Bílé Karpaty, hřebenový trek ze Strážnice - Velká Javorina a Velký Lopeník

Bílé Karpaty, oblíbené hřebenovky v našich horách

Vďaka nášmu slovenskému distributorovi, který jezdí do Blavy, si můžou sednout ve středu na místo spolujezdce a dostat se až do Strážnice. A s touto myšlenkou začínám plánovat přechod Bílých Karpat. Pro mě Terra incognita. Ve středu tedy zaujímám místo spolujezdce. Prodlouženě víkendovou D1čkou plujeme na východ.

Ve Strážnici vysedávám a náš distribútor sa ještě smeje a povedá: "Tak túto pred týmto zeleným domom sme ťa viděli naposled héj" a mizí pryč. Dodám ještě, že jsem nechtěl utrácet za mapu a tak posloužila velká rozkládací mapa slovenska v kombinaci s turistickým značením a o orientaci jsem neměl nouzi.

I. Travičná - Velká Javorina - Velký Lopeník

Strážnice v 19 h zeje prázdnotou a klidem. Na nám. ještě zařizuji potřebné a padám po červené značce do polí směr Tvarožná Lhota. Je teplo a bez mraků. Přede mnou krajina mírně zvlněných kopců. Všechno se postupně zavírá do příjemně teplé noci.

Čtěte také: Bílé Karpaty, túra ze Strážnice do Strání

Tvarožná Lhota kdesi pode mnou zvučí veselím čarodějnické noci - resp. do polí doléhá řev dětí. Mým zájmem je ovšem projít vcelku nedotčen tím vším, což se mi docela daří. Nikdo mě nezve na pálenku ani se nijak nediví mé tajemné postavě s černým a plným báglem.

Hned první myšlenka, která mě už od Strážnice klepe na mysl se týká opravdu krásné a příjemné upravenosti zdejších vesnic. A při tom se nedá říct, že by to tu připomínalo snad Rakousko, ale prostě ve srovnání s tím co zná Pražák ze středočeského kraje (ale nejenom) je to opravdu něco úplně jiného. Nevím čím to… zřejmě žádný město v okolí to tu nevysává… nebo nebo.

Z Tvarožné už stoupám tmou. Instinktivně zabočím na rozhlednu Travičná. Krajina se zdá být neuvěřitelně prázdná a téměř neosvětlená až na pár ohňů, no přesně tak jak jsem si ten náš východ představoval. Na Travičné nikde nikdo kolem. Stolky ze dřeva i nějaký krmelec v případě deště. Jdu spát.

Ráno beru červenou směr Šumárník, Výzkum a Kobyla. Počasí je předplacené a krajina v podstatě taky. Nejedná se sice o výšky typu Velká Javořina ani o dramatické rozeklanosti typu Vršatec, ale i tak je okolí něčím nepředatelně zajímavé. Jedná se o menší kopce přesto je neustále na co koukat.

Všude kolem se rozlévají louky s často nějakým dominatním listnáčem. Lesy kolem jsou příjemně prosvětlené. Po stráních se valí slunce a kam oko dohlédne tam je povětšinou téměř prázdný prostor bez vesnic plný strání, luk, lesů a roztroušených stromů. Mimo tedy specificky nepředatelné poezie se můžu zmínit třeba o tom, že na kopci Šumárník na vás vykukují opravdu vkusně vyřezané postavy ze dřeva související s místní archeologickou historií.

Pokračuji na vrch Kobyla, divím se, že tak sám, no ale když se podívám na hodinky, zjistím, že je teprve 8:30. Krásný výhled na vyšší kopce najdete na vršku Výzkum a celkově cesta mezi Výzkumem a Kobylou patří k těm, na kterých stačí jenom vypnout mysl a vidět a jít.

Kousek od Kobyly je rozcestí na kterém volím zelenou. Ta vede kolem větrného mlýna v Kuželově, kde už potkávám hloučky podobně založených i naložených turistů a pak postupně klesá až k žst. Velká nad Veličkou.

Na Velkou Javořinu se dá určitě dostat i bez klesání a rychleji nebo možná zajímavěji, stačí se držet červené až do Vrbovce-celnice a odtamtuď po modré pořád podél hranic. Jenomže za prvé jsem neměl pořádnou mapu a šipky ukazovaly tak nějak nejistě a za druhé jsem měl trošku potravinovou starost, protože byl 1. máj a následoval víkend a v kombinaci s pro mě nezvykle prázdným okolím jsem tedy neustále propadal pocitu zásobovací krize. Ale vcelku zbytečně, jak prokázala budoucnost.

Klesám tedy do Velké n. Veličkou. Ještě těsně před Velkou mě zdraví místní stréc a že kam valím. Pochvaluje si moji turistickou náturu a že v mládí taky turistil a že ty dnešní mladý už za nic nestojej a o nic nestojej. No tak tam klábosíme, má ze mě evidentně radost, tak proč ne. Ale musím říct, že jeho nářečí mi dělá vcelku problémy.

Z Velké až po Javorník se táááhne po silnici modrá značka a já se táááhnu s ní odpoledním horkem. U Vietnamce se zajišťuji pro případ potravinové krize. V Javorníku volím zelenou značku přes Filipovské údolí. Po pár krocích dojdu k rekreačnímu středisku Filipov, boudy téměř kerkonošských rozměrů, ale přijatelných cen. Dávám si polívku a za srkání poslouchám bodré poznámky o upravování nebožtíků do rakve od postarších spolustolovníků.

Cesta Filipovským údolím stoupá pouze mírně je široká, dobře upravená a z obou stran obklopená krásně zalesněnými svahy. Není tedy divu, že mě míjí mnoho kočárků i postarších lidí. Je to takový výletnický štrek. Čím výš, tím samozřejmě tento typ výletníků řídne ovšem téměř jak mávnutím mizí u Megovy boudy kde značka nabere prudké stoupání a pokračuje vcelku neprodyšně uzavřeným lesem.

Výstup na Kubíkův vrch vede loukou s krásnými výhledy směrem zpět. Lze tak přehlédnout celý stoupající hřbet Bílých Karpat, který mám za sebou.

Na Kubíkově vrchu je tak trochu značkový zmatek způsobený asi střetem českých a slovenských barev. Já se nicméně vydávám po značené běžkařské trase, která vede směrem na Šibenický vrch a Durdu. Vcelku se nijak neztrácím. Opět stoupání, opět louky a opět výborné výhledy na všechno co mám za chrbtom. Pak už vede cesta jenom lesem, lesem a lesem.

Na stromech je sem tam napsáno MTB a taky tu občas někdo projede. Těsně před travnatou vrcholovou plochou Velké Javořiny se les změní v jakýsi bukový prales. Dřevo tu předvádí opravdu různé záležitosti. Stromy jsou ještě holé. Je vidět že jaro do 900 m n.m. dolézá pomaleji.

Velká Javořina má 969 m n.m. a jedná se o nejvyšší kopec Bílých Karpat. Její hřeben vyplňuje travnatá plocha a množství výhledů. Turisticky se jedná o hojněji navštěvovanou lokalitu o čemž mě přesvědčí i množství lidí. K nebi se zde vypíná i vysílač a kousek pod vrcholem je na slovenské straně Holubyho chata, ke které zamířím.

Okamžitě mě překvapuje zdejší, téměř tatranský provoz, mile i nemile. Ze slovenské strany sem totiž vede silnice a tak se i množství lidí na Holubyho chatě adekvátně zhušťuje. Pro Čechy je důležitá informace především ta, že zde berou i korunky 1:29.

Z Javořiny klesám prudkým spádem hustým lesem po zelené. Prudce padám až do Květné. Tam se stavuji v jakési hospodě, která je poloprázdná ale místní strécové povídaví. Dávám si víno, které překvapivě v této oblasti není nijak hojně distribuované.

Nechám mluvit stréca a za chvílu už mi nabízí bůček aj ubytování. Ale záležitosti s počasím vypadají pozitivně. S díky nic nepřijímám, protože by to pro mě teď bylo jen zdržování. Z Květné stoupám po zelené do Strání. Za chrbtom roste a roste krásný pohled na hřbet celého Velkého Javorníka zatímco přede mnou se odkrývá pohled na hřbet další 9vítistovky - Velký Lopeník.

Ještě na vršku Nové hory mě zrazuje skupina moravských trampských děcek od výstupu na Lopeník, který je prý příliš daleko. Já jsem ale tvrdohlavý a jdu dál. Zelená opět klesá, přicházím ke studánce s Brezovskou kyselkou a do údolí Staré díly. Lopeník už mizí ve tmě ale značka ukazuje pouze 3 km. Takže nasazuji čelovkou a jdu.

Ty 3 km jsou vcelku draze zaplacené. V hustém lese několikrát ztrácím značku. Čelovka bloudí po stromech jako nějaká duchařská záležitost ale moje vůle je nezlomná. Stoupám a stoupám téměř nekonečně. Připomínám si, jak relativně může vyznít pojem 3 km. Ale jdu a jdu a vrchol se odměnil bohatě.

Přicházím na travnatou plochu. Nade mnou nebe poseté množstvím hvězd a relativně teplá noc. Přede mnou rozhledna a několik dřevěných budek. Po podrobnější prohlídce zjišťuji že místo je vcelku obsazeno dalšími lidmi ve spacácích. Rozhledna je dole otevřená a nikdo tam není. Rozbaluji si tam noclehárnu. Ještě lezu nahoru koukám po tmavých kopcích i na moře hvězd. Jdu spát.

II. Velký Lopeník - Starý Hrozenkov - Javorník - Svatý Štěpán

Probouzím se ve stěnách rozhledny Velkého Lopeníka. Samozřejmě že znova jdu nahoru a poctivě obhlížím všechny čtyři strany. Slunce se dere varhanami skrze mraky a ozařuje slovenské kopce, Velkou Javořinu, Hanou i Mikulčin vrch. Poctivý výhled.

Pode mnou se postupně sbírá ten malý národ s podobnými nápady. Taky se posbírám a pokračuji po zelené směr Mikulčin vrch. Po cestě zvláště Lopenické sedlo nabízí best off bílokarpatské vyhlídky na ostře zvlněnou a specifickou krajinu.

Na Mikulčině vrchu nacházím penzion s vybetonovaným výhledem jak v alpském sanatoriu. Kafe mi však neudělajó, protože je ještě zavřeno a paní je tu na to sama a musí ještě sepsat nákup a…a…a. Mířím na důležité rozcestí Mikulčin vrch - autobusová zastávka. Odtud jdu podle původního záměru po zelené směrem na Nový Dvůr.

Po cestě mi však, kromě výhledů na nekonečné moře hor, padne do oka ještě penzion s výborným názvem Lopata. Mají otevřeno a tak do okýnka s nápisem bufet špitnu "kafe" a dělám si kafovou chvíli s výhledem, který je tu i díky sjezdovce, takového nezbytného artiklu každého českého aj moravského kopečka převyšujícího 700 m n.m.

Štěstí ovšem je, že potkávám velkou nástěnou mapu KČT a tak tedy zjišťuji, že můj původní záměr jít po zelené je zbytečně zdlouhavý. Lze se totiž vrátit na Mikulčin vrch a odtamtud vede žlutá přímo do Starého Hrozenkova, což je pro můj dnešní cíl - Javorník - kratší záležitost.

Tak se vracím zpět. Cesta z Mikulčina vrchu přes Rapantův vrch až po rozcestí pod Vyškovcem opět patří k vyhlídkově vděčným tématům. Žlutá značka pak do Hrozenkova padá horem spádem. Je možnost ještě jít po nějaké naučné. Ta se mi však vzápětí ztrací ve změti lesnických odboček a tak jsem rád že opět přicházím na žlutou. Ta ústí kousek od Hrozenkova u benzinové stanice na E50 po které to kamiónově sviští jak už je zvykem v našem pohraničí.

Na benzínce lze koupit kozí žinčicu za 60,- Kč, což jako správný blbý turista udělám. Jdu kousek mimo značku přímo do Starého Hrozenkova potravinově se zaopatřit. Cesta vede přímo podle E50 a je to opravdu kousek. V Hrozenkově tedy posháňám co potřebuji a opět mizím na značku. Ta od benzínky vede pěkně přímo nahoru takže poznámka o pěkných výhledech je vcelku předvídatelná.

Žlutá nás vyvede na jakýsi hřbet nad Hrozenkovem, směřující na Žítkovou. Obklopen a sevřen pohledem na kopce ze všech stran mířím po žluté dolů směrem na rekreační středisko Žítková. Jedná se o typické sídlo rodinných dovolených, ale vzhledem k tomu, že počasí se začalo tvářit nepředvídatelně, stavil jsem se obědově na kus kus.

Z rekr. střediska Žítková pokračuji neustále nahoru hustými pohraničními lesy, které už zde více tmavnou a přestávají mít ten odlehčený listnatý tón. Nade mnou se nepřehledně mění obloha. Nepřehledně, protože skrz koruny stromů nemůžu nic moc pozorovat. Hřmí kdesi v dálce a okolo, ale blesky nikde.

Pokračuji přes Baštu na rozcestí Na koncích, které působí skutečně jak na koncích. A vzhledem k tomu že na obloze se nic moc předvídatelného neděje jdu dál směrem na Čerešienku a Javorník. Cestou potkávám jeden pár, se kterým jsem se celý den porůznu míjel. Postavili si stan nedaleko nějakých dřevěných odpočívadel uprostřed pohraničních hvozdů a že prý dál nejdou.

Rozloučil jsem se a pokračoval dál směr na Javorník. Po celou dobu se nic výrazně nemění. Jde se lesem, lesem a lesem. Výhledy na prokácených místech jsou především na naší stranu - do nekonečných kopců - až máchovsky smutné. Samotný Javorník je pak 7dmistovka ukrytá v lese pralesních bukových patvarů s obrázkem p. Marie, kterých je tu celkově mnoho a mnoho a mnoho. Asi se jedná o nějaký specifický mariánský lesní kult.

Z Javorníku sestupuji po červené. Výhledy se otevírají tentokrát i do údolí Vlárského průsmyku a vypadají velice fotogenicky. Zastavuji se kousek nad Pláňavou u dřevěného altánku a neustále přemýšlím nad těžko předvídatelným počasím. Tentokrát jsou na slovenské straně vidět blesky, ale zase hromy nikde. Vypadá to že mě všechno obchází obloukem.

Altánek je tak vhodný pro posezení, ale jako úkryt na deštivou noc těžko. Zapínám tedy čelovku a oddávám se další blouznivé cestě nocí. Tentokrát se jedná o střemhlavý pád do Vlárského průsmyku. Opět několikrát ztrácím značku, opět čelovka marně bloudí po stromech, ale nakonec přeci jenom přistávám ve Svatém Štěpánovi což byl původní cíl. Instinktivně vyhledávám možná místa na spaní a výtězí vlaková zastávka…

III. Vlárský průsmyk - Vršatec - Požár - Královec

…ze které ráno odjíždím vlakem jednu stanici do zastávky Vlárský Průsmyk. Den se pořádně zatáhl, ale neprší. Tedy aspoň ne neustále. Cílem dnešního dne je Vršatec, pravý slovenský tajemný hrad v Karpatech.

Z Vlárského jdu po červené. Až do Sidonie se jedná o vcelku roztahanou baráčkovitou záležitost. Okolní kopce dýmějí a přidávají mrakům páru. Hned za Sidonií se cesta začne vcelku prudce zvedat až k rozcestí Brezová - Kaplinka kousek pod 8mistovkovým Bielym vrchem. Vede opět bukovou popleteností i po zmáčené louce. Výhledy kolem asi budou patřit k těm nejkarpatštějším z Karpat. Já je mám ale velice zamlžené. Z okolních lesů se neustále vypařují cáry mlhy. Už jenom zvuk fujary tu chybí.

Rozcestí Brezová - Kaplinka poskytuje pramen vody a kapličku zasvěcenou p. Marii všudepřítomné. Z rozcestí vede modrá na sedlo Biely vrch a pak už hop skok na Vršatec. Ten se mimochodem hned vyjevuje ve skutečně až filmových scenériích. Z cesty mezi stromy se odrkývá pohled na jeho rozeklané bílé skály. Když ale přicházím blíž, zjišťuji o jakou velkou turistickou atrakci se jedná. Takový slovenský Karlštejn. Po několika dnech strávených téměř v samotě je to pro mě šok, když na mě vyjukne zájezdní autobus a čerstvě dokončené zbohatlické sídlo.

Vršatec se dá obejít po okružní naučné stezce, která poctivě obkružuje tento kopec rozeklaných bílých skal. Asi nejzajímavější je les ze západní strany Vršatce. Mezi buky se válí množství skalních úlomků v podobě bílých kamenů. Jenom cesta je totálně zdupaná turisty a vypadá jak kdyby se po ní prohánělo stádo kanců.

Kousek pod Vršatcem je hotel nijak levných cen. Tentokrát korunky neberou, ale kartu vezmou… s radostí. Posedím a vracím se opět k Brezové - Kaplince. Opravdu stačí zahnout kousek za roh na českou stranu a nepotkáte ani nohu. Od Brezové vede červená na rozcestí Kosák odkud pokračuji přes Kaňúr a na Nedašovu Lhotu. Celá trasa patří k nejsamotářštějším úsekům. Kopce jsou pořád v mlze a mracích. Za zády, při klesání na Nedašovu Lhotu, je krásný výhled na Vršatec v obklopení okolních kopců.

Nedašovu Lhotu škrtnu pouze zeshora a mířím dál na kopec Požár. Jedná se o pořád stále stejnou lesní samotu. Z Požáru jdu po zelené směrem na Valašské Klobouky. Trasa pozvolna klesá. Sem tam výhled. Počasí zamračené a taky dost chladné. Dokonce začínám přemýšlet o ubytování. Vrchol tohoto přemýšlení nastane u rekreačního střediska Královec, kde nabízejí bungalovy za 200,- Kč. Ptám se na možnost mrsknout si někde spacák třeba za 100,- Kč.

Dozvídám se ale dobrou informaci o nedaleké rozhledně. Takže další rozhlednová noc. Chladnější, ale nic drastického. Ráno beru po červené rychlý spád do Valašských Klobouků. A pak už se celý den odehrává v rámci odjezdů přes Uherské Hradiště po D1 AM spojem do Prahy.

Celkové zhodnocení první návštěvy Bílých Karpat je vysloveně pozitivní. Lokalita nabízí prozatím zvláštní směs, kde samotářství tu a tam prostřídá výkřik v podobě velkoturistických chat. Pro mě osobně bylo nejpříjemnější, že se tu na osobu ploužící se po kopcích na vlastní pěst jenom s báglem ještě zatím nedívají jako na zjevení či podezřelé individuum a potkávání soběpodobných je tu ještě stále realitou, což také příjemně zpestří cestu.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.