Bieszczady a Bukovské vrchy (2), přechod hřebene úžasných hor na slovensko-polském pomezí

Poloniny Haliczska, Caryńska a Wetlińska, Wielka Rawka, Kremenec a Rabia skala - Bieszczady a Bukovské vrchy

Podle původního zámyslu jsme chtěli pokračovat po ukrajinsko-polské hranici až do obce Wołosate, abychom se tam zítra nemuseli trmácet po silnici. Pěšinka po hranici ale nevedla, spíš naopak, výstražné cedule avizovaly nekompromisní zákaz vstupu.

Nakonec jsme to vzdali a sešli po modré značce do obce Ustryki Górne, což bylo asi nanejvýš rozumné, protože jsme se od místních pohraničníků dověděli, že takové povyražení stojí na pokutě 150 € na osobu. A to jen v případě, že by nás na hranici chytili Poláci, kteří to tak neberou. V případě Ukrajinců se to řeší u soudu ve Lvově, a to včetně cely předběžného zadržení. Narušili bychom přece výsostný schengenský prostor!

Pondělí - Połonina Haliczska

Zdolání Połoniny Haliczske jsme zahájili přesunem do asi 6 km vzdálené obce Wołosate. Zvolili jsme autobus s velmi časným odjezdem v 6:05 h, protože se očekával horký a slunečný den. Poloninské kopce jsou přece jen holé a bez kouska stínu, a tak jsme chtěli mít ten výstup za sebou ještě za ranního chladu.

Čtěte také: Bieszczady - polské poloniny a Bukovské vrchy (1)

Hned za rozcestníkem červené značky se objevila dřevěná bouda, kde se platí vstupné. Bouda i výběrčí vypadali jako z pohádky Tři veteráni a mohli jsme se jen dohadovat, jestli nám vstupenky prodal spíše Milan Lasica nebo Jean-Jacques Rousseau. Jen ty vlastnoručně malované obrázky chyběly.

Pokračovali jsme zanedbanou asfaltečkou do mírného kopce a cesta se zdála býti nekonečnou a docela úmornou. Po asi dvou kilometrech přešel povrch z asfaltu na menší kamenné valouny, což úmornosti ještě trochu přidalo. Příjemným zpestřením byla pouze studánka hned u cesty.

Przełęcz Bukowska hlásil sympatický údaj 1 107 m n. m., takže na kopec Halicz nám zbývalo jen nějakých 200 výškových metrů. Po krátkém odpočinku v přístřešku, co tady nazývají wiata, jsme pokračovali dále. Červená značka uhnula pěšinou do řádného kopce, vinula se po hřebínku a nabízela rozhledy do širokého okolí, které se s přibývající nadmořskou výškou neustále zlepšovaly. Nejvzdálenější hřbety za námi pak byly už poloniny ukrajinské, domovina to legendárního Nikoly Šuhaje Loupežníka.

Na vrcholu Halicze se otevřel výhled i na Kopu Bukowskou a nejvyšší vrchol celých Bieszczad - Tarnici. Samotný vrchol Halicze zdobil skromný kovový kříž a lavice na sezení, a tak se přímo nabízelo tady poobědvat.

Poté jsme pokračovali pěšinou po hřebeni a posléze úbočím Kopy Bukowske, zdolávali poloninské kotáry a kochali se přírodními scenériemi. Minuli jsme další studánku a sešli do sedla Przełęcz Soprowska. Zbýval půlhodinový trhák na Tarnici, proložený ještě jedním sedlem opatřeným jen prostým názvem Przełęcz.

Tarnica nás přivítala velkým křížem z hliníkové konstrukce vybudovaným v roce 2000 na počest papeže Jana Pavla II., na kterého jsou Poláci, jakožto na svého krajana, náležitě hrdí. Ve výhledech se pak otevřelo panorama na celou zatím prošlou trasu s dominantou vrchu Halicz.

Vrátili jsme se na sedlo Przełęcz a měli na výběr. Díky časnému nástupu bychom v pohodě stíhali autobus z obce Wołosate (jel kolem čtvrté), ale času jsme měli dost a dosavadní putování bylo příjemné, a tak jsme se rozhodli dojít "domů" po svých.

Pokračovali jsme tedy po červené značce přes poslední kopec Szeroki Wierch, za kterým už byla jen více či méně příjemná ztráta výškových metrů. Nejprve travnatou pěšinou poloninskými loukami, a pak sešup po kamenité cestičce lesem vroubené občas dřevěným zábradlím a prkennými hatěmi. Celé to končilo uzounkou lesní asfaltečkou podél vydatného potoka. Trochu otravné dupání asfaltu jsme si pak vynahradili v bufetu, který se objevil hned za prvními staveními obce Ustrzyki Górne.

Úterý - Połonina Caryńska a přesun do obce Wetlina

Zdolání Połoniny Caryńske začínalo podobně jako to včerejší, a to přejezdem autobusem. Jízdní řád k nám byl podstatně milostivější a autobus do obce Brzegi Górne odjížděl až po osmé hodině ranní, navíc časové údaje z map avizovaly celkovou délku pochodu na nějaké čtyři a půl hodiny, takže to byl víceméně odpočinkový den. Opět jsme zaplatili 6 zł na osobu jako vstupné do poloniny a červená značka nás nejprve protáhla starým hřbitovem s pomníky a informační cedulí deklarující i bývalou kapli, ze které však už nic nezbývalo.

Zakousli jsme se do svahu a cesta lesem byla docela snesitelná. Objevila se wiata a za ní jsme se už vyhoupli do luk. Minuli jsme studánku a vylezli na bezejmennou kótu 1 237 m n. m. Západním směrem se otevřel výhled na Połoninu Wetlińskou a v dalekohledu byla vidět i chata polského klubu turistů (PTTK) na nejbližším vrcholu, kterou zítra také navštívíme.

Travnatá pěšina po hřebeni či úbočím kopců byla občas proložena kamenitým úsekem a pomalu nás protahovala nejvyššími partiemi Połoniny Caryńske. Další bezejmenná kóta nesla údaj 1 230 m n. m. a za ní už začalo klesání. Nejprve mírně úbočím kóty 1 148 m n. m., a pak už zprudka do doliny. Rychle jsme opustili louky a zapadli do lesa. Těsně před obcí Ustrziky Górne jsme ještě přecházeli přes potok, a tak někteří zvolili koupel.

A pak už zbývalo jen zabalit věci, rozloučit se s naší dočasnou domovinou a popojet do obce Wetlina. Ještě než jsme došli na zastávku, tak se najednou objevila vícemístná dodávka s nápisem "BUS" za předním sklem. Ano, soukromý autodopravce, jak bylo avizováno v úvodu. Tito lidé jsou kromě dopravního prostředku vybaveni také rozsáhlými znalostmi místních poměrů, a tak nakonec ten náš stihl vedle role řidiče zastat ještě funkci průvodce, sekretářky a směnárníka.

Nejdůležitější byl nocleh - chtěli jsme ve Wetlině někam do kempu - a řidič nás bez velkého přemýšlení dovezl do "schroniska PTTK" v místní části Stare Siolo a nutno přiznat, že vybral dobře. Prostorná, vzorně posečená louka končila na břehu malé říčky a týlové zabezpečení zajišťovaly umývárna, záchody a hospoda, kde se dalo koupit teplé jídlo a točené pivo a sloužila také jako recepce kempu. Navíc kousek ve vsi byla malá, ale vším potřebným zásobená samoobsluha.

Večer se pak nesl v duchu družby s místní polskou omladinou z velké ubytovny, která byla také součástí kempu. Soutěžilo se ve sborovém zpěvu, což jsme nemohli vyhrát, protože byli početně silnější, a v pití piva, což jsme vyhrát ani nechtěli, jsme tu přece na turistice. A ještě jeden postřeh. Stejně jako ta naše, má i polská omladina sníženou vnímavost k ostatním slovanským jazykům, a tak se konverzace nakonec vedla (hanba!) v angličtině.

Středa - Połonina Wetlińska

Ráno jsme si přivstali, "náš" soukromý autodopravce si pro nás přijel až do kempu. Původně jsme chtěli dojet až do obce Brzegi Górne a jít po červené značce, ale z mapy jsme vyčetli, že lepší by bylo jet jen na Przełęcz Wyżna a jít po žluté, protože zbytek cesty do obce Brzegi Górne je jen ztráta výškových metrů.

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.