Vysokohorská turistika v Nízkých Taurách

Zelené pahorky nízkotatranské; Treking s Tilakem 2011, soutěžní článek č. 3

Nízké Tatry, žádná exotika, ty už šel člověk tolikrát… Ale po mnohaletém absťáku, přestože každé ráno mažu školní svačiny s pohledem přilepeným na hlavní hřeben Hrubého Jeseníku (a nebo právě proto?)… Prostě jedem zase na hory (bez dětí - logistika náročná, ale urvali jsme se skoro na týden!)

Pohodový vodácký úvod

Už cestou tam nás Adam, iniciátor treku, učí heslo výpravy - kdykoli se komukoli zachce, nechť zvolá: "Máme prázdniny!" a všichni přítomní zahulákají v odpověď prosté a výstižné: "Hurá!" Zkoušíme si to i v Harmanecké dolině pod jeskyní, kde pijeme přímo z potoka přeskakujícího vápencové kameně. Z šedobílého balvanu tu prýští pramen do voňavých lopuchů, nad námi osvětlené bílé hroty skal v lesních stráních - Slovensko plnými doušky!

Dva dny si užíváme na vzedmuté hladině Hronu mezi příkrými kopečky - horké slunce, cikánské vsi (u ústí potůčku na nás volají dva hoši: Kadial idětě? Adam odpoví: Do Čierneho mora! A ten menší opáčí: A kdě je Čierny mor?), na březích vyplavené harampádí, koberce změkčují balvany v řece.

Čtěte také: Chopok, Skalka a Vajskovský vodopád - dvoudenní trek Nízkými Tatrami

Ocelové město Podbrezová - dunivé rány a čpící nažloutlý hustý kouř, šlajsnička s bílými kohouty vln, pokosené louky s výhledy na hřeben Nízkých Tater. Řeka peláší neúnavně, černý čáp v rákosí, proudy co ženou pod padlé kmeny, rozjuchané táhlé mělčiny - no prostě MÁME PRÁZDNINY- HURÁ!

A teď do kopců

Ve vodáckém kempu v Nemecké balíme do krosen (Michal doopravdy, my do baťohů), vaříme večeři na ohni a klátíc se pod tou tíhou, vyrážíme strmě do kopců k všeobecnému pobavení osazenstva tábořiště. Přes silnici, kolem zapomenutého pramínku, voní tu mateřídouška a kvete dobromysl, strmou borovicovou strání až na louky s výhledy na Horehronie dole pod námi. Vidíme to, co jsme sjeli po řece včera i dnes, slunce se níží a ozařuje Veporské vrchy s Poľanou v pozadí.

Obcházíme Hradisko a v sedle za ním se šeří, míří k nám mraky a tak lágrujeme na okraji pastviny pod hložím. Jarka, o níž jsme předpokládali, že bude sdílet stan s Michalem (neb k sobě patří, ale jsou však v rozepři), si sama staví přístřešek pro žďárák, Michal sám svoji gemu, Jirka s Evou a my s Martinem a Adamem stany. Sedíme na krajících z kmenů pod babykou, začíná padat tma a drobný deštíček, slova váznou, hledíme do lesnaté doliny a nad námi ční čierny Čierny Diel - tam se zítra poškrábem.

Už pozdě večer zpod rozložitého buku na ostrohu za loukou léčivého řepíku bylo vidno vzdálené červené blesky nad horami na západě a v noci se strhla čina, burácející a znova se vracející doprovázená činorodými slejváky.

Strmo do hor

Ráno přišlo slunce na loučky, pak snídaně a extempóre s naší zapomenutou bombou - jak se ukazuje jedinou plnou v celé expedici. Jarka zachraňuje situaci, že "Přežili i jiní, co měli jen jeden nůž a nic jiného a přesto utekli z gulagu přes Himálaj." "No jo, ale nepřežili všichni!" "Ale Brad Pitt to přežil!"

Vše se nakonec v dobré obrátilo - ona "zapomenutá" bomba, co se pro ni Martin už už málem vrátil dolů k autům, se našla v tašce se sušenkami v druhém vchodu našeho stanu.

Vyrážíme přes mateřídouškové sedýlko, lesem na první silný krpál. Nad ním jsou odměnou poľany rozkvetlé šalvějí, kozími bradami a bělozářkou liliovou, co jsem jí doposud znala jen z atlasu. Obědváme na loučce mezi lesy u lovecké chajdy, jejíž půdičku hlídá královna hadů - obrovská užovka.

U pramínku bahnitého nabíráme vodu a na Panském sedle se ztrácíme. Koordinovaným blouděním v trávě vyšší než vysoké přece jen nacházíme v bukové džungli zašlou žlutou, která nás vyplivne nad romantickým travnatým sedýlkem, jež je ovšem z velké části zcela neromanticky zarostlé polem kopřiv. Výhledy na doliny a zelené hřbety latiborské pod námi, poslední pramínek, výšvih pasekou v neskutečném vedru kolem zlomených torz bukových kmenů.

Bukový les na Matůšové rozsvěcují sluníčkové jestřábníky do oranžova, první borůvčí a u značky je napsáno "strmo hore". Fakt nekecala - tunelem maliní a boučků už to opravdu strměji nejde. První kleč a poslední modříny - to je otevřené úpatí Ráztocké hole (1 565 m) a zároveň hřmění, které se rychle blíží.

Je půl páté, nemeškáme a pod vlajícími lišejníky stavíme ve vysoké trávě stany (Jarka zatvrzele sama svoji celtu). Bouře a liják si buší a my jsme docela v suchu, takže když to přejde, jdeme ještě s Adamem vzhůru mezi cáry mraků, co se sem táhnou z dolin, alespoň zahlédnout za soumraku tu první holou Hoľu.

Na hřebeny!?!

A v noci zase bouře a průtrž, běhá tu dokola, vrací se… Ráno nad trávami ve voňavém větru mezi modřínovými větvemi probleskuje modro. Pár mžících mráčků sice přejde, ale v půl desáté už vyrážíme na hřeben, však nás dnes čeká dlouhá štreka - psaných 6 hodin cesty!

Někde u chrbáta Pilárové se kluci spustili dolů pro vodu, za půl hoďky přišli zpět a v tu chvíli to přišlo… Ani my, co jsme měli pláštěnky preventivně na sobě jsme nezůstali suší. Nejprv lehounký vánek přivál odspoda mlžný závoj, z něho "drobounce sviňačilo" (jak říkává naše maminka), to trvalo tak dvě minuty a pak na nás najednou vichr vylil kubíky ledové vody…

Pláštěnky a jejich cáry vlály směrem k hřebeni, než jsme alespoň trochu zkonsolidovali situaci a vydali se po úzké pěšince mezi borůvčím a mokrou travou. Jen občas pár podezřele nakřáplých smrčků - jak hromosvody z toho oceánu kleče vyčuhovaly. A voda se lila vodorovně nám naproti, blesky bily stále blíž. "Schovali" jsme se u několika smrků, které nás absolutně před ničím nechránily.

To nemá smysl, jdeme dál - jakousi podivnou náhodou jsem zase vpředu já, jindy nejpomalejší (i kapku opuchýřovaný) článek řetězu. Probíjím se vichrem, ledová voda po mně stéká v proudech, stezka stále nenápadně stoupá na holý hřeben a hrom burácí stále blíž.

Přes to Boží dopuštění skoro nic nevnímám, když tu jako zázrakem zaslechnu, že někdo za mnou vyřkl slovo "stany". Bleskurychle se otáčím (lehký dominový efekt) "Kdo říkal něco o postavení stanů?" Když stany, tak aspoň trochu na rovině (ta tu není ani náhodou) a tam, kde do nás snad neuhodí…

Chvatným tempem jdeme zpět a po třičtvrtihodině v neustálém lijáku (tentokrát kropeni zezadu na pár posledních suchých míst) stavíme stany na našem fleku pod vlajkovými modříny. Koutkem oka zaznamenávám, že Jarka nestaví zas svoji celtu, ale pomáhá Michalovi s gemou - Hurá, ať na nás ty bouře seslala Prozřetelnost a nebo Matka Příroda - stálo to za to a je zase pohoda! V relativním suchu stanů něco pojíme a kolem jedné po poledni přestává pršet.

Teď to nejsložitější rozhodování - jít vpřed k vysněné Chatě pod Ďurkovou (6 hodin a nelákavá možnost bouřky na hlavním hřebeni) či zůstat tady - přičemž někteří mají mokré i spacáky, které se tu neusuší…

Voláme chatárovi, jestli to tam taky bouří, že pán Brňo díky nastálé situaci neví, zda s celou suitou dorazí… Bohužel chatár teď mešká v dolině, nahoře je někdo jiný a dovolat se tam nedá - "No, búrky tu chodí…" Ani nevím, jak jsme to udělali, ale o půl třetí už jsme zase byli na pěšince vinoucí se nahoru borůvčím.

Stále mokrou a kluzkou klečí uzounkou stezičkou, děkujeme svému štěstí - podle fleků modré barvy a uřezaných větví někdo tu cestu prořezával a značil velice nedávno. Díky tomu takřka držíme cedulový rozpis a kolem Ondrejské hole se dostáváme na Košarisko (1 694 m) - hlavní hřeben Nízkých Tater. Voní to tu kosodřevinou - jako u moře! To nevoní moře, ale voda, chmurně glosuje Adam.

Mráčky lezou po holém hřbetě od Malé k Velké Chochuli, trhají se (na "naší" Ráztocké holi za námi se drží stále) a tak vidíme další dvě hodiny našeho pochodu před sebou - ZELENÉ PAHORKY NÍZKOTATRANSKÉ - travnatý koberec na hřebeni občas vyšperkovaný šedobílými kameny se táhne přes Skalku a její sedlo až k Velké holi. Za ní se hřeben zvedá do mraků…

Občas zasvitne i pár paprsků a svítí nám na tu kopečkatou krásu dole pod námi. Po levici jasně trůní Salatín a za ním zas mračna, snad je tam někde Choč. Osvícené mraky vypadají jak obkreslené z nebeského stropu Sixtínské kaple, všichni se scházíme na rozinkách a ananasu na travnaté Hole Latiborské (1 643 m), která již výhledy nehýří. Cestou dolů poskakuji s Adamovými hůlkami (fakt pomáhají - minimálně to určitě odlehčuje puchýřům) a přemlouvám husté mraky, aby zůstaly v dolinách.

Leč marně, octli jsme se v mlžném světě skrápěni studeným deštíkem, který na úpatí posledního vrcholu naší štreky přerostl v absolutní sprchu. Stezka se změnila v bystřinu, dolů proti mně se kulí v proudu písek i oblázky (Šlapu za Martinem a poprvé za celý den si vzpomenu na děti - to by se klukům líbilo, určitě by stavěli přehrady a hráze!).

Mezi námi a útulnou útulňou strmí hora Ďurková (1 751 m), ještěže je to jen slejvák bez blesků, jinak nevím, nevím… A jedna stezička skalnatý vrchol trošilinku obchází, pod námi je hlubina, tráva, kamení a kleč. Za hřebínkem pak rychle houstnoucím šerem dolůůů ke strmé střeše chaty pod Ďurkovou, teď už na rychlosti nezáleží, a tak pomalu sykám travnatým srázem za ostatními.

Odlepujeme se od pláštěnek a qasimódů, ždímáme ponožky a zalézáme do útulny. Dva chalani nám podávají vynikající šošovicovou polévku, je tu sucho a vlídno. Připadá mi, že necítím vůbec nic a nebo spíše si uvědomuji bolest a únavu každičkého svalu v těle - usnu určitě ještě nad polívkou… Ale houby, můj člověk je přetažený přes všechny meze a neví jak si lehnout a né a né usnout ještě za hluboké noci, kdy všichni na vydýchané půdě zařezávají a dvěma okénky sem proniká ševelení velehorského deštíku.

Na hřebenech a hned zas dolů

Ráno je zelená dolina pode mnou plná vody - táhne vzhůru v mlžných cárech a drží se na každém stéble trávy. Jdu s kotlíkem pro vodu k lahodnému prameni jen v sandálech - né kvůli romantice, ale pro mnohé puchýře a taky kráčím obezřetně mezi trávou a kalužemi maje na sobě poslední suché ponožky (etiketa by nad ponožkami v sandálech zaplakala, ale já si je hýčkám).

Snídáme na mokrých lavicích před útulňou s výhledem na strakatý masiv Skalky naproti. Mraky se derou vzhůru a my také (jen tak - bez baťožků) šplháme do sedla Ďurkovej a vpravo výš pěšinkou mezi travou, občas mineme kamenné moře, no spíš moříčko. V některém z nich na šedých šutrech kvetou temně červené dužnolisté hvězdičky (doma pak prohlížím knihu po babičce - "Kvety a hory" z roku 1963 - asi to byla Skalnica horská).

Vydrásáme se až na Chabenec, poprvé v horách alespoň v dáli zahlédneme člověka. Sedíme nad severními srázy z nichž jde mráz po zádech a hluboko dole v bezejmenné nádherné dolině se střídají morény s klečí. Už prochladlí vyrážíme zpět, když tu Martin zblýskne cosi nepatřičně hnědého na zeleno šedých útesech. Vysnění kamzíci tam šplhají po skalách jak kamzíci a my se jich nemůžeme nabažit.

Cestou dolů už zase prší, a tak obědváme v suchu chaty, stavíme babylónskou věž ze slaných tyčinek, hrajeme s nimi mikádo - zkrátka děláme všechno pro to, abychom natáhli odchod do hodin odpoledních, že třeba slejvák přestane. Chatár poslouchá rádio - prý je dole zle, Hron se vylévá z břehů - copak asi naše vozidla u mostu v Nemecké?

Očekávání suššího počasí se nesplnilo, a tak kráčíme cestou mokrou zvolna pryč a dolů, posléze šíleně prudkým klesáním až na samé dno Lomnisté doliny. Všude v lišejníkovitých lesích a loupežnických stráních vyvěrají prameny, strhávají cesty v serpentinách, zurčí přes kamení a dá se z nich krásně pít, pokud se člověk pod tíhou batohu při tom extempóre nesloží.

Na samém dně doliny s tím nádherným jménem nás uchvátila malá asfaltka, po ní jdeme podél potoka dolů - lopuší, lesy, občas šedivé bralo nad námi. Hledáme místo na nocleh, necháváme za sebou smutné místo dávných válečných křivd - nemocnici z časů SNP.

Dolina se zdá nekonečnou, už není velehorská, ale slovensky lesní. V potoce šplouchají a válí se vodopády přes balvany, za nimi stoupá strmá paseka. Její horní konec se ztrácí v mlze, snad tam tančí lesní víly, než půjdou spát do bukového pralesa. To my spíme na loučce za potokem u první chaty u pramene pod lesem. Kluci srdnatě vnikají do černého lesa pro dříví a nějakým zázrakem (a hlavně jejich umem) zapalují oheň, takže nás hřeje v žaludku i teplá večeře.

Pryč z hor

Ráno se náš stan budí dosti časně a Adam chce jít na autobus do dědiny, aby přivezl auto. To ale zvedá ze spacáku Martina, legendárního běžce po stopách SNP, který s tatrankou a klíči od auta za pasem vybíhá dolů do civilizace. Musel běžet krásně, jak Mirek Dušín, neb auta jsou odtud snad 10 kiláků a on přijel zpět modráskem už za hodinu, kdy se část expedice ještě ani neprobrala. Jedeme do Nemecké pro druhý vůz, který čeká u obchůdku nad rozvodněným Hronem. Dozvídáme se, že povodeň vzala dřevo složené pod mostem, ale naše auta stála o trošku výše - uff.

Odjíždíme z Horehroní hore přes sedlo Čertovica, avšak hřebenové rozloučení s Nízkými Tatrami se nekoná, neb stále leje tak, že zdrhají i čučoriedkári. Asi aby jsme si nezkazili tu liduprázdnou vzpomínku, kdy se pahorky mezi Chochuľami a Chabencem zelenaly jenom pro nás. Díky!

Mapy, průvodce, informace: Vše najdete na portálu Trekingu, že jo?

My jsme si hned na hranicích koupili slovenskou dálniční známku, ale jedinou (13kilometrovou) dálnici na naší trase jsme šikovně minuli, neb jsme se po slovenských silnicích pohybovali podle mapy: "Hrady a zámky Československa" o jejímž měřítku a aktuálnosti si asi dle jejího názvu uděláte obrázek sami.

Na hřebeny jsme vydupali dle klasické dvojdílné stovky Nízkých Tater - tedy té části západní s pomocí novějších padesátek.