Starý zákon pohledem cestovatele: Čtyřicetileté putování pouští

Na této pouti se zrodil opravdový Izrael. Izrael získal svou poutnickou identitu, svůj zákon, své sebevědomí, svůj neopakovatelný vztah k Hospodinu. Pohledem cestovatele je zajímavé, že vyvolený národ se nejvíce přiblížil Bohu na cestě. Lidé byli na dlouhé cestě pouští doslova "na dotek" blízko Bohu. Poutník Mojžíš dokonce hovořil s Bohem tváří v tvář.

Přesto lidé reptali. Stěžovali si na nedostatek vody a jídla, a místo aby se radovali ze svobody a otevřené budoucnosti, vzpomínali, že jako otroci v Egyptě alespoň neměli hlad. Přesně totéž děláme my, když se osvobozujeme. Jakmile cítíme, že svoboda bude náročnější a bude třeba přijmout všechny její chutě (i ty hořké), rádi se vracíme pod bič otrokáře, který reprezentuje jistoty šedého průměru. Když ale přijmeme rodící se svobodu se vším všudy, Bůh nás nenechá "vyhladovět na poušti", stejně tak jako Hebrejům seslal křepelky, manu a vodu ze skály.

Putovat vyšlapanými cestami je vždycky jednodušší a předvídatelnější. Poutník ví, kam jde, kdy tam dojde a co ho tam čeká. Nakonec se sváže přesným itinerářem a to je onen návrat pod bič otrokáře ve chvíli, kdy vykročil mimo vyšlapanou cestu a otevřel široké brány svobody, která může ze začátku působit závrať. Když cestovatel zakusí prvotní závrať ze svobody, je dobré se na chvíli zastavit, odpočinout si, srovnat myšlenky, ale rozhodně se nevracet.

Poutník získává svobodu, desatero je ukazatel, jak ji neztratit, ale rozvinout

Při dobrodružném a náročném putování pouští, kdy Hebreje neminul ani krvavý konflikt s velmožem Amálekem a jeho družinou, se lid na celý rok zastavil pod horou Sinaj. Hora Sinaj na dnešním sinajském poloostrově v Egyptě patrně není ta biblická, ovšem místo určitě stojí za několik krásných treků nebo skalních výstupů, nejlépe mimo turistickou "dálnici" vedoucí na vrchol Sinaje.

Klášter svaté Kateřiny pod dnešním Sinajem je impozantní nezávisle na přesné lokaci biblického Sinaje a rozhodně stojí za návštěvu, ovšem nejlépe pozdě odpoledne nebo večer, kdy zmizí hlučná horda turistů, odjedou autobusy a do kláštera se vrátí úžasný klid a pokoj. Několikadenní návštěvu některého z křesťanských klášterů v biblických zemích mohu na cestách velmi doporučit. Nejlepší pro duchovní růst jsou ty kláštery, ve kterých se prakticky vůbec nemluví a cestovatel se může v klidu začíst do Bible a srovnat si myšlenky zvířené předchozí cestou.

Ať už je biblický Sinaj kdekoli, důležité je poselství, které tam izraelský národ obdržel. Bůh tam se svým lidem uzavřel smlouvu, dal lidu vlastní zákon a svěřil mu také cestu, kterou má kráčet, aby zůstal ve smluvním vztahu, aby zůstal Hospodinovým národem, aby zůstal svobodný. Tou cestou je známé Desatero (Dekalog).

Deset slov, známých jako Desatero přikázání, je návodem, jak zůstat v čistotě, ve svobodě a neotročit hříchu. Desatero je klíč, podle kterého je dobře seřadit si životní priority. Desatero není primárně zakazování nebo omezování. To je hrubé nedorozumění a desinterpretace. Desatero má člověku zaručit setrvání ve svobodě, do které a pro kterou byl Hospodinem stvořen. Události kolem získání kamenných desek, na kterých bylo Desatero lidu předáno, byly více než dramatické a krvavé.

Hromadná vražda tří tisíc mužů

Lid byl unaven dlouhou cestou a spočinul pod horou Sinajem. Mojžíš na horu vystoupil a setkal se s Hospodinem, který mu vyjevil svůj záměr s vyvoleným lidem a mimo jiné nadiktoval Desatero přikázání jako cestu, jak se nevzdálit Bohu a zůstat ve svobodě. Na to Mojžíš sestoupil a vyjevil lidu Hospodinovu vůli. Rituálními úkony pokropil lid zvířecí krví na znamení zpečetění smlouvy. Po té Mojžíš strávil na hoře Sinaj čtyřicet dní a nocí, ovšem v tutéž dobu si lidé pod horou ve strachu a bez svého vůdce zhotovili sochu býčka jako náhradu za Hospodina.

Mojžíš sestoupil z hory se dvěma kamennými deskami, které zhotovil sám Hospodin. Jakmile spatřil zlatého býčka vzplanul "svatým" hněvem a kamenné desky roztříštil. Potom vzal býčka, spálil jej, rozemlel na prach, nasypal do vody a dal lidem vypít. Následovalo něco hrozného, z našeho pohledu nepochopitelného. Mojžíš rozkázal vraždit a to tak, aby každý zabil svého bratra či nejlepšího přítele. Onen den bylo podle knihy Exodus povražděno na tři tisíce můžu z lidu (Ex 32,28). Po vykonání trestu za odpad od Hospodina Mojžíš opět vystoupil na horu, tentokrát s čistými kamennými deskami a znovu na ně vytesal Desatero přikázání nadiktované Hospodinem.

Prazáklad světové etiky a archa úmluvy

Desatero přikázání se v průběhu dějin stalo prazákladem světové etiky. Ve Starém zákoně nacházíme dvojí (mírně odlišné) podání desatera. Jedno pramení z elohistické tradice a najdeme jej v knize Exodus (Ex 20,1-17), zatímco druhé pochází z deuteronomického pramene a najdeme jej v knize Deuteronomium (Dt 5,1-22). Historikové se domnívají, že původní forma desatera zaznamenaná na kamenných deskách, byla řadou deseti krátkých rytmizovaných formulí snadných k zapamatování. Tyto rytmizované formule se potom ústně tradovaly z generace na generaci, až je svatopisci o stovky let později zapsali v rozvinutější formě.

Posvátné desky zákona byly uchovávány v tzv. schráně smlouvy, známé jako archa úmluvy, jejíž popis najdeme v knize Exodus (Ex 25). Překrásná pozlacená schrána se dvěma cheruby se vzepjatými křídly uchovávala kromě desek zákona další posvátné relikvie. "Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru, svými křídly budou zastírat příkrov. Tvářemi budou obráceni k sobě, budou hledět na příkrov. Příkrov dáš nahoru na schránu a do schrány uložíš svědectví, které ti dám." (Ex 25,20-21). Schrána putovala s národem až do zaslíbené země a své místo nalezla v impozantním Hospodinově chrámu.

Smysl deseti slov

Smyslem Desatera je nabídka cesty, kterou má člověk svobodně a zodpovědně odpovídat na Boží dar svobody. Hospodin v původním starozákonním desateru nejprve připomíná, že lid zachránil z otroctví a je zde pro něho. Teprve potom vypočítává, čeho je dobré se přidržet. Teologové uvádějí, že desatero začíná indikativem (Hospodin oznamuje, co vykonal pro lid) a teprve po něm následuje imperativ (požadavek).

Desatero je jako značení cesty v hlubokém lese - nemá omezovat svobodu poutníka, má naopak vést, aby se poutník neztratil a o svou svobodu definitivně nepřišel. Filozofové tato přikázání přirovnávají k pravidlům silničního provozu. Na první pohled člověka omezují, ovšem ve výsledku umožňují rozvinout svobodu a cestovat, kam chceme, aniž bychom přišli o život na první křižovatce. Není totiž opravdové svobody bez povinnosti a zodpovědnosti. Desatero je manifestem opravdové svobody. Kdo se ho nedrží, může o svobodu přijít, může být postupně zotročen chtíčem, libovůlí a hříchem. Člověk ratifikuje smlouvu nabídnutou Bohem tím, že podle ní žije, že se řídí doporučením deseti základních rad (přikázání). Tím smlouvu za sebe "podepisuje" a stává se Božím vyvoleným.

Dekalog a poutník

Dekalog přináší poutníku nabídku vyššího sestavení životních hodnot. Na prvním místě uvádí Stvořitele všeho, náš počátek i cíl. Postupuje přes důležitá doporučení, která prověřil čas jako stále platná, až k materiálním statkům na posledním místě. Tím se Dekalog stává trvale platnou opozicí proti nezřízené honbě za ziskem, která klade materiální hodnoty na první místo a obvykle nekončí vnitřním štěstím. Není to však primitivní kritika bohatství nebo zisku. Jde o vnitřní postoj k těmto vnějším věcem či hodnotám. Jde o vnitřní svobodu, která pramení z našeho Počátku a Cíle.

Knihy zákona, ohniví hadi a věštec Bileám

Prastarý text Starého zákona dále pokračuje dlouhými legislativními texty, určeným zejména pro národ Izrael. Třetí kniha Mojžíšova, latinsky Levitikus, hebrejsky Va-jiqrá, bývá rozdělována na čtyři velké legislativní bloky: obětní zákon, kněžský zákon, zákon čistoty a zákon svatosti. Čtvrtá kniha Mojžíšova, latinsky Numeri, hebrejsky Bemidbar, je skladbou sbírek zákonů a teologických výpovědí. Text knihy Numeri dokládá, že se nyní již plnohodnotný národ Izrael dostal na samé hranice země přislíbené Hospodinem.

Při dlouhé cestě, kdy mnozí opět reptali a vzpomínali na hojnost v Egyptě, seslal Hospodin za trest na malověrné ohnivé hady, kteří jich velké množství uštkli a zabili. Ohniví hadi nečekaně útočili a zabíjeli, až se malověrní opět obrátili s prosbou k Hospodinu a Mojžíšovi. Teprve po Mojžíšově modlitbě lid dostal bronzového (v jiném překladu měděného) hada Ohnivce, obtočeného na žerdi, jenž dokázal zachránit uštknutého, když na něj dotyčný stihl pohledět (Nu 21,4-9). Tento bronzový had obtočený na žerdi je patrně prapůvodem znaku dnešních lékařů a lékárníků, i když se často uvádí původ v řeckých bájích.

Dějiny národa jsou nasyceny syrovým bojem o holý život lidí, o přežití početně malého národa a o prosazení nového pojetí náboženství. Cestou pouští musel Izrael kromě hadů překonat také dva krvavé konflikty s emorejskými králi a další s králem aradským. Cesta byla neobyčejně tvrdá a pravidelně prolévaná krví izraelského lidu. Další král se pokusil proklít Izrael pomocí mocného věštce Bileáma. Věštec ovšem pod vedením Hospodina místo požadovaného prokletí Izraeli požehnal (Nu 22-24).

Po tvrdých zkouškách část lidu opět odpadla od Hospodinova kultu a propadla moábské modloslužbě k božstvu Baal-peórovi. Za trest dal Mojžíš na Hospodinův příkaz pozabíjet na 24 000 Izraelců. Cesta do zaslíbené země byla mimořádně drsná.

Mojžíšova smrt

Pátá kniha Mojžíšova, Deuteronomium, hebrejsky Debarím, je v podstatě sbírka kázání na téma lásky k Božímu zákonu. Autoři zde opakují velké činy Boží k záchraně národa. Opět zde nacházíme znění Desatera přikázání a vyzdvižení zkušenosti dlouhé poutě pouští pro identitu národa. V poslední kapitole poslední knihy poutníka Mojžíše se dozvídáme, že největší starozákonní vůdce Mojžíš zemřel ve věku stodvaceti let na hoře Nebó (poblíž Jericha), na samé hranici zaslíbené země. Nástupcem Mojžíše se stal Jozue, po němž je pojmenována další starozákonní kniha popisující dramatické dobývání zaslíbené země.

Mojžíšův příběh a spolu s ním i příběh putujícího národa ukazuje, že i mimořádný vizionář může propadnout pochybnostem a vzpoura může potkat a potkává i ty nejcharismatičtější a nejlepší vůdce. Prastarý text nabádá poutníka, aby v krizi posbíral zbytek sil a neutíkal z boje, neboť zaslíbená země tam vepředu určitě čeká a nelze k ní dojít zkratkou, bez boje, beze ztrát, ani pohodlně. O to větší a trvalejší je radost, když poutník po své originální cestě, kterou vyšlapal do písku přesně podle hlasu svého srdce, spatří svou "zemi zaslíbenou".

• 1. část článku
• 2. část článku
• 3. část článku
• 4. část článku
• 5. část článku
• 6. část článku

Ondřej Havelka - autor vystudoval teologii, religionistiku, křesťanskou etiku a management na předních českých univerzitách. Nezávisle procestoval více než stovku zemí po celém světě. Mimo dalších uskutečnil dvouletou cestu stopem a pěšky napříč celou Afrikou. Zabývá se odlehlými domorodými etniky, jejich kulturou a religiozitou, mezikulturním a mezináboženským dialogem. Napsal několik knih, z nichž nejnovější jsou cestopis Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU a pohádka Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem. Žije s manželkou a třemi dětmi v Jizerských horách.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.