Lokalita Kozének a vstavač kukačka v Pojihlaví

Sytě fialové květy vstavačů svítí z trávy už zdálky a na obzoru se tyčí impozantní stopětadvacet metrů vysoké chladicí věže dukovanské elektrárny. Ty jsou ostatně nejvýraznější dominantou širšího okolí a představují zajímavý kontrast k unikátní krajině přírodního parku Střední Pojihlaví. Je jasno, fouká jen mírný větřík, no co víc si přát?

Po důkladné obhlídce kytiček pokračuji k dalšímu cíli, kterým je Biskoupský kopec - měkká stepní tráva, louky a kopečky s roztroušenými stromy, nyní navíc v sytě světle zelených jarních tónech… Na Biskoupském kopci se vstavač kukačka najde také, ale jen ojediněle - lokalita je naopak v časném jaru známá výskytem koniklece velkokvětého, kterého střídá koniklec luční. Odkvetlých konikleců, převážně lučních, kolem sebe vidím stovky.

Z kopce zamířím do vesnice Biskoupky, nad níž se rozkládá hadcová step. Podle map ale menší než ta známá v nedalekém Mohelnu. Tak snad tam trefím, protože mapu jsem si sice nastudovala a udělala si i poznámky, ale jako obvykle je zapomněla doma. A protože pomoc chytrých přístrojů, byť přiznávám, že je někdy fajn, při svém solitérním toulání tak nějak ze zásady nevyužívám, je to jen na mně.

Na okraji Biskoupek uhnu doprava a dojdu k řece Jihlavě - s opačným břehem a hospůdkou Kolečkárna mě spojuje lávka. Moc pevně nevypadá a složená je zřejmě z materiálu typu co která půda dala. Zato ji zdobí výstražné cedule, že vstup je na vlastní nebezpečí a písemné doporučení zní nehoupat, neb přemostění již dvakrát spadlo. Chudáci štamgasti, takové výkony před konzumací a co teprve po ní. K pobavení lehce se nudících rybářů se přeplížím přes lávku, která pro osoby s poruchou rovnováhy nepředstavuje extra povyražení, ale zase už bylo i hůř…

Pustím se po proudu a v duchu si snažím vybavit mapu. Chyba lávky, a to doslova, neměla jsem přecházet řeku, neb Biskoupská step je na její opačné straně, už vidím typické zakrslé stromy, které díky hadcovému podloží vypadají jako přerostlé bonsaje. Zpátky k houpací lávce už ale nejdu, nebudu dělat rybářům estrádu, takže přebrodím. Proud není silný, vody jen do půl lýtek a je to maximálně dvacet metrů. Kameny na dně jsou sice kluzké, ale k jištění mám trekové hole.

Na druhém břehu se vyškrábu do stráně a na kraji lesa zahlédnu plechovou ceduli přírodní památky vmáčknutou do křoví. Ještě by to chtělo nějakou lepší cestičku než chodníček vyšlapaný zvěří. Prudké stepní svahy s hadcovým podložím a vzácnou flórou a faunou, jak se píše v informačních materiálech, ale očividně moc lidí neprolézá. Podrápaná od trní akátů a šlahounů ostružin nakonec vylezu na nejvyšší bod, abych se pokochala pohledem na step z nadhledu, a pak se přes vesnici vrátím k řece.

O jedno křoví víc, to už je fuk, takže volím zarostlou cestičku přes skály porostlé lesem. Chodníčků je tam hned několik, ale ochotný chatař mě poté, co mu skončím na "zahrádce", nasměruje k té správné díře v křoví. Kdy přesně jsem z cesty sešla, netuším, každopádně jsem z lesa vyšla úplně jinde, než jsem chtěla. Naštěstí se mi podařilo rychle zorientovat a dostat se zpět na Biskoupský kopec. Odtud zamířím znovu nad řeku Jihlavu, konkrétně ke skalním vyhlídkám nad ní, kudy prochází červená značka. Výhledy na řeku, chaty kolem ní i okolní skály jsou nádherné. Za vyhlídkou Na Babách se pak vydám vpravo po cestě okrajem lesa zpět k Lhánicím.

Původně jsem tam na rozhraní louky a lesa hodlala setrvat až do rána, jenže je posledního dubna. A hodně míst je obsazeno účastníky různého pálení ohňů či podobných podniků. Mám sice náhradní "spací" variantu, ale tam to nejspíš bude podobné. No nic, popojedu, třeba cestou na něco volného natrefím. Plácek v nedalekém lese byl celkem fajn, ale lepší pro přespání v autě než venku - všude kolem se válely zbytky větví po těžbě a husté trnité křoví nebo podmáčená půda k bivakování opravdu nelákaly. Ale zase tam byl naprostý klid.

Sluníčko mě ráno probudilo záhy. Budu mít alespoň před cestou domů více času na procházku ke zřícenině hradu Levnov (Ketkovický/Ketkovský hrad) nad údolím Oslavy. Nejdříve se přepravím do vesničky Čučice, za níž se na konci cesty v lese u kapličky nachází šikovný turistický přístřešek. A kupodivu byl přes noc volný… No tak někdy příště. Ale teď hlavně ta procházka k hradu. Orientace je jednoduchá, kolem vede zelená značka, ztratit se není kde. U vyhlídky Panorama se kromě výhledu do údolí i na všudypřítomné chladicí elektrárenské věže nachází také pohodlný turistický přístřešek. No vida, i ten byl v noci nečekaně bez osazenstva…

Přecházím na červenou značku, která mě přivede až ke zřícenině. I když atraktivnější pohled na zbytky hradu je z Malé (Velké) skály - rozcestníky a mapy se nějak nesjednotily na názvu - na protějším kopci, odkud jsou dosud viditelné tři mohutné zděné podpěry, kterými ve 14. století "přilepili" ke skále zeď chránící spodní hradní nádvoří. Sice jde o kulturní památku, kde je zakázáno tábořit, nicméně ohniště se na vrcholu skály nachází už léta. Naskýtá se odtud pohled ze 120 metrů do údolí včetně části chatové osady u Oslavy i širšího lesnatého okolí.

Ještě hezčí vyhlídky ale nabízí poněkud adrenalinová cesta po skalním hřebínku k Senoradskému mlýnu - minimálně za sebe mohu říct, že z Levnova je to přes skály dolů k řece jednodušší než naopak. Každopádně je třeba dbát zvýšené opatrnosti, kam člověk šlápne. Každý není jako hbitý starší pán, který na moji poznámku o kamzících reagoval slovy, že tudy chodí nějakých pětašedesát let, jako malí kluci si mezi skalami hráli a na stará kolena už nehodlá měnit svoje zvyky. Jo, tak to pak nezbývá než tiše závidět…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.