Parinacota a Pomerabe, výstup na nebetyčné vrcholy v divokých Chilských Andách

Uvidět Parinacotu a … vrátit se zpátky

Čekání zrovna nemiluji, ale v Bolívii, jako v celé jižní Americe si na tento druh trávení času prostě zvyknete a snad vám za chvíli přijde i jako pěkné zpestření mnohdy fádních stovek kilometrů trvajících cest autobusem.

Autobus na trase La Paz - Arica dospěl ne úsilím šoférů na hranici mezi Bolívií a Chile. Paso Chungara u stejnojmenného jezera Lago Chungará. Pozdní odpoledne, místy až nepříjemná zima a nadmořská výška zhruba 4 600 m n.m. No snad jsem neztratil kousek ošoupaného papíru s důkazem o vstupu do Bolívie, asi by to byl průser. Naštěstí je vše v pořádku a jako jeden z mála neplatím žádné "všimné" za ztrátu lejstra.

Až podezřele jednoduchý odchod z Bolívie nutí k nastražení radárků na potenciální problémy, které se vždy vyskytnou. Chilský Labrador se neplete a jeho čumák zaloví u kapsy flísky. Ajajaj, zapomněl jsem vydělat pytlíček koky. Pes dostane pochvalu a já vyfasuji vyložení batohu. V rychlosti všechno balím zpět, propracovaný systém se ale hroutí jako domeček z karet. Chce to prostě klid.

Bienvenidos

Bezprostředně za hranicí začíná národní park Lauca ve kterém se vše točí kolem dvou sopek - dvojčat Parinacoty (6 300m n.m.) a o něco menší Pomerape. Krajinu tvoří poušť, přesně několik jejích druhů co do struktury a hrubozrnosti materiálu.

Voda prakticky nedostupná až na několik lagun a samotné jezero Chungará, k pití přímo "in natura" však vhodná určitě není. Znamená to sehnat zásoby, třeba v chatce CONAFu, strážců parku. Zde se také dozvíte o informace o parku a také to, že k výstupu na sopky potřebujete povolení nějakého všivého ministerstva - Parinacotou prochází totiž hranice.

Snažím se řidiči vysvětlit, že tohle nemůžu potřebovat. Nějaké zásoby vleču z La Pazu a když už jsem tady, risknu pokus o výstup, Chilané odpustí, nelegálně. Od hlavní cesty se rychle dostávám mezi lagunky a ztrácím se v nepřehledných pahorcích. Cesta je hlavní příčinou, proč je tento park méně a možná i minimálně navštěvovaný. Mnoho turistů z pohodlí auta nebo autobusu namačká fotky a hotovo. Vlastně proč ne, hlavní taháky parku jsou nádherně v dohledu bez námahy.

Laguny hostí různé druhy známých i neznámých druhů ptáků včetně plameňáků, ráj pro ornitology. Klid při pohledu na večerní zátiší vyruší jen poskakování divokých činčil. Nepůsobí apaticky jako u nás v obchodě se zvířaty, když jsou zavřeny v kleci 30×30cm. Tyhle jsou divoké a svůj zápas ještě neprohrály. Zatím.

Vzhůru

Odhad vzdálenosti je špatný. Šlapu celý den přes několik typů povrchu a žádný med to není. Dvakrát se dokonce propadám po kolena do nějakého druhu sypkého písku. No nic moc, pro další pochod sleduji pozorně, kam šlapou lamy.

Mezi největší běs bych ale zařadil lávové pole, doslova Mínotaurovo bludiště. Jenom ten kříženec nikde. Ostatně není tady ani potřeba, zlomená noha, vyvrtnutý kotník a je hotovo. Svědkem by byl snad jenom mech Llatera sloužící k léčbě diabetu.

Postupně začínám přicházet o síly a kolem 19. h večer vyhrabávám plochu pro stan kousek pod začínajícím ledovcem Parinacoty. Pohled nahoru je úchvatný, stěna se zdá být téměř kolmá. Z autobusu nepochopíme, jak je člověk směšně malý proti přírodě. Chce to zkusit podniknout cestu. Třeba i neúspěšnou jako v mém případě. Nechce se mi ani věřit, že dech beroucí pohled do údolí na měsíční krajinu je skutečný.

Parinacota, mapa

Se západem Slunce se prudce ochlazuje, výška je značná. Teplota v noci klesá až k -15 °C. Vím, že svůj pokus o zdolání Parinacoty jsem zřejmě už prohrál. Přesto chci zkusit alespoň kousek ujít. Na spaní dojídám koku.

Ráno se cítím fajn tak o půl páté vyrážím k vrcholu. Za necelé dvě hodiny hodnotím situaci a jako průserovou. Poslední pohled nahoru a vracím se. Ve větší výšce v životě zřejmě nikdy nebudu, 5 900 a nějaké drobné mi ale zůstanou. Důležité je se vrátit a jsem rád za to cvaknutí v hlavě. Ke stanu se dohrabu úplně na odpis.

Stíny na cestě

Cesta dolů je prašná a strašná. Prakticky nemám žádnou energii, hlava by chtěla, ale tělo vypovídá. Nejvíc deptající je pohled na cestu v dáli, po které sem tam přejede auto. Mohl bych se rozepsat co všechno mi pochod na Parinacotu a hlavně ústup dal, čím mne obohatil. Nechám si to ale pro sebe. Můžu však říct, že těch pár dní změnilo svět. Ten můj.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.