Nízké Tatry, hřebenovka pohoří na Slovensku; Fatransko-tatranský Karpattrek (11)

Hřebenovka ze Strečna do Telgártu: Hřebenovka Nízké Tatry

Kap, kap, kap… To je ale fakt pitomý sen. Kap, kap, kap… To pitomé kapání mě probouzí a zjišťuji, že nejde o sen o návštěvě jeskyně, ale o prosakující střechu útulny Andrejcová. Cože jsem to včera odpovídal na otázku, zda-li jsem nezmokl? Včerejší ne se brzy může změnit na dnešní ano.

Síla bouřky naštěstí polevuje a Zeus, mimo jiné bůh blesků, si dává šlofíka a déšť ustává. Kap, kap, kap… Už zase? Máme tady další kolo bouře, která bičuje hřebeny Nízkých Tater. Tak dnes bych fakt venku nechtěl bivakovat. Skutečně nepříjemná představa. Horší je, že prší i ráno.

Až ráno kolem osmé se zdá, že se živly vybouřily a že bude chvíli klid. Ani nesnídám, rychle balím sakypaky a mířím na hlavní hřeben. Dnes mě již nic nezastaví, Fatransko-tatranský Karpattrek dotáhnu do úspěšného konce. Ale bouřku na vrcholu Králove hole fakt zažít netoužím, proto se snažím dorazit hřeben co nejrychleji.

Čtěte také: Fatransko-tatranský Karpattrek (10), hřebenovka ze Strečna do Telgártu

Přes Andrejcovou na Bartkovou a Orlovou

Je poměrně chladno a zcela zataženo. Viditelnost je ale lepší než to ráno, kdy jsem vycházel z Chaty M. R. Štefánika pod Ďumbierom. Z hor se pořádně paří a dokonce vidím zubatý hřeben Vysokých Tater.

První stoupání mě dostatečně rozehřívá, takže není potřeba se k tričku přiobléci. Přes vrchol Andrejcová (1 520 m) si to šinu příjemným hřebínkem s malými smrčky a jalovci směr Ždiarske sedlo (1 473 m). Přes sedlo se však valí hustá mlha a viditelnost klesá na nějakých 20 metrů. Boudu v sedle téměř nevidím.

Nezdržuji se a nasazuji hnedka do lesa. V půli cesty začne les šumět a opět se začne ozývat ono známé noční kap, kap, kap… Věřím, že se to nepos… a na Královku to vydrží. Vydrželo. Brzy jsem na horní hranici lesa, odkud se otevírají slušné rozhledy. Vidím Vysoké Tatry od Kriváně po Lomnický štít, Andrejcovou (vrchol) i Velkou Vápenici. To vše zarámované do mlžného oparu. V dáli, tam někde na západě, se překvapivě ukazuje i samotný Ďumbier.

Konečně je tady vrchol Bartková (1 790 m), jenž zkrášlují velká skaliska a kamenné moře. Je tady tabulka, že se na vrcholu každoročně v měsíci září v sobotu před Matúšom scházejí Bartkovci. Tak nevím, neměl-li bych to po prázdninách zkontrolovat…

Loučím se s Bartkovou a po příjemném holním hřebeni pokračuji dále k východu. Po levé ruce se otevírá pohled do skalního amfiteátru, který určitě vyhloubil malý ledovec v poslední době ledové. Má ten správný tvar i charakter. Konečně je tady předvrchol Orlové, na kterém je usazen velký kovový kříž.

Z vrcholu se otevírají parádní pohledy do Horehronského podolí s vesnicemi jako Polomka, Závadka nad Hronom či Heľpa. To vše dokresluje tenká vrstva oblačnosti, která líže hřebeny položené níže. Na Orlovou (1 840 m) je to od kříže již jen kousek, jenž je navíc zpříjemněn společností svišťů, kteří tady zvědavě pokukují po tom neznámém vetřelci.

Kráľova hoľa

Na rozcestníku na Orlové bylo sice napsáno, že na vrchol Stredná hoľa (1 876 m) je to hodina, ale jak jsem v "rauši" před cílem svého putování, zvládám to za zhruba poloviční dobu. Po krátkém sestupu do plochého travnatého sedla následuje táhlé stoupání a na hřebeni k vrcholu Stredná hoľa se objevuje množství fotogenických skalek. A samozřejmě další svišti.

Cestou se zastavuji na nějaké to foto, ale cik cak se valící mlha žádné velké "umění" nedovoluje. Jsem ale rád, že mohu pořídit alespoň nějaké dokumentační záběry. Na Královou holi to mám podle rozcestníku asi 45 minut, opět to ale zvládám rychleji. Blížící se závěrečný vrchol mi snad dává křídla…

Opět mlha, další skalky, krásné zvonky (Campanula alpina) krčící se v trávě, vykukující vršek Kráľova skala (1 690 m) a již je tady poslední vrchol mého 11denního putování - Kráľova hoľa (1 948 m), na kterém mě vítá borec ze Sučian, jenž až sem dojel na kole. Opravdu dobrý výkon. Zdravíme se a na otázku "odkiaľ" odpovídám trochu neurčitě. Z Čertovice? Ne. Z Donovalou? Ne. Z Veľkej Fatry? Ne, ne, ze Strečna…

Z cyklisty se vyklubal znalec hor, jenž uznale kvituje mou trasu a říká, že musí vzít dovolenou, přemluvit manželku a vyrazit na tento přechod také. Nakonec nabízí focení. Sice se nerad fotím, ale nechci urazit . Takže mám z treku i dva snímky své osoby, za které kolegovi ze Sučian ještě dodatečně děkuji.

Vše pěkné ale jednou končí, takže je čas se rozloučit a vydat se každý svou cestou. Původně jsem si chtěl trasu prodloužit přes Martalúzku až do Vernáru, avšak vzhledem k počasí, které slibuje další vlnu bouřek, sestupuji do Telgártu. Nemám tuto trasu vůbec rád, protože je to pořádný krpál. Mám cukání sejít do obce Šumiac, ale protože nevím, jak jezdí ze Šumiaca autobusy, vydávám se do onoho nešťastného Telgártu.

A hromy divo bijú…

Přes rozcestí Kráľova hoľa, pod vysielačom (1 930 m) sestupuji po rozbité asfaltové cestě, která sloužila k obsluze vysílače, v němž je stále otevřena pro turisty nouzová místnost pro případ opravdu nepříznivého počasí (i bufet a turistická útulna by se tady zcela jistě uživily…). Cestu brzy opouštím a po prudkém travnatém svahu, kdy ještě jednou protnu onu obslužnou komunikaci, sestupuji k pramenům Zubrovice (1 650 m). Ochutnávám lahodné vody a mířím dolů. Mlha opět začíná houstnout a někde v dálce se opět ozývá kanonáda, jako u Verdunu.

U trafačky je mlha jako v prádelně a další sestup lesem je docela nepříjemný, neboť chodník spíše připomíná potok. Na kluzkých kamenech je navíc potřeba dávat majzla… Na rozcestí Horné pasienky (1 236 m) je kanonáda již pořádně hlasitá a začínám tušit, že za sucha to do Telgártu nestihnu. Již jsem stačil vypozorovat charakter a hlavně trasy odpoledních bouřek.

Kap, kap, kap… Opět ten známý noční zvuk. Shazuji batoh, schovávám foťák a rychle, opravdu vytahuji goretexy. Nebudu čekat, až hajzlbába tam nahoře spláchne. No co vám budu vykládat, bylo to fakt o fous. Ještě jsem neměl na sobě bundu, a kapání se změnilo v déšť. Když jsem natáhl plachtu na batoh, tak začala ta pravá divočina. Nejenže hajzlbába tam nahoře spláchla (a to opravdu pořádně), ale blesky perou přímo nad mou hlavou…

Jo, někam se schovat, nezůstávat pod stromy. Jo, jo, to jsou sice fajn poučky, ale jak nezůstat pod stromy, když jste uprostřed lesa… Prší, ba co, přímo leje, nad Tatrou sa blýská a hromy opravdu divo bijú. Doufám, že žádný nepraští do mne, to by mě fakt naštvalo… Protože se není kam bezpečně schovat, pokračuji dále. Lesní cesta se mění v divokou kalnou řeku, takže je problém ji vůbec přecházet. Dávám pozor, aby mi silný proud nepodrazil nohy.

Míjím rozcestí Dolné pasienky, liják dosahuje svého maxima. Goretexy naštěstí goretexují a boty od Asola rovněž, takže, alespoň zatím, jsem v suchu. Ó díky, oproti dřívější výbavě neskutečný rozdíl. Konečně je tady Telgárt. Bouřka se uklidňuje, déšť ustává a já jsem konečně v cíli putování. Nakonec se ukázalo, že to byla pořádná túra, neboť jsem, ačkoliv suchý, na túře zmokl. A na každé pořádné túře by měl přece člověk zmoknout…

Suma sumárum

Mám za sebou 214 km dlouhou trasu a 14,5 km převýšení (ve skutečnosti jsem našlapal o něco více fotografickými a pivními zacházkami). Prožil jsem v lesích, na vrcholech i fantastických holních hřebenech nezapomenutelných 11 dní, během kterých jsem pořídil přes 1 100 snímků. Potkal jsem spoustu prima lidí, ne všechny jsem stihl v textu jmenovat.

Tento trek byl vzhledem k opravdu extrémním klimatickým podmínkám asi nejnáročnější, jaký jsem dosud absolvoval. Ale určitě nebyl posledním… Nakonec musím poděkovat svatému Petrovi, jenž nade mnou držel po celou dobu ochrannou ruku a umožnil mi projít celou trasu na jeden zátah.

Pozn.: Podaří-li se vám do Telgártu sejít (tak jako mně) v neděli, pak hledejte spojení směr Banská Bystrica. Poslední autobus na Poprad totiž z Telgártu odjíždí 12.14… Nu což, po druhé hodině (po asi hodinovém čekání) odjíždím do Banské Bystrice navštívit největšího slovenského trekera, jemuž s jeho drahou polovičkou ještě jednou děkuji za do pondělního rána poskytnutý dočasný azyl.

Karpattrek pas, Fatransko-tatranský Karpattrek
Fatransko-tatranský Karpattrek a pas vás zavede na hřebeny Malé Fatry, Chočských vrchů, Velké Fatry, Starohorských vrchů a Nízkých Tater. Fatransko-tatranský Karpattrek osobně považuji za vůbec nejkrásnější a nejvelkolepější holní hřebenový přechod, který na Slovensku můžete absolvovat. Podotýkám ale, že se jedná o subjektivní hodnocení.

Co to vlastně je Karpattrek? Jedná se o náročnou vícedenní hřebenovou túru, kterou lze absolvovat buď na těžko a nebo také s poměrně lehkým batohem. Na trase každého plánovaného Karpattreku je totiž relativní dostatek turistických chat a…

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.