Allalinhorn a výstup na Grosses Wiesbachhorn

Na Allalinhornu jen o vlásek, soutěžní článek č. 5, Treking s Tilakem 2008

Pošmourná lednová sobota. Plno nezbytných domácích prací, ale protože meteorologové hlásí na horách inverzi, hodili jsme v poledne do auta běžky a za 20 minut už jsme byli ve stopě na zasněžených a sluncem ozářených pláních kolem Potštátu. Potkali jsme známé, manželský pár v běžeckých oblecích, jen tak polehku.

"Kam jedete a co máte v těch batozích?" zněla jejich otázka. "Ale jenom se tak na dvě hodiny proběhnout. V batozích máme rezervní oblečení, termosku s čajem, rukavice, lékárničku, mobily", odpovídáme trochu rozpačitě, je modro, teplota málo pod nulou. V paměti bleskla vzpomínka na mrazivý den ve vichřici na vrcholu Allalinhornu před dvěma lety. Ne, těm dvěma nevysvětlíme, co nám tenkrát zachránilo život. To bylo tak:

Zatímco v celé Evropě jsme v létě 2006 padali horkem, Ruda chytil na služební cestě ve studeném Norsku bacil, co ho skolil s antibiotiky do postele v obvyklém červencovém termínu naší letní dovolené v Alpách. Vyjeli jsme tedy až 19. srpna, sice nepršelo, ale rozhodně nebylo to plechově modré nebe, na jaké jsme si zvykli v červnu a červenci. K aklimatizaci jsme vybrali Grosses Wiesbachhorn (3 570 m) nad Kaprunskými jezery.

Přespali jsme v autě na parkovišti pod Mooseboden a ráno jsme vyjeli autobusem k horní přehradě. Spolu s davem nadšených Japonců vidíme náš kopec ve slunci, škoda, že naposledy celý i s vrškem. Výstup na chatu Hans Schweiger Haus ve výšce 2 800 m n.m. nám trval 2,5 hodiny. Po tradiční kávě jdeme obhlédnout nástup, ale začíná pršet, takže honem zpět do vlídné chaty. Večer sněžilo jak v zimě.

Ráno leží všude 15 cm nového sněhu a vrchol je v mraku. Chatař ale řekl, ať jdeme, další den prý bude hůř. Parta pěti Němců a dva němečtí staříci nám na zasněžených skalách nad chatou prošlápli cestu a tak jsme se vydali vzhůru do mlhy. Šlo se celkem dobře, i když jsme neviděli vůbec nic, nahoře na Kaindlgratu strašně fučelo, takže jen zápis do knihy, navzájem vrcholové foto a rychle dolů. Při sestupu se počasí vylepšovalo, i když úplný vrch se neukázal. Na skalkách Unterer Foschenkopf jsme dali slivovičku se staříky a pak už jen pohoda na chatě.

Ráno prší, nahoře je spousta nového sněhu, další naplánované vrcholy tedy vzdáváme. V přestávce mezi dešti scházíme k přehradě (nové pláštěnky - ponča od dětí k Rudovým kulatinám jsme při jednom z deštíků po cestě vyzkoušeli k plné spokojenosti. Jejich další role byla podstatně závažnější…). V Zell am See jsme se podívali na internet na počasí. Protože Itálie vypadala nadějně, zamířili jsme na jih. Rozhodli jsme se pro Lago di Garda.

Třídenní italské intermezzo u Gardy zahrnulo koupání v krásně čisté a teplé vodě, pěší pochody kolem jezera, prohlídku starobylého městečka Malcesine, no a samozřejmě vyvařování dobrůtek pro mlsouna včetně nezbytné kávy. Podívali jsme se taky do Arca k jezeru Lago di Cavedine a ochutnali hrozny z mnoha tamních vinic. V pátek jsme zavolali naší Evce, co píšou na internetu o počasí ve Švýcarsku. Prý hezké, což mě nadchlo, Ruda taky neprotestoval a tak jsme v sobotu vyjeli směr Švýcarsko - Simplonpass.

Přespali jsme na parkovišti pod sedlem a druhý den jsme dojeli přes Visp do Saas Fee. Už doma jsem na internetu vybírala čtyřtisícovky kolem této lokality, a rozhodli jsme se nakonec pro Allalinhorn hřebenem Hohlaubgrat s lehkým sestupem k lanovce Allalin Metro. Výškově to mělo být z chaty Britania cca 1 000 m, sestup směrem k sjezdovkám trasou téměř "odpolední vycházky". Na Weissmiess, který byl v užším výběru, to bylo výškových 1 300 m a stejně i dolů. My už nejsme žádní mladí lvi, takže jsme zvolili raději Allalinhorn.

V Saas Fee nás značky navedly do mnohapatrové garáže, nabalili jsme batohy a lanovkou Alpinexpress jsme vyjeli na Felskin do výšky 3 000 m n.m. Odtud jsme pokračovali hodinovým traverzem v novém sněhu na chatu Britania. Na chatě vládla disciplína, zapsali si, kam a jak chceme lézt, podle toho stanovili snídani na 5 hodin, k ubytování byla povinná polopenze za 54 franků po slevě na Alpenverein, skvělá večeře, ale v celé chatě bohužel ani kapka vody. Chata je zásobována pouze vrtulníkem a voda je jen v ledovci nebo balená.

Při snídani formou švédského stolu zjišťujeme, že s námi jde družstvo sedmi mladých. Nechali jsme je jít před námi, potmě nám prošlápli sestup na ledovec. Tady jsme nasadili mačky a drželi jsme se za nimi. Byla to turistika mezi trhlinami, místy dost strmé. Počasí nebylo úplně ideální, poměrně silný vítr, a vrcholy okolních kopců - Weissmies, Strahlhorn, Dom postupně dostaly čepici z mraků. Ale náš vrchol byl stále vidět.

Před lezeckým místem asi tak jedné lanové délky těsně pod vrcholem jsme došli těch sedm a museli jsme čekat, nebylo to nic lehkého. Tady nás došli další čtyři lezci. Začal padat sníh a vítr ještě zesílil. Navázali jsme se, nástup do stěny mírným převisem. Takže rukavice dolů a batoh taky, dolezla jsem na štand a chtěla jsem vytáhnout batoh, ale mezitím za mě nalezl vůdce se třemi klienty Angličany, kterým to nešlo a musel je doslova tahat. Předlezli nás a byli na vrcholu tak o 10 minut dřív.

U vrcholového kříže jsme byli o půl jedné, jen jsme se přioblékli a hned jsme začali sestupovat. To už bylo naprosto mizerně, vidět nebylo víc než na 10 metrů, bílá tma, hustě sněžilo a fučelo. Skoro zafoukané stopy nás vedly směrem k vlekům nad konečnou stanicí podzemní lanovky na Allalin jen asi 50 výškových metrů, pak se ztratily a já spadla dokonce po prsa do trhliny. Ruda mi pomohl ven a hned jsme se rozhodli, že se vrátíme na vrchol, že tak budeme aspoň vědět, kde jsme. Chtěli jsme nahoře počkat, až se vyčasí. Bylo jasné, že jsme v maléru a dolů se za těchto podmínek nedostaneme. Mobil v té zimě odmítl fungovat, mohli jsme jen spoléhat, že na chatě vědí, kam jsme šli a že se počasí umoudří tak, abychom slezli dolů. Sestup je podle průvodce lehký a trvá cca 2 hodiny.

Vrchol Allalinhornu byl bohužel pro pobyt nebo případný bivak nepříliš vhodný. Abychom se hýbali a byli aspoň trochu chráněni, udělali jsme si něco jako závětří, ale na návětrné straně, která byla o něco méně strmá. Moc to nešlo, osekali jsme cepíny led z hrany hřebene a Ruda postavil ohrádku z kamenů, co nebyly přimrzlé. Problém byl, že za ohrádkou se sníh stále usazoval, takže to byla sisyfovská práce. Pak Rudu napadlo, že by třeba mobil oživl, kdyby se zahřál. Dala jsem jej do podprsenky a pomohlo to.

To už jsme seděli každý pod pláštěnkou, kterou z nás vichr rval, na batohu v naší ohrádce, bylo sedm hodin večer a skoro tma. Volali jsme tísňové číslo 112, ale nefungovalo (následně jsme se dověděli, že Švýcarsko, které není v EU, má číslo 144). Takže jsme vytočili Česko, naši mladší dceru. Řekli jsme, kde jsme a co se stalo a ať zalarmuje záchranku. Dispečer z centrály se ozval asi za 20 minut, ověřil si, kde jsme a že jsme nezranění a poradil, ať si uděláme záhrab, že musíme počkat do rána. Ruda mu odpověděl, že ráno tam najdou dvě mrtvoly, což moc optimistické nebylo. Pak prohlásil, že to bude kurevsky studená noc.

Za hodinu záchranáři zavolali znovu, že nám posílají 3 horské vůdce, kteří dojdou asi za 3 - 4 hodiny. Byla to obrovská vzpruha, i když nám bylo zima, neměli jsme co pít ( čaj už nebyl a voda ve flašce zmrzla ), stále jsme zápasili s pláštěnkami, vichrem a častým čuráním, pořád jsme ještě byli jakž takž v pořádku. S postupem času ale bylo hůř, hodně mrzly ruce a když jsme vstali, okamžitě na nás zmrzlo na kost všecko, co bylo předtím trochu zadýchané zpod pláštěnky.

Ruda občas řekl, kolik je hodin a kdy už asi přijdou. Záchranáři ale nešli a jak věděli jen Evka se Zdeňkem, kteří jim opět volali, vůbec nemohli vyjít, protože se to v tom počasí nedalo. Ani k ránu se počasí nezlepšilo, jednu chvíli jsme sice viděli dole přes mlhu světlo od lanovky a zaradovali se, že už jdou, ale nic se nedělo. To už jsem začala fňukat a neměla jsem skoro sílu udržet v necitlivých rukou pláštěnku. Opravdu div, že mi neuletěla. Najednou bylo světlo, kolem zářivě bílé hory ve zlatém slunku, které jsem vnímala jen pár vteřin.

Poslední, co si pamatuji, že jsem chtěla vstát, nešlo to a já říkala - Rudo, dolů už po svých nesejdu. Dodatečně se mi vybavil červený vrtulník ve vzduchu kousek od nás. Další stopa vědomí při letu v závěsu pod vrtulníkem a Ruda, který mě držel kolem ramen. Pak jsem ležela na něčem tvrdém a bolela mě záda. Definitivně jsem přišla k sobě, když na mě německy mluvil doktor v nemocnici. Moje první souvislá věta byla - wo ist mein Mann? - a doktor řekl, že teď je on můj muž. Mezi stálým usínáním jsem slyšela, jak Rudovi říká, že budu v pořádku.

Odvezli mě na pokoj a Ruda se se mnou rozloučil. Byla jsem v klidu, myslela jsem, že když nezůstal v nemocnici, přežil tu hrůzu líp než já, donese naše věci z Britanie a pojedeme domů. Do druhého dne jsem se v péči nemocnice ve Vispu zotavila, až do poledne jsem měla infuze, stále mi měřili tlak a teplotu, vyhřívali mi postel, hýčkali mě jídlem a pitím a vůbec se chovali velice hezky. Ve dvě odpoledne zajela do podzemní garáže v nemocnici naše milá oktávka a Ruda přišel. Měla jsem sbalený batoh se všemi usušenými věcmi včetně lékařské zprávy, poděkovali jsme a vyjeli na cestu domů, směr Furka Pass.

Ruda byl ale celý jakoby zpomalený a vyprávěl, jak musel autobusem dojet z Vispu do Saas Fee, lanovkou na Felskin, v už opět mizerném počasí dojít na chatu, tam teprve po skoro 48 hodinách večeřel, ale málo pil, druhý den šel se všemi věcmi dolů k autu a pro mě. Bylo jasné, že musí moc pít a odpočívat. Opatrně jsme dojeli do kempu u Bodamského jezera a teprve tady se trochu doplnil všemožnými tekutinami. Další den jsme dojeli do večera domů a v pátek jsme hned navštívili naši obvodní paní doktorku. Potřebovali jsme něco na omrzlé prsty. Byla z našeho vyprávění docela přepadlá a řekla nám, že když jsme přežili tohle, hned tak něco nás neporazí…

Cestou jsme ještě zorganizovali poslání obou pláštěnek z nemocnice ve Vispu. Vzali je totiž jinam k usušení, já o nich nevěděla a Ruda myslel, že je mám. Přišly poštou asi za týden a kupodivu nejsou děravé od maček ani nijak poškozené. Teprve na zpáteční cestě jsem se dozvěděla, jak celá záchranka proběhla. Ráno asi kolem osmé hodiny se vichřice utišila. Přiletěl vrtulník, vysadil ze vzduchu dva záchranáře a odletěl. Ti nás navlékli do postrojů a vrtulník, který se za chvíli vrátil, nás oba v podvěsu odnesl doprostřed fotbalového hřiště v Saas Fee. Na obou koncích zrovna trénovali fotbalisté a že vedle nich skládají nějaké mrtvolky, je vůbec nezajímalo.

Záchranáři se k nám vrhli, sundali nám mačky, mě přivázali na nosítka, doktor konstatoval "masivní podchlazení" a napíchl mi infuzi. Pak přiletěl další vrtulník, který nás posadil přímo na střechu nemocnice ve Vispu. Na intenzivce mě pak asi 4 hodiny oživovali. Zbývala mi prý hodina života, měla jsem tělesnou teplotu jen 32 stupňů.

Jsme pojištění u Alpenvereinu a tak jsme byli v klidu ohledně placení. Zaplatili jsme sice spoluúčast, ale v poměru k fakturám, které jsme přeposílali pojišťovně, to byla směšně nízká částka. Takže jako jediný následek bivaku ve vichřici na čtyřtisícovce jsme si odnesli mírně omrzlé prsty na rukou, nohy kupodivu vydržely. No a ještě pár ošklivých snů, kdy jsme se budili hrůzou z bezmoci. Tam nahoře jsem taky řekla, že když přežijeme, nechci ledové hory vidět už ani na obrázku (někteří jsou patrně nepoučitelní. Další léto jsme byli v Julských Alpách na ferratách a loni na Hochfeileru a na Monte Rose).

Za fyzickou záchranu vděčíme švýcarskému Air Zermatt a lékařům nemocnice ve Vispu. Moc děkujeme naší Evce a Zdeňkovi, kteří z Česka rychle přes internet pomoc zorganizovali. Chudáci, té noci se nevyspali. Že jsme zachránění, věděli od chvíle, kdy jsme přistáli v Saas Fee. Náš mobil už zase dávno nefungoval. Ale bez něj bychom nemohli dát vědět, co se stalo. Na Britanii sice zaregistrovali, že u stolu jsou dvě místa prázdná, jedna dívčinka z personálu prý dokonce o nás plakala, ale to bylo tak všechno. Jediný vůdce, který na chatě zrovna byl, nemohl stejně nic dělat.

Mockrát jsme už přemýšleli, jestli jsme udělali nějakou chybu. Určitě jsme se neměli nechat předběhnout před vrcholem. Nebo jsme měli být rychlejší a držet se těsně za sice arogantním, ale zkušeným horským vůdcem. Přežili jsme díky kondici, našim dlouholetým zkušenostem (jsme oba aktivní členové horolezeckého oddílu), pláštěnkám, rezervnímu oblečení, mobilu, naší jazykově vybavené rodině a hlavně mezeře ve vichřici, kdy mohl vzlétnout vrtulník. Ruda říkal, že vrtulník měl toho rána záchranných akcí víc, takže jsme nebyli jediní, které počasí nahoře uvěznilo.

Tak to je náš příběh s dobrým koncem. Zkrátka jsme měli, jak říká zkušený horolezec Zdeněk Hrubý, za prvé štěstí, za druhé štěstí, za třetí štěstí a za čtvrté taky štěstí. Přejeme jej všem, kteří vědí, jak je v horách důležité.