Přechod Nízkých Tater a Slovenského rudohoří

Vítězný článek Tilak - Karpaty - Treking 2004

Je konec srpna. Nastává období, kdy počasí bývá ještě hezké a stabilní, hory již opustili poslední prázdninoví návštěvníci a studentům vysokých škol zbývá nějaký ten týden volna. Protože patříme mezi ně, neváháme a vyrážíme. Již delší dobu chceme navštívit hory středního a východního Slovenska, takže rozhodování není těžké.

Volba padá na Nízké Tatry a Slovenské rudohoří s cílem v Košicích. S představou více než dvou set kilometrů před sebou se k nám už nikdo nepřipojil. Vyrážím tedy s dlouholetým kamarádem Davidem.

Z Českého Těšína odjíždíme rychlíkem Excelsior do Ružomberka. Spoj směr Banská Bystrica odjíždí až za tři čtvrtě hodiny, tak si kupujeme něco k snědku a doplňujeme zásoby do už tak těžkých batohů. Konečně autobus přijíždí a odváží nás do malých lázní Korytnica, které jsme zvolili jako výchozí bod. Vyvěrá zde mimojiné stejnojmenná minerální voda.

Příliš se nezdržujeme a vyrážíme, protože nás dnes čeká přibližně osm hodin cesty na útulnu pod Ďurkovou, tedy především do kopce. Do Hiadelského sedla nás vede modrá značka po dobré, mírně stoupající cestě.

Pod sedlem doplňujeme vodu u vydatného pramene, což je poslední možnost, dále na hřebeni voda už dnes nebude. Pokračujeme vzhůru po červené značce, která nese jméno Cesta hrdinov SNP. Ne náhodou se píše 29.8. Protože nás tato značka bude provázet po většinu cesty, zvolili jsme pro začátek symbolicky právě tento den.

Místy prudké stoupání končí v pásu kosodřeviny na vrcholu Prašivé (1 651 m). Dále už cesta vede travnatými holemi. Na vrcholu Velkej Chochule (1 753 m) odpočíváme a potkáváme několik turistů. Je poměrně hezky, ale silně fouká z jihu a blíží se nehezky vypadající mraky, proto se zvedáme k odchodu. Ráz hřebene se nemění, horské louky střídají úseky kosodřeviny.

V sedm hodin jsme na Ďurkovej (1 790 m), ale ani se nezastavujeme, protože to vypadá, že se každým okamžikem spustí slejvák a útulna je již na dohled. Nakonec máme štěstí. Sotva jsme zalezli do kryté předsíňky, začala ulicha. Za nocleh platíme 50 Sk, něco málo jíme a jdeme spát.

Ráno neprší, ale pro změnu padla hustá mlha. Ve studánce nabíráme vodu a stoupáme zpět na hřeben, což je asi půl kilometru. Chabenec (1 955 m) i Kotliská přecházíme bez výhledu, vidíme však z deseti metrů kamzíka. Nyní už je hřebenová partie skalnatého charakteru. K poledni se mlha zcela rozpustila a vrcholu Chopku (2 024 m) dosahujeme za nádherného počasí.

Pod vrcholem sice funguje chata, ale vaříme na terase z vlastních zásob. Po vydatném obědě klesáme do Demanovského sedla, abychom následně ztracené metry znovu nabrali při výstupu na Krúpovu holu. V tomto místě začíná značená odbočka na nejvyšší horu Nízkých Tater a tím i celé naší trasy, Ďumbier (2 043 m).

Shora je nádherný výhled na všechny světové strany, celý hřeben Nízkých Tater máme jako na dlani. Po půlhodině strávené na vrcholu sestupujeme k Štefánikově chatě, kde máme v plánu dnes přenocovat. Je ovšem teprve půl šesté odpoledne, tak padá jednoznačné rozhodnutí. Je třeba využít opravdu pěkného počasí a proto půjdeme až do sedla Čertovica. Cestu známe a nebude vadit, když poslední úsek dojdeme za tmy. Na loučce za motorestem stavíme stan, vaříme jednoduchou polévku a příjemně unaveni usínáme.

Probouzíme se do zamračeného dne, ale je docela teplo. Vodu musíme tentokrát nabrat na motorestu, pramen v sedle není. Neprší ,a tak odcházíme po široké lesácké cestě do Sedla za Lenivou, kde opět odbočujeme na pěšinu. Dostáváme se do druhé části pohoří, která je nižší a má lesnatý charakter, do pásma kleče vystupujeme jen výjimečně. Po hodině cesty míjíme útulnu Ramža (pramen) a stoupáme na Homolku (1 659 m). Začíná mírně pršet.

Pokračujeme na Zadnu holu (1 619 m), odkud se nám naskýtá omezený výhled na mohutný masiv Velkého boku, který leží mimo hlavní hřeben a vede na něj žlutá značka. My pokračujeme po červené přes nevýrazné vrcholy Oravcová a Kolesárová.

Déšť sílí, přidává se také mlha a vítr, ale nám nezbývá, než dojít do sedla Priehyba (1 190 m), které je nejnižším bodem hřebene Nízkých Tater. Mokří a promrzlí stavíme stan na plošině chráněné před větrem. Večer už opravdu lije a v noci je zima. Hlavně Davidovi, který má letní spacák.

Další den je pro změnu zase pěkně. Je třeba vysušit stan i ostatní věci, které zmokly, proto se v sedle zdržíme až do jedenácti hodin. Čas vyplňujeme vařením čaje a vydatnou snídaní. Čeká nás prudký výstup na holý vrchol Velké Vápenice (1 691 m), odkud je krásný rozhled. Vidíme trasu našeho dalšího postupu na majestátní vrchol Kralovy hole. Cestou do sedla Priehybka potkáváme sběračky brusinek, kterých tady rostou celé pláně. V sedle je pramen, ale my vodu nabíráme až při útulně pod Andrejcovou.

Po krátké svačině pokračujeme přes Ždiarské sedlo na Bartkovou (1 790 m), na jejímž vrcholu je pozoruhodné kamenné pole. Cesta po výrazném travnatém hřebeni rychle ubíhá a po hodině a půl stojíme na vrcholu Kralove hole (1 946 m). Na vrcholu je vysílač a vede k němu asfaltová cesta. Jinak zde není ani živáčka. Výhledy stojí za to. Severně Vysoké Tatry se sněhovým popraškem, východním naopak Slovenský ráj a rudohoří s nápadným vrcholem Stolica (1 476 m). My chceme ještě dnes dojít do sedla Besník, tak svižně sestupujeme do Telgártu. Vesnice dosahujeme již za šera a po silnici stoupáme do sedla. Kousek pod ním prameni řeka Hron, u pramene nabíráme vodu na ráno.

Pátý den je odpočinkový, však již máme za sebou polovinu cesty, tedy sto kilometrů. David má mírné problémy s puchýřema, ale náplastí máme s sebou dostatek. Po snídani na Čuntavě pokračujeme nádhernou přírodou jižní části Slovenského ráje. Pak se ovšem opět kazí počasí, takže se schováváme pod stříšku u chaty na Gápli, kde je pěkná studánka. Po chvíli opět vykouklo slunce a můžeme tudíž pokračovat.

Na sedle Dobšinský kopec schováváme láhve s vodou pod strom a po žluté značce sestupujeme do Dědinek nakoupit potraviny na další dny. U obchodu se dosyta najíme lahůdek, které by se buď zkazily, nebo by nevydržely cestu v batohu. Takto posíleni opět stoupáme do sedla pro vodu a pokračujeme do sedla Rakovec, kde je příhodné tábořící místo. V noci je u potoka opět zima.

Ráno nás probouzejí lesní dělnice, které zde přijely sadit stromky. Jsou naší přítomností velice překvapené. Slovenské rudohoří je totiž velice rozlehlá a opuštěná oblast, kde zvláště mimo sezónu turistu nepotkáte. Za celé tři dny, co jsme tudy šli, jsme nepotkali ani jednoho. Po výstupu na Smrečinku (1 225 m) klesáme do sedla Súlová. Opět se spustil déšť, a proto vytahujeme pláštěnky. Čeká nás šest hodin do Úhorianského sedla.

Cesta vede nekonečným smíšeným lesem, který je prostřídáván palouky. Zajímavým zpestřením je vrchol Skalisko (1 293 m), odkud se lze rozhlédnout po okolních lesích. Výhledy jsou zde jinak velice vzácné. Sestupujeme k chatě na Volovci, která je mimo sezónu uzavřená. Je zde však pramen a vodu již potřebujeme doplnit. Na lavičce před chatou vaříme rýži a ohříváme konzervu. Nasyceni stoupáme zpět na vrchol, abychom pokračovali hřebenem. Míjíme vrchol Tri chotáre (1 266 m) a do Úhorianského sedla přicházíme se setměním.

Už jsme na cestě týden. Ukrajujeme další kilometry stereotypních lesů. David je však nadšen. Jeho koníčkem je biologie a tvrdí, že takto si představuje divočinu. Nevadí mu ani časté dešťové přeháňky. Po zdolání vrcholu s úsměv budícím názvem Pipitka (1 225 m) se blížíme se k Osadníku (1 168 m), jenž je nejjižnějším bodem trasy. Mapa slibuje rozhled, který ovšem nedovolují vzrostlé stromy. Pokračujeme severním směrem do Štósského sedla, kudy prochází silnice a také zde stojí kostelík sv. Marie.

Po půl hodině přicházíme do lázní Štós-kúpele. Neustále prší, proto vaříme oběd v lázeňském altánu. Máme dost času, tudíž chceme ještě dnes dojít do sedla Jedlovec. Cestou míjíme pěkná tábořiště na Hutníckých lúkách, čehož vzápětí litujeme, protože sedlo je k postavení stanu nevhodné. Už se stmívá a tak bereme zavděk malou travnatou plošinkou v lese kilometr za ním.

Stan ani nesušíme, protože slunce by na toto místo určitě nezasvítilo celé dopoledne. Prudkým výstupem po zarostlé stezce dosahujeme Kloptaně (1 153 m). Vrchol je pěkně upraven, stojí zde nová dřevěná rozhledna s nouzovým přístřeškem. Počasí krásné, a tak se kocháme výhledem na rudohoří a masív Kojšovské hole. Povinný zápis do vrcholové knihy a vydáváme se směrem chata Erika, rozcestník udává 4 hodiny a 37 minut. V sedle Tri studně je slabý pramen, naplnění lahví trvá drahnou chvíli.

Kolem druhé hodiny odpoledne dosahujeme Kojšovské hole (1 246 m), jejímuž vrcholu dominuje meteorologická stanice s oranžovou kopulí. Je odsud kruhový rozhled na pohoří východního Slovenska, vidíme také košická sídliště a monstrózní železárny.

Na úbočí této pozoruhodné hory je památník připomínající potřebu celosvětového míru. Krátce se u něj zastavujeme při sestupu zpět na červenou značku. Obědváme na lavičce u bufetu, který v zimě slouží lyžařům. Z našich tenčících se zásob ohříváme poslední plechovku čočky, kterou zajídáme skromným přídělem chleba. Pak pokračujeme lesnatým hřebenem bez výraznějších výškových rozdílů, mineme loveckou chatu Lajoška a naposledy stavíme stan na malé mýtince u rozcestí Pišivienky.

Vstáváme do slunečné soboty, snídáme poslední tatranky a vyrážíme k vysněnému cíli. Poslední čtyři hodiny s poloprázdnými batohy jsou pomyslnou třešničkou na dortu. Potkáváme spousty rekreantů, kteří vyrazili na houby. Krátce po poledni nás červená značka dovede na samý okraj Košic.

Tak jsme to dokázali! Fotíme se u rozcestníku, kde po více než dvou stech kilometrech opouštíme Cestu hrdinov SNP. Ve zbytku dne si prohlížíme pěkně opravené centrum města a navštěvujeme hradby středověké tvrze, které se dochovaly několik metrů pod úrovní dnešního náměstí.

Během devíti dní jsme nejen poznali kus krásných slovenských hor, ale museli překonat občasnou nepřízeň počasí a vypořádat se fyzickou náročností trasy. Ta spočívá jak v délce jednotlivých denních úseků, často se značným převýšením, tak v odlehlosti území. Stan je nutností, protože turistické chaty se nacházejí jen v západní části Nízkých Tater.

Je dobré mít zásobu jídla, protože sestup do údolí zabere minimálně půl dne. Zato vody byl po celé trase i po suchém létě dostatek, studánky jsou v mapách zakresleny většinou přesně. K orientaci a plánování denních úseků jsme používali map "padesátek" z edice VKÚ Harmanec. Jedná se konkrétně o listy 121, 122, 123, 124, 125 a 136.