Rudawski Park Krajobrazowy, Wojanów a Lomnica

Z vlaku vysedám ve stanici Wojanów, čili kousek od města Jelenia Góra. Vyrážím po zelené značce. K historickému objektu přicházím zanedlouho. Zvědavě vnikám na nádvoří a vzápětí si ověřuji, že fotka z letáku nelhala; zámek vypadá doopravdy skvěle. Svítí bělobou a k nebi se zvedají čtyři věžičky. Stavba představuje pomyslnou manekýnku, jejíž dokonalé partie nenechají žádného turistu chladným.

Obratem činím několik snímků a vydávám se kolem stříkající kašny k sídlu, o němž pochází první zmínka z roku 1299. Do roku 1727 ho vlastnil rod Zedlitzů, v barokním stylu ho po roce 1754 zmodernizoval kupec Daniel von Busch. V letech 1832-1833 vtiskl zámku novogotickou podobu Carl Albrecht Ike a současně založil přilehlý anglický park. K další úpravě došlo po roce 1839, kdy pruský král Fryderyk Wilhelm III. věnoval sídlo své dceři Luize Niederlanz.

Za druhé světové války sloužilo místo coby zajatecký tábor; za socialismu proměnili bývalou šlechtickou chloubu v hřebčín, což vydrželo do 90. let minulého století. Tehdy zakoupila objekt italská společnost. Dne 11. května 2002 zámek z neznámých příčin vyhořel a ocitl se na prahu "klinické smrti". Naštěstí ho v roce 2004 získala společnost Pałac Wojanów, která ho včetně okolních budov kompletně zrekonstruovala.

Od roku 2007 slouží komplex jako luxusní hotel pro náročnou klientelu. Najdeme v něm školící, kongresové a sportovní centrum. Hlavní ubytovací terno představuje samozřejmě zámek, byť pokoje pro hosty zřídili i v bývalém hřebčíně, sýpce či stodole, kam umístili recepci; nechybí restaurace, vinárna a salonky.

Vcházím do zámku, a přestože vyšlapu po schodech do horního patra, příliš luxusu si neužiji. Pokoje pro hosty jsou uzavřeny a nedostanu se ani do salonku a tanečního sálu, které mají být vyvedeny v historickém duchu.

Přemisťuji se do anglického parku, kde ze stromů převažují duby a lípy, zavítám k čínskému pavilonu. Samozřejmě nevynechám jezírko, přes nějž je dle mě nejhezčí pohled na zámek.

Areál je prohlédnut a můžu vyrazit do chráněné oblasti, přesto se ještě chvíli zdržím. Za říčkou Bobr stojí zámek Łomnica, k němuž mám pouze pár kroků; přece zmíněný objekt nevynechám. Vyrážím k němu a nejprve se dostávám k upravenému dvoru s hospodářskými budovami, které dnes slouží jinému účelu. Původní stáj proměnili v restauraci a vedle zřídili pekárnu, neschází prodej upomínkových předmětů.

Odbočuji k zámku, jenž ve středověku sloužil coby vodní hrad, stejně jako Wojanów ho dlouhé roky vlastnil rod Zedlitzů. Nejznámějšího majitele představoval Christian Mentzel (1667-1748), který nechal hrad v roce 1738 přestavět, jeho potomci vlastnili sídlo do roku 1811. K dalším úpravám došlo v letech 1828-1844.

V roce 1941 zemřel při letecké havárii majitel Mark Aubrecht von Küster a jeho vdova utekla v roce 1945 na západ, sídlo po jejím úprku znárodnili. Nejprve ho užívali coby školu a poté sídlila v areálu zemědělská správa, objekt chátral. Před úplnou zkázou ho zachránil Ulrich von Küster. Jedná se o vnuka Marka Aubrechta von Küstera. Od roku 1991 zanedbané sídlo postupně skupoval a rekonstruoval, uvedl ho do životaschopného stavu. V zámku zřídil muzeum a do vedlejšího Malého paláce umístil restauraci a hotel, sídlo obklopují upravované zahrady.

Vnitřní prostory si odpouštím a vracím se do Wojanówa, procházím osadou. V té mě upoutá kostel. Zvenčí vypadá celkem běžně, interiér velmi mile překvapí. Docela zírám, neb se jedná o poměrně netradiční výzdobu; bohužel se uvnitř nesmí fotografovat - aspoň to tvrdí ženy, které zrovna v objektu pilně gruntují.

Přecházím řeku a ocitám se v osadě Bobrów, i tady stojí palác. Vznikl v roce 1880 a postavil ho Georg von Decker. Za druhé světové války ho využívali coby tranzitní tábor pro Židy a drželi v něm zajatce. Po uzavření míru v něm nejprve pobývali řečtí uprchlíci a poté párkrát změnil funkci, v roce 1972 sundali z budovy střešní tašky. Není divu, že se objekt proměnil v ruinu. I proto přicházím pouze k zavřené bráně a nahlížím do areálu skrze mříž, příliš se nezdržím.

Obcházím zeď, jež zříceninu obtáčí, a konečně se ponořuji do lesa. Stoupám a blížím se k prvnímu "horskému" cíli, odbočuji na Sokolik (642 m). Na vrcholu se zvedají dvě skály vysoké zhruba čtyřicet metrů, jež se nazývají Blíženci. Na vyšší z nich lze vystoupat. Neváhám a stejně jako ostatní návštěvníci lezu vzhůru; v duchu si říkám, jak dlouho železné schodiště ještě vydrží. Nemůžu si pomoci, ale připadá mi, že od mojí poslední návštěvy značně zkorodovalo a podepsal se na něm nemilosrdný čas, potřebovalo by dát do pořádku.

Z vrcholu se nabízí kruhový výhled do všech stran, přičemž hlavní pozornost přitahuje Rudawski Park Krajobrazowy, jemuž vévodí nejvyšší hora Skalnik (935 m). Přímo naproti Sokoliku se zvedá Krzyżna Góra (654 m) a v dálce se táhnou Krkonoše, dneska se jimi bohužel příliš nepokochám. Zatímco v nižších partiích svítí sluníčko, táhnou po hřebeni mraky, které si v roli zrádných uzurpátorů činí na pohoří zálusk.

Vracím se z kopce a zahýbám na Husyckie Skały (Husitské skály), které pojmenovali podle toho, že se tady v průběhu noci z 11. na 12. srpna 1434 při úprku z hradu Sokolec (sídlo se nacházelo v masivu Krzyżne Góry) zřítil do údolí husitský oddíl. Za slunečního svitu se zdá býti přímo nemožné, že by v těchto končinách sjel kdokoli z cesty a spadl ze skály, leč okolí tenkrát asi vypadalo poněkud jinak; navíc si možná kališníci z obavy před prozrazením nesvítili na trasu a prchali potmě.

Z vyhlídky u Husitských skal vidím pěkně na Sokolik a ze sedla bych mohl - původně jsem tak zamýšlel - odbočit i na Krzyżnu Góru. Výšlap si však odpouštím. Krkonoše beztak neuvidím a kvůli pohledu na kříž, jejž nechala na vrcholovém skalisku v roce 1830 vztyčit princezna Marianna (šlo o švagrovou pruského krále Viléma), se nahoru škrábat nemíním.

Pokračuji k chatě Szwajcarka, již postavili v roce 1823 a funguje dodnes, svědčí o tom zvýšený nával turistů. Přiřazuji se do jejich mlsného šiku a objednávám si pivo. Záhy pokračuji do sedla Karpnicka Przełęcz (475 metrů), jímž vede silnice mezi obcemi Karpniki a Trzcińsko, zbudovali tady velké parkoviště. Místo současně odděluje právě navštívené Góry Sokole od nejrozsáhlejší části chráněného území, jedná se o Rudawy Janowickie (chráněná oblast ještě zahrnuje Góry Ołowiane).

Postupuji lesem a krátce odbočím ke skalisku Fajka, stejně jako při všech předchozích návštěvách těchto končin nevynechám Starościńskie Skały. Jedná se o malebné skalní město - správně bych měl kvůli rozloze napsat vesnici - s věžemi, bránami, průlezy a zajímavě tvarovanými útvary. Není divu, že vrchol patřil v 19. století k území romantického zámeckého parku v nedalekých Karpnikách - zřídil si tam letní sídlo bratr pruského krále. Z vrcholové vyhlídky je za dobrého počasí vidět na Krkonoše a pozornosti neuniknou ani Sokolik a Krzyżna Góra, které bývají občas nazývány dvojčaty.

Pokračuji na Piec, což je další vyhlídka a zároveň převis, pod nímž se ukrývali lidé za třicetileté války. Mnohem větší pozornost věnuji útvaru Skalny Most. Vysoká žulová skaliska vytváří obrovitou bránu, nahoru šplhávají horolezci.

Scházím k potoku a přeskakuji vodu po kamenech - marně přemýšlím, jestli se tady při mojí poslední návštěvě v roce 2013 nevyskytovala lávka - stoupám do kopce. Opouštím modrou značku, jež stáčí na Wołek, a zahýbám ke zřícenině Bolczów.

Hrad nechal postavit v roce 1375 Mikołaj Bolczów, což byl dvořan knížete Bolka II. V roce 1419 obsadili sídlo husité a drželi ho v moci do roku 1433, posléze se majitelé střídali. Docházelo k rozšiřování hradeb a opevnění zdobil punc nedobytnosti, přesto se ho za třicetileté války díky zradě zmocnili Švédové. Objekt vydrancovali a zničili, proměnili v ruiny. Opravné práce proběhly v letech 1965-1967, v dnešní době patří areál státním lesům.

Navzdory těžké ráně osudu je zřícenina poměrně rozsáhlá a působí svěže, procházím areálem. Střídají se nádvoří a mezi skalisky, která tvoří součást opevnění, táhnou se hradby, zanesenou studnu chrání železná mříž. Z vyhlídky jsou vidět Sokolik i Krzyżna Góra.

Z historického objektu scházím do obce Janowice Wielkie a do rodných luhů a hájů se vracím vlakem; ušel jsem něco přes dvacet kilometrů.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.