Historie Ukrajiny (4): Doba osvícenství, rok 1848, I. světová válkaZakarpatská Ukrajina (historie)15.1.2015 | Otakar Brandos
Po smrti císaře Karla VI. V roce 1740 nastupuje na trůn jeho dcera Marie Terezie. Korunována byla 25.6.1741 v Bratislavě (Pressburgu). Mladá panovnice si byla dobře vědoma nutnosti radikálních změn v monarchii, která byla vyčerpána řadou vleklých válek. Začala uskutečňovat řadu reforem, kterým se později začalo říkat osvícenský absolutismus. Doba osvícenství, Marie Terezie a Josefínské reformyMarie Terezie se nažila posílit hospodářství, rovnoměrněji rozvrhnout daňové zatížení, podporovala průmyslové podnikání. Vláda prosadila částečné zdanění panské půdy, zdaněna byla města i církev, byla přesně definována práva vrchnosti i poddaných. V roce 1777 vyhlásila Marie Terezie zvláštní školský statut pro Uhry, kterým byl vytvořen základ školského vzdělávacího systému nezávislého na církvi. Marie Terezie uzákonila povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let. Čtěte také: Předchozí část článku o historii Ukrajiny Po smrti Marie Terezie (1780) pokračoval v započatých reformách její nejstarší syn Josef II. V roce 1781 vydává nový soudní řád stanovující rovnost všech obyvatel před zákonem, ve stejném roce byl vyhlášen i známý toleranční patent, čímž byla uznána svoboda vyznání luteránství, kalvínství i pravoslaví, později byli zrovnoprávnění i Židé. Církev je zbavena cenzury, jsou rušeny mnišské řády a jejich kláštery.
V jihovýchodní části marmarošského komitátu řádila v letech 1744 - 1745 zbojnická
skupina Olexy Dovbuše, která se pohybovala na haličské i podkarpatské (uherské) straně
Karpat. Přepadávali statky šlechty či židovských obchodníků. Na dopadení Olexy Dovbuše byla vypsána velká odměna. Dopaden a zabit byl však při náhodném incidentu s jedním z drobných šlechticů. Jeho tělo bylo rozčtvrceno a ukazováno po vsích, kde se dříve pohyboval. Přesto se za poměrně krátkou dobu svého působení dokázal zapsat do povědomí prostého lidu. V lidových pověstech je opěvován dodnes, řada míst v dnešní Ivano-Frankovské oblasti Ukrajiny nese jeho jméno. Josef II. se také pokusil zavést němčinu jako úřední jazyk na celém území Uher. Tato jeho snaha však vyvolala přesně opačný efekt než očekával, vyvolala národní obrození v řadě zemí. V rychlém sledu byly vydávány gramatiky maďarštiny, chorvatštiny, srbštiny, ale i slovenštiny, rumunštiny a rusínštiny. Dekretem Josefa II. z 22.8.1785 bylo zrušeno nevolnictví, čímž rolníci získali právo se stěhovat, volně nakládat se svým majetkem či posílat děti do školy. Po smrti Josefa II. v červnu 1790 však sněm svolaný zpátečnickým Leopoldem II. zrušil berní reformu, opět se obnovila robota a další povinnosti poddaných. V 19. století začíná národní obrození Rusínů, které nastartovaly tereziánské a josefínské reformy. Reakcí na vyprofilování dominantních uherského a rakouského národů v monarchii bylo uvědomění si sounáležitosti malých slovanských národů, jež se transformovalo do ideologie slovanské vzájemnosti.Ta byla posilována růstem autority jediného slovanského státu - Ruska, hlavního vítěze nad Napoleonem. V roce 1840 se však v zakarpatských provinciích začalo stupňovat napětí po té, co se maďarština stala úředním jazykem a její znalost se stala podmínkou pro přijetí do státních služeb. Revoluční rok 1848Revoluční rok 1848 zasáhl Zakarpatí jen okrajově, Rusíny totiž uspokojilo zrušení poddanství. Kossuthova vláda se snažila o asimilaci ostatních etnik. V roce 1849 dokonce Uhry vyhlásily nezávislost. Ta však neměla dlouhého trvání, jen do intervence ruské armády a kapitulace uherské armády u Világose (13.8.1849). Nastalo období uvolnění a sepsání národního programu Rusínů A. Dobrjanským. Ten však v tehdejší Evropě nezískal podporu. MaďarónstvíPo rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 nastal zvrat a začala velice agresivní maďarizace. Na přelomu 19. a 20. století se dále jen stupňoval kulturní rozvrat. Počet škol s vyučováním v místním jazyce činil ještě kolem roku 1870 čtyři sta osmdesát, počátkem dvacátého století již však byl nulový. Míra negramotnosti patřila k nejvyšším v Evropě. Tíživým fenoménem bylo tzv. maďarónství - část Rusínů (podstatná část inteligence) se identifikovala s praktikami maďarského šovinismu výměnou za často jen drobné osobní výhody. Tím se Rusíni postupně redukovali na chudé až zbídačené rolníky, pastevce či dřevorubce. Tato tíživá sociální i ekonomická situace vedla k rozsáhlé emigraci - počátkem první světové války žilo v USA a Kanadě tolik Rusínů, kolik jich zůstalo doma (asi 400 000). A právě zde, v emigraci, se utvářela myšlenka národního uvědomění a obrození, protože emigrantům se zde dostalo vzdělání a navíc se formoval i první národní kapitál, částečně transferovaný domů. I. světová válkaAtentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu v roce 1914 rozpoutal v do té doby poměrně poklidné Evropě velké kolo nesmyslného vraždění. Rakouská armáda kvapně opouštěla Bukovinu a Halič a soustřeďovala se v okolí karpatských průsmyků, jejichž ztráta by znamenala volnou cestu pro ruskou armádu do vnitrozemí. Již koncem září 1914 překročily čtyři ruské armády hřebeny Karpat a postupovaly směrem na Chust, Užhorod, Svidník a další města. Počátkem října však úderné oddíly rakousko-uherské armády vytlačily ruské jednotky z prostoru Užockého a Dukelského průsmyku, 11. října z oblasti Toruňského průsmyku. 17. listopadu byl Užocký průsmyk opět obsazen ruským vojskem, které bylo znovu vytlačeno 3. prosince. Avšak již 4. prosince dobyli Rusové průsmyk nazpět. Utrpení vojáků bylo na obou stranách umocňováno krutou zimou, kdy na hřebenech napadly dva metry sněhu a teploty klesaly k -20 °C. Počátkem ledna 1915 se ruská armáda opět převalila přes karpatské hřebeny a dostala se hluboko do údolí řeky Už, Latorica a Tisa. Fronta se přiblížila na 15 kilometrů k Užhorodu. Podobná situace panovala v Mukačevu i Chustu. Avšak ruský útok postupně slábl, neboť vázlo zásobování z týlu. Čtěte také: I. světová válka ve Východních Karpatech. Stopy Velké války opět ožívají Nakonec se ruský útok zcela zastavil a naopak rakousko-uherská vojska přešla do protiútoku. Jelikož ale jednotky rakousko-uherské armády byly rovněž silně zdecimovány, jejich postup se také zastavil. Válka přešla ve válku zákopovou (poziční), která byla pro I. světovou válku natolik typická. Na obrovských lidských ztrátách se podepsaly silné sněhové vánice mezi 1. - 5. březnem 1915 s teplotami pod -20 °C. Nejtěžší boje se pak odehrály v květnu v oblasti vrcholů Černá Kleva a Kukul v pohoří Horhany, které byly největšími horskými boji této války. Až v květnu 1915 se rakousko-uherské armádě za podpory německých vojsk podařilo ruskou armádu z Karpat pro tento rok definitivně vytlačit. Avšak fronta se při mohutné Brusilovově ofenzívě v létě 1916 na hřebeny Karpat opět vrátila. Dobyt byl Jablonický průsmyk na východě krajiny a Rusové se snažili dostat do Zakarpatska přes okolní hřebeny. Válka na hřebenech Černé hory a Bratkovské poloniny se brzy opět změnila ve válku zákopovou a vojska zde na sebe mířila v situaci takřka bezvýchodné celou zimu až do léta 1917, kdy Rusko pod tlakem revolučních změn v Moskvě a Petrohradě ustoupilo z dobytých pozic. Odhaduje se, že válka v Karpatech si vyžádala na 600 až 800 tisíc obětí! Únorová revoluce v Petrohradě a pád carského režimu našly odezvu i v Kyjevě. Ukrajinské hnutí se rychle konsolidovalo, zejména po návratu svých činitelů z vězení či vyhnanství. Vzniká centrální rada, jejíž mandát byl potvrzen na Ukrajinském národním kongresu 19.4.1917. V polovině května byla vyslána do Petrohradu k prozatímní vládě delegace s požadavkem potvrzení perspektivy autonomie Ukrajiny a vytvoření vládní funkce zvláštního pověřence pro ukrajinské záležitosti. Petrohradská vláda však tyto požadavky nepřijala, byť je otevřeně neodmítla. Centrální rada dosahuje vrcholu své moci, avšak trestuhodně zanedbává otázky běžného provozu státu a hlavně nutnost mít vlastní armádu! Ukrajina se připravuje na jednostranné vyhlášení federace Ukrajiny s Ruskem. Probíhaly intenzívní přípravy k volbám, za což se centrální rada dostává do konfliktu s prozatímní vládou. Její pád 25. října 1917 je proto na Ukrajině přijat se zadostiučiněním a 6. listopadu byla vyhlášena Ukrajinská lidová republika. Dalším výrazným mezníkem byl 25. leden 1918, kdy centrální vláda vyhlásila plnou suverenitu a nezávislost Ukrajinské lidové republiky. Bolševické vedení v Petrohradě se zprvu snaží nalézt nějaký kompromis s centrální radou Ukrajiny. Z otevřeného konfliktu má ještě obavy majíc na paměti drtivé porážky pod Moskvou. Postupně však získává navrch Stalin, který vysílá na Ukrajinu bolševické jednotky. Ty během ledna obsazují většinu ukrajinského území. Kyjev pak padl 8. února. Na Ukrajině se ihned zavádí bolševické dekrety, zároveň zde řádí tajná policie. Centrální rada se před bolševiky stáhla do Bílé Cerkve. Po uzavření míru v Brestu a uznání Ukrajiny Centrálními mocnostmi, nezbylo centrální radě nic jiného, než tyto mocnosti požádat o pomoc. Německé a rakouské jednotky měly být vyslány k ochraně severních hranic Ukrajiny, ve skutečnosti ale obsadily celé území. Poválečné uspořádáníRozklad rakousko-uherských armád v říjnu 1918 a stálé sílící separatistické tendence po celé monarchii uvolnily stavidla pro další pokus o reformu státu. Bezprostřední reakcí bylo ustavení Ukrajinské národní rady (UNR) ve Lvově 18. října 1918. V ní se sdružili poslanci haličského, bukovinského i říšského parlamentu spolu se špičkami politickými i církevními. Záměrem UNR bylo sjednotit všechny západoukrajinské země, tedy východní Halič, Bukovinu a Podkarpatskou Rus v jeden celek v rámci habsburské monarchie. Zároveň se UNR cítila ohrožena sílícími polskými tlaky a nároky. To byl důvod ustavení ilegálního Ústředního vojenského výboru ukrajinskými důstojníky rakouské armády a v čele s kapitánem Dmytro Vitovským 31. října obsadili strategické body ve Lvově i v celé východní Haliči. Jak se později ukázalo, předešli polské nacionalisty ve svém konání o pouhý jeden den. Ukrajinci začali urychleně budovat svůj stát na ryze demokratických principech. Již 9. listopadu byla zformována prozatímní vláda všenárodní koalice v čele s Kostem Levyckým. 13. listopadu 1918 byla oficiálně vyhlášena Západoukrajinská republika, přijata prozatímní ústava. Již 22. - 26.11. proběhly volby. Ty byly ale bojkotovány polskými obyvateli a také Židé a Němci se neúčastnili ze strachu z vměšování do polsko-ukrajinského konfliktu. Prezidentem se stal předseda parlamentu Jevhen Petruševyč. Ve vysokých pozicích zůstalo množství německých a židovských odborníků, což vedlo k velmi korektním vztahům s uvedenými menšinami. Polsko pod vedením generála Pilsudského se však za každou cenu snažilo o územní zisky na úkor Západoukrajinské republiky. Nejprve dobyli železniční uzel Přemyšl a při útoku 22.11. dobyli dokonce Lvov. Po stabilizaci poměrů zůstal v polských rukou jen úzký pruh země od Přemyšle po Lvov. Vláda a úřad nové republiky se usadily nejprve v Ternopylu, později v Stanislavi (dnes Ivano-Frankovsk). Vzhledem ke stálému tlaku Polska bylo nutné hledat pro Západoukrajinskou republiku účinnou obranu a mezinárodní garance. Urychleně byla budována Haličská armáda, ovšem většina Ukrajinců se ještě nevrátila domů z italské fronty. Velký počet důstojníků s vojenským vzděláním byl německé národnosti. Podařilo se zmobilizovat přes sto tisíc mužů. Mezinárodní situace se vyvíjela nepříznivě, protože pouze Velká Británie podpořila existenci republiky. Nakonec však ve střední Evropě převážil francouzský vliv a tak 25. června 1919 dostalo Polsko mandát Nejvyšší rady Dohody k obsazení Východní Haliče, ovšem jen za účelem prevence proti útoku bolševických vojsk. Třetí přepracované a podstatně doplněné vydání oblíbeného turistického
a trekového průvodce Zakarpatská Ukrajina i tentokráte nese název Ukrajinské Karpaty, neboť
jsme do tohoto vydání podrobně zmapovali pohoří a regiony jako Horhany, Čivčiny, Bukovinu aj.
Přestože objem informací oproti předchozímu vydání opět
narostl, připravili jsme publikaci v jednom knižním bloku. Další související články:+ Bezpečnostní situace na Zakarpatské Ukrajině. Jaká byla situace v srpnu 2014?+ Ťapeš (1 324 m) aneb koločavská Lysá hora + Polonina Boržava, Tilak Treking 2006, soutěžní článek č. 3 + Výstup na Pikuj z obce Ščerbovec, Zakarpatská Ukrajina + Dvoudenní trek na Černou horu a Stoh dolinou Černého Čeremoše na pomezí Ukrajiny a Rumunska + Polonina Krásna s krumpáčem, Zakarpatská Ukrajina + Putování po Verchovině a Siněvirském národním parku + Potulky poloninou Svidovec + Huculské Alpy aneb po hřebeni Rachovských hor + Na Vyškovský Horhan a k Siněvirskému jezeru Líbil se vám tento článek? |
|