Baranie rohy (2 526 m) a Široká veža (2 461 m), krásná vysokohorská trasa ve Vysokých Tatrách

Vysoké Tatry a náročné vysokohorské trasy - Baranie rohy a Široká veža

Sněžení v posledních dnech pocukrovalo tatranské vršky. Zasněžené vrcholky tak ostře kontrastují s barevnou podtatranskou přírodou. Fronta se přehnala a hlášené slunečné počasí na poslední říjnové dny se zdá být skoro darem z nebes. Ani se nám nechce věřit, že by nám letos konečně počasí vyšlo na jedničku.

Vysoké Tatry jsou krásné hory a relativně blízko. Ale skutečně jen relativně, ono ujetí oněch tří set kilometrů, které dělí náš domov od Tater, je otázkou minimálně pěti hodin.

Po telefonické domluvě zanecháváme za mírný poplatek čtyři eura na den auto v bezpečí na zahradě jednoho z obyvatel Kežmarských Žľabů a o půl čtvrté konečně vkráčíme do tatranské přírody. Za dvě a půl hodinky jsme na Brnčálce (1 551 m), nebo-li Chatě pri Zelenom plese.

Chodník je po sněžení v předchozích dnech jen lehce zasněžený, za to řádně ledový. Příjezd do Žlabů jsme načasovali skoro na minutu přesně. Na chatu se totiž "doklouzáme" se soumrakem a s povděkem chválíme naši prozíravost. Chata je narvaná téměř k prasknutí. Ještě že jsme nedali na slova jednoho našeho známého, že teď na horách nebude ani noha. Byli jsme opačného názoru a raději si ubytování zarezervovali.

Zcela v klidu se hlásíme u okénka. Dívčina nám však suše a bez úsměvu odvětí, že žádnou rezervaci ubytování na naše jméno tady nemá. Nevěřícně se na sebe podíváme a nenecháme se odbýt. A trváme na svém. Ubytování jsme si rezervovali telefonicky před deseti dny v pokoji a s polopenzí. Mladou slečnu ale přestáváme zajímat. Naštěstí nás v kuchyni zaslechne starší paní. S omluvou nás ubytovává a dodatečně zařizuje i večeři. Prý tu v posledních dnech panoval zmatek a zřejmě si nás zapomněli zapsat. Naštěstí se vše vyřešilo ke spokojenosti všech. Po večeři ještě chvíli posedíme, ale brzy jdeme na kutě, protože chceme být ráno fit.

Baranie sedlo a Baranie rohy

Předpověď nezklamala, takže ráno vyrážíme sice v mrazivém, za to nádherně slunečném dni vzhůru do Baranieho sedla (2 393 m). Nejprve obcházíme Zelené pleso, pak se prodíráme kosodřevinou a nakonec se po namrzlých kamenech blížíme k prvnímu skalnímu prahu.

Velká Zmrzlá dolina je ve stínu, za to Belianské Tatry se celé vyhřívají na sluníčku a září podzimními barvami do okolí. Způsobují tak zajímavý kontrast. My stoupáme ve stínu a mrazu, na sněhu a ledu a v zádech máme teplými barvami hýřící Belianky. Sluneční paprsky začínají pomalu barvit i Kozí štít, Kolový štít a Jastrabku. My jsme však stále ve stínu a budeme vlastně celou dobu, než vystoupáme do sedla.

Prohlédnout fotky k článku

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 

Chata pri Zelenom plese

Chata pri Zelenom plese, Zelené pleso a Belianské Tatry

Velká Zmrzlá dolina

Velká Zmrzlá dolina a Belianské Tatry

Pohled do Kotliny Piatich Spišských plies při výstupu na Baranie rohy

Lehké skalní pasáže při výstupu na Baranie rohy

Sestup na Téryho chatu

Téryho chata

U Téryho chaty

Pohled na Baranie rohy

Priečné sedlo a Široká veža

Stoupání do Priečného sedla

Lomnický štít

Žleb na Širokou vežu

Sivé pleso a Široká veža

Zbojnická chata

Sestup od Zbojnické chaty na Hrebienok

Sestup od Zbojnické chaty na Hrebienok

Sestup od Zbojnické chaty na Hrebienok

Ledový je i první skalní výšvih, a přestože je zajištěný řetězy, vážeme se pro jistotu ještě i na lano. Nad žlebem, v místech, kde se led mění spíše ve sníh a začíná stoupání v zasněžené suti, lano balíme a jdeme na volno. Pomalu ale jistě nabíráme výškové metry a Chata pri Zelenom plese je menší a menší, až se z ní stává nepatrná tečka. To už jsme před žlebem ústícím do samotného sedla. Je tu poměrně dost sněhu, stopy jsou hluboce vyšlapané. Dá se jít i po skále, která je osazená řetězy, ale vysněžený žleb se nám jeví pohodlnější.

V sedle se nám otevírá pohled na druhou stranu do sluncem zalité Kotliny Piatich Spišských plies. My však máme touhu vyrazit ještě na vrchol Baraních rohů (2 526 m). V sedle zanecháváme batohy, bereme jen lano, foťák a cepín a stoupáme směrem k vrcholu. Cesta ze sedla není nikterak náročná. Střídají se zcela chodecké pasáže s lehkým lezením, kdy se překonávají skalní žebra a žleby. Poslední výškové metry se už jedná jen o chodecký terén po suti, kterým se na vrchol dostáváme během deseti minut.

Na vrcholu přichází odměna v podobě výhledů. Kolem dokola jsou samé Tatry. Na jedné straně leží v hloubce pod námi Dolina Bielej vody s Brnčalkou, na druhé zase Kotlina Piati Spišských plies a Téryho chata.

Celý výstup jsme si užívali, nikam jsme nespěchali. Zato teď nás už začíná tlačit čas a proto si vrcholu nemůžeme dlouho užívat. Je už docela pozdě a sestupovat za tmy se nám nechce. Po chvíli se začínáme vracet. Tentokrát se nikde neflákáme a zbytečně nezdržujeme, takže sestup je docela rychlý. Sluníčko zapadající za tatranské vrcholy nás zastihuje až dole u ples.

Na Térynu (2 015 m) docházíme v lehkém pološeru, takže úplně akorát. Ze zápraží chaty máme jako na dlani celou Malou Studenou dolinu, kterou červánky barví do rudých odstínů.

Hned po příchodu na chatu si natěšeni na pivo hned jedno objednáváme a přitom se pomalu ubytováváme. Na kutě to nemáme daleko. Dostali jsme pokoj hned vedle výčepu. Po výborném gulášku, kdy už jsme převlečeni do sucha, ještě sedíme u kofoly, jen tak plkáme a těšíme se na další den, kdy máme v plánu Širokou vežu.

Priečne sedlo a Široká veža

Hned v sedm ráno naklušeme ke stolům, posnídáme a začínáme se balit. Nevím, jak to děláme, ale ač jsme u snídaně byli skoro první (pravda, stačilo nám jen vystrčit nos z pokojíku a byli jsme v jídelně), opouštíme chatu jako poslední.

Terén je hodně zledovatělý. Mačky nasazujeme hned u chaty a děláme dobře. Hroty se pěkně zapíchávají do ledu a díky tomu bezpečně postupujeme. Nejprve je potřeba přetraverzovat Pfinovu kopu (2 121 m), což je vlastně výběžek Malého ľadového štítu. Kopa odděluje kotlinu Paitich Spišských plies a dolinku pod Sedielkom.

Za Pfinovou kopou stoupáme již sněhem k prvním skalám vedoucím do Priečneho sedla (2 352 m). Tady to již mnozí otáčí. Bez nedostatečného zimního vybavení není výstup do sedla příliš bezpečný.

Dlouhé řetězy usnadňující postup do sedla jsou vítanou pomocí. Přesto některé úseky pokrývá čistý led a bez maček si výstup ani nechci představovat. V úzkém Priečném sedle věšíme batohy na řetězy a opět si bereme jen to nejnutnější k výstupu na Širokou vežu (2 461 m).

První úsek je lezecký a vede po skalních plotnách. Odhadujeme to na dvojkový terén. Dál už je výstup z velké většiny chodecký. Kamenní mužíci nám ukazují cestu, takže se dostáváme po suti do vysněženého žlebu, kterým postupujeme vzhůru.

Na jeho konci nás čeká opět lehké lezení, kdy je potřeba překonat několik skalních stupňů, které nás dovedou na samotný vršek Široké veže. Opět si můžeme užívat té nádhery. Přímo před námi se tyčí obrovský Velký Ľadový štít, na jehož vrcholku pozorujeme čtyřčlennou skupinku. Jinak nikde nikoho nevidíme.

Dolů sestupujeme stejnou cestou a závěrečný úsek po skalních plotnách do sedla slaňujeme. Trefujeme se do okamžiku, kdy stoupá do Priečneho sedla skupina asi patnácti lidí. Tak je v sedle trošku těsno. S písní Ivana Mládka "padej trochu doprava" navigujeme Zdendu, kterým směrem má slaňovat. Jedna z turistek se s úsměvem podívá nahoru a zapěje: "pod vámi jde výprava" a sestupuje dál z Priečneho sedla.

Jakmile se v sedle uvolní trochu místa, sbalíme lana a začneme sestupovat i my. Po pár desítkách metrech musíme sundat i mačky, protože sněhu ubylo a většinou se jde po suti. Traverzujeme Strelecké polia, scházíme až k Sivému plesu, po jehož břehu vede stezka. Podcházíme Javorový štít, mineme ještě Starolesnianské pleso, přejdeme Zbojnickou pláň, kde už terén po zajití sluníčka značně namrznul. Mačky už se nám na ten kousek ke Zbojnické chatě nasazovat nechtějí, přestože jsme si vědomi, že s nimi by se šlo o sto procent lépe a bezpečněji.

Na chatě si tradičně dáváme pivko. Je to náš poslední den v Tatrách, takže i trošku slavíme, ale zdaleka ne sami. Docela to v jídelně žije. O půl desáté však chatař nekompromisně zhasne a zavelí, kdo spí na zemi, ať zůstane a ustele si a ostatní hajdy na kutě do podkroví. Ráno už nás čeká jen sestup dolů do Smokovce.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.