyšet hřmění. Počasí na mobilu hlásí co chvíli pořádnou bouřku. Rychle stavíme stany, ale nakonec je z toho jen taková rozvleklá přeháňka. Za Kolenovou se cesta konečně umoudří a stále lesem a téměř bez výhledů přicházíme na Sedlo Obšiar (776 m n. m.). Tady se teprve otevřou výhledy alespoň západním směrem na hřeben Nitrických vrchů, které zdárně zastiňují kopce za nimi. A v údolí se krčí obec Čavoj.

Po louce popojdeme k místu zvanému Pod Obšiarom (792 m n. m.). Krásný solitérní strom kryje ohniště s posezením, vše je doplněno o nádherný výhled, není divu, že se tu občas bivakuje, nebo prostě jen "paří". Vlezeme znovu do lesa a opět nastává funění do kopce. Koneckonců co bychom chtěli, když nás čeká nejvyšší vrch Malé Magury.

První se ale objeví vrch Malá Magura (1 101 m n. m.), hned za ním následuje rozcestí Nad Veľkou Lúkou (1 130 m n. m.). Tady někde bychom měli dnes spát, přestože tu nikde není voda, ale jsme zásobeni. Nakonec zjišťujeme, že nejlepší by to bylo kousek dál přímo na nejvyšším vrchu Magura (1 141 m n. m.). Je trochu zvláštní spát na nejvyšším vrchu pohoří, ale na místě samém to tak nevypadá. Vrch je zalesněný, je tu zavedené ohniště a kousek v lese rozpadající se přístřešek. Ten v dnešní době stanové stejně nebudeme potřebovat. A nesmím zapomenout na velký dřevěný kříž.

• Čičmany - Magura 12,3 km, 5:08 h, nahoru 905 m, dolů 424 m

Pátek

Teď už zbývá jen poslední úsek do Bojnic, nebude to dlouhé a celé prakticky z kopce. Les dostává převážně listnatý charakter a jsou nám občas dopřány výhledy nejen na Nitrické vrchy, ale také na druhou stranu, na Velkou Fatru. Z vrchu Polianky (1 034 m n. m.) už jsou v údolí vidět i vesnice sousedící severně s Prievidzou. Míjíme další velký dřevěný kříž a stůl s lavicemi, místo není označené, tipujeme na vrch Horná Polianka (997 m n. m.).

Za necelou půlhodinku jsme na rozcestí Boškovie Laz (935 m n. m.), je tu ohniště a posezení s plechovou střechou, ale na bivak by to byla docela nouzovka. Na pěkné loučce s břízkami míjíme další kříž a přicházíme na rozcestí Panský háj (822 m n. m.). Kousek na neznačené odbočce je na mapě avizovaná studánka, v reálu je tam však ještě chata. Někdo tam je, a tak dobíráme jen vodu.

Les je stále kultivovanější, blížíme se přece k civilizaci. Za rozcestím Veľké Brezy (550 m n. m.) začínáme potkávat cyklisty a na Šútovském sedle (529 m n. m.) je dokonce podrobná mapa cyklotras vycházejících z nedalekých Bojnic. Pokračujeme stále spolu s cyklisty na rozcestí Svätý Vendelín (484 m n. m.), kde stojí skromná kaplička z r. 1774 věnovaná tomuto světci.

Přibývá i pěších výletníků, z lázeňského města Bojnice je to sem opravdu coby kamenem dohodil. Odbočujeme na žlutou TZ a naším cílem je autokempink, kde bychom sice ne moc nadšeně, ale přespali. Les se změnil v lesopark, objevují se roztroušené chaty a za chvíli jsme pohlceni, i díky problémům se značením, nabubřelou atrakcí zvanou "Rajka v oblakoch".

Ano, je to opět "chodník nad korunami stromů", kterých v poslední době i u nás vyrostlo už několik. Je vidět, že investor není žádný troškař, okolo se stále budují další a další "stylové" stavby podpůrné infrastruktury. Připadali jsme si jako v lunaparku, ale přece jen jsme neodolali pivu v jednom ze stánků.

A dobře jsme udělali. Autokempink je totiž zavřený. A areál s chatičkami Hrabovka jen kousek od něj také. Zkoušeli jsme ještě něco vyguglit a vytelefonovat, ale v lázních, v sezónu a ještě k tomu o víkendu? Zapomeňte. Vrátili jsme se tedy do stánku s pivem (měli i něco k jídlu) a přemýšleli, co dál. Nakonec jsme se smířili s tím, že se s podvečerem prostě vrátíme k tomu Vendelínovi a tam přespíme.

Ale líná huba, holé neštěstí. Po dotazu u výčepního ze stánku se dovídáme, že občas někdo stanuje i přímo tady v tomto lesoparku, jen se trochu uklidí stranou, aby nebyl na očích. Obhlídkou terénu zjišťujeme, že by to opravdu šlo, jen musíme počkat, až se to tu vylidní. A tak začíná boj o to, kdo vydrží déle, přičemž "Rajka v oblakoch" má oficiálně otevřeno do devíti večer. To se načekáme!

Naštěstí nám pomohlo počasí. Ještě před osmou se obloha zakabonila, začalo hřmět a během chvilky tu nebylo ani živáčka. Tak tak jsme stihli postavit stany a už se spustil docela vydatný déšť. Jak i déšť může být přítelem vandrovníka…

• Magura - Bojnice, lunapark 12,0 km, 3:30 h, nahoru 130 m, dolů 833 m

Sobota

Brzy ráno v tichosti balíme a mizíme. Zbývá v podstatě jen odjezd naplánovaný až na odpoledne, čas do té doby jsme měli jako rezervu. Po žluté TZ pokračujeme kolem zanedbané Kalvárie do Bojnic, projdeme kolem zámku a snídáme na lavičce na náměstí, které se teprve probouzí do svěžího rána.

Co s načatým dnem? Dilema mezi návštěvou některého z prohlídkových okruhů zámku a "termálnym kúpaliskom" vyhrává koupaliště, i když bůhvíjaké terno to nebylo. Voda není "termálna" ani náhodou a v celém areálu je jen jediná sprcha, a to venku u jednoho z bazénů, kam nastoupit s mýdlem a šamponem by bylo opravdu neotřelé. A tak jsme tu špínu víceméně odmočili v bazénech…

Na cestě z vandru domů nebývá většinou nic veselého, nanejvýš to, že konečně nemusíme lézt do žádného kopce. Po letech jsme téměř do puntíku dodrželi plánovaný itinerář a velmi nás překvapila návštěvnost Lúčanské Fatry. Možná to dělal ten víkend. Na Malé Maguře jsme nepotkali ani živáčka, až potom před Bojnicemi. "Grandhotel Partyzán" i "Javorinka" fungují, ve studánkách voda byla, i když tekla většinou jen čůrkem. Medvěd nás nesežral a ještě máme spoustu zážitků, tak co víc bychom si mohli přát?

• Bojnice, lunapark - Bojnice 1,6 km, 0:26 h, nahoru 6 m, dolů 122 m

Celkem

• Kunerad, zámok - Bojnice 89,6 km, 34:08 h, stoupání 5 067 m, klesání 5 350 m

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.