Cykloputování po severním Finsku, cykloexpedice

aneb cesta za nekonečným lesem

Finské Laponsko je nesmírně působivé a neodolatelně romantické způsobem, který povzbuzuje fantazii a zůstává ve vzpomínkách. I když tu návštěvník nespatří lední medvědy ani skalnaté fjordy, je tu cosi nehmatatelného, co toto kouzlo způsobuje.

Jeho součástí je polární den, Sámové, polární záře a potulující se sobi. Další kouzla tkví v závratné zeměpisné šířce - v nejsevernějším bodě Nuorgamu se turista ocitne severněji než Island a téměř celá Kanada s Aljaškou.

Laponsko, které sice zabírá 30 % finského území, ale žijí tu pouze 3 % obyvatelstva, je nesmírná a překrásná divočina. Dojem ze zdejšího prostoru, čistého vzduchu a vysokého nebe je nezapomenutelný mnohem více než dojem z měst. Laponský daleký Sever se nazývá Sápmi, domov národa Sámů. Jejich hlavní osady jsou v okolí Inari, Utsjoki a Hetty.

Ať jedeme na západ či východ, vždy jedeme proti větru

Před několika dny jsme směřovali na východ a foukal nám protivítr. Doufali jsme, že když se budeme vracet a poté pokračovat západním směrem, bude nám foukat do zad. Chyba lávky! Bylo naprosto jedno, jak jsme jeli, stále nám vanul poměrně silný protivítr, naštěstí bez zrádných poryvů.

Čtěte také: Finnmarksvidda, poslední divočina Evropy

Směr protivětru přesně kopíroval směr, jakým jsme se pohybovali, protože když jsme se začali stáčet na jihozápad, zrovna tak se stočil i vítr, aby nám adekvátně foukal do obličeje. Prostě je jedno, zda jedete na východ, západ či sever, stále budete putovat proti větru.

Protože nám nepršelo, chtěla jsem toho využít a konečně se pořádně vyčvachtat v řece Tenojoki, podél které šlapeme už více než 100 km. Ovšem jen při té představě mi naskákala husí kůže. Brr, vítr, teplota 6 °C a slunce skryté v mracích. Co je mi platné, že jako každý den mám příručně nabalené ručníky a sandálky, jen připravené na rychlé ocachtání se. Marné.

Po chvíli vysvitlo slunce, což mě naplnilo očekáváním, které mě rychle přešlo. Začalo nám totiž do toho chvílemi pršet, to asi abychom nevyšli ze cviku.

Nemáte na cyklistiku trochu zimu?

Nastalo cyklistické peklo, tím byly kopce a protivítr. Příšerné! Ačkoliv si řeka někde pod námi tekla horizontálně, silnice vymetla několik horských sedel, z nichž část jsme potupně tlačili. V asi pátém průsmyku jsem vyslovila nahlas domněnku, že se mi v tomto jednom konkrétním sedle zdá trochu tepleji, i otázala jsem se Luboše, zda sdílí stejný názor?

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Ten oděn do teplých rukavic, čepice, nákrčníku a šusťákovky mě poslal: 1. do míst, kde potrava opouští naše tělo, 2. k mé kolegyni psychiatričce, 3. do obou míst zároveň. Pravda je samozřejmě odpověď č. 3, takže jsem si kladla otázku, zda jsem se přece jenom nezbláznila.

Mlčící, nikoliv naštvaní na toho druhého, jsme pokračovali dále, až jsme po 22 km natrefili na známý piktogram. Zkřížené vidličky a nože a kouřící hrnek. Byť jsme v rozpočtu byli v mínusu díky drahé chatce se saunou, představa teplé kávy a koláčku nás ale vábila jako světlo hmyz. Prostě tam zapadneme, i kdybychom si měli dát jen čaj či kafe. Naše dilema spatřila Finka koukající z okna a posuňky nás lákala dovnitř. I poslechli jsme.

Kavárna byla bohužel nevytopená, studená, zato nabízela nápoje o 50 °C, což byla teplota, po které volaly naše promrzlé tělesné schránky. Byli jsme tam jediní hosté, když se tam nachomýtla jakási rybářka z Helsinek, která nám tlumočila rozhovor s obsluhou nehovořící anglicky. Máme si z termosky nalít kafe do hrnku a dojít pro nášup tolikrát, kolikrát budeme mít chuť. Koláčky jsou k dispozici z morušek či borůvek a máme ukázat prstem, kolik jich chceme.

Závěrem se nás tímto způsobem paní kavárnice ptá, zdalipak nemáme na cyklistiku příliš chladné počasí a zimu? Jestlipak víme, že před pár dny ve Finsku sněžilo? Kurník, nejenom víme, my tehdy ve vánici jeli přes 30 km a nyní putujeme skoro dva týdny při teplotách mezi 1 až 8 °C. Na to konto jsme dostali každý koláč zdarma.

Když si spočítám, kolik koláčů jsme tam snědli a kolik kafe vypili, mám dojem, že sympatická majitelka na naší návštěvě spíše tratila. Nechtěla ale jinak.

Jak jsme dětem způsobili druhé Vánoce

Občerstvení a osvěžení jsme pokračovali dále přes další sedla. Vrcholky hor kousek od nás byly pocukrovány sněhem, zřejmě z nedávného sněžení. Na 38. kilometru, u osady s poněkud nefinským názvem Bádoš, jsme se rozhodli sehnat si vodu, protože pak budeme schopní jet tak dlouho, než objevíme super místečko na postavení stanu a nebudeme omezení hledáním zdroje, přímo z řeky Tenojoki jsme nabírat nechtěli.

Vesnici jsme luxusně minuli, protože jsme nevěřili, že ji tvoří pouze zemědělská usedlost, takže jsme se pak vraceli. Opřeli jsme kola i s vozíky o plot, vyštrachali naše tři dvoulitrové vaky na vodu a šli hledat zvonek, což nebylo tak jednoduché. Zkuste totiž rozumně umístit zvonek na stáj či kravín. Všude jsme slyšeli krávy, ale nikde ani živáčka.

Jednu z budov jsme identifikovali jako obytný dům, tak jsme se odebrali tam. I zde dominovala absence zvonku, proto jsme usilovně klepali na okno. Po pár minutách jsme za dveřmi uslyšeli šramot, ty se otevřely... Nikdo ale za nimi nestál. Napadlo nás sklopit zrak a koukali jsme na dvě malé děti, asi čtyřletou holčičku a šestiletého chlapečka.

S ohledem na jejich věk bylo více než jasné, že s angličtinou zde neprorazíme, tak jsme rukama nohama znázorňovali, že chceme do vaků vodu. Chlapeček to pochopil, odebral si od nás nádoby a důstojně s holčičkou v zádech odkráčel. Několik minut se nic nedělo. Děti nechaly dveře otevřené, tak jsme dumali, zda by se něco stalo, kdybychom vlezli do domu, nakonec jsme to zamítli jako nepříliš dobrý nápad.

Najednou se zevnitř ozvalo cupitání a vlečení jakéhosi předmětu. Náhle jsme v zorném poli spatřili obě děti, se zaujatým výrazem vlekoucí naše vaky na vodu, které naplnily tak ze 2/3, více asi bylo nad jejich síly. Nevadí, tolik vody by nám na večerní i ranní vaření stačit mělo. Každopádně děti měly důležitý a spokojený výraz, vyprovodily nás až ke kolům, které si obdivně prohlížely. Asi jsme jim způsobili druhé Vánoce.

Nejkrásnější loučka na světě

Když už jsme nasedli na kola a vyjeli podél pole, zjevili se na traktoru rodiče dětí. Zastavili jsme vedle sebe a vysvětlili jim, co jsme tam pohledávali a že děti najdou živé a zdravé. Hned se nás vyptávali, zda nám děti vyhověly a byli nadšení, že jejich potomstvo dokázalo pomoci dvěma cyklistům. Popřáli nám šťastný zbytek putování po Finsku a zabočili k domu.

Vodu jsme měli, tedy už jen najít nějaké to místečko na spaní. Zatím nám to bylo jedno, podmínka byla, že jsme chtěli něco s výhledy a zároveň zastrčené, abychom byli mimo dohled. Ovšem tak jednoduché to nebylo, jak se to jevilo na první pohled. Jeli jsme několik kilometrů podél plotu, kterým si sobařské korporace rozdělily území, aby jim zvěř netrajdala z jedné pastviny na druhou. Z druhé strany silnice zase byla obdělávaná půda, místy vystřídána bažinami a mokřady.

Na okraji jednoho z polí jsme objevili relativně dostatečně velké, suché místo, tak akorát na náš stan, když přijel někdo na traktoru a posuňky nás vykázal pryč. Asi majitel. Mrzelo nás to, řeka Tenojoki na dohled, nad ní nádherné hory, nikde žádná civilizace a my se nemůžeme utábořit, protože všude kolem nás je buď zemědělská půda, podmáčená půda nebo sobařská půda.

Na 50. kilometru jsme najednou spatřili vlevo nad silnicí louku, která nebyla obdělávaná, nestál na ní žádný plot ani jiná známka, že by měla majitele. Jupííí! Tam bude naše ložnice! Protože k ní nevedla příjezdová cesta, nehrozilo, že by se k nám vyštrachalo nějaké auto, můžeme být tedy bez obav. A díky tomu, že jsme o několik desítek výškových metrů nad silnicí, nebude tak jednoduché nás spatřit, navíc nám do karet hrají i stromy pod námi, které vytvářejí přirozenou zrakovou bariéru.

Dvakrát jupí! My sice vidíme auta, ale auta nevidí nás. Navíc jsme na dohled od řeky Tenojoki a přímo proti nám se tyčí hory na protějším, tedy norském břehu. Třikrát jupí!

Kde máš sekyrku?

Na naší loučce si dávaly sraz všechny vzduchové proudy severního Finska, připadali jsme si jak na větrné hůrce. Vítr dosahoval neskutečné intenzity a vztyčit v takových podmínkách stan byl nadlidský úkol. Museli jsme si dávat pozor na každý lehčí předmět, který by se nezatížen okamžitě vydal vstříc dálavám.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

V rychlosti jsem se narvala do péřovky, teplé bundy, čepice a zimních rukavic, přitom bylo relativně teplo, dokonce 7,4 °C, ale díky efektu větru byla pociťovaná teplota srážena o hodně stupňů níže. Zažívala jsem zatím nejchladnější večer ve Finsku, na té nejkrásnější loučce Finska.

Chtěla jsem si vychutnat výhled na protilehlý horský masiv, ale zima a vítr mi to znemožnily a nepomohla ani teplá večeře v žaludku, ani čaj s hojnou příměsí fernetu. Jídlo jsem klasicky připravila na vařiči, fikaně umístěném v závětří za naším stanem, vařit na ohni nešlo kvůli větru. Luboš jako obvykle nachystal ohniště na ráno, kdy nebudeme pospíchat a v klidu si uvaříme čaj i jídlo na ohni.

Před zalezením do spacáku se Luboš začal pídit po sekyrce, zřejmě ho opuštěné prostory děsily. "Kde máš sekyrku? Ve vozíku?! Špatně! Ta musí být příručně! Ve stanu! No, nevadí, rosomáka umlátíš foťákem." Cože, mojí vymazlenou kilovou zrcadlovkou? To ani omylem, ale zapůjčím Lubošovi na tyhle účely stativ.

Někdo by měl komárům vysvětlit, že repelent je proti nim

Kromě sekyrky Luboš postrádal i svůj řemen, vyrobený z pravé vepřovice a smrdící jako zvíře, jehož kůže byla na řemen použita. "Řemen jsi mi dala kam? Na větvičku? Pod plachtu ho musíš dát, jinak mi ho sežere veverka!"

Romantický večer, naplánovaný poleháváním na karimatkách v kulichu a péřovce s pohledem na slunce, konající svou pouť nad protilehlým horským hřebenem nám překazily nálety krvelačných a krvežíznivých komárů. Ač jsme měli odhalenou pouze kůži obličeje, důkladně potřenou repelentem, otravovali nás a bodali nás svými sosáky dost bolestivě. Luboš, maje na sobě žlutou bundu, každým plácnutím jich několik zabil a torza jejich těl zbarvovala povrch do červena. Z krve, z naší krve.

Nastříkání se repelentem nemělo valný význam, i když poctivě musím přiznat, že se po aplikaci situace nezhoršovala, nepůsobil tudíž jako lapač. Chtě nechtě jsme museli zalézt do stanu a nechat si zajít chuť na sledování nezapadajícího slunce. Někdo by měl komárům vysvětlit, že repelent působí proti nim a odpuzuje je.

Ať si stoupneš kamkoliv, vždy jde kouř na tebe

Když jsem se probudila, sáhla jsem na spacák vedle sebe, abych zjistila, že tam neleží ani spacák, ani Luboš v něm. Vyštrachala jsem se tedy do okolní ledárny a ovanul mě kouř z ohně. Luboš byl už očividně vzhůru delší dobu, protože oheň mu statečně hořel. I rozhodla jsem se tedy účastnit se procesu přípravy snídaně, což spočívalo převážně v sezení na karimatce a sledování hrnce s vodou, umístěného na ohništi.

Jakmile voda začala vřít, stačilo ešus odsunout do okolní trávy, nechat čaj vyluhovat, přelít do vaku a hrnec s novou vodou umístit zpátky na oheň. Mezitím jsem i s karimatkou rotovala kolem ohniště, protože vítr, a díky němu i štiplavý kouř, několikrát změnil směr. Nakonec jsem pochopila, že je úplně jedno, kde sedím, vždy šel kouř tím směrem, kde jsem se nacházela.

Po dobré snídani, složené ze sucharů a rybiček z konzervy, musel Luboš na velkou. Odebral se směrem vzhůru, do hustšího porostu s naším balením vlhčeného WC papíru. Vrátil se po několika minutách remcající, prý ho opět při konání potřeby otravoval sob. Nechápu, jak to dělá, já takto musela kamsi do tundry už víckrát a vždy jsem to prováděla v soukromí, kdežto Luboš byl pokaždé očumován nějakým tím zvědavým sobem.

Jak chutná připálený čaj

Díky protivnému kouři, vybírajícímu si vždy místo, kde jsme se aktuálně nacházeli, se nám povedlo připálit čaj. Pokud se to někomu zdá jako nesmysl, tak doporučuji, aby si dotyčný postavil ohniště a vařil čaj přímo na ohni. Prostě připálit čaj je velmi jednoduché a výsledný vjem byl hnusný. Neměli jsme však na výběr, zdroj vody se nikde v blízkosti nenacházel. Musíme tedy vystačit s tím, co máme.

Začali jsme balit a zjistili jsme, že zde platí námi ověřené zákony balení. Prostě čím více jídla ze zásob sníme, tím hůře se nám zbylé věci balí. I zde tomu bylo nejinak, skoro jsme nebyli schopni se narvat do vozíku, nakonec se to za použití hrubé síly podařilo.

Jelikož jsme včera díky hledání vody a nocležiště překonali polovinu vzdálenosti mezi Utsjoki a Karigasniemi, bylo více než jasné, že pokud se nic nepokazí, jsme schopni dorazit do další civilizace dnes večer. Tahle představa se nám líbila, protože naše svršky začínaly jevit jisté známky pachového terorismu a naše tělesné schránky volaly po teple, sprše a dni odpočinku. Rozhodli jsme se těmto pudům vyhovět, pokud to okolnosti dovolí.

Silnice opět překonávala několik horských sedel, při jejichž přejíždění nám svítilo ostré polární slunce a zároveň vanul silný, studený vítr. Prostě není nad to, když se cyklista může pařit i zmrzat zároveň. V jednom z těchto sedel jsme vyhlásili přestávku, usalašili se na pokácených kmenech stromů a v rychlosti pojedli müsli. Veškerou naši snahu o pauzu nám zkazil všudypřítomný vítr, velmi důsledně ochlazující naše propocené a unavené tělesné schránky.

Finové jsou dbalí železných tradic

Po 37 kilometrech jsme objevili první známky blížící se civilizace, a to piktogram zkříženého příboru. Restaurace! Nikoliv jen kavárna, ale regulérní hospoda! Možnost se najíst! Teplo! Neváhali jsme a ani se nepokoušeli tomuto volání odolat.

Zabočili jsme na šotolinovou cestu, která nás asi po dvou kilometrech dovedla k zemědělské usedlosti. Napřed jsme si mysleli, že jsme špatně, ale najednou se před námi zjevila dřevěná restaurace s vyřezávaným medvědem před vchodem. Protože zrovna začalo pršet, neotáleli jsme ani minutu a zapadli dovnitř, kde na nás dýchlo nezvyklé teplo a vůně z kuchyně. Tady zůstaneme!

Výběr jídel byl velmi jednoduchý, Luboš si dal sobí polévku, já lososa. K jídlu nám sympatická a příjemná obsluha donesla džbán pramenité vody, jak bývá ve Finsku zvykem. A zde se ukázalo, že Finové jsou prostě dbalí železných tradic. Když je jednou léto, tak nezáleží na tom, že je aktuálně 8 °C a vytrvale prší. Jednoduše voda z kohoutku se v létě servíruje s ledem a nejinak tomu bylo i nyní. Prostě nám na hladině plavaly kostky ledu a chroustaly nám mezi zuby, o jejich účinku na ochlazení našich tělesných schránek nemluvě.

Zatímco jsme do sebe cpali jídlo, venku se spustil napřed vítr, který unášel drobné předměty v širou dál, poté po něm štafetu přebral déšť. Poprvé se nám tak stalo, že jsme průtrž přečkali v bezpečí budovy, většinou tomu bývalo naopak, kdy pršet začínalo s naším vyjetím.

Proč je u největší evropské lososové řeky losos nedostatkovým zbožím

Intenzivní přeháňka se přehnala asi po 1,5 hodině, kterou jsme trávili poklimbáváním na těžkých stylových dřevěných židlích v restauraci. Nemuseli jsme nikam spěchat, podle našeho odhadu jsme maximálně 15 km od Karigasniemi, takže bylo více než jasné, že tam dnes dorazíme, i kdybychom kola kvůli nečekanému problému tlačit museli.

Počkali jsme, až se venku mraky rozhodnou, že už nebudou dolů posílat provazy vody, a vyrazili jsme. K našemu údivu jsme na 45. kilometru natrefili na ceduli začátku Karigasniemi. Fíha, my byli už tak blízko? To nás nenapadlo ani omylem a z času našeho příjezdu - cca 15:45 hodin - jsme byli dost vyjevení. Dokonce i sluníčko vylezlo na oblohu a obšťastňovalo nás svými paprsky, i když teplota se stále držela pod 10 °C.

Naše brzké ocitnutí se zde nemělo vliv na naše rozhodnutí přespat v místním kempu. Mohli bychom pokračovat dále, ale my nechtěli, potřebovali jsme zde pauzu. Bez problémů jsme nalezli kemp a vzali si na dva dny chatku za 40 € . Odpojili jsme vozíky a uháněli jsme do místního obchodu sehnat lososa, protože kemp disponoval pěknou, útulnou a hlavně vybavenou kuchyňkou.

Jaké bylo naše zklamání, když ani v jedné ze dvou prodejen jsme lososa nesehnali, vlastně se v jejich sortimentu nevyskytovala vůbec žádná čerstvá ryba. Zrada! Když jsem se ptala po důvodu, dostalo se mi logické odpovědi, že tady si každý rybu a potažmo lososa chytá sám, takže by ho nikdo nekupoval, proto ho nenabízejí. Asi jim nic neříká pojem turismus a hlavně hladový cyklista.

Celý cestopis je ke stažení na našich stránkách www.sileni-sobi.estranky.cz, kde se nacházejí i praktické rady. Kompletní fotogalerie je na picasaweb.google.com/sipmodry.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.