Největší jeskyně a nejhlubší propasti v Tatrách, za tajemstvím tatranských krápníkových i nekrasových jeskyní

V Tatrách vzhůru pod zem

Titulek článku není tak protismyslný, jak se na první dojem možná zdá. Horské vycházky a túry v Tatrách - Vysokých, Belianských a Západních - sice většinou směřují vzhůru k vrcholkům a nezřídka představují vydatnou porci převýšení, ale na slovenské a polské straně Tater najdeme též místa, kde se naopak můžeme ponořit do tajemného podzemí - do útrob krasových a nekrasových jeskyní.

Tatry jsou geologickou součástí tzv. jaderných Karpat, což znamená, že se na jejich horninové stavbě, tedy "kamenném podkladu", uplatňuje jednak krystalické jádro z vyvřelých a přeměněných hornin (hlavně žul, případně rul aj.), tvořící podstatnou část Vysokých Tater a značnou část Západních Tater, jednak zbytky tzv. obalových jednotek z usazených hornin, (především vápenců a dolomitů, slínovců atd.), tvořící převážnou část Belianských Tater a zbývající partie Západních Tater.

Tato geologická stavba v podstatě předurčila i rozmístění rozličných typů jeskyní. Vápence a dolomity druhohorního (převážně triasového) stáří byly "živnou půdou" pro vznik krasového podzemí, mnohde zdobeného nádhernými krápníky, v ostatních horninách se na vzniku nekrasových (neboli pseudokrasových) jeskyní uplatnily zcela odlišné geologické procesy, zejména mrazové zvětrávání, svahové pohyby aj.

Krasavice na východním prahu Tater

Za nejkrásnější turisticky přístupnou krasovou jeskyní v Tatrách se musíme vydat až na východní okraj Belianských Tater. Nazývá se Belianská jaskyňa a k jejímu vchodu vystoupíme lesním svahem nad lázeňskou osadu Tatranská Kotlina. Jeskyně má poměrně letitou minulost, a to nejen délkou svého vzniku a vývoje, ale i snahou člověka a její poznání i využití.

Čtěte také: Slovenské jeskyně, turisticky přístupné jeskyně Slovenska

Už počátkem 18. století se zde o štěstí pokoušeli zlatokopové, "oficiálně" byla objevena v roce 1881 a už o rok později zpřístupněna pro veřejnost. Jako jedna z prvních jeskyní na světě byla v roce 1896 opatřena elektrickým osvětlením.

Také dnes patří k hojně vyhledávaným místům na území Tatranského národního parku a v turistické sezóně - zejména, když se pokazí počasí - to tu bývá i na několik hodin čekání… Jeskyně nadchne jak mohutností podzemních domů a strmostí propasťovitých chodeb, tak i nádhernou krápníkovou výzdobou, kde vedle tradičních stalaktitů, stalagmitů a stalagnátů hrají prim působivé "kamenné" záclony, kaskády a vodopády.

Belianská jeskyně samozřejmě není jediným krasovým útvarem na území Belianských Tater. Jejich převážná část - včetně kdysi oblíbené "hřebenovky" - je však už delší dobu pro turistickou veřejnost uzavřena. K výjimkám patří půvabná Monkova dolina v blízkosti Ždiaru, kterou lze vystoupit do Širokého a Kopského sedla, kde se rázem ocitneme uprostřed vysokohorského krasu s bizarními vápencovými skalami, škrapy atd.

Velehorský kras v polských Tatrách

Vápencové pásmo Belianských Tater se sice omezuje jen na slovenské území, vůbec to však neznamená, že by polská část Tater byla skoupá na krasové jevy. Naopak, převážně vápencového složení je polská strana Západních Tater, takže tam při horských túrách můžeme obdivovat rozličné útvary vysokohorského krasu.

Bizarní vápencová skaliska, žlábkové a dutinové škrapy, závrty aj. útvary nás provázejí třeba při výstupu na nádhernou a pověstmi opředenou horu Giewont (1 895 m n.m.) nad největším tatranským střediskem Zakopaným, nebo při hřebenovce Červenými vrchy. Tam se na severovýchodním temeni hory Malolučniak (ovšem daleko od turistických tras) otevírá těsný vchod do nejdelší tatranské jeskyně (22 km) a zároveň jedné z nejhlubších propastí (-835 m) ve střední Evropě. Jmenuje se Wielka Śnieżna a dostupná je jen v rámci dobře vybavené speleologické expedice.

V podzemí Kosćieliskové doliny

Několik veřejnosti přístupných krasových jeskyní však lze navštívit v jednom z nejpůvabnějších tatranských údolí - Kosćieliskové dolině, pojmenované podle rázovité obce Kosćielisko v západním sousedství Zakopaného. Od parkoviště Kiry stoupá pohodlná cesta údolím, které se na několika místech úží do skalnatých soutěsek mezi vápencovými srázy.

Obdiv tam budí též vskutku nevídané vývěry podzemních toků, z nichž nejvydatnější krasová vyvěračka - rozlévající se při pravém břehu bystřiny do několika stran - nese přiléhavé pojmenování Łodowe Żródlo (Ledový pramen), jinde vytékají potoky přímo z otvorů ve skále.

Vyznačené odbočky stoupají strmým svahem také k několika přístupným jeskyním. Tradiční představě o zpřístupněném krasovém podzemí se však blíží jen Mroźna (Mrazivá) jeskyně, ke které se klikatí cesta od Ledového pramene pravým svahem. Jeskyně je uměle osvětlená a po zaplacení vstupného (3 Zł) v ní projdeme (bez průvodce) více než půl kilometru dlouhou a poměrně členitou chodbou na opačnou stranu kopce. Odkud pak klesá dřevěné schodiště zpět na dno údolí. Jeskyně je převážně úzká, jen tu a tam se rozšíří do prostornějších síní, skromně zdobených sintrovými polevami a drobnými krápníky.

K dalším dvěma jeskyním - Mylné a Raptawické - směřují odbočky na opačném, levém svahu Kosćieliskové doliny. Mylna ústí několika otvory a je rovněž průchodná (místy spíše průlezná…) v délce několika set metrů, ale pouze pro toho, kdo má s sebou svítilnu. K Raptawické jeskyni je výstup poněkud náročnější skalnatým terénem a na dno její prostornější podzemí síně, pokryté zřícenými bloky, vede "cesta" vstupní propástkou, opatřenou žebříkem.

Tajemná okna do tmy

Ostatní tatranské jeskyně už nejsou pro turistickou veřejnost přístupné, i když kolem některých vedou značené cesty, umožňující alespoň nahlédnutí do říše věčné tmy. Například pod vrcholkem jedné z nejkrásnějších tatranských hor - Sivého vrchu (1 805 m n.m.), vystupující na západním okraji Tatranského národního parku - se výstupová trasa vyhýbá téměř stometrové propasti, ústící uprostřed dolomitových skalních útesů. Obdobné temné průrvy, vzniklé zvětráváním tektonicky porušené žuly a místy přecházející do úzkých slují nebo rozměrnějších převisů, lze vidět na mnoha místech také ve strmých a členitých stěnách vysokotatranských štítů.

Čtěte také: Největší a nejhlubší slovenské jeskyně a propasti

Zcela odlišnou kategorií nekrasového podzemí jsou jeskyně a tunely, "prostupující" firnovou pokrývkou na dně některých horských údolí. Během léta se vrstva firnu postupně zmenšuje, a to nejen shora, ale též od spodu - od dna údolí, kde se tvoří více či méně prostorná tunelovitá chodba, dlouhá několik desítek metrů.

Hlavní roli při vzniku tohoto "sezónního podzemí" hraje teplo, produkované jednak protékající bystřinou, jednak vzdušným průvanem, který zároveň modeluje strop firnové jeskyně do charakteristické facetové mozaiky. S pravidelně se opakujícím vznikem a zánikem těchto útvarů, které jsou miniaturní obdobou známých ledovcových jeskyní v Alpách aj., se setkáme např. v Tomanovské dolině, nad Czarným stawem pod Malými Rysy a na mnoha dalších místech především na polské straně Vysokých Tater.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.