Cairngorm National Park, horský přechod ve Skotsku aneb trek z Aviemore

Přechod z Aviemore do Ballater (1)

Navštívit Skotsko jsem chtěl nejpozději od prvního shlédnutí filmu Statečné srdce. Uplynulo nějakých dvacet let a já sedím v letadle na přímé lince Praha - Edinburgh. Je 11. září, podle spousty kamarádů celkem hloupé datum pro letecké cestování. Důvod pro to, že letím to sám to ale snad není, jen nikdo z kamarádů neměl letos možnost podniknout tak dalekou cestu.

Krajina pod námi rychle ubíhá, ale někde nad poldery na pobřeží Nizozemí mi začíná být divné, že letíme nějak dlouho. Měli jsme přistávat ve tři čtvrtě na jednu, na hodinkách už ale mám čtvrt na dvě a navigace, na které trasu našeho letu srovnávám s krajinou pod sebou, počítá s přistáním za půl hodiny.

Děsím se, že mi ujedou předem zjištěné autobusy a chválím se, že jsem si nekoupil místenku předem. Pak si najednou vzpomenu na časový posun. Vždyť tady platí Greenwichský čas! Letový plán byl přesný, směji se vlastní hlouposti. Že jsem si nekoupil místenku předem mě začíná mrzet, když mě dva přeplněné autobusy směřující na sever odmítají. Naštěstí je ale poslední autobus naopak téměř prázdný.

Směr Highlands

První hodinu jízdy směr Highlands podřimuji, pak už ale nemůžu odtrhnout oči od zelenajících se kopečků všude kolem mě. Po sedmé večerní (místního času) jsem v Aviemore, útulném a poklidném městečku na severozápadním okraji Cairngorm National Park, který hodlám přejít jihovýchodním směrem.

Čtěte také: Trek kolem jezera Loch Lomond, West Highland Way

Cairngormský park dostal své jméno podle hory a v současné době vyhledávaného lyžařského střediska Cairngorm (v překladu z gaelštiny prý Červená hora) vysoké 1 245 m n. m. Civilizací dost poznamenaný vrchol na severním okraji parku mě ale příliš neláká, mířím do samého srdce pohoří, kde můžu na pár dnů zapomenout na běžné starosti a užívat si drsnou, ale krásnou přírodu skotské vysočiny. Tam je taky jeden z hlavních cílů mého putování, 1 309 m n. m vysoký Ben MacDui, druhá nejvyšší hora Skotska a vlastně celých britských ostrovů.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na jižním okraji Aviemore si dávám rychlou večeři a jedno místní pivo, na několik dnů poslední dobroty, které nevláčím na zádech. Směrem na Glenmore vycházím kolem osmé už skoro za tmy. Je příjemný, pozdně letní večer, to se mi to bude šlapat…

Jdu podél silnice směrem na východ. Míjím golfové hřiště a místní Hilton na levé straně a autokemp na pravé. Po chvíli narážím na cestu vedoucí paralelně se silnicí lesem. Je to pěkná rovná zpevněná cesta, podle nápisů stará cesta do Glenmore (Old Glenmore Road), která dnes slouží jako cyklostezka a turistická trasa. Chvíli jde po pravé, chvíli po levé straně silnice.

První bivak a midges

Po necelých dvou hodinách chůze začínám přemýšlet o noclehu. Doma by už bylo skoro jedenáct, ručičky hodinek nastavených na zdejší čas na tom nic nemohou změnit. Když se les nalevo od stezky zdá "spací", zahnu do něj, ale po pár krocích mi pod nohama trošku čvachtá, takže se vracím - vřesoviště je docela podmáčené. Jdu tedy dál, po pár minutách to zkouším znovu a už je to lepší.

Mizím mezi stromy, a když najdu pěkný plácek mezi stromy sotva dvacet metrů od cyklostezky, neváhám. Jsem celkem unavený a od cesty na mě nebude vidět, není co řešit. Výhodou je, že ve Skotsku se dá legálně tábořit zcela všude (mimo oplocená místa). Při stavbě přístřešku mě po svém, a na můj vkus dost intenzivně, ve Skotsku vítají "midges". Malé poletující krvelační bestie, o kterých jsem tolik slyšel a četl a které se na člověka vrhnou okamžitě, jak v horách na chvíli zastaví.

Loch Morlich

Ráno vstávám kolem sedmé a rychle se nasnídám, "midges" mě u snídaně dost popohánějí. Vždy, když zvednu moskytiéru abych dal něco do pusy, několik těchto potvůrek se mi zakousne do tváře či krku. Pokračuji cestou k Loch Morlich, na jeho západním okraji odbočuji do lesa Rothiemurchus.

Přes jezero vidím na protějším břehu jasně žlutou písčitou pláž, se svými 300 nadmořskými metry nejvýše položenou pláž, která je nositelkou Seaside Award - prestižního ocenění kvality služeb, krásy a zejména čistoty pláže a vody. Skoro zatažená obloha napovídá, že dnes si koupání odpustím, i když množství plavců se do něj dnes dozajista vrhne, neboť se zde konají triatlonové závody.

Na prvním rozcestí se chvíli rozhoduji, zda jít přímou cestou jižně přes osadu Rothiemurchus Lodge do údolí Lairig Ghru, anebo zda obejít větší část jezera a do Lairig Ghru dojít přes Chalamain Gap. Zhodnotím délku jednotlivých tras, šednoucí oblohu na jihu a váhu svého batohu a rozhoduji se pro kratší variantu.

Rothiemurchus Lodge

Jdu lesem Rothiemurchus a všímám si množství polámaných stromů. Zřejmě tu umí pěkně fičet, aby také ne, vždyť na nedaleké hoře Cairngorm byl v roce 1986 zaznamenán vítr o rychlosti 278 km/h (neverifikovaný údaj z roku 1934 mluví dokonce o 312 km/h). Jsou tu i pěkná pole mrtvých stromů, takže si místy připadám jako třeba na Šumavě. Po chvíli ale les řídne a fialově kvetoucí vřes mi připomíná, kde jsem.

Hned při okraji osady Rothiemurchus Lodge visí zvon připomínající původní chatu, doprava zde odbočuje pěšina vedoucí do Lairig Ghru. Toto jméno nese jednak horské sedlo oddělující ve výšce 835 m n. m masiv Ben MacDui a protější Braerich, ale také hluboko zaříznuté údolí za sedlem. Stromy už okolo mě takřka nejsou, všude je jen tráva a vřes, občas kameny.

Začíná drobně pršet a silně foukat od jihu, tedy přímo proti mně. Jak jdu, déšť a vítr sílí, zatímco sestupuji na úroveň potoka, podél jehož koryta pomalu stoupám do sedla. Potkávám několik osamělých běžců, v krátkých kalhotách a lehkých větrovkách. Mají asi štěstí, že to, do čeho jdu já, nechávají za sebou a míří do lepšího počasí u jezera Morlich.

Několikrát si už myslím, že jsem v sedle, ale cesta pořád stoupá. Někdy nevím, zda jdu cestou nebo korytem potoka, ale s ohledem na intenzitu deště to začíná být jedno. Nalevo ode mě padá vodopád, který lze použít jako orientační bod. Tohle už je skutečně sedlo Lairig Ghru, dál už bude cesta jen klesat k chatě Corour, kde hodlám nocovat.

Corour Bothy

Silný protivítr mi často znemožňuje udělat krok vpřed, z obyčejného deště navíc dělá ostré jehličky, které se mi zapichují do tváře, jediné odkryté části těla. Déšť slábne, ale stejně jsem kompletně mokrý. Docela bych si tuhle cestu zopakoval s výrobci svých zaručeně nepromokavých bot a svršků. Okolo půl čtvrté už toho mám opravdu dost a slibuji sám sobě nějakou delší pauzu, když se najednou vpravo přede mnou vyloupne kamenné stavení. To může být jedině Corour Bothy!

Bothies jsou domy, chaty či jiné útulny rozeseté po Skotsku a volně přístupné pro turisty. Za jejich užití se neplatí, lze ale přispět Mountain Bothies Association (http://www.mountainbothies.org.uk/), která je spolu s dobrovolníky udržuje. Zároveň je nutno se k nim i v nich chovat s rozumem, nezanechávat tam odpad a nepořádek a také je nelze využívat komerčně.

Pár jednoduchých pravidel, která umožňují jejich dlouhodobou existenci. Ačkoli již v minulosti k likvidaci některých bothies muselo dojít, stále ještě jsou považovány za běžnou součást skotské turistiky. V mapách Ordnance & Survey, které mám já, jakož i v trošku lepších (a dražších) Harvey's jsou značeny malým černým čtverečkem.

Velikost, vybavenost a kvalita bothies se různí, každopádně po čtyřhodinovém pochodu v dešti je jakékoli přístřeší darem z nebes. Tím spíš útulná a čistá Corour Bothy, vybavená kromě malého krbu také samostatnou toaletou, která zde byla zřízena kvůli stoupajícímu počtu návštěvníků a ohrožení kvality vody v řece Dee.

Jak hlásá leták v chatě i v oné místnůstce, jde o experiment, exkrementy mají být zřejmě nějaký způsobem kompostovány, přesné pochopení mi moje angličtina a únava neumožňují. Konání potřeby mimo toto zařízení, porušování návodu k použití anebo nemožnost udržet zařízení v chodu kvůli neúnosnému počtu návštěvníků může vést k demolici Corour Bothy, což by jistě byla škoda.

V chatě už se suší dva němečtí studenti, ale nějaké místo na šňůrách na mé věci ještě zbývá. Převlékám se do suchého oblečení, pojím a po náročném dni usínám okolo osmé. Ještě zaznamenám, že do bothy přišly další dvě skupinky; čtyřčlenná se ještě vešla, další tři chlapíci ale nocovali ve stanech, které si postavili na plácku vedle bothy. Ráno říkají, že noc byla docela dobrá, protože přestalo pršet a uklidnil se i vítr.

Je slunečné ráno, dávám sušit některé věci před chatu, vítr se najednou docela hodí. Rozhoduji se nechat zde těžký batoh a nalehko vystoupit na Devil's Point, tisícovku přímo na chatou. Její anglické jméno původnímu skotskému (gaelic) názvu neodpovídá zcela. Doslovný překlad by prý byl "Ďábluv pyj", ale průvodce královny Victorie při její návštěvě Cairngorms se uchýlil k milosrdné lži, která se udržela v mapách do dnešních dnů. Na jména ostatních vrcholů královna asi neptala a tak jsou v mapách dodnes v gaelic.

Devil's Point

Pomalu stoupám na Devil's Point a s obavami pozoruji mrak, který se od západu valí směrem k vrcholu. Dorážíme na vrchol ve stejném čase, kruhový výhled se nekoná.

Skotské vrcholy se od těch, na které jsem zvyklý z kontinentální Evropy, dost liší. Nikde žádný kříž, žádné značení, žádná cedule. Jen tráva, vřes a kamení. Velmi užitečná jsou ale kamenná závětří ve tvaru podkovy. Jedno takové je i zde, schovávám se v něm a studuji mapu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Chtěl jsem se vydat po vrcholech s divnými jmény k severu a udělat asi patnáctikilometrový okruh po hraně údolí Lairig Ghru s návratem údolím do Corour bothy. Cesty tu nejsou příliš patrné značení žádné. Nevím, zda je rozumné se vydat na túru členitým terénem neznámých hor, sám, k orientaci jen s mapou a kompasem. Rozhodnu se vyčkat, zda se počasí nějak "vyvrbí".

Počasí se zásadně nemění, ale na vrchol přichází chlapík s holemi v modré větrovce. Má za sebou prý už 17 km. Z Glenmore, šel přes Chalamain gap a míří dál k severu, na hřebenovku, kterou jsem chtěl projít já a vůbec mu nevadí, půjdu-li s ním. Ačkoli tuto túru ještě nešel, Vysočinu zjevně zná dobře, podle jeho tempa a popisu toho, co už dnes ušel, soudím, že jde o zkušeného horala, navíc je vybaven GPS a offline navigací v telefonu.

Stob Coire an t-Saighdeir

Vyrážíme tedy k severu na Stob Coire an t-Saighdeir. Bůh má mnoho podob - dnes ke mně sestoupil jako John, pětačtyřicetiletý tesař z Inverness. Jeho tempo je ale ďábelské, chvílemi za ním musím popoběhnout. Většinu času si však povídáme, dozvídám se, že dnes je opravdu skvělé počasí na výlet. Vysvětluji mu pojem "aprílové počasí" a dozvídám se, že to mají ve Skotsku asi duben pořád. Za léto 2015, u nás rekordně teplé, prý bylo slunečných dnů jen 12.

Johnův odhad počasí se ukázal být správným. Na Stob Coire an t-Saighdeir sice ještě jsme v mracích, ale při pochodu dál směrem k Angel's Peak se vyjasňuje, jen silný vítr z jihu se opět rozfoukává. Dnes mi ale tak nevadí, i když chůzi zrovna neulehčuje. Poblíž Angel's Peak potkáváme první turisty, docela mě překvapuje, že do hor tu vyrážejí často spíše starší lidé, alespoň pokud jde o místní.

Neustále pátrám v údolí po Garbh-Choire bothy, která by měla být stranou od hlavní cesty údolím někde pod Angel's Peak, ale nemohu ji najít. Možná je to tím, že shora vypadá spíš jako hromada kamení. Není to totiž klasická bothy, spíše jen "shelter", jak se dozvídám nyní i později doma z fotek na internetu. Včera v mlze a dešti bych ji asi neměl šanci najít, nocleh tam by ale asi mohl být zajímavý. Tak třeba někdy příště…

Protože celá naše túra vede po hraně údolí Lairig Ghru, nejde o nijak náročný pochod. Celou dobu si držíme solidní výšku a jen místy po kamenných mořích nastoupáme na některý z pojmenovaných vrcholů. Někdy je cesta zcela zřetelná, jindy se mezi kameny ztrácí, značení žádné, kamenných mužíků poskrovnu.

Hora Braeriach

Záhy jsme na vrcholu hory Braeriach (1 296 m n. m.). I na třetí nejvyšší hoře Skotska si John pořídí panoramatickou fotografii, což je jeho záliba. Okamžiky, kdy snímá protější hřeben, anebo cestu, kterou jsme již prošli, jsou snad jedinými pauzami, které dělá.

Když začínáme sestupovat do Lairig Ghru, začíná lehce poprchávat. Trošku nechápu odkud, když obloha je modrá, ale Johnovi to nepřijde nijak zvláštní, to je prý Skotsko. Jako barevný most se přes údolí klene duha, tohle přírodní divadlo zastaví i Johna, oba fotíme.

Začínám být velmi zvědavý, jak vypadá křižovatka cesty, po které jdeme a po níž se John bude vracet do Glenmore, s cestou přes Lairig Ghru. Když vidím kamenné schody, které ke křižovatce klesají, nechci věřit, že jsem tohle včera mohl přehlédnout. John mě ale uklidňuje, že včera bylo opravdu velmi špatné počasí a v takovém lze přehlédnout ledacos. Když jsme na křižovatce, místo si vybavuji. Ano, šel jsem tu, jen cesty jsem asi mylně považoval za potůčky, kterých ze stěn okolo mě stékalo včera nějak více, než dnes.

Na křižovatce se rozloučím s Johnem a jdu již známou cestou do Corour bothy, kde zase brzo uléhám. Zítra chci zkusit výstup na Ben MacDui, tak ať jsem odpočatý. Ráno se budím chvíli po šesté a jdu se opláchnout do potůčku. Těší mě, že Ben MacDui je bez mraků.

Ben Nevis

Po dvou nocích opouštím bothy Corour, trojici Angličanů v chatě nechávám spát. Nic proti, hoši, na kontinentu vyrážíme do hor brzy ráno. Pokračuji hlavní cestou údolím, fotím meandrující řeku Dee, Ďáblův Pyj i Ben MacDui. Nad jeho vrcholem pozoruji lentikulární mrak, což značí, že nahoře bude asi docela foukat.

Po nějakých čtyřech kilometrech chůze se blížím k lesu. Nalevo ode mě se směrem k severu otevírá údolí potoka Luibeg, podél nějž půjdu na vrchol hory Sron Riach (1 113 m n. m). Hned za ní je můj dnešní cíl, stále ještě bez oblačnosti. Škoda jen, že od Sron Riach nevede podle mapy žádná stezka.

Poučen ze soboty si za výrazným skaliskem v závětří fotím příslušnou oblast mapy na foťák, protože je mi jasné, že ve vichru nahoře bude problém mapu vyndat. Přitom s obavami pozoruji mraky, které se od východu valí přes hřeben Derry Cairngorm k mému cíli. Po chvíli je vrchol Bena úplně v mracích, ale neztrácím naději, včera bylo počasí ráno horší, ale nakonec se vyjasnilo.

Skotská vysočina, turistická mapa

• Dokončení článku

Gran Sasso d´Italia a výstup na Pizzo Cefalone, 3denní…

Gran Sasso d´Italia. Nádherné vápencové pohoří, nejvyšší pohoří v Apeninách. Gran Sasso se zvedá nad známým městečkem…

Cesta SNP: Devín - Dukla - Nová Sedlica (11)

Ráno vstávam spolu so slnkom. Rozlepujem oči a prvé čo uzriem je asi 30 slimákov nalezených medzi obe vrstvy…

Corno Grande neboli Velký roh, túra na nejvyšší horu v Apeninách…

Hora Corno Grande (2 912 m, v některých mapách 2 914 m) je nejvyšší horou celých Apenin. Corno Grande…

Góry Bialskie: Neznámé sudetské pohoří v sedle kola

Jezdit na dovolenou na přelomu května a června je skvělé. Počasí přiměřené, v horách ani živáčka. Dokonce…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.