Karnské Alpy a vysokohorská turistika v Itálii, přechod nádherného hřebene Amariana

Carnia Verde, neznámá "Zelená země"

… nebem prolétne ohnivý bílý záblesk a vzápětí zahřmí, až se karimatky zachvějí. To nám ještě scházelo – bouře! Náš stan stojí jen pár výškových metrů pod hřebenem Crostis, zhruba ve 2 000 metrech. Po celodenním nuceném "kvasu" ve stanu (venku vládne počasí typ humus – déšť, mlha a děsná kosa) konečně nějaké vzrušení.

Za okamžik jsme v centru bouře. Obloha je permanentně rozsvícená a v rachotu hromů zanikají modlitby mých spolunocležníků. Vše se tuto noc opakuje ještě čtyřikrát, přičemž poslední vlna je zároveň nejhorší. Uprostřed noci musíme ven a odhazovat ze stanu čerstvou nadílku těžkého mokrého sněhu. Teplota rapidně klesla. Pokud to přežijeme, musíme ráno dolů. Po těch krásných dnech se nám Karnské Alpy představily z té zlobivější stránky…

Carnia Verde - Zelené Karnsko, půvabný kout italských Alp, ležící poněkud stranou zájmu turistických cest. Zcela neprávem. Nabízejí něco, co jejich zdánlivě atraktivnější sousedé Dolomity a Julské Alpy nemohou - klid a takřka úplnou samotou. Bujnou vegetací porostlé hory, strmé vápencové štíty, vodopády a neskutečně krásné soutěsky.

Celá oblast se dá rozdělit na dva základní horopisné celky - Hlavní Karnský hřeben (rozloha 2 200 km², nejvyšší vrchol Hohe Warte - Monte Coglians 2 780 m) a Jižní Karnské Alpy (3 400 km² s nejvyšší horou Cima di Preti 2 703 m). Přirozená hranice je vymezena na západě tokem řeky Piavy, na východě řekou Fella. Státní hranice mezi Itálií a Rakouskem tvoří sever území a jih se pozvolna snižuje do Friulských rovin.

Jednotlivé horské skupiny zpřístupňuje pět hlavních údolí - Taglimiento, Pesarina, Gorto, S. Pietro a Incaroio. Charakter jednotného hřebene má pouze hraniční část. Ale hlavní kouzlo je v labyrintu samostatných horských skupin - zasmušilý kraj kolem jezera Sauris, jiskrná nádhera vápencových stěn Pesarinských Dolomit, karpatské trávy Monte Grostis či osamělé zuby hor Sernio, Arvenis a Pramaggiore.

Jižně od sedla Mauria pak najdeme jeden z nejúžasnějších skalních monumentů Alp – 2 000 metrů vysokou věž Campanila di Val Montanaia, symbol Piavských Dolomit. Prostě krajina jako stvořená pro týdny putování. Protože se do této příjemné krajiny vždy rád vracím, nechť jsou vám následující řádky jakýmsi malým průvodcem z bohaté palety možností, které tyto hory nabízejí.

Amariana – Samotářka

Před hospodou v Illegio váháme zda vstoupit. Řev vycházející z útrob tohoto zařízení je ohlušující. Buď si tam vyřizuje účty místní mafie, nebo televize přenáší nějaký fotbalový zápas. Skutečnost je však daleko prostší - domorodci mastí karty. Křepcí staříci nadšeně kibicují, svižně poskakují a hulákají, že není slyšet vlastního slova. Náš příchod vzbudí jen krátkou pozornost, než se opět se zápalem vloží do hry. Je sedmá večerní, je třeba dobít baterky do kamery i vlastní baterky (skvělé italské víno).

Čeká nás ještě více jak pětisetmetrové převýšení k bivaku Cimentai, výchozímu bodu k Amarianě. Stoupání je ukrutně strmé, vínko opouští naše těla všemi póry. Vynaložena námaha je ale odměněna. Perfektní zděná chatka, hromada dříví, sucho a funkční krb. Kdo si chce hory opravdu vychutnat a zasloužit, měl by alespoň pár večerů prožít na takovýchto boudách. Sedět u masivního dřevěného stolu a u prskajícího ohně a fantazírovat dlouho do noci o zasněných cestách do dalekých krajů. Zatímco venku vyje vítr a kapky deště vyťukávají morseovkou zprávu o stavu počasí.

Monte Amariana (důvěrně zvaná Amařenka) je osaměle strmá hora (1 906 m), jakýsi strážce, údolí Taglimiento, vstupní brána do Karnských Alp. Tok řeky, převyšuje o dobrých 1 500 metrů a vytváří výraznou kulisu městu Tolmezzo. To je hospodářským i kulturním centrem celého kraje. Zároveň ideálním odrazovým můstkem k výletům do Karnských Alp. Na vrchol Amariany vedou celkem tři stezky, všechny prudké a nelehké. A protože nahoře leží ještě sníh (je počátek května) vše působí mnohem dramatičtěji.

Tříhodinový výstup je ve vrcholových partiích zajištěn ocelovými lany (nic moc) a než se dosáhne vrcholu, dostanou klouby pořádně zabrat. Vršek tvoří socha madony v životní velikosti, pod ní je do kovové desky vyrytá báseň Jana Pavla II, opěvující krásy Karnska. A rozhled? Díky své izolované poloze impozantní - Julské Alpy, zelené, jakoby háčkované kopce blízkých Karnských Alp, Dolomity. Zajímavý je také pohled ke kuželu Simeone. Ten, obtékán širokým řečištěm (spíše balvaništěm) řeky Taglimiento vyhlíží jako ostrov, huňatý zelenkavý atol v kamenitém moři. Na severu vystupuje z temných lesů překrásně formovaný štít Monte Sernico.

Z vrcholu hory je možno sestoupit delší, avšak mnohem atraktivnější trasou po rozhledově parádním východním hřebeni. Zvláště na jaře je cesta skutečným zážitkem. Horské louky doslova hýří barvami. V travinách blikají tisíce modrých lamp hořců, všude obrovské plástve žlutých, fialových a oranžových květin. Z chodníku se stává pohupující se barevný polštář.

A na konci čtyřhodinového sestupu čeká opravdový bonbónek - vodopád Favarnis. Stačí od posledního rozcestníku jít podle sluchu. Úzká stezka vede vyschlým řečištěm k jícnu malého kaňonu. Je třeba zbavit se bot a vyšlapat podél malého potůčku po strmé a vlhké skále. Následuje asi metr hluboká tůň (nutno přebrodit) do níž asi z výšky 50 metrů padá modrá břitva vody. Fantastická masáž znaveným zádům a přesoleným kšticím.

Na závěr ještě leden tip. Asi tři kilometry před obcí Illegio (ze směru Tolmezzo) vede silnice kolem pěkné lezecké oblasti La Matná d´Illegio. Najdeme zde závratné zajištěné cesty, sloužící spíše jako ústupové, možnosti pro horolezce. Především dvě zasluhují pozornost.

Takřka sto metrů vysokou hranu zpřístupňují odvážně zabudované ocelové kramle. Šplhá se jako na komín v kolmé, místy až převislé stěně a výstup končí na malém plató, sloužící jako slaňovací stanoviště. Špičkový zážitek z parádního lezení. Prostor pod stěnou je možno využít také jako dobré tábořiště. Ale pozor! Večer tato místa kontroluje policie. Pokud se však člověk chová slušně, jsou karabinieři přátelští a nemají námitek.

Informace

Oblast je na vynikající mapě nakl. Tobacco č.. 013 - Prealpi Carniche/Val Taglimiento, měř. 1:25.000.

Čas přechodu: Illegio - bivak J. Cimenti 1 hod. - vrchol Monte Amariana (1 905 m) 3 hod (po jištěné, ale snadné stezce) - sestup po východním hřebeni 4 hod. Konec cesty je na lokální silničce, cca 2 km od obce Amaro. Také odsud se dá vystoupit na Amaríanu po velmi strmém, ve vrcholových partiích rovněž zajištěném chodníku. Celkem 5 hodin ve výstupu, převýšení 1 600 m!

Hlavním hřebenem Karnských Alp

Směrovka v Pontebbě hovoří jasně - sedlo Pramolo 20 km + zákaz vjezdu autobusům, tedy i linkáčům. Takže to budeme muset vymakat pěkně po svých. Na začátek května je příjemně teplo, krajina rozkvétá, louky překypují barvami a tak cesta příjemně ubíhá (až na ty 20 kg nestvůry na zádech). V tom nejnemožnějším úseku silnice (skalní neosvícené tunely), se zjevuje auto a příjemný německý pár je ochoten vyvézt nás vzhůru (jsme tři + bagáž).

Sedlo Pramolo (Nassfeldpass 1 530 m) tvoří státní hranici Itálie s Rakouskem. Hlavní hřebenová stezka vede z rakouské strany, tzv. "Karnische Hohenweg" byla vybudována za spolupráce rakouských alpských spolků a armády za finanční výpomoci významných průmyslníků již v šedesátých létech. O deset let později dokončila italská strana chodník na své straně hřebene. Celková délka této skvostné hřebenovky přesahuje 100 km a její překonání představuje slušný sportovní výkon.

Kousek za sedlem je vidět chata Tressfoldenské výšiny. Sníh kvapem opouští travnaté svahy a ty vypovídají o žalostném stavu této "průmyslově" zničené krajiny (pokud chápeme turistiku jako průmysl). Ve jménu zisku toho bylo vykonáno dost - vymýcené lesy, buldozerové cesty, změť sloupů stožárů, kilometry plotů. Vše pro davy lyžařů, turistů a výletníků. Jakmile sleze sníh (přes zimu celý tento binec milostivě přikryje), odhalí co zde člověk napáchal. Celá oblast připomíná obrovské staveniště. Rychle pryč.

Naštěstí za vrcholem Madritschen se vše mění. Na obzoru vyrůstají siluety vrcholu Rosskofel a Atragkofel. Stinné kotliny mají ještě dostatek sněhu, takže se místy propadáváme až po prsa.

Následující hodiny jsou docela slušné galeje. Pod sedlem Rudnig (1 945 m) svítí do dáli červená bivakovací bouda. Naše cesta však pokračuje. Krajinově pěkným traverzem přecházíme dolomitický vrchol Creta di Alp. Vzhůru vede jištěná cesta šplhající se táhlým komínem. My se ale držíme hlavního hřebene.

Otevírají se panoramatické pohledy na italskou část Karnských Alp, především na strmou horu Monte Zermula (vrchol také zpřístupněn poměrně náročnou "via ferratou"). Dole na loukách vidíme plechovou střechu Alp. Přestože je od nás vzdálena pouhý kilometr, sestup k ní nám trvá celou hodinu.

Musíme se probít divokým porostem kosodřeviny, přebrodit četné bystřiny z tajícího sněhu a bažiny. Ale odměna po tomto "Borneu" stojí za to. Chatka je perfektně vybavená, včetně nádobí. Na patře nás čeká dokonce "ořechová spálňa" - 10 lůžek s matracemi. Všude čisto, sucho a útulně. Už jsme to setsakramentsky potřebovali. Na cestě jsme celých 17 hodin! Na posezení přeď boudou umocněné oranžovou hrou zapadajícího Slunce za nejvyšším vrcholem Karnských Alp - Monte Coglians se bude ještě dlouho vzpomínat.

Ráno na nás dýchne horkem jako dobře vyhřátá pec. V první řadě je třeba zrekonstruovat naše zdevastované tváře. V reálu cítíme co dokáže prudké jarní slunce v kombinaci se sněhem. Odulé a napuchlé rty vyhlížejí jako bychom týden věnovali hře na trubku, loupající se obličeje připomínají glóbus. Faktory opalujících krémů nestíhají a jelení lůj je pro srandu, kdybychom se však mohli smát. A protože průběh další části hřebenovky neslibuje žádné vzrůšo (kosodřevina, kosodřevina a zase kosodřevina) odbočujeme do italského vnitrozemí.

Dolinou Vat Dolce (krásný název Sladké údolí, co říkáte?) scházíme k městečku Paularo. Přestože spodní úsek absolvujeme na korbě dodávky, naší pozornosti neuniká fantastický kaňon Incarolo, po jehož okraji se odvážně vine horská silnička. Propast vpředu, propast vzadu. Pohledy do třistametrových hloubek jsou excelentní.

Paularo, to je typická Itálie. Kamenné, mnohdy chátrající domy, mohutný kostel, kavárny obsypané obézními tatíky a hejna křičících děcek. S vděčností přijímáme pozvání našeho šoféra na sklenku něčeho dobrého (obsah neidentifikován - trocha ovoce, mírně nasládlé, lehce alkoholické, každopádně ukrutně dobré) a zapojujeme se aktivně do hospodského cvrkotu. Cizinci tu nejsou častým jevem a tak se ocitáme pod palbou otázek Příjemné prostředí mezi příjemnými lidmi.

Na hlavní hřeben se však ještě vrátíme, a to v jeho nejatraktivnější části kolem nejvyššího vrcholu Monte Coglians. Svou výškou 2 780 metrů je výraznou dominantou hřebene a v širokém okolí nenajde konkurenci. Po deštivé noci v údolí Degano na jihu pohoří je nám jasné, že vrcholek nám tentokrát není souzen.

Zatímco v dolinách pršelo, nahoře padal sníh. Celý masív Volaia je olepen čerstvou nadílkou a přestože je nádherně modro, nahoru to jednoduše nepůjde. Půlmetrovými závějemi prošlapáváme alespoň stopu do sedla Giramondo. Odměnou nám jsou skvělé, třebaže omezené rozhledy - mohutné Cogliaris, rozložitá Peralba (2 694 m), hrot vrcholu Chadeins vězí v mraku a jižnímu obzoru dominuje křivolaký hřeben Pesarinských Dolomit. Opravdu nádherný kus země.

Takřka do roka a do dne jsem se k magické hoře Coglians vydal znovu. A opět neúspěšně. Tentokrát jsem stoupal ze silničního sedla Passo di Monte Carnico (1 360 m) na rakousko-italské hranici. Výstup odtud je sice poměrně snadný, ale počasí opět rozhodlo jinak. Oblačná šlehačka zahalila vše, jen sem tam se z ní vynořily tajuplné siluety skalisek.

Od pokusu o výstup nás definitivně odradila blížící se bouře. Tedy alespoň pro úplnost: klasická cesta k vrcholu je vytýčena z jižní strany od chaty Marineli (2 111 m, zn. cesta č. 143). Na několika místech uměle zajištěna, středně obtížná, celkem 2 - 3 hodiny.

Mnohem větší lezecký zážitek nabízí výstup od severu (tedy z rakouské strany). Ideálním nástupním místem může být chata Eduard Pichl Hütte (1 960 m) na březích nádherného jezera Wolyaersee. Pro překonání malého ledovce (spíše firnového pole) jsou nutné mačky a cepín. Strmé a exponované lezení. Celý masív Volaia (včetně Monte Coglians) je možno obejít po krásné, skoro hřebenové stezce. Od sedla Giramondo (2 005 m) přes oba jmenované chaty po sedlo Monte Grose. Celkem 18 hodin.

Informace

Ideálním pomocníkem je precizní mapa.Tobacco č. 01 Sappada – St. Stefano - Forni Avoltri v měřítku 1:25.000. Dále mapy Kompass (1:50.000) č. 60 - Karnische Alpen/Gaitaler Alpe a č. 47 - Linzer Dolomiten/Lesachtal/Karnische Hohenweg. Tyto je možno zakoupit i u nás za cca 150,- Kč/kus.

Hlavní hřeben je dle mého úsudku možno přejít za 9 - 10 dní s bivaky venku či na salaších. Jedná se o nádherný a krajinově jedinečný trek v takřka opuštěné krajině (zvlášť na jaře a na podzim). Pro samotný výstup na Coglians je třeba rezervovat alespoň dva dny (nutno přespat na nějaké z uvedených chat). Hora si vyžádá 8 hodin pro výstup a sestup. Mnohé úseky se dají vhodně kombinovat pro kratší přechody.

Scenéricky (i turisticky) nejvhodnější úseky hlavního hřebene: hluboké a temně zelené lesy ve východní časti kolem vrcholu Osterning, vápencové štíty smělých tvarů Rasskofel a Tragkofel, přírodní muzeum s pozůstatky bojů z 1. světové války kolem vrcholů Pal Grande a Pal Piccolo. Samému středu hřebene dominují nejvyšší a pravděpodobně nejkrásnější štíty Volaia a Paralba, na západě pak, již v dosahu vápencových monumentů Sextenských Dolomit, výhledově jedinečné vrcholy Porze či travnatý Helm.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.