Passeiertal, Jižní Tyrolsko a horská turistika

Passeiertal za každého počasí. Treking s Tilakem 2011, soutěžní článek č. 4

Passeiertal je asi 50 km dlouhé údolí v jižním Tyrolsku, táhnoucí se od Meranské pánve na sever k hraničním horám mezi Itálií a Rakouskem. Oblast je jedinečná rozmanitostí klimatických a vegetačních zón - u Merana vinice, ovocné sady, v samotném Meranu termální lázně a subtropická vegetace, a na severu pak ledovcová pole a majestátní třítisícovky skupiny Ötztal a Stubai.

Právě tato hornatá část, zvaná Hinterpasseier, v našich očích ztělesňuje představu ráje pro vysokohorského turistu. Za více než deset let, co tam jezdíme, jsme se pořád ještě nepřestali divit, jak málo lidí tu na túrách potkáváme… ale to se týká i jiných oblastí jižního Tyrolska: stačí se vyhnout Dolomitům a některým lokalitám okolo dražších turistických středisek, a pak potkáte na celodenní túře třeba jen čtyři lidi, anebo taky nikoho.

Díky poměrně husté síti horských chat (Hütte) a letních salaší (Alm), tu lze chodit vícedenní přechody bez nutnosti nosit stan a potřeby na vaření - stačí spacák. A jako vodáci na podzim zavírají řeky, tak my v září jezdíváme do Alp ještě na pár dní, "zavřít" končící turistickou sezónu - i většina chat koncem září zavírá.

Čtěte také: Putování po Jižním Tyrolsku aneb po stopách Ötziho (1)

Popsaný okruh (mimo jiné je součástí dálkové trasy Tiroler Höhenweg), který jsme prošli před čtyřmi lety v druhé polovině září, je jen jednou z mnoha možností vícedenního putování od chaty k chatě. Kilometráž, časy a převýšení jsou uvedeny podle Google Earth.

1. den: ČR - Maiern - Teplitzerhütte (8 km, 4 hod., výstup 1 150 m)

Auto necháváme na parkovišti v Maiern (1 420 m n.m.) na konci údolí Ridnautal, u hornického muzea (Südtiroler Bergbaumuseum) - kdysi se tu těžilo stříbro, olovo a zinek, dnes jsou zrušené štoly a jejich zařízení atraktivní technickou památkou a cílem četných autobusových výprav. My se ale převlékáme, přezouváme, bereme batohy a doprovázeni naším žlutým labradorem Borgem, okolo 15. hodiny vyrážíme opačným směrem než je hornická expozice, vzhůru k dnešnímu cíli Teplitzerhütte (2 586 m n.m.).

Cestu už známe a tak nám to utíká docela rychle - nejdřív úvodní vystoupání k chatě Aglsbodenalm (1 720 m n.m.), která stojí na rozlehlé rovné planině. Potok Ridnaun-Bach se tu různě rozlévá a tvoří mělkou deltu. Na Aglsbodenalm se nedá přespat, je to jen letní statek s možností občerstvení, hojně navštěvovaný turisty z Maiern.

Dál už nepotkáme ani nohu, traverzujeme nad soutěskou, na jejímž dně se prudce valí voda, strmé úseky se střídají s mírnějšími, míjíme vodopád a za chvíli vystupujeme nad další skalnatý práh, odkud už je vidět menší chata Grohmanhütte. Od ní zbývá do cíle necelých 300 výškových metrů. Začíná pršet, nebe se najednou zatahuje těžkými mraky a i když docházíme něco po 18. hodině, už je skoro tma.

Název chaty Teplitzerhütte upomíná na naši minulou společnou státnost - byla postavena koncem 19. století teplickou sekcí tehdejšího svazu alpinistů; podobné je to i s mnoha jinými alpskými chatami, kde podle názvů snadno zjistíme, že se o jejich vznik zasloužily turistické spolky ze vzdálenějších, severněji položených měst někdejšího Rakouska-Uherska (Stettinerhütte, Zwickauerhütte, Chemnitzerhütte…).

Na chatě je jen pár lidí, je znát, že sezona už končí. Po umytí v ledové vodě u nerezových žlabů ve společné umývárně strávíme poklidný večer v příjemně vytopeném lokále - v noclehárně v patře je samozřejmě kosa. Nakrmený pes prospí večer pod stolem, nahoru s námi ale nesmí a na přenocování je mu přidělena bývalá slepičárna, používaná nyní jako sklad dřeva. Ještě že je to naše zvíře tak přizpůsobivé a je mu to úplně fuk.

2. den: Teplitzerhütte - Schneeberg - Hochfirst (20 km, 8 hod., výstup 1 250 m, sestup 1 650 m)

Počasí se nelepší, spíš naopak. Původně jsme měli v záloze alternativu, že než budeme pokračovat v naplánované trase, mohli bychom si ještě "odskočit" na chatu Becherhaus (3 195 m n.m.) - je to docela blízko, jenže zřejmě není ten správný den, počasí nepřeje, nebude nic vidět, v té mlze to není moc bezpečné, nahoře nejspíš sněží a navíc - jak nás upozorňuje chatař, Borga tam v žádném případě brát nemáme - je tam prý několik úseků pro psa nepřekonatelných, musel by na nás počkat tady v kurníku. Tím je rozhodnuto - snad jindy.

Po osmé vyrážíme, cestou si ledovec pod "Becherovkou" aspoň fotíme a míříme dolů - přecházíme postupně několik potoků vytékajících z okolních jezer, v jednom místě je visutý můstek, potom se několikrát musí přeskákat přes kameny a trochu i brodit - po našich osvědčených botách nejmenované značky voda pěkně stéká. I přesto, že je pořád hodně zataženo a poprchává, ojedinělá barva jezera Trübersee (2 348 m n.m.) na fotkách vyšla.

Stoupáme dál do sedla Egetjoch (2 639 m n.m.), mrholí a občas trochu sněží. Až na druhé straně hřebene je zase o něco líp. A přes další údolí pod sedlo Schneebergscharte (2 700 m n.m.). Tady potkáváme za celou dnešní etapu jediné lidi - tři Švýcary jedoucí na kolech od Mt. Blancu až někam do Rakouska. Chudáci musejí ta kola do sedla vynést, ale nás kupodivu litují, že prý máme moc velké batohy - no, každý dle svého gusta.

Okolo 13. hod. scházíme do St. Martin am Schneeberg (2 355 m n.m.) - bývalé hornické osady, dnes je to něco jako skanzen. Součástí muzea jsou zachovalé domky, kde dříve bydlely hornické rodiny, i ruiny bývalých hospodářských budov a okolní technická důlní zařízení. Teď už tu trvale nežije nikdo, chata naproti kostelíku - Schutzhütte Schneeberg je v provozu od poloviny června do poloviny října. Nahoře se přespává, v přízemí je restaurace se zázemím, mimo jiné výborně vytopenou a vybavenou sušárnou, kterou hned využíváme.

Jsme v cíli dnešní etapy, ale konstatujeme, že je brzy a co bychom tu dělali? - i počasí se vylepšilo, a tak posilněni dobrou polévkou, božským štrúdlem a pořádným hrnkem kafe pokračujeme, sestupujeme dlouhým táhlým údolím s nádhernými výhledy až k hranici lesa, dál okolo pastvin, a až poslední necelý kilometr je otravný, neboť vede po asfaltce - náš dnešní azyl Hochfirst (1 860 m n.m.) je totiž malý hostinec strategicky umístěný na příjezdu k průsmyku Timmelsjoch - stojí přímo u závory, která se na noc spouští a kdo to do 20 hodin nestihne, zakotví do rána právě tady - bývá tu hodně motorkářů, cyklisti a sem tam nějaký pěšák jako my.

Místečko pod střechou (doslova) se pro nás našlo, ani pes nikomu nevadí a po vydatné večeři usínáme v podkrovní mansardě v babičkovské vyřezávané posteli pod těžkou duchnou - spacáky pro dnes nepotřebujeme.

3. den: Hochfirst - Zwickauerhütte (18 km, 7 hod., výstup 1 650 m, sestup 700 m)

Jsme na spodním konci údolí Seebertal, a s výjimkou statku Seeber-Alm (1 842 m n.m.), který míjíme asi po hodině (v létě tu měli výborný domácí jogurt s čerstvými lesními plody), celý den nikoho nepotkáme. Že je tu obvykle liduprázdno, je vidět i z bezstarostného dovádění svišťů, kolem jejichž kolonie u řeky procházíme a kteří se skoro vůbec nebojí.

Svišť je takový místní maskot, v málokteré horské chatě nemají nějakou tu sviští vycpaninu nebo aspoň plyšáka - zároveň ale je zde považován za škodnou; svou činností napomáhá erozi, a jako škodná se tedy i loví.

Asi po dvou hodinách stoupání míjíme malý lovecký srub, v případě nouze by se tu dalo přespat. Okolo roste borůvčí a jsou na něm sice malinké, ale zralé a sladké borůvky. Dál už ubývá vegetace a přibývá kamenné suti. Borgo si zaplave v ledové vodě jezera Scheibsee (2 673 m n.m.) a pokračujeme do sedla Rauhjoch (2 926 m n.m.), které odděluje údolí Seebertal a Pfeldertal.

V sedle stojí z dálky viditelný veliký kamenný mužík. Následující přechod ze sedla po hřebeni na stranu k Pfeldertalu je zajištěn pár řetězy, ale žádné drama se nekoná, stačí trochu dávat pozor na uvolněné kameny a ujíždějící suť. Pes musí jít "za paty" a na nějakou dobu si odpustit rozverné pobíhání sem a tam.

Zhruba po další hodině chůze zůstáváme zírat, co se to objevilo na obzoru? - podle mapy má v těch místech být bivak, ale vypadá to spíš jako vesmírná družice - bivak Rauhjoch (2 708 m n.m.), nazývaný jinak také podle místního rodáka - horského vůdce Josefa Pixnera (* 1871 + 1957), má tvar osmiúhelníku, stojí na ocelové konstrukci a celé je to ukotvené ocelovými lany do skály.

Ovšem uvnitř komfort - tři široké palandy s matracemi a čistými, měkkými, pečlivě poskládanými dekami a polštáři, -pohodlně by se tu vyspalo 6 lidí a při troše nepohodlí i dvojnásobek. Uprostřed stůl, lavice, v jednom rohu věšák a v druhém koutek s plynovou bombou, pár kousků nádobí, v zásuvce čaj,cukr, olej, sirky…

Když k bivaku docházíme, zrovna už zase prší a tak si to úžasné přístřeší aspoň chvíli užijeme a jsme za ně opravdu vděční, což taky zapíšeme do návštěvní knihy a oceníme příspěvkem do pokladničky. A i když déšť nepřestává a nic by nám nebránilo tu zůstat na noc, nakonec lákadlu odoláváme a držíce se původního plánu, docházíme, nakonec už za tmy a mokří, na Zwickauerhütte (2 989 m n.m.), kde kromě chatařů nikdo není.

Můžeme si dopřát dokonce i sprchu, byť za příplatek 1,5 EUR, ale proč ne - je to vzácnost, ve většině chat bývají jen umývárny se studenou vodou. V lokále je teplo, nabízí se obvyklý výběr z poctivé, jednoduché a vydatné tyrolské stravy - vynikající jsou po celodenní dřině např. Spiegeleier mit Speck und Rösti - volská oka se špekem a s opečenými brambory. V noclehárně je sice opět strašná zima, ale dek co hrdlo ráčí. Takže vše je dokonalé. Pes spí s námi, stočen do klubíčka na prkenné podlaze. Usínáme ve výšce bez pár metrů 3 000 nad mořem.

4. den: Zwickauerhütte - Stettinerhütte - Bruggstein (26 km, 9 hod., výstup 750 m, sestup 1 950 m)

Ráno se informujeme na předpověď počasí, kterou lze shrnout slovy - zatím neprší. Jdeme pořád po skále a kamenité kozí, no - spíš kamzičí stezce pořád ve výšce okolo 2 800 - 2 900 m n.m., terén je místy mírně exponovaný, chce to jistý krok, je trochu mokro. Na Borga raději nekoukám - nedělá mi moc dobře sledovat, jak přeskakuje a sbíhá strmé úseky s řetězy… ale důvěřujeme jeho zkušenostem; se čtyřma nohama, ocasem a poměrně nízkým těžištěm má nejspíš víc stability než my.

Na Stettinerhütte (2 875 m n.m.) jsme v poledne, u piva a polévky relaxujeme a protože po dlouhé době máme signál, píšeme kamarádům, kteří na poslední chvíli účast na tomto výletu vzdali, že mají čeho litovat.

V nemístné euforii ze sluníčka, které přece jen vylezlo z mraků, a z toho, jak nám všechno pěkně vychází, se rozhodujeme nejít dolů do Pfelders obvyklou nejkratší cestou, kterou už známe jako své boty a tudíž je to kapánek nuda, ale oklikou vzhůru přes sedlo, jehož název není ani na mapě, a dolů pak vedlejším údolím Lazinser Tal. Má to pak být příjemná stezka po horských loukách… jak se ale záhy ukáže, je to přesně ten případ, o kterém platí rčení delší, ale zato horší.

Sotva vyjdeme k sedlu -dost daleko na to, aby se už nedalo včas vrátit do chaty, strhne se liják a pořádná bouřka. Jakžtakž ukrytí pod velkým kamenem doufáme, že se to rychle přežene, ale kdykoliv se zdá, že se bouřka vzdaluje a že už budeme moci vylézt, zase se vrátí - práská to hodně blízko okolo, nic moc pocit… že jsme navíc po nějaké době dost mokří, to je to nejmenší.

Po téměř dvou hodinách, kdy nejdřív lilo, pak sněžilo a nakonec napadly kroupy, konečně můžeme pokračovat - teď nezbývá než se okamžitě zahřát pohybem. Sestup ze sedla na druhé straně by za normálních okolností nebyl nijak mimořádný, ale teď stezku, vinoucí se cik-cak po příkrém skalnatém srázu, pokrývá souvislá vrstva mokrého sněhu. Ideální příležitost zřítit se dolů.

Sestupujeme velmi pomalu a obezřetně. Jenže pes, místo aby šel za paty, jak je v podobných případech kvůli bezpečnosti naučen, se najednou cpe vedle mě a nedá si říct. Co je to za neposlušnost?! - nechápu, co ho to popadlo; když ho napomínám, jen na mě upře své krásné tmavé oči a dál jde vedle mě, na pokraji srázu a svým tělem mě odtlačuje blíž ke skalní stěně a dál od kraje - konečně mi dochází, že vycítil mou nejistotu a snaží se mě po svém chránit.

No tak dobře! - ještě pár serpentin a jsme dole, do civilizace zbývá nějakých 15 km teď už celkem pohodlného klesání, a tak šlapeme v neustávajícím dešti bez zastávky, úplně mokří a prochladlí, až do osady Bruggstein (1 305 m n.m.), kde jsme si dopředu vytipovali malý statek.

Paní domu nad dvěma vymáchanými, špinavými strašáky, a ještě k tomu se psem, nehne ani brvou - zřejmě tu jsou na to zvyklí… skromné ubytování je v našich očích dokonalé, gemütlich a domácí tak vstřícní a zdvořilí, až nás to nutí v duchu sarkasticky vzpomínat na korsickou ležérní ledabylost a minimálně tříhodinové čekání na jídlo. Večer tedy trávíme jako skoro jediní hosté v útulné jídelničce vytopené kachlovými kamny, umytí, usušení, převlečení, nakrmení a život je prostě nádherný.

5. den: Bruggstein - Moos - Rabenstein - Schneeberg (16 km, 7 hod., výstup 1 450 m, sestup 650 m)

Po včerejších vydatných deštích je ráno všecko jako vymydlené, z lesů a pastvin stoupá pára, skrz ni se prodírá sluníčko a my konečně zase oblékáme kraťasy. Sejdeme mírným klesáním asi 4 km, projdeme městečkem Moos (987 m n.m.) a začneme stoupat při říčce Passer proti jejímu proudu a zároveň souběžně se silnicí vedoucí do průsmyku Timmelsjoch - ale silnice je o dost výš než stezka a tak o ní skoro nevíme.

Asi kilometr nad Moos je řeka ještě regulovaná, pak se mění v normální horský tok. V minulosti řeka Passer hojně sloužila k plavení vytěženého dřeva. V 15. století tu pod vesnicí Rabenstein po obrovském skalním sesuvu, který řeku přehradil, vzniklo veliké jezero, jehož hráz se pak při táních celkem osmkrát protrhla. Naposledy k tomu došlo koncem 18. století - pak už jezero nebylo obnoveno.

Tyto události opakovaně způsobovaly nesmírné škody, proto bylo jezero nazváno Kummersee (Kummer = žal, trápení). Toto čteme na tabuli, která zároveň informuje, že se právě nacházíme na značené, asi 3-4 hodinové okružní naučné stezce po břehu dnes již neexistujícího jezera. A když vzhlédneme směrem k silnici, na zpevňujícím tarasu pod jednou ze zatáček je vlnka naznačující, kde až byla hladina - je to o dobrých pětadvacet metrů výš než stojíme.

Nyní ale naučnou stezku opouštíme, vzdalujeme se i od silnice a zbytek dne už jen nepřetržitě stoupáme. Nic nás nehoní, je krásně, nocleh jsme si před 3 dny pro jistotu zamluvili, a tak po překonání několika luk a pastvin (včetně přelézání elektrických ohradníků - značky občas vedou přes soukromé pozemky) stoupáme zvolna krajem lesa a využíváme každé příležitosti k výhledům na protilehlou Rinnerspitz…

Pak nás ještě při pauze na pití trochu pronásleduje jedna kráva, které se zřejmě zalíbil Borgo a mermomocí se chce k němu dostat co nejblíž. On její náklonnost nesdílí, snaží se schovat za pařezem.

Nad hranicí lesa se pak opět kazí počasí, padá mlha a déšť, ale to už jsme skoro u chaty Schneeberg. Několik výletníků odtud právě odchází a zase jsou to, s výjimkou městečka Moos, prakticky jediní lidi, co jsme za tuto etapu potkali. Schneeberg je díky své relativně dobré dostupnosti bezproblémově zásobovaná a patří tudíž k "luxusnějším" chatám, jsou tu sprchy i větší výběr jídla.

6. den: Schneeberg - Maiern - ČR (13 km, 4 hod., výstup 350 m, sestup 1 300 m)

Po ranním vystoupání do sedla Schneebergscharte už nás čeká jen dlouhé a dost jednotvárné klesání po široké cestě do výchozího bodu Maiern, kde na nás čeká auto. Tak sbohem, krásné Tyrolsko - budeme-li živí a zdraví, v květnu jsme zase zpátky!

• Mapa: Tabacco: Val Passiria/Passeiertal 1:25 000
• Průvodce: Jižní Tyrolsko, Marco Polo 2002

Užitečné odkazy:

• http://www.tiroler-hoehenweg.info/de/home.html
• http://www.13h.de/13-schutzhuetten/index.html
• http://www.suedtirol.info/cs/
• http://www.bergbaumuseum.it/de/bergbaumuseen/information/index.asp
• http://en.wikipedia.org/wiki/Timmelsjoch