Deštivé hory ve sněhu - zimní Fagaraš v Rumunsku

soutěžní článek č. 7, Treking s Tilakem 2008

Kdesi nade mnou bliká červené světlo. Tma už je pěkných pár hodin, silnici jsme opustili po setmění. Tedy, ona opustila nás. Je někde pod námi, asi tak pod metrem a půl sněhu. Chůze ve sněžnicích je nepříjemná kvůli velkému stoupání, chůze bez sněžnic je nemožná, protože se člověk propadá. I tak to zkouším. Po asi pěti metrech mizím ve sněhu až po prsa a koleno si narážím o svodidlo, které bylo přesně pode mnou. Aspoň, že jsme zase našli tu silnici.

Sněžnice ve spojení s cepínem je vážně nepraktická kombinace. Nebýt nahoře to magické světlo, už si kopu záhrab. Je řádná zima, fučí ledový vítr. Nebe je ale jasné. Kolik to ještě může být?

Na Balea Lacu jsem byl naposledy předloni v létě. Takový mumraj, co tenkrát, jsem v horách ještě nikdy neviděl. Teď tady stojíme sami. Největší fagarašské pleso je pod silnou vrstvou sněhu. Rozhodujeme se pro noc pod širákem, nikomu se nechce stavět stan. I když to zabere jen dvě minuty. Leháme u horní stanice lanovky a dobrou noc nám přibíhá popřát bernardýn, takže tu asi přece jen někdo bude. To, že bernardýni nosí v soudku na krku rum jsou kecy. Nic neměl.

Cesta

Rumunský problém, nebo spíš jeden z problémů jsou silnice. Když se mi v Aradu podaří konečně opustit kruhový objezd, kde jsou dva pruhy a čtyři řady aut, málem skončím v metrové díře uprostřed silnice první třídy, dá-li se to nazvat silnicí první třídy. Ve vesnicích se dle značek smí jezdit maximálně 40 km/h. Mezi vesnicemi to je asi všem jedno, protože vzhledem k povaze vozovky to taky nejde nikterak rychle. Za každou, ale doopravdy každou, vesnicí stojí policajti a vždycky berou toho prvního rychlého. Tak to řešíme tak, že se nechám předjet nějakým poměrů neznalým cizincem a nalepím se na něj. Zpravidla vždy je cizinec zastaven a pokutován, kdežto já projíždím pryč. Není nad to vytvořit si vlastní know how.

Vystupujeme kousek za hotelem Cascada, loučíme se s Honzou, který pokračuje na jednání do Sofie a ukrajujeme první kroky z osmisetmetrového převýšení. Cesta nahoru, kde jsme se ocitli po půlnoci, byla velmi zážitková. Ve smyslu, že zážitek nemusí být veselý, hlavně že je silný.

V horách

Protože nesu vaření a protože nemám na spánek už ani pomyšlení jdu vařit. Ne, že bych ještě nespal, ale pomalu začínám přicházet na to, že můj zimní spacák budu muset degradovat na třísezónní. MSR mi nějak nechce fungovat. Totálně zmrzlými prsty tuto potvoru musím rozšroubovat, chvíli se do toho nechápavě dívat a zase to rezignovaně složit, dokud si pamatuji, jak to k sobě patří. Světe div se, ono to najednou funguje. Ve spojení s Pavlíčkáčkem, což je upravený dvojstěnný hrnec na mléko, to vaří jak ďas.

Zatímco rozpouštím sníh probouzejí se ti dva. Jdu se podívat, jak to tady vlastně v zimě vypadá. S létem se to rozhodně nedá srovnat. Dva hotely, jedna vypálená chata, zasypaný vjezd do tunelu skrz pohoří a v dáli kamenná chatka horské služby. Toť vše. K bernardýnovi se přidal ještě jeden - taky bez rumu a až později potkáváme jednoho meteorologa, který si s námi chce povídat, ale jazyková bariéra je dost silná na to, abych mu porozuměl jen jedno slovo a to mačky. Spíš než o slovní projev šlo spíše o použití rukou a nohou a mačky se napodobují relativně dobře.

Kecal chce zvolit nejkratší nástupovou variantu na hřeben. "Půjdeme přímo támhle." V tu chvíli v ukazovaném místě projela lavinka. "Tak tam." Žuch, další lavinka. Zkusil to ještě několikrát, ale po sedmé lavince si konečně nechal rozmluvit, že to smysl mít nebude. Jeho tvrzení, že se jedná o sesuv sněhu ne větší než metr krychlový, mi přijde hodně optimistické, omlouvám si to ale faktem, že je v zimních horách poprvé. A hlavně, metr krychlový vypadá úplně jinak.

Svítí slunce a je nádherně. Nebe je bez mráčku. Sníh je mokrý a těžký, čtyři sta výškových metrů na vrchol jdeme hodinu a půl. Slunce má jednu nevýhodu a tou je UV záření. Proto všichni přemýšlíme, jak je možné, že ani jeden nemáme krém. Jestli ono to nebude tím, že toto je poprvé, co máme na horách hezky. Zahalujeme se tedy a pokračujeme na východ. Na jižních svazích je sníh ještě docela tvrdý, volíme tedy ostré tempo. Nebude to ale dlouho trvat a začne tát i zde.

Dostáváme se k zasypanému Lacul Capra, tedy aspoň si myslíme, že to je Lacul Capra. Mapy z internetu mají jisté nevýhody. Třeba, že člověk v zimě poměrně složitě hledá svoji polohu. U plesa (jestli je pod tím sněhem pleso) zde pomník Rumunským horolezcům, kteří se v roce 1963 poprvé pokusili o zimní přechod Fagaraše. Neuspěli. Smetla je lavina.

Převěje překonáváme tak, že se skrz ně musíme propadnout, je to poměrně rychlé a bezpečné řešení. Po dopadu totiž vždy zapadneme až do pasu, tudíž jsme pevně fixováni. Někdy až třímetrové skoky s dvacetikilovým batohem simulují zabití hřebíku. Až na to, že v tomto případě jsme hřebíky my. Následující tři hodiny traverzujeme po pás ve sněhu, v mokrým sněhu, v neuvěřitelně mokrým a těžkým sněhu jeden úsek, který je maximálně dva kilometry dlouhý. Strmost svahu nám nedovoluje použít sněžnice. Nádherně paradoxní situace.

Sedíme na hřebínku, slunce co nevidět zapadne a rozhodujeme se co bude. Já chci sejít na severní stranu a postavit stan. Bratr s Kecalem preferují jižní stranu, je tam totiž refugia, plechová budka tak pro čtyři lidi na nouzové přenocování. Protože jsme tři, jsem přehlasován. A už to hrnu v lokální lavince dolů.

Do útulny se nemůžeme dostat, protože nebyly přivřené dveře, dostal se dovnitř sníh, který zmrznul a protože se dveře otevírají dovnitř, tak s nimi nehneme. Tak se zase škrábeme nahoru na hřeben abychom každý ve své lavince mohli sjet na severní stranu, přesně na to místo, kam jsem před dvěmi hodinami ukazoval.

Severní stranou

"No ne, ono mi to totálně zmrzlo." "A proč sis ty ponožky taky nedal do spacáku?" "No, jsem si je přidělal na šňůru od stanu. Zvenku." Jsou lidé, kteří toto nazývají vyšším myšlením o kterém jsem se dozvěděl, že jej nikdy nemůžu pochopit. Asi to vážně nikdy nepochopím. Ještě že je Kecal hygienicky založen a má těch ponožek víc.

Venku je zataženo, ale čas od času na nás to slunko jukne. Docela brutálně jsme zaspali, je 8:00, nejvyšší čas vypadnout, jenže my musíme ještě navařit a sbalit. Nakonec balíme a nevaříme. Jíme kus salámu a valíme do tratě. Po hřebeni to dnes nepůjde, budeme traverzovat severní stěnu a uvidíme co dál. Asi přes ty boční hřebeny. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, a tak až do konce světa. Hlavní hřeben je stejně v mlze a nevypadá vůbec přátelsky. Po dvou hodinách vertikálních pohybů oběma směry zastavujeme a na jednom příhodném místě rozpouštíme sníh a vaříme nějaké nudle a čaje.

Pokračujeme dál a dostáváme se nad cabanu Podragu. Někde tady má být nejhlubší Fagarašské pleso, místo toho tu jsou jenom hromady sněhu. Překvapivě. Při sestupu, kdy vlivem gravitace musím běžet, padám na pravou tvář, která je poměrně dost sežhavená od slunce, těžký batoh mne spolehlivě lisuje do sněhu. Cepín jakousi shodou okolností v ruce nemám, což má to pozitivum, že jsem si nepropíchl žádnou končetinu a to negativum, že nevím jak zastavím, protože pořád jedu. Zastavil jsem. Nevím jak. Všude pod oblečením sníh, ucho spálené od firnu, tvář taky, ale aspoň jsem dole.

Protože vylezlo slunce, ležíme na kusu trávy, někdo suší ponožky a při zkoušce signálu, který tu samozřejmě není, zjišťuji, že bratrův čas, podle kterého se celou dobu řídíme je o hodinu a dvacet minut pozadu. Proto byl ten den tak rychlý. Takže další hřeben dnes už nebude, páč časově bychom neměli moc šancí někde nezatmít. Kecal sice protestuje a chce nahoru, ale moc reálně to nevidím. Vlastně vůbec. Sestupujeme tedy kousek údolím, kde na loučce v kleči stavíme stan. Hučí MSR, je krásně a je tu i tekoucí potok. Kdesi dole pod námi štěkají psi. Tam začíná les. Na druhé straně jsou zaledněné vrcholky hor.

Do civilizace

V noci mne probouzí palčivá bolest v obličeji. Když si sáhnu na místo včerejšího dopadu na tvář, na ruce mi zůstane zaschlý hnis. Fuj, docela humus. Poněkud znepokojivě usínám. Za pár hodin mne budí bolest, tentokrát i na tváři, na kterou jsem nedopadl. Což je minimálně podezřelé. Protože už je světlo, vidím bratrův obličej, který je spálený od slunce a pleťová barva se změnila na rudě červenou až místy hnědou. Evidentně vidím výsledek absence krému na opalování. "Tak teď je mám zase mokrý." "Co? Ponožky?" "Jo, sem je v noci hodil do stanu, jak jste říkali..." "Do spacáku, Kecale, do spacáku!" To už lepší nebude.

Venku mírně prší. Postupně balíme ve stanu. Než ale skončí první, je venku po dešti. Scházíme po značce do údolí a tipujeme, kde se vlastně objevíme. Zatím to ale vypadá, že scházíme o údolí dřív, než byl plán, takže to vychází velmi dobře. Občas překonáváme horskou bystřinu, motáme se v lese, který z jehličnatého pozvolna přechází do listnatého, bystřina je úžasně čistá, místy vodopády, nádhera. Jen je blbé, že nám dochází jediný film ve foťáku.

Snažíme se trochu umýt pod přepadem vody ze skal. Po cestě ještě Kecal leze do nějaký štoly, kam nás láká taky. Bůhví co tady těžili. Já se po chvíli vracím, bratr také, asi se mu taky nechce spadnout do nějaké díry. Baterky jsou totiž v batozích venku. Pak vylézá i Kecka, bere si bagsnu a zase mizí ve štole. Chvíli s bratrem posloucháme, jestli neuslyšíme nějaký vzdalující se řev a něco jako dopad těla, ale nic. Za chvíli Kecal vylézá, že tam nic není.

Naše předpověď se splnila, městečko Victoria je tak dvě hodiny ostrým tempem. Tady v údolí je vedro a slunce to do nás pere, jako by mu nestačilo, že spálení jsme totálně. Za námi hřmí, hřeben je v černém mraku. Vůbec mi nevadí, že tam teď nejsme. Dusáme po prašné cestě, pot se z nás řine, na zádech ty dvacetikilový krysy, ale jinak pěknej den. Přes fabriku a panelové sídliště se dostáváme na jakési náměstíčko, které působí dojmem, že jej najde i motorizovaný Honza. Uprostřed je kašna, která tvarem, velikostí i zpracováním (je z kachliček) připomíná bazén.

Místní na nás hledí jak na rarity, chodí se nás ptát na jednotlivé kusy výzbroje, co je co a co je na co. Vždycky mne fascinovalo, že drtivá většina lidí žijících pod horami v nich nikdy nebyla. Ať tady, nebo kdekoliv jinde.

Jdeme do obchodu koupit nějaké to pivo na svlažení hrdla, nakonec bereme osvědčeného Ursuse. Když se chystám jej otevřít o ten jejich bazén, praská mi hrdlo. A to mi bratr před minutou řekl, ať dám pozor. "No to snad ne, tohle se mi nikdy nestalo. Kdybys o tom nemluvil, tak se mi to beztak nestane ani teď." "Jo, mě když tohle taky někdo kdysi řekl a stalo se mi úplně to samý." Popíjím proto pivo z hrnku a je dobrý i tak…

Informace

Rumunsko je v Evropské Unii, proto ke vjezdu stačí občanský průkaz. Na hranicích oproti dobám minulým vše probíhá rychle a bezproblémově. Osobně jsem cestu přes hranici Rumunska absolvoval desetkrát a musím říci, že když už někdo dělal problémy, tak to byli buď Maďaři nebo Srbové.

Fagaraš (Făgăraş) je nejvyšším a nejrozlehlejším pohořím Rumunska. Hlavní hřeben, který se táhne od východu k západu, je dlouhý přes 70 km, ve většině své délky prakticky neklesne pod hranici 2 000 metrů nad mořem. Nachází se zde nejvyšší rumunský vrchol Moldoveanu (2 544 m).

Hory, zejména severní doliny, jsou značně modelovány ledovcem, i když se zde žádný nenachází. Zvláštností je strmost severních dolin a pozvolnost jižních.

V horách se nachází 96 ples a několik přehrad. Největším plesem je Bâlea (4,65 ha), nejhlubší je Podragu (16 metrů) a nejvýše položené je Lac Mioarelor (2 282 m).

Sami domorodci Fagaraši přezdívají "Deštivé hory" a lze říci, že je to naprosto výstižné. Mohutná horská hradba zachytává vlhkost a pohoří je velmi bohaté na srážky. Zima trvá až 7 měsíců a léto pouhé dva. Na hřebeni je průměrná roční teplota -2° C.

Skrz pohoří prochází transfagarašská silnice, která vystoupá až do výšky 2 030 metrů a hlavní hřeben protíná tunelem. U ústí tunelu se na severní straně nachází již zmiňované jezero Bâlea a několik hotelů. Sem se dá dostat lanovkou, v zimě ji ovšem pouští pouze pro deset lidí a více, přičemž neváhají všechny nacpat do jedné kabinky.

Mapy

Mapy se dnes už dají koupit na místě nebo ve specializovaných prodejnách, například v prodejně Kiwi (www.kiwick.cz). Jsou to mapa Munţii Făgăraşului 1:60.000 z vydavatelství Dimap nebo mapa Muntii Făgăraşului 1:75.000 z vydavatelství Bel Alpin.

Mapy jdou i stáhnout z množství internetových stránek, při použití vyhledávače to je na chvíli. Mně osobně se nejvíce osvědčily pouze náčrtky hřebene či panoramatický pohled. Podrobná mapa je pro cestu skoro až zbytečná.

Rumunské turistické značení

V Rumunsku se používá tvarové i pásové značení. Je většinou velmi nesystematické a zanedbané, toto neplatí pro hlavní turistické trasy, ke kterým hřeben Fagaraše nepochybně patří. V zimě je čas od času vidět tyč, ale o nějakém značení se mluvit nedá. Tvarové značky většinou tvoří jednoduchý barevný tvar, například červené kolečko nebo modrý trojúhelník, s bílým olemováním. Pásové značky mívají zpravidla barevný pruh svislý. Barvy mají jako u nás, tedy žlutou, červenou, modrou a zelenou. Tvary jsou kříž, pruh, trojúhelník a bod.

Doprava a informace

Do Rumunska se dá dostat všelijak (například v roce 2007 jsem tam vplul na lodi)

• nejčastější doprava je vlaková (infofer.ro je zde k dispozici i flashová mapka kolejí). Vlaková doprava je nejpohodlnější a vhodná k poznání místního koloritu
• přímo pod jednotlivé pohoří se dá dostat s českými cestovními kancelářemi (Kudrna, Jenda…), které vysílají autobusy, tzv. Karpatské expresy. Toto je nejjistější spojení, jen musíte stihnout odjezd zpátky, nikdo na vás čekat nebude
• Autobusovou dopravu do Rumunska zajišťuje například společnost Eurotours (eurotours.cz) či Eurolines (www.bei.cz)
• autostop je zde poměrně spolehlivá možnost přesunu, oproti stopování na které jsme zvyklí se zde v mnoha případech za stop platí. V praxi to znamená, že hodně berou (je běžné, že před příjezdem autobusu stopuje půl vesnice přímo ze zastávky), ale často chtějí zaplatit. Není to ovšem pravidlo. O bezpečnosti této verze cestování se vedou spory, já osobně jsem nikdy problém neměl
• doprava vlastním autem je nejrychlejší, ovšem v důsledku nejvíce problémová. Pomineme-li časté silniční kontroly, touhy po úplatku (což poslední roky upadá), tak největší problém je uschování vozidla pod horami. Je ovšem možné vůz nechat za úplatek u někoho na dvoře
• Někomu se může poštěstit sehnat si přes internet spolujízdu (www.autospolujizda.cz), do Rumunska či přes Rumunsko moc lidí ale vozem nejezdí