Transkarpatská cesta přes Moravskoslezské Beskydy a Bílé Karpaty

Trek hřebeny Beskyd, Javorníků a Bílých Karpat

Za svůj život jsem absolvoval několik přechodů v Karpatech, Alpách či Pyrenejích. Jak to tak bývá, zajímavé nápady nevznikají jen tak. Musel jsem si na to poranit koleno! V období pooperační rekonvalescence vznikla myšlenka zařadit do horského repertoáru "dálkovou turistiku po ČR". Volba padla na Karpaty, konkrétně udělat hřebenový přechod karpatských celků ČR dosahujících výšky minimálně okolo 1 000 m n. m.

Naplánoval jsem trasu "ice-ice", Hostašovice-Strážnice. Vzhledem k délce trasy (cca 361 km) i mému operovanému kolenu volím tentokrát verzi se spaním na chatách, na kterých člověk zažije skvělou atmosféru a dopřeje si pochutiny i pěnivý mok.

Čtěte také: Túra na beskydskou Monte Rosu a Mont Blanc, dva dny přes 4 nejvyšší…

V 7.30 vystupuji z vlaku v Hostašovicích a po hezkém hřebeni uháním na Velký Javorník (917 m). Za pár hodin stojím na vrcholu a na rozhledně čekám na Milana, který přichází z Veřovic. Na vyhlídkové plošině si potřeseme pravicí a společně se kocháme nezapomenutelnými pohledy na všechny světové strany.

Smrk a Lysá hora

Pro Milana je to zde premiéra, tož mu ukazuji Veřovické vrchy i centrální část Beskyd se Smrkem a Lysou horou. Poté sestupujeme do údolí, na rozcestí Černá hora se pozdravíme s dalšími trekaři a túru zakončujeme na posvátném Radhošti (1 129 m). Na rozjezd to bylo příjemných 25 km s celkovým převýšením 1 750 m.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Ráno je venku mlha. Správný chlap má mít s sebou nůž, tož chvilku uvažujeme, zda si z ní kousek neukrojíme. Přes Pustevny, Čertův mlýn (1 206 m) a Martiňák dorazíme do údolí Čeladenky, kde zahajujeme výstup na beskydskou Monte Rosu. Na vrcholu není žádná chata. Skvělé! Můžeme nasát božský klid.

Na Silvestra tady vítají každého svařákem a sotva dopijete jeden, objeví se v ruce další, a tak to jde pořád do kola. Tento velmi sympatický rituál zavedli lidé z Metylovic. Podle názvu je to sice trochu podezřelé, nicméně zatím pořád vidím líp než beskydský rys! Nic naplat, do zimy ještě daleko, dnes si musíme oba vystačit s holou vodou, slunečnicovými semínky a chlebem s paštikou. Následně kamenitým chodníkem sestupujeme do Ostravice a u sklenice s oblíbeným nápojem se přivítáme s Jirkou a Petrem.

Další dopoledne nás občas doprovází dešťové kapky, ale není to žádná havárie. Jižními svahy Lysé hory (1 323 m) vystupujeme na nejvyšší vrchol Beskyd a Karpat ČR. Je zataženo, a říkanka rozeklané zuby Tater seřadí se do třech pater se dnes nekoná. Ivan Zajíček by asi řekl: "Vždy se krasavice neodhalí!" Po občerstvení v Bezručově chatě se počasí přece jen mírně umoudří a po horách se válí čarovné mlhy. Kouzelné! Odskočíme si ještě na vrchol s hladicím bodem, prý to přináší štěstí, a pak už nabíráme kurz směr Visalaje, kde vládne jako vždy pohoda a příjemná atmosféra.

Velký Polom, Velká Čantoryje a Velký Javorník

Po včerejší výstupové trase nás čekal hřebenový pochod s délkou 27 km zakončený na chatě Gírová. Především neznačený úsek Malý Polom - Búrkov vrch představuje perfektní pasáž, jakou budeme v naší republice už asi stěží hledat. Vrcholky jsou odděleny zřetelnými sedly, strmé výstupy střídají sestupy, navíc stezka je úzká a divočejší. Rovněž přechod Velkého Polomu (1 067 m) je velmi působivý a skalky pod vrcholem dodávají místu patřičný šmrnc. Cestou nás zastihly dvě bouřky, no kdybychom to měli jednoduché, určitě by nás to tolik nebavilo.

Další den se probouzíme do slunného dne. Petr a Milan se rozhodnou nás opustit a já s Jirkou pokračuji na hřeben Slezských Beskyd. Z Kyčery dohlédneme až na královnu Beskyd Babí horu (1 725 m) a v krásném prostředí si dopřáváme zasloužený oběd. Během trasy si vyměňujeme názory na dnešní společnost i životní styl, ale k výsledku se nedobereme. Přes Velký Stožek a další vrcholky dojdeme na chatu pod Velkým Sošovem, kde naše mlsné jazýčky vzorkují koleno, pirohy a nalešníky. Přece na horách vždy chutná nejlíp! A nejen to, Jirkovi se líbí dámská obsluha, že by byla svatba?

K završení přechodu Beskyd (Moravskoslezských i Slezských) už mnoho nechybí, proto dlouho neotálíme a hned zrána do toho šlápneme. Cestu si zpříjemňujeme občerstvovacími pauzami na borůvkách, které jsou pro nás zdrojem vitaminu C. Zanedlouho stojíme na rozhledně na Velké Čantoryji (995 m). Jsou odsud vidět téměř celé Beskydy včetně polské i slovenské části. Za doprovodu hovad a klošů sestupujeme do Třince, kde přibereme Lecha, nakoupíme palivo a přesouváme zásoby na chatu pod Ostrým. Stíháme to za 5 minut dvanáct, za chvilku přichází krutá a dlouhá bouřka.

Probouzíme se do deštivého rána. Jak však chatař a Noři správně říkají: "Neexistuje špatné počasí, existuje jen špatné oblečení." Dobrá nálada rozhodně nechybí. Dopřáváme si chutnou snídani a jako zákusek vynikající kukavku, což je kefírová buchta s polevou a ořechy. Recept sice chatař uchoval v tajnosti, ale od čeho jsme výzkumníci, přijdeme na to sami! Přes Kozí hřbety s krásnou skalkou dorazíme k vodopádu, kde dělám pár excelentních fotek. Zejména fotka, jak Lech pije vodu, mně připadá, jako kdyby zvracel. Pak narazíme na hraniční hřeben, který nás od této chvíle provází téměř až dokonce naší cesty. K večeru ho přerušujeme na Doroťance.

Následující trasa po Zadních horách je ryze odpočinková, a tak je v odpoledním plánu praní oblečení. Někdy méně znamená více a několikrát za den jsme odměněni pohledem na Malou i Velkou Fatru, z Bobku dokonce vykoukne zubatisko Tater.

Kromě výhledů si dnes užíváme pochodu kolem roubenek a samot, které k těmto končinám neodmyslitelně patří. Na Masarykově chatě se Jirka ptá, zda mají halušky. Obsluha odpovídá, že je z Ostravy a raději přenechá přípravu Slovákům. Náhradní chody však hladovce uspokojí, navíc dámská část obsluhy je příjemná a Jirka oceňuje rovněž její obchodní talent. Že by na Polku ze Sošova zapomněl?

Následující dva dny se dostáváme do krásných Javorníků. Ráno občas prší a začínáme jako strašáci v pláštěnkách. Postupně se obzor vyčistí a na hlavním hřebeni už vládne horská idyla. Kolem Velkého Javorníku (1 071 m) je prales, v okolí Stratence zase krásné louky, ze kterých slunce vykreslí nádherná panoramata. Jako na dlani máme hřeben Vsetínských vrchů a nad ním ostře vystupuje pásmo Moravskoslezských Beskyd, které jsou natažené od A do Z. "Robo, to je šílené, co jsi přešel," komentuje Lech. Na slovenské straně se o výhled zase stará nádherné zařezané údolí a nad ním Strážov s malofatranským Kľakem. Nemá to chybu!

Makyta a Pulčínské skály, Vršatec

Ráno kolektiv obohacuje ženský element a přidává se Eva. Vyjma stoupání z Papajského sedla na Makytu dnes máme pohodovou túru. Odpoledne se dostáváme do krásných Pulčínských skal. Důstojnější zakončení Javorníků jsme si snad nemohli přát.

Procházíme nádherným labyrintem pískovcových skal, občas se objeví jednoduchý řetěz, ale i s velkým batohem to nedělá žádný problém. V okolí Francovy Lhoty vyrazí Lech napřed pro klíče a čeká nás ve Střelné v místní restauraci. Občas mrkne levým okem na přírodopisný film, zrovna nějaká levhartice číhá na divoké prase. Místní štamgast to upřeně sleduje a číšnice se ptá: "Co to je?" Místní chlemtá pivo a odpoví: "Tož to je sviňa jakási špinavá."

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

K završení TKC už zbývá přejít pouze Bílé Karpaty. Jirka si udělal pořádné svaly a chystá se je využít doma na zahradě. Eva, Lech i já nabíráme kurz Končitá - Kaňúr - Okršlisko - Vršatec. Posledně jmenovaný, se svými vápencovými bradly, dodává horám opravdový přívlastek "bílé." S Lechem jsme chlapíci nenasytní a po večeři dobýváme ještě hrad a jako prémii si přidáváme druhý nejvyšší vrchol Bílých Karpat - Chmeľovou (925 m). Tam potkáváme dva pohodové Slováky a všichni se kocháme výhledy okořeněnými večerní atmosférou.

Z Vršatce vycházíme brzy ráno. Čeká nás 35 kilometrová trasa přes Javorník, Žitkovou do Starého Hrozenkova. Během túry potkáváme v okolí Čerešienek jednoho Slováka, který nadává: "Na Moravu je to rozprávková krajina a na Slovensko je to hnusné ako…" Zanedlouho docházíme na Peňažnou, kde na nás Eva volá: "Je tu kadibudka s výhledem." Uznejte, kde člověk něco takového má, to pak musí jít samo!

Poté pokračujeme ještě chvíli po červené značce, až dojdeme na rozcestí Na koncích. Tam se dáváme do řeči s dalšími turisty. Všichni jdou s malým baťůžkem, jen my máme větší batohy. Když se chlapík dozví, že jdu z Beskyd, dodá: "A to děláte dobrovolně?" Ve Starém Hrozenkově stihneme ještě večerní vystoupení na slavnostech, jen místní děvčice s námi nechtějí tancovat. Příště všem rozešlu instrukce: Taneční boty do batohu s sebou!

Velký Lopeník a Velká Javořina

Dostáváme se do nejvyšší části Bílých Karpat. Jako předstupeň nás čekal Velký Lopeník (911 m) se stylovou dřevěnou rozhlednou, z níž lze spatřit Považský Inovec nebo třeba vzdálené Beskydy. Necháváme se zvěčnit a poté prudčeji sestupujeme, abychom opět vystoupali. Cestou se osvěžujeme kyselkou z Janáčkova pramene a s Lechem vyprávíme zážitky z rumunských Karpat. Na chvíli ztrácíme značku, avšak prokážeme skvělý turistický cit a za několik minut se na stromech opět zelená.

Za rozcestím Nová hora si dáváme pauzu. Je podvečer a hory se dostávájí do nálady. Užíváme si nádherné atmosféry, která se jen tak nenabízí. Přichází zlatý hřeb dne-výstup na Velkou Javořinu. Rozcházíme to svižně, raz dva, a tak v dvoučtvrťovém jak na polku za chvilku jsme na vrcholku. Na Holubyho chatě nás vítají skřehotavé hlasy. "To je papagaj, on je postihnutý," komentuje chatařka. To jsme vlastně všichni, jen každý něčím jiným.

Ráno z Holubyho chaty Lech vyráží první, Eva o trochu později a zkouší fotit papagaja. Při odchodu krasavec řekne: "Ahoj." Pak už všichni vystupujeme na samotnou střechu Bílých Karpat - Velkou Javořinu (970 m). Je opar, tož je to na fotky nejbližšího okolí. Přes Kubíkův vrch a krásné louky s bohatou květenou sestupujeme do Vrbovců. Eva jde svižným krokem první a za rozcestím Kamenná vrata náhle zapiští. V tu chvíli vyběhne z křoví obrovský jelen, kdo se lekl více, jsme nezjistili.

Na rozcestí Bílá studna opouštíme hřeben a procházíme národní přírodní rezervací Čertoryje. V květnu by tu Lechovi zajisté vypadly oči z důlku. Naštěstí je červenec, tož mu je nemusíme v trávě hledat. Blížíme se k nádrži Lučina. Eva vzpomíná na časy minulé a ukazuje nám okolí, chaty i hotel, které několikrát navštívila. Nechybí legendární penzion Letka či hotel Radějov.

A jdeme do finále! Všechno jednou končí a nás čeká cílová stanice Strážnice. Po snídani s vosí společností vystupujeme na kótu Travičná, na níž zvu všechny vytrvalce na rozhlednu. Naposledy se pokocháme malebným světem Bílých Karpat a ryze nížinatým terénem docházíme do Strážnice, kde společným obědem putování po Karpatech zakončujeme.

Akce "Transkarpatská cesta" měla náboj, a pokud se stane pro někoho námětem dálkové trasy po ČR (s krátkou odbočkou na Slovensko), tak jen dobře. A co na závěr? Snad jen, jestli zase někdy budete mít chuť vábit ducha karpatského, nebraňte se tomu. Věra Koutecká o tom napsala moc krásnou knížku.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.