Oravareitti, Veverčí stezka ve Finsku aneb v srdci magické jezerní oblasti na kánoi

V srdci jezerní oblasti Finska - Oravareitti

Veverčí trasa je systém vodních cest mezi osadami Juva a Sulkava v délce 57 km v srdci jezerní oblasti Finska a vede po umělých kanálech, jezerech, potocích a řekách. Minimálně na třech místech je nutné loď přenést z technických důvodů (1× nesjízdný jez, 2× pokračování stezky po vedlejší vodní cestě, oddělené pevninou), na dalších místech se přenáší dle aktuální situace (nízký stav vody, peřeje v závislosti na průtoku apod.). Přenášení je cca 50 - 150 metrů a smíšená dvojice, rozuměj chlap-baba, musí kánoi vyložit a postupně přenést, silnější pár mužů teoreticky 125 kg (25 kánoe, 100 bagáž) spolu najednou přenést zvládne. Je ale potřeba si uvědomit, že vše se koná v komářím pekle.

Vhodná doba ke splutí se udává květen - červen. Nám v terénu tvrdili, že lepší je červen - červenec. Vše ale závisí na aktuálním stavu vody. Trasu ale nejspíše nikdo neprojíždí, tedy byť se bude uvádět, že je sjízdná, může být místy nesjízdná. Ovšem správný kvaker nebo-li potokář ví, že jen když přenáší, může být šťastný.

Jak se spí ve vlhkém spacáku

Dobře. Poctivě musím přiznat, že dobře. Teplý čajík s fernetem a péřovka udělaly své a rozhodně mi zima nebylo, navíc jsem velkou únavou usnula okamžitě po zatažení zipu spacáku. Že musela v noci teplota klesnout pod nulu, ukázal led v našich lahvích.

Byť i ráno bylo nadále chladno, sluníčko intenzivně svítilo, jako by se nám chtělo odměnit za včerejšek. Rozhodla jsem se toho využít a na místo, kam dopadaly jeho paprsky, pověsit ještě stále vlhký spacák a nyní i nasáklou péřovou bundu, která absorbovala vlhkost ze spacáku. Doufala jsem, že slunce vykoná své, a já tak nebudu muset trávit v mokrých péřových věcech další noc.

Když jsem rozprostřela spacák, dorazil k nám tatík s asi 8 letou dcerou, překročili naši kánojku na molu a začali chytat ryby. My jsme se jim omluvili, že zavazíme, on naopak odvětil, že se omlouvá, že nás ruší. Jejich přítomnost v nás vyvolala myšlenku, že poblíž musí být civilizace. A taky ano, prý asi kilák odsud je samota.

I vyslala jsem tam Luboše, aby donesl pitnou vodu. Vrátil se za půl hodiny s šesti litry průzračné, na první pohled pitné vody. Hned jsem z ní začala vařit snídani. Dneska si zasloužíme teplé jídlo i ráno, a s ohledem na podmínky, v nichž jsme spali, můžeme si dovolit expediční stravu. Ráno si totiž nikdy nepomáháme dopingem typu ferneta. V tomto jsme opravdu důslední.

A jak dopadl náš včerejší pokus přivést do suchého stavu WC papír? Z původně mokré, beztvaré hmoty vznikla částečně suchá, beztvará hmota, navíc ztvrdlá díky postupnému vypařování vody. Vše jsme tedy vyhodili. Copak byste si utírali zadek šmirglpapírem?

To jsi od rána zvládla pouze tohle?!

Zatímco Luboš se věnoval lodi a věcem kolem ní, já se pustila do balení. Pojedu v neoprenu, tudíž vezmu do ruky merinové triko, které hodlám sbalit. Jdu kolem stolu, tam leží již vypálená plynová bomba, ještě našroubovaná na vařiči. Na tomhle tábořišti, jako jediném na trase, je i koš, takže ji můžeme zde zanechat, tedy ji musím nejprve odmontovat a poté vyhodit.

Položím triko na stůl, vezmu do ruky bombu a jdu ke koši. No jo, vlastně je zde koš, můžeme tedy vynést odpadky z lodi, které vezeme už několik dnů. Položím tedy bombu zpátky na stůl a jdu k lodi pro igelitku sloužící nám jako koš. Po cestě pro odpadky kráčím kolem mola, kde na šňůře visí moje péřovka. Tu si musím sbalit do nepromokavého obalu. Položím péřovku na stůl a jdu si pro nepromokavý obal, který se nachází na šňůře mezi stromy. Vedle něj visí spací čepice. Takže tu jsem zapomněla sbalit do nepromokavého obalu s ostatními spacími věcmi. Položím tedy obal, určený na péřovku, na stůl, vezmu čepici a jdu otevřít vak na spací věci. Položím jej na stůl, kde leží triko, které jsem si vysvlekla ráno a oblekla se do neoprenu, v němž pojedu.

V této fázi mě zastihl Luboš: na stole leží triko, spotřebovaná plynová bomba, igelitka s odpadky, péřovka, obal na péřovku, spací čepice, obal na spací věci… Prostě utekly dvě hodiny a mně se neuvěřitelným způsobem podařilo zvýšit entropii. Není tedy divu, že se Luboš nevěřícně rozhlédl po tábořišti a zeptal se: "To jsi od rána zvládla pouze tohle?!"

Jak jsem se komplet oděla do neoprenu

Zatím nejchladnější noc z našeho putování měla pokračování i dopoledne, proto jsme s Lubošem usoudili, že je načase být komplet oděn do neoprenu. Můj horkokrevný manžel, kříženec mezi ledním medvědem a mrožem, odmítl neoprenové kalhoty, že mu obyčejné plavkokraťasy budou stačit. Jeho problém, když si je ochoten nechat prochládnout kolena, tak ať to provede, to já tuto část těla mám nejnáchylnější na chlad.

Oba jsme si obuli neoprenové boty a já do nich i ponožky, na horní polovině těla jsme měli neoprenové triko s krátkým rukávem a na to mikinu s dlouhým. Tímto Luboš skončil, kdežto já z toho materiálu měla i čelenku, čepici, rukavice, nákrčník, podprsenku, zmíněné triko a mikinu, nátepníky, kalhotky, kalhoty, nákolenky, ponožky, boty. No a samozřejmě oba neoprenovou šňůrku na brýle.

S oblečením hydra to ale tak jednoduché nebylo. Důvod je prostý, narvat na sebe suchý neopren lze obtížně, ale jde to. U mokrého je to téměř nemožné. A my ze včerejška měli prakticky všechno vlhké, takže jsme po ránu sváděli nerovný boj s neoprenem, který jsme po dlouhém úsilí nakonec vyhráli.

Vyplouváme v klasický čas, tj. 12.45

Po úspěšném sbalení jsme se v čase oběda vydali na pokračování Veverčí stezky, oba s ohledem na panující chlad v neoprenu, nezvykle i Luboš. Vypluli jsme na jezera Huttulahti a Lohnajärvi. Od včerejška jsme z jezer měli velký respekt, a dobře jsme udělali, že jsme náš strach a obavy poslechli. Drobné Huttulahti, zcela skryté okolní pevninou a vytvářející spíše dojem zátoky, mělo klidnou hladinu a překonat jej nám nezpůsobilo námahu navíc. Ovšem ocitnutím se na jezeře Lohnajärvi jsme rázem byli vyplivnuti do mořských podmínek.

Silný vítr, občas prudký střih větru, vlny jako jedna až dvě krávy, naštěstí nic, co bychom neznali, a s naší kánojku jsme pluli podél břehu tak, abychom upřednostnili směr větru a vln před směrem našeho pohybu. Najeli jsme tak na jezeře kilometry navíc, za pocit bezpečí to ale stálo. Vyvstal ale zádrhel s řekou Lohnankoski. Jak její ústí na rozlehlém jezeře nalézt? Za bezvětří by problém nevznikl.

I přes tyto nepřející podmínky jsem nás bezpečně navedla přes zarostlé rákosí do řeky, kde nás čekaly další peřeje na stejnojmenné řece. Ty v podstatě ani za řeč nestály, tak jednoduché nám přišly zejména ve srovnání s bojem na otevřené ploše jezer, bičovaných větry. Co ovšem za zmínku stálo, byla skutečnost, že jsem je musela absolvovat nevyčuraná, jelikož před nimi zastavit nebylo kde, protože břehy tvořily močály.

Navazující krátké jezero Myllylampi jsme překonali po jeho jižním okraji, kde jsem nás bez problémů nasměrovala do krátké řeky Kuhakoski se stejnojmennými peřejemi.

Peřeje: pojedeme vlevo, ne, pojedeme vpravo, ne, pojedeme středem…

Čekaly nás předposlední peřeje na trase, údajně nejobtížnější. Jsou to jediné peřeje, u kterých je možné zastavit, podívat se na ně a rozhodnout se o jejich splutí či nesplutí. Jako jediné taky nabízejí příležitost přenést loď po břehu, což se doporučuje všem, kteří peřeje při prohlédnutí seshora shledají jako neprůjezdné či nepřekonatelné. Po prozkoumání toho, co nás čeká, bych skoro hlasovala za možnost tohle privilegium zrušit a lidi v loďkách na peřeje poslat rovnou. Ty zdejší šlo pozorovat seshora z mostu a Luboš začal svůj monolog:

"Pojedeme vlevo, pak na střed, tam to zvládneš. Vlastně ne, tam je velký kámen, to neukočíruješ. Pojedeme vpravo. Vlastně tam nemůžem, tam jsou kmeny, tam nás to na ně natlačí, to nezvládneš reverzem stočit. Pojedeme rovnou středem. Vlastně ne, tam jsou kameny a rychlý proud. Tam nás to vyvrátí. Pojedeme vlevo…" No nebylo nám líp, když jsme situaci seshora neznali?

Vrátili jsme se k naší kánojce, která na nás poctivě čekala vytažená na břehu. Bylo nám více než jasné, že jí nemůžeme provést to, že bychom ji potupně na kolečkách převezli po břehu. To dáme. Nasadili jsem si na kebule helmy a vydali se vstříc peřejím.

A jsme na šutru…

Vjeli jsme do peřejí a rázem jsme se dostali do proudu, který nás hnal přes překážky ve formě kamenů. Tak tohle jsou opravdu drsné peřeje. Silný tok řeky nás vezl, aniž by nám dal na výběr, zda pojedeme vlevo, vpravo, či středem. Prostě nás nabral a už nás vláčel, vybíraje si u toho cestu nejmenšího odporu, tedy sám rozhodoval, kudy poplujeme.

Já se v duchu smířila se situací, že se cvakneme. Nějak více mě to neznepokojovalo. Odění jsme byli v neoprenu, na hlavách jsme měli přilby, na těle plovací vesty, tedy bychom nechtěné, vynucené, nedobrovolné opuštění lodi měli v pohodě zvládnout.

Už, už byly peřeje skoro za námi, když tu najednou přímo před námi velký šutr. Proud bohužel směřoval tak nešťastně kolem šutru, že nás na něj navalil bokem. A uhnout se nedalo nikam. Ani dopředu, ani dozadu, což byl způsob sjíždění řeky, který měl Luboš již díky mně natrénovaný. Ten, vědom si faktu, že má na háku kokota, mě důsledně instruoval:

"Já vystoupím, postrčím nás, a nasednu. Ne, že mi zatím ujedeš! A pokud mi ujedeš, tak na mě někde počkej."

Jak je vidět, poučil se a pochopil, že než po mě chtít nesmyslné příkazy typu "reverz, zaber, přitáhni", má mi jasně a stručně vysvětlit, co udělat, když se jím zamýšlený čin nepovede. Naštěstí tragický scénář s nejhorší možnou eventualitou nenastal. Luboš nás odstrčil a dokázal vskočit do rozjeté lodi a dokonce se ihned ujmout kormidlování. Jen kánojka zvukovým efektem dala najevo, že blízký kontakt s kamenem se jí vůbec, ale vůbec nelíbí. Bylo nám více než jasné, že jsme naši nafukovačku fest odřeli.

Někdy je opravdu lepší, když neudělám nic

Peřeje ovšem ještě neskončily a nás čekala nejtěžší zkouška. Ačkoliv se Luboš snažil nás navést správným směrem v toku řeky, přesto nás to nahnalo na popadané stromy, před nimi čněl obrovský kámen. Tam naše kánojka uvízla, zaklíněná bokem, a prudký tok řeky nás začal stáčet pod kmeny, kde bylo více než jasné, že se cvaknem. A pokud se tak nestane, bude i v našem zájmu provést cílené, urychlené opuštění lodi ještě v řece. V opačném případě bude hrozit, že nás proud navalí na kmeny, respektive pod ně, a my se utopíme. Bude tedy lepší nacházet se mimo loď.

V tento kritický okamžik, kdy jsme se potáceli v nestabilní poloze na kameni, bylo jen na mně, jak zareaguji. Luboš, ať by se snažil sebevíc, byl mimo dosah účinné kontroly nad lodí. Hluboce jsem se zamyslela. Mám provést úkon reverz? Nebo naopak pořádně zabírat dopředu? Co nastane, když začnu pádlovat kontra? No a co když špatně vyhodnotím situaci, zvolím dopředný způsob pádlování, a naženu nás pod kmeny?

Vědoma si složitého rozhodování, položila jsem pádlo kolmo na borty lodě a dumala. Zatímco jsem tak činila, proud, který nás obtékal oběma směry, získal silnější vliv vpředu na přídi a naši loď stočil po směru řeky, čímž nás nabral kolem kamene zleva, naprosto bezpečně od zaklíněných kmenů. To už jsme oba píchali jak o život. Píchali ve smyslu pádlovali samozřejmě.

Po zdolání toho nebezpečného úseku, kdy jsme byli blízko cvaknutí se jako nikdy předtím, mě Luboš pochválil za mou účast a za z jeho pohledu zodpovědné zvládnutí problémového úseku. Já přemýšlela, zda mu mám prozradit, že jsme to v pohodě zvládli jen díky tomu, že jsem jednoduše neučinila vůbec nic.

Jedu si s větrem o závod

Najednou jsme se ocitli venku z peřejí a tok řeky se zklidnil. Oba jsme byli v šoku, že jsme se necvakli. Nevím jak Luboš, ale já před nájezdem do peřejí byla na 100% přesvědčená, že se převrátíme. Veverčí stezka nám ale ukázala, že stále máme dostatek možností, jak se blíže seznámit s jejími vodami. Skončili jsme totiž v deltě, v níž se se mísily vody řeky Kuhakoski a jezera Kuhajärvi, čímž vznikaly víry a vlnění.

Na chvíli jsme zastavili poblíž břehu s hustým rákosím, částečně skryti před všudypřítomným větrem, abychom dali odpočinout znaveným pažím, ale hlavně si sundali helmy, které jsme připnuli do lodi tam, kam každý z nás dosáhl. Po kratičké přestávce jsme se do toho vrhli po hlavě, a to doslova. Okamžitě se nás zmocil poryv, který nás posunul o dva metry dále rovnou na vlnu, která mě praštila do kolene, až mi vyhrkly slzy do očí. Ono mi tedy vyhrkla i jiná tělní tekutina, taková to byla bolest.

Další mohutná vlna nás ošplíchla, čímž otestovala náš neopren, a my usilovně zabírali jak o život. Rázem jsme byli na otevřené ploše jezera, kde se do nás opřel vítr, a hnal nás dopředu. Jediná vada na kráse byla ta, že jsme poprvé měli vítr v zádech. Byť to zní pozitivně, není tomu tak, jelikož nám hrozilo větší riziko, že vyzkoušíme, kde je u naší kánojky hranice mezi poslední, ještě stabilní polohou při naklonění a mezi vyvrácením se do vody.

Vítr nás hnal jak nadmuté kozy a já ani neměla prostor se podívat na GPS, jakou rychlostí to vlastně plujeme. Teda já se mrknout chtěla, ale měla jsem dojem, že absence pádlování by si Luboš všiml a jelikož jeho pádlo mělo dostatečnou délku, aby ze svého místa na mě dosáhl, rozhodla jsem se naši rychlost za stávajících podmínek nezjišťovat.

Jak Luboš zlomil a následně ztratil tyčku z mé vlaječky na přídi

Tábořiště Hasula jsme dosáhli v relativně rozumný čas kolem 17. hodiny. Do Sulkavy, konce Veverčí stezky, nám zbývalo 4,3 km, což ve stávajících podmínkách zvládnutelné bylo, záleželo tedy jen na tom, jak se rozhodneme, zda zůstat, či pokračovat. Přirazili jsme k molu, pečlivě uvázali loď, a vydali se na obhlídku.

Malý plácek nás nadchnul. Shodli jsme se, že je to druhé nejlepší tábořiště, proto tady přespíme. Naši poslední noc na Veverčí stezce strávíme zde. Není kam pospíchat do civilizace, raději si užijeme pěknou přírodu o něco déle. A drobný fakt, že nemáme chléb, přece není důvodem k návratu mezi lidi.

Vrátili jsme se k molu a vytáhli kánojku na břeh. Postupně jsme vynosili věci a zatímco jsem připravovala véču, Luboš loďku otočil dnem vzhůru, aby z ní vytekla voda, jenže zapomněl, že na přídi mám vlaječku na klacíku. Uslyšela jsem jenom křup, a věděla jsem, že došlo ke zlomení větvičky sloužící jako tyčka k vlajce.

Výmluvným výrazem jsem dala Lubošovi najevo, že nyní mi ublížil úplně stejně, jako kdyby zapomněl na výročí našeho sňatku. Teda na tohle zapomínám spíše já, to ale v současné situaci není důležité. Aby toho nebylo málo, tak Luboš mi klacík nejenom zlomil, ale i ztratil. Prostě ho prý někde na tábořišti položil a pak ho nemohl nalézt, jelikož všude bylo plno větviček a on tu mou nemohl identifikovat. No nezabili byste ho?

Jak jsem si nohy o ohniště opřela a dvě dírky v každé botě způsobila

Celý den bylo poměrně chladno, a nyní, po zastavení se, jsme to vnímali o to intenzivněji. Rychle jsme vybalili, ještě rychleji svlékli mokrý neopren a na sebe narvali suché, normální oblečení. Úlevný to pocit, a to nejenom teplotní, ale i čichový a pocitový. Být oděn v neoprenu se rovnalo sevření v kazajce. Svěrací samozřejmě.

Jako další bod ve večerním programu byl oheň. Jeho přípravy se ujal Luboš, jelikož tuto činnost miluje a užívá si to. Ostatně já to taky mám ráda, zejména druhou fázi, tj. sezení u ohně a koukání do plamenů. Zdejší tábořiště se lišilo od ostatních tím, že otevřený oheň byl uzavřen v betonové skruži. Nebylo tedy možné si haxničky libě natáhnout až k sálajícím plamenům, protože v tom bránila právě zmíněná kruhová věc, normálně užívaná pro šachty a studny.

Nezbylo mi tedy nic jiného, že se snažit prohřát promrzlé nohy co nejblíže to u ohně půjde. Najednou Luboš, přikládaje dříví do ohně, povídá: "Nepálí se tu něco?" Doprdele práce, pálí! Moje boty se přiškvařily o rozžhavenou betonovou skruž, a to dokonce na dvou místech v oblasti špičky, to asi jak jsem jimi mrvila. No nejsem já debil?

Jak vypadá zákopová noha aneb mám rozmokvanou kůži na malíčkách

Jelikož jsem skoro nemohla bolestí chodit, rozhodla jsem se vyzout boty a prohlídnout si své nohy. Koukala jsem na rozmokvanou a slézající kůži na V. prstech nohy, zvaných též malíky. Ty byly nateklé, na každém prstu puchýř, okolní kůže zarudlá s okrsky bělošedavého zbarvení, kdy se kůže v cárech loupala. Tak nějak si představuji zákopovou nohu, obvyklou u vojáků 1. světové války, či u dnešních bezdomovců. Prostě výsledek dlouhodobého působení chladu a vlhkosti na nohy, já navíc, na rozdíl od Luboše, který si občas obul sandálky, jela poslední dny v neoprenových botech, takže na idální podmínky pro vznik zákopové nohy bylo zaděláno.

Co si vybavuji z pouček, tak jedna z léčebných rad zní, nespat v botách. To by mě v naší současné situaci fakt nikdy nenapadlo. Mě by to teda nenapadlo ani za jiných okolností. Do spacáku jsem už lezla v ledasčem, ale nikdy v botách, a už vůbec ne neoprenových. Ty se nyní sušily u ohně, ostatně jako zbytek našeho hydra, jevící tou dobou již určité podezření, že v něm vznikl nový život a ještě chvíli, a začne na nás náš neopren mluvit. To je totiž tak, že vlhko svědčí nejen vodákům, ale také spoustě dalších živých organismů.

Své oblečení tak neužíváme pouze my sami, už dávno si je přisvojily miliony dalších mikroorganismů, z nichž mnohé se nám tam usadily víceméně natrvalo. Ono se není čemu divit, když jsme jim při našem pádlování poskytovali vše, co k životu potřebovaly - vlhko, teplo, potravu. No a tihle nezvaní hosté sice nebyli vidět, brzo ale začali na svou přítomnost upozorňovat nezaměnitelným zápachem.

A chčije a chčije

Luboš pořádně přiložil na oheň, romantické sezení u táboráku nám ale překazil déšť. Ten se zpočátku sice nejistě, upozorňuje na sebe jen pár kapkami, později přece jen intenzivnějšími srážkami, přihlásil o slovo a nám bylo více než jasné, že jdeme do hajan. Sice Luboš se tvářil, že ta trocha dříví v dřevníku (několik metrů kubických) je tak akorát na večerní spálení, ale vytrvalý déšť zahnal do hajan posléze i jeho.

Usínali jsme se stakatem kapek dopadajících na náš stan, a když mě kolem 2. hodiny ranní probudil narůstající tlak v močovém měchýři, stále ještě pršelo. Jelikož se mi do deště moc nechtělo, věnovala jsem dlouhé minuty zjišťováním, zda je větší obsah tekutiny v močáku, nebo nechuť vylézt ven do okolní sloty. Povedlo se mi přesvědčit svěrač v močové trubici, ať ještě pár hodin vydrží, a s tím jsem znovu usnula.

Druhé probuzení nad ránem už tak pohodové nebylo, a nezbylo mi než se vydat do kadibudky vzdálené asi 30 metrů. Snažila jsem se prokličkovat mezi kapkami deště tak, abych co nejméně promokla, a chutě jsem si zalezla zpátky do svého, ještě z minulé noci vlhkého spacáčku. Po dnešku se ale podobně tvářil i spacák Lubošův, byť nebyl utopen ve vodách Pyöninjoki jako můj.

• Odkaz na celý cestopis http://modrysip.boszczyk.cz
• Odkaz na kompletní fotogalerii (216 fotek) https://sileni-sobi.rajce.idnes.cz
• Rady na cestou do Finska, podrobná kilometráž Veverčí stezky, praktické informace o dopravě, zásobování a rady, jak s kánoí do letadla jsou na mých stránkách https://sileni-sobi.estranky.cz/
• Video z naší cesty www.bushmanfilm.com

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.