Gruzie a Kavkaz, trek pod pětitisícový Kazbek - Kazbegi, Vardzia, Borjomi, Gori, Tusheti

Cesta do Gruzie, Tbilisi

Je leden 2015. Vábí mě myšlenka navštívit v létě Gruzii. Na svých narozeninách tedy oslovuji několik vhodných lidí. Hledám k sobě čtyři lidi (vysvětlím později). Po vydařeném víkendu mám grupu, se kterou můžu jet. Začátkem února kupujeme letenku s odletem z Prahy přes Istanbul přímo do Tbilisi. Letíme s Turkish Air. Čtyři blázni a já, ten pátý blázen. Tento článek vychází z informací psaných v našem deníku, přeji pěkné počtení.

Letíme v pátek v poledne. Setkáváme se proto po práci v Praze na Žižkově o den dříve. Večer se zvrtne. Končíme pozdě v těžkém stavu. Holt takovéto veselky předchází nejednomu krásnému výletu. Na letišti se scházíme tak tak s hlavama jako škopek. Nikdo a nic nechybí. Tedy zatím.

Čtěte také: Jak jsem zapomněl v Gruzii (2): Bylo Kutaisi Homérovou Kolchidou?

Do letadla usedáme roztroušení, letadlo už téměř připravené k odletu a náš první člen výpravy si dává sprint pro zapomenutý spacák do odletové haly. Vše mu nakonec klapne, a tak si Zbyšek alespoň během letu vylije kafe do rozkroku.

Přestup v Istanbulu vychází na prohlídku města. Chvíli váháme, ale poté, co slibuji Luďovi, že se sveze supermoderním istanbulským metrem, jedeme. Veze nás nakonec předpotopní turecká hrůza která se po 20 minutách jízdy zasekává v zácpě meter. Vystupujeme na jakémsi autobusovém nádraží plném odpadků a vůně moči. Vracíme se tedy na letiště. Večer se táhne, a tak se bavíme vtípky o Guru Járovi, které nemají konce.

Po příletu do Tbilisi okolo čtvrté ráno fasujeme od celníků láhev kvalitního vína na přivítanou a bereme taxi do Stepansmindy. Chtěli nás nacpat do pětimístného Mercedesu (5 + řidič) i s krosnami. Nakonec smlouváme lepší káru a jedeme. Cesta vypadá místy nebezpečně, což dokazuje i mrtvola prasete na cestě, ale krajina je impozantní.

Po příjezdu bydlíme v tamním hostelu, Homestay Lela and Mari (tel. +995 557 40 90 40). Je deset ráno, dostáváme pohoštění a následně jdeme konečně spát. Odpoledne pak měníme s paní domácí pálenky, tedy slivku za místní Čaču. Pálenka má význam v každé zemi, kde nechcete dostat průjem. Dále vyzvedáváme vybavení na ledovec u Mountain Travel Agency (dkhetaguri@gmail.com +995 555 64 92 91), seznamujeme se s místním folklórem. Jdeme znovu spát.

Ráno se necháváme vyvést nad vesnici ke kostelu, odkud vede cesta na Mt. Kazbegi. Podle pověsti se jedná o horu, kde byl přikován Amirani, místní Prométheus. Cestou se auto hodně nakláni, pod sebou máme pořádný sráz, a tak se těšíme, až vystoupíme.

Po prohlídce kostelu nás čeká 1 700 výškových metrů do základního tábora k meteostanici. Cesta vede nádhernou krajinou v pěkném slunečném počasí. Jde se dobře. První úskalí přichází v podobě překročení rozvodněné ledovcové řeky v 3 000 m n. m. pod stanicí. Všem kromě Zdeny se podařilo přebrodit řeku bez výraznějších problémů. Později se však ukazuje problém se mnou, bolí mě hlava z nadmořské výšky, a tak poměrně hodně zpomalujeme.

Přes ledovec k base campu jdeme navázaní už za tmy. Orientujeme se podle čelovek a offline map, které mám v mobilu. Na ledovec je podle mého názoru potřeba navázaných 4 - 5 lidí z hlediska bezpečnosti, proto nás cestuje pět. Po cestě se objevují ledovcové trhliny, které nám komplikují cestu.

Druhý den stavíme stany a jdeme na aklimatizační okruh. Zdá se, že nic nebrání v cestě na Kazbek. Chystáme tedy nejnutnější vybavení na cestu, tzn. náhradní oblečení, jídlo a vybavení na ledovec. Okolo šesté večer jdeme spát. Budík je nachystaný na jednu ráno. Moc nespíme. Naposledy jsme pořádně spali ze středy na čtvrtek.

Hustě sněží. Je pod nulou. Celkem radost. Radíme a připravujeme se v klubovně, kde se dá i najíst. Michal chce jít za každou cenu, ostatní spíše váhají. Ve 2.30 opouštíme klubovnu meteostanice i přesto, že ostatní polské skupiny s průvodci čekají. Jdeme nahoru podél ledovce. Po dvou hodinách sutě v podobě šutrů, sněhu a ledu je však nutné se navázat a jít po ledovci.

Výška asi 3 900 m n. m. Mám pocit, že mi pukne hlava, a tak se vydávám do tábora sám. Opouštět samotný skupinu by se nemělo z bezpečnostních důvodů! Ostatní se navazují a pokračují směrem k vrcholu, který nakonec kvůli nepřízni počasí nedobývají. Zůstávají asi 400 metrů pod vrcholem.

Po sestupu spíme. Další den jdeme dolů. A opět přespáváme. Ráno se pak ze Stepasmindy přesouváme do Tbilisi, abychom si půjčili pořádné auto. Dostáváme osmimístné Mitsubishi, kam se všichni pohodlně vlezeme i s batohy. Kupujeme ještě lístek na příští týden na kvalifikační fotbalový zápas Gruzie - Skotsko. Čeká nás výlet po Gruzii.

Řídím napravo, jezdím v pravém pruhu. Báječně se předjíždí, i když není v první chvílí vidět do protisměru. A tak se vyžívám ve své nové roli. Párkrát se netrefím kam mám, po chvíli už řídím jako rodilý Gruzínec. Při předjížděni platí pravidlo silnějšího a musíte zatroubit. Pruhy se neřeší.

Offline navigace v hlavním městě nepočítá s aktuálními uzavírkami, a tak se chvíli motáme, než vyjedeme z města. Na druhou stranu to bereme jako neplánovanou city view. Cestou míjíme plno nádherných vesniček, překrásnou přírodu, hodně skotu. Jedna kráva nám dokonce i škrábne auto svým rohem. Posádka sice tvrdí, že jsem ji chtěl přejet, ale já vím svoje.

Postupně si uvědomujeme, že začínáme projíždět hodně zaostalými místy, bez možnosti nákupu a ubytování, kde se nám s přibývající tmou ani nechce zastavovat. Naši novou destinací se po pár hodinách stává Ninotsminda u arménských hranic. Platíme ubytování s večeří (kebab, sýr, baklažán, zelenina, Arménský chléb a pivo). Ráno po prohlídce chudého městečka vyrážíme do skalního města Vardzie, vybudovaného králem Giorgim III.

Dále pokračujeme do lázeňského města Borjomi, dostáváme sklepní prostor v hostelu. Večer si užíváme klasicky v místní čajovně, kde nevaří pouze čaj. Dáváme několik kol s gruzínskou omladinou, která se rozhodla nás přepít. Dozvídáme se mnoho o jejich životě a bavíme se. Ráno poté poleháváme ve stavu, který bych nechtěl rozebírat.

Po několika protrpěných hodinách se vydáváme do Borjomi (národní park). Při vstupu je nutné zaplatit a domluvit se, ve kterém shelteru přespíme. Jsou tři hodiny odpoledne, a my nejsme úplně ve formě. Pán v infocentru nás upozorňuje na fakt, že vycházíme pozdě. Michal ho však ujišťuje, že jsme v dobré kondici, a tak vyrážíme.

Cesty jsou pěkně značené (v NP je nutné chodit po vyznačených trasách). Potkáváme i šerify, kteří nás legitimují a chytáme pak svižné tempo. Kolem osmé hodiny večer jsme na místě, asi 15 km daleko. Výškově okolo tisíce. Setkáváme se se skupinou asi 30 hlav jakéhosi mezinárodního tábora.

Ráno dáváme okruh k autu, potkáváme českého cyklistu. Dozvídáme se od něj, že je voják, hlídá Gruzínsko - Abcházskou hranici (Abcházie se stala v roce 2008 ruským protektorátem) a vysvětluje nám situaci. Navíc dostáváme typy na další výlety.

Ten samý den se dostáváme do Chiatury, města typických lanovek, které fungují jako MHD zadarmo. Původně měly obyvatelstvo svážet do manganových dolů. Město vypadá docela psychadelicky. Přespáváme. Zdena, jako správný bezpečák potřebuje prohlédnout stav lanovek, které jezdí v (ne)porušeném stavu dodnes. Máme obavy jet. Házíme tedy kostkou, kdo bude další. Nakonec jede celá skupina. Při vstupu do lanovky procházíme strojovnou z dob budovatelské architektury.

Svezení však doporučuji každému, je to zážitek. Paní průvodčí se nesměje a rezavý vnitřek do kterého prší mě zbavil poslední naděje na přežití. Jedeme nahoru. Nakonec zkusíme více jízd a cítíme se jako Stalin při dobytí Polska. Tento pán s knírem se v roce 1917 právě v Chiatuře schovával před carem. Aby toho nebylo málo, přesouváme se do nedalekého rodiště s názvem Gori, kde se Džugašvili narodil. Zde má i muzeum, na které jsem neměl žaludek.

Zbytek skupiny se vydává na průzkum. Mezi největší klenoty prý patřily talíře s věnováním od vojenské osádky z Mariánských Lázní nebo uniformy. Procházíme i město, Stalin Avenue a vydáváme se zpátky do Tbilisi. Tam se skupina dělí. Já, Zdena a Michal objednáváme taxi do Telavi odkud pak pokračujeme do Tusheti. David s Luďou jedou odpočívat do Batumi.

Ubytováváme se v Telavi a domlouváme odvoz na desátou ráno do Tushetie. Cesta trvá přes pět hodin, dlouhá je asi 70 kilometrů. Jedeme s místním chlápkem, který zná každou zatáčku. Docela mu věřím. Cestou se z ničeho nic však asfalt mění v prach a kamennou drť, a tak se kodrcáme nebezpečnými serpentinami po úchvatných, ale hrůzu nahánějících svazích, kde je nutné čas od času popojíždět velmi opatrně, protože je cesta i z poloviny smetená vodou.

Příroda je opět úchvatná. Připomíná bujné pralesy někde v Andách. Přijíždíme v mlze do sedla (3 000 m n. m.) odkud se po hodině cesty dostáváme do vesničky Omalo, ve které dominuje hrad tvořený pradávnými věžemi. Ubytovaní jsme v hostelu postaveného z břidlic připomínající hrad. Vítá nás i místní domácí, která nás zve na kafe a citrónové buchty. Platíme pořádnou pálku za ubytko, ale atmosféru to rozhodně nekazí.

Navštěvujeme i hrad, který byl spoluopraven našimi spoluobčany, odkud je výhled na dagestánskou, chcete-li ruskou hranici v podobě několika nádherných horských velikánů. Tam přichází osudové setkání s cestovatelem Milanem Vaněčkem, který se vydal na Jawě 350 na východ a ujel u toho přes 12 tis. km! Dostává tedy od nás nějaké typy na zajímavá místa, takže možná budeme jednou slavní.

Druhý den v této krásné části Gruzie se i s Milanem vydáváme na okruh do světu známější vesnice jménem Dartlo. Dostáváme se však do vesnice Bochorna, která je zároveň svou výškou 2 375 m n. m. podle místních nejvyšší vesnicí v Evropě (na jejich politické mapě), ve které v tu dobu žil jeden člověk! Oficiálně možná i víc. Vláda život ve vesnici dotuje, aby se mohla tímto primem chlubit a vesnice nezanikla.

Dáme si i 500 metrový výstup na hřeben, vedro graduje a zdoláváme Sakkheri (2 925 m n. m.). Odměnou jsou nám divocí koně a neuvěřitelně nádherný protější hřeben s vesničkami (např. Dartlo) a údolím.

Poslední den je ve znamení malých neštěstí. Nejprve se říznu do paty, a tak sděluji Zdenovi a Michalovi, že půjdou k dagestánským hranicím sami. Místo toho se vezu na Jawě do Dartla. Po té večer zjišťuji, že kluci bez mé navigace sešli z cesty do divoké řeky a následoval asi 400 metrový výstup po neoficiální cestě prudkým svahem plném nástrah v podobě uvolněné suti nebo keřů a kopřiv. Tato zábava podle námi psaného deníku zabrala okolo 5 hodin. Když si ty dva představím, směji se ještě teď. Některé pasáže jsou nevhodné ke zveřejněni.

Naše poslední kroky vedou do Tbilisi, kde se setkáváme s Luďou a Zbyškem. Prohlížíme město, užíváme poslední dny v Gruzii. Navštěvujeme kvalifikační zápas ve fotbale, ochutnáváme pivo z místního domácího pivovaru Alani nebo kuchyni, atd. Za zmínku patři návštěva gruzínských sirných lázní. U pokladny je potřeba zaplatit 3 Lari. Dole v šatně je však potřeba platit znovu místním.

Při vstupu je cítit kombinace páry, síry a cigaretového kouře. Přistupuje ke mně nahatý Gruzínec, který vyžaduje další peníze. Kartu však neberou, a tak původní cenu 20 Lari za proceduru i s masáží srážím na 15, protože víc u sebe nemám. Ostatní se vezou se mnou. Šatna má asi 30 m² a asi 30 úzkých skříněk. Uvnitř pobíhají nahatí Gruzínci s cigaretou v ruce nebo jen tak.

Jsme donucení vzít si skříňku po dvou, protože většina je rozbitých nebo zamčených. Po uzamčení jsme nucení klíče odevzdat jinému chlápkovi sedícímu u stolu s popelníkem. Jsem rád, ze jsem si s sebou nevzal víc peněz (nakonec se ale nic neztratilo). Jdeme tedy na proceduru. Střídáme saunu se sirnou sprchou a asi 60 °C bazén (u kterého mám pocit, že má ještě tak dvacet nahoru). Dostáváme masáž na jakou nejsme v Česku zvyklí. Další den odlétáme zpět do ČR. Krásná dovolená.

Cesta SNP: Devín - Dukla - Nová Sedlica (11)

Ráno vstávam spolu so slnkom. Rozlepujem oči a prvé čo uzriem je asi 30 slimákov nalezených medzi obe vrstvy…

Corno Grande neboli Velký roh, túra na nejvyšší horu v Apeninách…

Hora Corno Grande (2 912 m, v některých mapách 2 914 m) je nejvyšší horou celých Apenin. Corno Grande…

Góry Bialskie: Neznámé sudetské pohoří v sedle kola

Jezdit na dovolenou na přelomu května a června je skvělé. Počasí přiměřené, v horách ani živáčka. Dokonce…

Starohorské vrchy křížem krážem, dvoudenní túra po…

Starohorské vrchy jako soused mnohem známější Velké Fatry resp. Nízkých Tater stojí tak trochu…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.