Kungsleden: trek Abiskojaure - Alesjaure

Kungsleden - putování za polárním kruhem, soutěžní článek č. 3, Treking s Tilakem 2008

Jsou chvíle, kdy nesnáším být ženskou. Tohle je jedna z nich. Venku prší, slyším dopadat kapky na stanové plátno, je pět hodin ráno a mě probudí čurání. Chlap by to vyřešil PETkou. Já se musím dostat ze spacáku, oblíct do kalhot a bundy, rozepnout vnitřní stan, dostat se do bot, rozepnout vnější stan, nejlépe tak, aby mi veškerá voda padala za krk, stan za sebou zavřít a vydat se do 50 m vzdálených kadibudek. A jelikož tam jsou i lidi s pejsky, tak ještě pohybem po tábořišti budím psy, kteří štěkotem dávají najevo, že o mně ví. Tím pádem o mně ví celé tábořiště. Jediný, kdo o mně věděl i bez psů, byl Švéd se synem, kteří zrovna bourali stan. Šňůry jim čouhaly hodně daleko a já rozespalá jsem se o ně skoro přerazila.

V kadibudce jsem si ověřila, že jsem debil, jelikož jsem si nevzala toaletní papír, takže honem zpět, otevřela jsem stan, snažila se prohrabat věci pokud možno tak, aby co nejméně crčela voda dovnitř, zase stan zavřela a vydala se ke kadibudkám. Dvojice bourající stan na mě koukala nechápavě. Vrátila jsem se ke stanu, zalezla dovnitř, svlekla mokré oblečení a vsoukala se do spacáku. Doufala jsem, že se mi ještě podaří usnout. Taky jsem doufala, že se vyprší a my budeme balit stan za sucha. Marně.

Deštivé ráno

Zazvonil budík a bylo co? Přeci stále deštivo. Tady poprvé Luboš objevil správný výklad pojmu "srážkový stín". Totiž dle informací se oblast nachází v dešťovém stínu. Dle Luboše to ale neznamená, že by méně pršelo, ale naopak, že je stín díky silným dešťovým mrakům.

Asi po hodině déšť ustal, takže jsme toho využili, v rychlosti si uvařili a honem to snědli. Miško zatím balil stan, který dosucha utřel ručníkem. Aniž jsme to tušili, bylo to jediné smysluplné využití ručníku v Laponsku. Než jsme se k tomu rozhoupali my, opět silně lilo. Nevím, jak je to možné, ale bylo to tak pokaždé. Zatímco oni stihli stan sbalit/postavit před deštěm, my ho vždycky balili/stavěli v lijáku. Netuším, kde je chyba. Každopádně Miško neodolal a barvitě nám líčil, jak v našem za mokra baleném stanu klíčí plísně. Bylo to tak sugestivní, že jsem i měla pocit, že plíseň cítím. Věci, co jsme měli zvenku pověšené na stanových šňůrách, byly stejně mokré, jako když jsme je tam večer připínali. Nezbylo nám, než je pobalit tak.

Nastala bojová porada. Totiž dle průvodce měla být dnešní etapa nejdelší, 20 km a to s poměrně velkým převýšením. Ale byla zde možnost si trek zkrátit lodí po jezeře - znamenalo by to úsporu 6 km, ovšem naše peněženky by zůstaly chudší o 200 SEK/osobu. Museli bychom ale taky tu loď stihnout, jízdní nebo spíš plavební řád visel u chaty. Miško chtěl ujít celou trasu pěšmo, mně a Katce to bylo jedno, Luboš prosazoval jet lodí. Domluvili jsme se, že se uvidí aktuálně, podle únavy a času. Taky zde visela předpověď počasí. Ovšem ve švédštině. Povedlo se mi odchytit kolemjdoucího turistu, aby mi to přeložil. V zásadě předpověď mluvila o sluníčku, maximálně občasné přeháňky a zataženo, prostě pěkné počasí. Ha ha.

Postupně jsme pobalili a vydali se na túru. Miško s Katkou byli v předstihu jako obvykle. Nastalo typické laponské počasí - 10 minut silný déšť, 15 minut sluníčko, 10 minut silný déšť a to pořád dokola. K mému údivu pršelo dokonce, i když nad námi byla modrá obloha a svítilo sluníčko. Díky tomu jsme několikrát denně viděli duhu, někdy dvojitou. Jenomže díky dešti to nemám vyfocené.

Otravní komáři

Šíleným způsobem nás otravovali komáři. Mazali jsme se střídavě českým a místním repelentem, jelikož jsme zjistili, že někdy zabírá český, někdy laponský. Závislost jsme ale do konce pobytu nezpozorovali - Luboš vytvořil teorii ohledně mladých a starých komárů a mochniček, tedy že staří komáři reagují na český repelent, mladí a muchničky na laponský (připomínal naftu a měli jsme strach se jím mazat). Jenže i když už člověk vystihl typ repelentu, beztak účinnost byla maximálně hodinu a bylo nutné se natřít znovu.

Jediná stoprocentní ochrana byla kombinace moskytiéra plus membránové oblečení. Člověk se sice pařil, ale furt lepší než nechutné štípance. S navlékáním moskytiéry byl ale problém, populace komárů byla tak hustá, že vždy se jich pár dostalo pod moskytiéru a to pak bylo k zbláznění. Nebylo možné je vyhodit z moskytiéry, mezitím toho využili další a nalítali dovnitř, takže štípance se nám nevyhnuly.

Ti prevíti mi lezli do uší, nosu, očí. Hodně jim chutnala zejména sliznice v nose. Asi jsem to nevyhmátla s repelentem, nejvíc kousali v potřených oblastech. I Luboš si všiml, že na namazané místo si mu sedla moucha a slastně lízala repelent. Ti malí lumpové nás žrali, i když pršelo. Zkusili jsme změnit typ repelentu a musím přiznat, že se situace trošku vylepšila. Ušli jsme asi 4 km, ale pocitově jsme to odhadovali na 1,5 násobek. Chvíli už nepršelo, měli jsme hlad, tak jsme zastavili na svačinku. V ten moment se rozpršelo, takže bylo po svačině. Nahodili jsme bágly a odevzdaně šlapali dál. Každý náš další pokus trochu si odpočinout a pojíst dopadl stejně. Z krásné oblohy se spustily provazy vody. Aspoň jsme do sebe rychle natlačili čokoládovou tyčinku a rezignovaně se vydali na cestu.

Srážkový stín

Jak pořád pršelo, batohy byly těžší a těžší. Nejenom pocitově, ale i objektivně - jak batohy mokly, natahovaly vodu, pršelo i dovnitř, kde voda zůstávala, takže odhadem se batohy zhmotnily o cca 1/3 - 1/2 váhy. Problémy to činilo hlavně Lubošovi, který dosud byl přesně na hranici únosnosti stran hmotnosti batohů. Díky navlhnutí tedy měl vůbec co dělat, aby to dokázal nést. Naštěstí já jsem si svůj krizový den vybrala včera, takže jsem mohla působit jako hromosvod a psychická podpora pro Luboše. Dokonce jsem mu i navrhla návrat zpátky, naštěstí to odmítl. Kdyby s tím souhlasil, připravili bychom se o to nejhezčí, co Kungsleden nabízí. A hlavně už pak nikdy tak zle nebylo, dokonce o dva dny později navrhnul ujít dvě denní etapy v jednom dni. Kdybych Lubošovi dnes řekla, že tohle bude prosazovat, tak mě asi shodí do okolní bažiny, že jsem se zbláznila.

V jeden okamžik jsem se projevila jako velmi naivní. Nepršelo už skoro půl hodiny, mně začalo být teplo, tak jsem se rozhodla vysvléct si membránové kalhoty a dát si tenké, co jsem si včera vyprala a mokré jsem si je nesla zvenku na batohu. Takže jsem je začala sušit na sobě. Nepršelo právě tak dlouho, jak jsem měla na sobě vlhká kaťata. Jen co jsem je svým teplem vysušila, stihl Luboš pouze říct, že začne pršet a ono opravdu začalo. Během sekundy jsme byli mokří do poslední nitky. Nestačila jsem se ani převléct, jaká to byla průtrž. Po pár minutách vše skončilo. To už jsem se fakt naštvala. Kdyby v ten moment někdo přede mnou zmínil, že se nacházíme ve srážkovém stínu, tak mu asi rozbiju hubu.

Abych se uklidnila, začala jsem vytvářet základní postuláty laponského počasí:

• vždy prší ráno při bouraní stanu a vždy večer při stavění stanu
• vždy prší, když člověk vytáhne vařič a chce uvařit
• vždy prší, když se turista zastaví, že by posvačil
• komáři žerou bez ohledu na to, jestli prší nebo ne
• modrá obloha a slunce nad hlavou neznamená, že nemůže okamžitě začít silně pršet
• jakýkoliv mrak nad hlavou predikuje déšť během pár sekund, maximálně minut
• mokré batohy váží 1,5× tolik co suché

Převlekla jsem se do membránových kalhot a bundy a v podstatě ten den jsem už v ničem jiném nešla. Pokud zrovna nelilo a bylo horko, měla jsem vše rozepnuté a pařila se. Pokud pršelo, tak se teplota srovnala, a pokud se zároveň ochladilo, vše jsem pozapínala. Luboš to pro změnu vyřešil naopak, šel jen v lehkých kalhotách a tričku. Když pršelo, tak sice zmokl, ale zase to rychle uschlo a nepařil se. Asi po osmi kilometrech jsme vpravo od cesty spatřili chatrče a nějaké lidi. Jak jsme se později dozvěděli, byli to pastevci sobů a zrovna probíhalo značkování. Soby jsme ale nespatřili. Udělali jsme poslední pokus posvačit. Mraky jako kdyby to tušily, v mžiku se seskupily nad námi a spustil se déšť.

Hon za lodí

Doběhla nás důchodkyně ze včerejška a oznámila nám, že pokud chceme chytnout poslední loď, jede za dvě hodiny a odhadem tak 6 km k přístavišti zbývá, takže si máme pohnout. Ona to chce zkusit, ale nevěří, že to zvládne, byla připravená na eventualitu, že přespí v chatrči u jezera a počká si na první ranní loď, která by měla jet v 10.30. My jsme se s Lubošem dohodli, že to zkusíme stihnout, a přinejhorším bychom přistoupili na její alternativu. Nasadili jsme tedy turbo tempo. Nešlo ani tak o okamžitou rychlost, ale spíš o chůzi bez zbytečných zastávek a focení.

Ušli jsme rychlým tempem asi tak dva kilometry, když jsme se dostali k plotu, který odděloval sobí pastviny. Přelézt ho byl menší akrobatický výkon. Navíc nás trošku zdeptala cedule na plotě - přístaviště se z toho bodu nacházelo 6 km. Takže předchozí údaj byl mylný a vycházel z našeho špatného odhadu. Měli jsme na to hoďku a půl. Znamenalo to ostrou chůzí natěsno. Zbývajících 6 km trasy si moc nepamatuji. Do mysli se mi ten úsek vtiskl jako "hon za lodí". Vybavuji si jenom cedule, které po 2 km ukazovaly zbývající kilometry. Se silami na nule jsme doběhli do přístaviště.

K našemu údivu jsme tam zastihli Miška s Katkou. Oba v rukavicích a bundách se klepali zimou. Prý tu byli už asi hodinu a půl a dokonce mohli stihnout předchozí loď. Jenže jednak chtěli počkat na nás, jednak nebyli rozhodnutí, zda to přece jenom nedají pěšky. Teď toho litovali. A já jsem jim vynadala, že to co provedli je nesmyl, sami jsme je žádali, aby na nás nikde nečekali. Miško pak tvrdil, že on to opravdu chtěl ujít celé, ale jak se tam chvíli rozseděl, tak to už pěšmo nešlo.

V přístavišti se nacházelo týpí, které zřejmě plnilo účel nouzového úkrytu. Hned jsem tam zalezla. Dorazil i Luboš a s úlevou shodil batohy. V ten moment obloha i okolí zčernalo a začal neuvěřitelně silný déšť. Honem jsme na sebe navlekli všechno, co jsme měli na oblečení, včetně čepic a rukavic. Začalo nám vrtat hlavou, zda v takovém nečase loď vůbec pojede. Paní, která i s dvěma hafany též čekala na loď, nás upozornila, že pokud nevyvěsíme vlajku, loď nepřistane. Rozhodla jsem se tedy vyjít ven do toho nečasu a na stožár vztyčit vlajku. Nevěřila jsem, že to může být takový problém, silný vítr mi v tom bránil, a kdyby mi na pomoc nepřišel Miško, nepovedlo by se mi to. Ale vzhledem k viditelnosti to bylo stejně jedno, vlajku bylo možné spatřit maximálně ze dvou metrů. No, nezbylo nám než doufat.

Plavba v dešti

Pobyt venku byl nemyslitelný déle než pár minut. V týpí aspoň nefoukal vítr, jinak tam ale trošku pršelo - jednak otevřeným vrškem, jednak nedoléhající plachtou na boku. Já jsem beztak neměla stání a stále jsem vybíhala ven vyhlížet loď. Už tu měla dávno být. Nejčerněji ale bylo právě tam, kde se měla loď objevit. Důchodkyně nedorazila, tedy to nestihla. Bohužel jsem nikde neviděla žádnou chatrč, ve které by mohla přespat, jediné co nabízelo jakž takž možnost nouzově přenocovat, bylo právě tohle týpí. Docela jsem si o ni dělala obavy.

S cca 15 minutovým zpožděním nakonec dorazila maličká kocábka, tak pro 6 lidí. Nás bylo pět, plus batohy, a dva pejskové. Začali jsme se naloďovat. Chtěla jsem kapitánovi zaplatit, ale prý ne, až po plavbě se platí. Loď měla částečně zakrytou příď a odkrytý zbytek. Naše batožiny uložil pod tu krytou příď a nás lidi posadil pod odkrytou záď. Takže jsme si mohli naplno užívat deště. Všichni kromě něj a té Švédky, co i s pejskama jela do práce, jsme měli rukavice. Holt místní jsou zvyklí na panující podmínky. Jak jsme tak v dešti a větru mrzli v lodi, připomněla jsem si, že je červenec a u nás vrcholí léto. Možná v tuto dobu je u nás tak 30 ve stínu. Jak jsme pokračovali v plavbě, viděli jsme tu nejkrásnější duhu z celého treku. Dvojitá, kompletní půlkruh. No nádhera. Bohužel pro silnou spršku z mraků foťáky byly v batohu.

Po asi půl hodině nás loď dovezla na konec jezera a déšť ustal. Bylo to jako vypočítané. Museli jsme ještě od jezera vyšlápnout pěkný kopeček a objevila se chata s přiléhajícím tábořištěm. Vydali jsme se tam hledat pěkný plácek. Protože to opět vypadalo na déšť, museli jsme si pospíšit se stavěním stanů. Naštěstí jsme to stihli ještě než se rozpršelo.

Relaxace v sauně

Poté si Luboš vzal plavky a šel se saunovat do samoobslužné sauny. Taková sauna uprostřed hor, to se jen tak nevidí. Já mezitím vlezla do stanu vybalit a pak že uvařím. Nabrala jsem si pitnou vodu z jezera, našla si volné místečko a pokusila se začít vařit. Byla šílená zima a foukalo. Myslela jsem, že v takové kose aspoň komáři nebudou otravovat. Omyl.

Po chvíli došli i Katka s Miškem a začali vařit taky. Teda oni během chvilky vařili a já stále bojovala - sice jsem nový vařič uměla bez potíží nasadit na bombu s plynem, ale zase jsem ve zkřehlých rukou nedovedla dostat jiskru z našeho zapalovače. Nakonec mi vařič zapálil Miško. Uvařila jsem těstoviny a jak jsem po dnešku byla hladová, sešrotovala jsem i Lubošovu porci. Navíc ten se momentálně saunoval a jídlo by mu v té zimě vychladlo, že. Tak jsem se obětovala. Do dnešního dne mi není známo, co vlastně tehdy povečeřel.

Miško s Katkou mě lákali na hraní karet k nim do stanu. Jenže já měla dost a viděla se ve spacáku. Slíbila jsem jim tam ale poslat Luboše, kdyby měl chuť. Umyla jsem si po sobě nádobí a šla umýt sebe k jezeru. Zde příliš velká hygiena nehrozila, z protějšího břehu na mě koukali další stanaři. To včera jsem měla jiné soukromí. Navíc se opět rozpršelo. Není nad umývání si zubů v dešti. Kdo nezkusil, neuvěří. Vrátila jsem se ke stanu, vysvlekla se a zachumlala se do vlhkého spacáku. Všecko ve stanu jevilo různé stadium vlhkosti. A všechno smrdělo.

Už jsem spala, když se začal natřásat stan. To přišel Luboš ze sauny. A jaksi se ukázalo, že dva vchody do stanu jsou super. Ale musel by taky každý používat svůj, nikoliv že on leze přes můj vchod a přelízá mě, jelikož jeho je napevno zavřený a z přilehlé předsíňky je skladiště. Dali jsme si hlt zdravotního Bechera, zachumlali se do spacáků, natáhla jsem mobil a zalehli jsme. Z Luboše bylo příjemně cítit čistotu. O mně něco takového říct nešlo.

Informace

Kugsleden (v doslovném překladu "Královská cesta") je nejznámější a nejoblíbenější turistická cesta v celém Švédsku. Téměř celá probíhá Laponskem, dvě třetiny se nacházejí severně od polárního kruhu. Je velmi dobře značená, pět set kilometrů dlouhá a vede z Abisko na severu do Hemavan. Prochází kolem nejvyšší švédské hory Kebnekaise (2 114 m). Celkově je nejvytíženější turistickou cestou v zemi, velký počet turistů lze potkat v letních měsících zejména v úseku z Abisko do Kebnekaise. Celá Kungsleden se dá urazit za asi 21 dnů, my se vydali na 106 km dlouhou severní část, která dle průvodce trvá 5 - 7 dnů, my ji ušli za 6 dnů.

Podél celé trasy Kungsleden jsou rozmístěny turistické chaty a mezi Abisko a Saltoluokta, severně od polárního kruhu, a také na jihu mezi Ammarnas a Hemavan, jsou k dispozici horské chaty STF. Terén není příliš náročný, v místech, kde je nutné překonat vodní tok, jsou lávky a můstky, občas ale brody. Přes bahnité úseky a především močály se snadno přejde po dřevěných chodnících a na druhou stranu několika velkých jezer turisty dopraví motorová loď s obsluhou nebo je nutné jezero překonat svými vlastními silami loďkou, která je na příslušném místě zdarma k dispozici.

Táboření u chat je zdarma, pokud turista užívá pouze kadibudky. V případě, že by užíval kuchyň a sušárnu, platí se 60 SEK/osobu. Nikde není elektrická síť, chaty jsou vedeny správcem, na některých je možnost doplnit si základní potraviny. Úklid si provádí každý po sobě. V kuchyňce je pouze plyn, voda se dovnitř nosí většinou z jezer, na speciální místo se vylévá odpad. Celá trasa je bez signálu mobilního telefonu, v chatách je satelitní telefon pro přivolání pomoci - je zajišťována vrtulníkem.

Mapy

Mapy se dají koupit na místě nebo v prodejně www.kiwick.cz. My jsme si předem objednali mapu SWE BD6 Abisko - Kebnekaise - Narvik 1:100 000, není ale nutné. Jednak Kungsleden je poměrně dobře značená, jednak nekoresponduje skutečnost s mapou - neodpovídá kilometráž, umístění chat, křížení stezky s vodním tokem atd.

Doprava

Letecky do Stockholmu a dále do Kiruny, odkud navazuje autobus do centra Kiruny a pokračuje do Abiska (začátek Kungsleden), nebo do Nikkaluokty (konec severní části).

Informace na netu v angličtině

• vlakové či autobusové spojení, včetně kalkulace cen www.resplus.se, www.sj.se
• stránky Švédského turistického spolku www.stfturist.se
• popis národních parků www.fjallen.nu