Piková dáma a Spirálka, Amatérské jeskyní

Jeskyně v Moravském krasu, systém Amatérských jeskyní

Poslední dubnový víkend proběhlo ve Sloupu Speleofórum tedy setkání jeskyňářů. V pátek a sobotu byly k vidění prezentace úspěchů v objevování jeskyní doma i v zahraničí, v neděli se pak mohli zájemci vydat pod povrch, do běžně nepřístupných jeskyní, aby tu dosyta holdovali krásám podzemí Moravského krasu. Já jsem letos zvolil jeskyně Piková dáma a Spirálka, obě jsou vzájemně propojené a společně také patří do našeho největšího jeskynního systému, Amatérské jeskyně.

Na stanoveném místě se nás sešlo asi 10. Ve špinavých overalech jsme postávali kolem aut a čekali na průvodce. Sluníčko vytáhlo cyklistický národ do sedel a snad všichni se rozhodli pro silničku do Holštejna. Projížděli kolem nás a tvářili se trochu zděšeně. Ono, pro jeskyňářské mudly, kteří vysokou koncentraci zabahněných červených kombinéz v lesích kolem Sloupu nechápou, to je vždy znepokojivý pohled. Hlinění lidé útočí.

Po pár minutách se z protilehlé chaloupky vyloupla další trojice červených špindírů, našich průvodců. Míšu a Tomáše jsem znal z loňska, třetího ne. Původní plán byl sestoupit Pikovkou a vylézt Spirálkou. Bohužel to nebylo moc pravděpodobné kvůli vysokému stavu vody. V místě spoje obou jeskyní se totiž po deštích mění krátká plazivka v sifon. Je tedy až po strop zaplavena vodou.

Čtěte také: Největší a nejhlubší jeskyně v ČR, žebříček největších jeskyní České…

Nový plán zněl: Prohlédnout si každou jeskyni zvlášť, což ale znamenalo zdolat dvakrát sedmdesátimetrové převýšení z povrchu na dno po žebříčcích. Na povrchu je sedmdesát metrů brnkačka, v jeskyni ne. No jen si zkuste lézt 140 metrů většinou volným prostorem na vibrujícím úzkém a mokrém žebříčku. Jako alternativu Tomáš nabídl, že kdo bude chtít, může si sifonek proplavat na nádech, že jsou to jen čtyři metry plazení pod vodou. Snad to nemyslel vážně.

Průvodci si skupinku návštěvníků rozdělili, jedna začala Spirálkou, my vyrazili do Pikovky. Vedl nás Tomáš s Míšou. Ostatní členy naší skupinky jsem neznal, ale bílé jednorázové kombinézy a cyklistické blembáky, které měli na sobě, naznačovaly, že to bude jejich jeskynní křest.

Sestup do Pikové dámy

Sestup do Pikovky vede betonovými skružemi po žebříku do hlubin. Je to taková studna. Na jejím dně ústí nízká chodbička, která vede k centrální propasti. Ta začínala jako úzká, vysoká a hlavně hluboká puklina s několika umělými plošinkami, následuje žebřík někam dolů. Nebylo dost jasné jak je vlastně hluboký, přehoupl jsem se z plošinky na první šprušli a trochu mě polilo horko.

Normálně v jeskyních strach z výšek nemám, co oko nevidí, srdce neželí, přes to jsem si velmi silně uvědomoval, že ta hloubka stojí zato a nějaká blbá chyba nebo neobratnost by tu mohla znamenat okamžik beztíže. Definitivní beztíže.

Pomalu jsem klesal po úzkém žebříčku, při pohledu dolů se někde v hloubce pode mnou odrážela prasátka našich čelovek od hladiny jezera. V místě kde se propast zvaná Studna začala rozšiřovat do dómu, ústila chodbička. Tady na nás čekala Míša.

Slezli jsme z žebříku, který dál pokračoval až na dno k jezírku, a za pomoci lan vstoupili do těsné chodby. Ta nás vedla dál do masivu. Chvilku jsme klesali až jsme narazili na větší pohodlnou chodbu s pevným dnem po kterém se klikatila drobná stružka. Jen jak se na to dno dostat? Seskočit ze dvou metrů? Zvolil jsem méně elegantní, zato bezpečnější plazení a sjíždění po zadku. Chodba v několika stupních stoupala do ledové části jeskyně.

Citelně se ochladilo, od úst nám stoupala pára. Stružku a kaluže pod našima nohama pokrýval tenký ledový škraloup a stěny se leskly ledovou krustou. V místech skapu viselo několik tenkých rampouchů. Podle průvodců dost neobvyklých v této roční době. Tomáš našel ulomený, mohutný, čirý rampouch falického tvaru a jal se jím obveselovat svoji partnerku Míšu. Takhle hluboko pod zemí to ani nevypadalo oplzle.

Průvodci nás přivedli do boční chodby, ze které se vinula krátká, zamotaná plazivečka zvaná Lomikar. Lomikarem by se při dobré vůli protáhl hroznýš, já ne. Tomáš nás s úsměvem vyzval, ať si zkusíme "takovou gamesku" (gamesky v jeho podání znamenaly co nejkomplikovanější alternativní průchod jinak jednoduchým místem a taky možnost něco si zlomit, zaseknout se nebo se aspoň narazit).

Jedna návštěvnice (mimo jiné naprostá začátečnice v jeskyňaření) si to hned vyzkoušela, zalezla do chodbičky a pak se několik minut ozývalo funění, duté rány a tlumené nadávky. Vylezla s lehce pocuchanými vlasy a natrženým overalem. Ostatní se ihned zatvářili, že dobrého stačí málo a tuhle srandu si nechají na jindy. Mně se samozřejmě taky nechtělo. Nechali jsme Míšu ať nám předvede exhibici v rychlostním plazivkování. Stačilo pár vteřin a byla na druhé straně. No, kdo umí ten umí. A kdo neumí…

Vraceli jsme se dolů skalními stupni a Tomáš mě zásoboval nabídkami dalších gamesek. Ty lehčí jsem si s chutí vyzkoušel, ty co vypadali náročněji s díky odmítal. Tvářil jsem se jakože dnes nejsem ve formě, ale normálně je to pro mě brnkačka.

Další místní atrakce byla kyvadlo. Je to taková zábavná vložka, ve které hrají hlavní roli: ze stropu zavěšené lano, několik metrů široké a mnoho metrů hluboké jezírko, hodiny (v horolezecké hantýrce typ chytu) a skalní okno. Je to vlastně strašně jednoduché, zastrčíte nohu do oka na laně, zhoupnete se přes jezero, zachytíte se hodin a vytáhnete do skalního okna. Když se člověk nebojí, jen se odrazí a je na druhé straně.

Báli jsme se všichni. Do vody nakonec nikdo nespadl a naše prohlídka pokračovala chodbičkami na druhé straně jezírka. Měl jsem pocit že jsem v obrovském kusu ementálu. Chodbičky byly jak vyfrézované a vyhlazené do okrouhlých profilů. Nikde prasklinka nebo ostrá hrana, skála byla čisťounká a vzorovaná narezlým žilkováním.

Chodbičky kousek stoupaly, ale brzy vyústily zpět do velkého dómu vysoko nad jezírkem. Po široké ukloněné římse jsme přešli do okna a dál chodbou do dalšího dómu s bahnitým mělkým jezírkem na dně. Z jezírka stoupal žebřík k ukloněné kluzké plošině vysoko nade dnem jeskyně.

Drželi jsme se lana s uzly a stoupali do chodby zvané Spojnice. Vede až do jeskyně Spirálka. Dali jsme si pauzu a Míša šla na průzkum, zda je chodba pod vodou. Musí absolvovat plazivku Twistovku, která je prý velmi náročná. I Míše, mistryni v plazení, to trvalo dlouho, takže ta plazivka fakt musí stát za to. Když se vrátila a zdělila nám, že vody je tam opravdu hodně a cesta je tedy neprůchodná, většině účastníků spadl krápník ze srdce.

Návrat z Pikové dámy

Vraceli jsme se stejnou cestou zpět. Kluzká šikmá plocha nad žebříkem byla velmi nepříjemná. Představa toho, že se tak tak držím kluzkého zabahněného lana, které když mi vyklouzne, zapíchnu se po patnáctimetrovém volném pádu do bahna, mi způsobilo třes rukou. Po žebříku jsem sjel jak veverka, jen ať už jsem na pevné zemi. Ještě jsme se zhoupli na kyvadle a vrátili se na dno hlavní propasti.

Od jezírka stoupá dlouhatánský kolmý žebřík. Spodní část dómu je ještě hodně široká a žebřík vede dlouho volným prostorem. Lezec se musí hodně spoléhat na ruce a nemá si kde odpočinout. Žebřík nepříjemně vibruje. Ve vrchní části jeskyně mě už ruce bolely jako čert. Funěl jsem jak lokomotiva a když jsem stoupal skruží, byl jsem rád že se můžu opřít a odpočinout si.

Venku svítilo a hřálo sluníčko, vyvalili jsme se na zem a kochali se probouzející zelení kolem nás. Z díry lezli další a další funící jeskyňáři a každý sebou plácl do loňského listí. Ruce neboleli jen mě, někteří dokonce vzdali i další sestup do Spirálky.

Jeskyně Spirálka

Přesunuli jsme se o pár set metrů dál do malého skalního amfiteátru. Pod jednou vápencovou stěnou byl vstup z betonových skruží. Otevřeli jsme železný poklop a spustili se po žebříku vyskružovanou dírou. Z jejího dna jsme pokračovali chodbičkou k sérii žebříků. Po těch jsme sestoupili na dno dómu, kam propast ústí. Jeho dno je značně svažité a v nejnižší části přechází do mohutné chodby.

V chodbě se leskly mohutné stalaktity. Vytáhl jsem foťák a nic. Jak na potvoru došla baterka. Slyšeli jsme temné hučení. To nás vítal potok Bílá voda. Ta se na své pouti podzemím stéká se Sloupským potokem a společně pak pokračují už jako Punkva směrem k Macoše.

Došli jsme k potoku. Vody bylo čím dál víc, ale nebylo moc vidět odkud a kam teče. Část jí protéká neprůleznými dutinami. Chodba tu krásně meandruje, potok hučí po jejím dně. Asi dva metry nad hladinou se táhne téměř vodorovná římsa. Jeskyňáři tu mají natažená lana a říkají tomu ferrata.

Využili jsme ji abychom se nemuseli brodit hlubokým potokem. Bohužel je to další nářez na unavené ruce. V jednu chvíli jsem visel nad vodou v hlubokém záklonu, začaly mě podkluzovat nohy a nemohl jsem ani tam ani zpět. Ruce mi začaly povolovat a pod sebe jsem neviděl. Nakonec jsem sebou plácl o stěnu a sjel po břiše do vody. Bylo jí tam jen pár čísel a písčité dno. Ferrata stejně končila a ten zbytek už jsem přebrodil.

Menší dóm, kterým chodba pokračovala, protékala Bílá voda v celém svém průtoku. Poskakovala tu přes kaskádu a už nehučela. Řvala. Nebylo slyšet ani slovo. Tomáš mi ukazoval nejnižší místo dómu, kam se valila a kde ve zpěněných vlnách mizela pod klesající skalní stěnou do nějakého sifonu. Dalším výmluvným gestem naznačil, co by nepochybně čekalo odvážlivce, který by se tam snad chtěl vypravit. Voda byla studená a prudká, podrážela nám nohy a nechtěla nás pustit. Brzy jsme zjistili, že dál to už stejně nepůjde.

Pomalu jsme se vraceli zpět. Někteří z nás se vykašlali na ferratu a potokem se přebrodili. Stejně jsme byli do pasu mokří. Pak už nás čekalo jen protivné stoupání po žebříku na povrch. Ruce mi ještě brněly, ale dali jsme se na vojnu, tak musíme bojovat. Kupodivu to stoupání na povrch nebylo tak únavné jak jsem čekal. Sice jsem zase funěl a ve skruži si musel oddechnout opřený zády, ale nebylo to tak zlé.

Vylezli jsme do slunečného, přívětivého odpoledne. Vylili jsme z gumáků vodu, kterou jsme nabrali o osmdesát metrů níž. Rychle jsme se převlékli, naskákali do aut a přesunuli se o pár kilometrů dál, do Holštejna. Ještě v jeskyni jsme si slíbili odměnu v podobě gigantické topinky v hospodě Pod hradem. Návštěvu fantastické jeskyně se skvělými průvodci jsme zakončili na prosluněné hospodské zahrádce s birelem v ruce a mastnou bradou od výborných topinek.

Jeskyně Piková dáma, turistická mapa

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.