Túra na Grandes Jorasses (4 208 m) přes Boccalette

Grandes Jorasses přes chatu Boccalette

Začátek akce je pokaždé stejný. Felicie napěchovaná až po okýnka horolezeckým harampádím a potravinami na devět dní. Jsme tři a máme namířeno do oblasti Mont Blancu. Původně máme v plánu vylézt cestu ostruhou Brenvy z Itálie, ale osud chtěl jinak. Jako aklimatizaci jsme si vybrali výstup na 4 208 m vysoký vrchol Grandes Jorasses. Trasa vede také z Italské strany. Po dvou dnech cestování jsme již konečně v kempu Grandes Jorasses.

Alpské louky Ráno je krásné počasí. Přebalujeme a vydáváme se na jednodenní pochod k chatě Boccalatte. V batozích máme věci na třídenní výstup a tak název krysa, přejatý z žargónu stěnových specialistů, nejlépe vystihuje celou situaci. Čeká nás kolem 1 200 m převýšení.

Jirka jde v trekáčích a my s Klárou jdeme v rámci odlehčení ve skeletech. Nad hranicí lesa nás čekají nekonečné louky plné kobylek. Při každém kroku ustává jejich cvrkot a několik desítek se jich míhá před botama. Jako zarytý milovník přírody se snažím balancovat s batohem tak, abych je nezašlápl.

Konečně změna. Sestupujeme sutí a několikrát překračujeme potok. Po několika hodinách se objevují první ocelové žebříky. Zdoláváme skalní výšvih a pokračujeme po ledovci pod stěnu, kterou vede zajímavá ferata až k chatě. Ani tady v exponovanějším terénu se nevyhneme traversu potoka.

Díky sklonu a expozici se jedná spíše o sprchu. Mokrá a kluzká skála, nepůsobí na člověka zrovna povzbudivým dojmem. Úsek je však velmi krátký a tak se dá považovat za příjemné zpestření. Po tlustých lanech, Jirkou trefně přezdívaných kokosáky, dolézáme až na terasu chaty Boccaletti.

Cesta k vrcholu Grades Jorasses

Nad chatou, ve výšce 2 830 m se chceme utábořit. Už tady stanují dva Češi, což nás utvrzuje v tom, že je toto místo opravdu bezpečné. Klára s Jirkou si stavějí stan. Já si buduji sněhovou zídku, kterou chci zakrýt celtou od Gemmy. Ještě před spaním mi kluci nabízejí nocleh, ale já galantně odmítám a hrdinně ulehám do připravené ledové rakve.

Jasné nebe plné hvězd a svítící Měsíc jsou předzvěstí velmi chladné noci. V jednu ráno mě budí zima a nedovoluje mi usnout. Nedá se svítit, zdraví mám jen jedno a tak dodatečně přijímám večerní nabídku.

Kluci vstávají ve čtyři a za chvíli vyrážejí. Já se připravuji a pak budím Pažouty. Vyrážíme až okolo půl šesté. Stoupáme po ledovci a obcházíme několik trhlin. Počasí se mění a nebe se ocelově zatahuje. Nastupujeme do skalního pilíře. Skála je spíše skládačkou než kompaktním lezením. V rámci urychlení zůstávají lana v batohu. Lezení se pohybuje mezi 2. a 3. stupněm UIAA. Na vrcholu ostruhy se terén pokládá a my pokračujeme dále po hřebeni.

Podle průvodce je zapotřebí dostat se na vedlejší hřeben. Traverzujeme tedy doprava 55 stupňovým svahem. Hluboko pod námi otevírají svůj chřtán bezedné trhliny silně rozpraskaného ledovce. Jestli existuje brána do pekel, pak je to určitě tady. Docházíme ke smyčkám.

Nastupujeme do dalšího skalního výšvihu. Čeká na nás překrásné lezení v pevné skále obtížnosti 4. st. UIAA. V případě nutnosti je celý úsek zajištěn fixními lany. Pokračujeme po pilíři Whampyr, kde potkáváme sestupující kluky. Počasí se prudce kazí, oni však už mají vrchol v kapse. Několikrát zvažujeme návrat, ale nakonec pokračujeme.

Konečně vrchol

Stoupáme sněhovoledovým svahem o sklonu 60 stupňů. Prožívám svou první krizi. Pažouti se mi lehce vzdalují a mizí v chuchvalcích mlhy. Jsem ve výšce okolo 4 000 m. Na předních hrotech zdolávám tento úsek. Počasí se totálně zkazilo. Strejda Fukýř s dědou Mrázem a Chcaldou se pravidelně střídají ve své působnosti.

V sedle potkávám Pažouty. Mám toho plné kecky a chci to zabalit. Nakonec mě přesvědčili a povzbudili a tak se vydávám po vrcholovém hřebínku pouhých 10 minut na vrchol. Opravdu mi nelhali a za chvíli končí stopy na sněhové převěji. Lehám si na břicho a čumím přes hranu, abych se ubezpečil, že opravdu není kam stoupat. Hurá! Je to má první čtyřtisícovka. Osobní výškový rekord a půlka trasy je za mnou. Pažouti čekají v sedle a společně se vydáváme dolů.

První ostruhu slaňujeme. V silném větru se nám zamotávají lana a tak nám slaňák zabral asi 2 hodiny. Traverz je prošlapaný a materiálu máme dost a tak si nelámeme hlavu s dalším sestupem. Kde to jde slaňujeme a za sebou necháváme několik smyček. Konečně jsme na ledovci. Jsme pěkně utahaní a tak poslední okrajovou trhlinu překonáváme navázáni na lano. Jistíme se přes sněhovou kotvu. Za šera docházíme ke stanu. Kluci mi opět nabízejí azyl, který bez výčitek svědomí přijímám. Po 16 hodinách v terénu usínám jako nemluvně.

Cesta dolů, Courmayer

Ráno je fantastické počasí. Sušíme věci na okolních kamenech, opalujeme se, chodíme k chatě pro vodu a pivo. Vychutnáváme si božská panoramata. Před námi se rozprostírá pohled na 1 200 m hluboké údolí a v dálce se tyčí Grand Paradiso. Odpoledne balíme materiál a vydáváme se na nekonečný sestup údolím.

Batohy nás opět nezklamaly svými rozměry a hmotností. Jelikož je poměrně teplo, úsek pod chatou je okořeněn traverzem vodopádu. Kokosáky jsou nacucané vodou a skála standardně klouže pod nohama.

Ještě několik sněhových polí, nějaké žebříčky, brod rozvodněné ledovcové bystřiny a jsme na malebných alpských loukách. K večeru jsme dole. Nikdy bych nevěřil, co dokáže udělat s nohama ve skeletech několika hodinový sestup. Jediné v čem teď můžu chodit jsou sandálky. Myšlenka na Mount Blanc se v mé hlavě rozplynula jako pára nad hrncem. Noc trávíme v kempu a další den je odpočinkový.

Bereme auto a jedeme do Courmayeru. Je to město horských vůdců a z každého koutu na nás dýchá historie dobývání Alp. Je tady také továrna Grivel na výrobu maček a cepínů. Trošku jsme zklamaní počtem sportovních obchodů. Narazili jsme pouze na jeden. Náladu nám nepozvedla ani předpověď počasí. Proto Pažouti upouštějí od původního záměru a chtějí na Mount Blanc vystoupit italskou normálkou. Rozhodli se, že zítra vyrazí na chatu, která leží 1 500 výškových metrů pod vrcholem. Jelikož se výstup nedá absolvovat v sandálech, sedím druhý den v kempu a držím jim palce.

Ráno se honí po obloze mraky a odpoledne se počasí opravdu kazí. Kde teď asi jsou? Doufám, že se za tři dny vrátí ve zdraví. Pajdám údolím nad kempem a pozoruji sportovce na golfovém hřišti Grandess Jorasses. Všude jsou obrázkové cedule vyjadřující zákaz hry v šortkách. Trošku mi to připadá absurdní.

Začalo pršet, strejda Chcalda se ukazuje v plné parádě. Je večer a čas se mi začíná pěkně vléct. Ležím ve stanu a relaxuji. Vzpomínám si na krásnou poučku o relativitě času. Sáhneš li na rozpálenou pánev, ze sekundy se stává minuta, sáhneš li na rozpálenou ženu z minuty se stane sekunda.

Najednou slyším zvuk motoru. Světlomety oslňují stan. Objevila se červená felicie, ale nikdo nevystupuje. Stahuje se okýnko a Jirka vyfukuje kouř z doutníku. S nezdarem se každý člověk vyrovnává po svém. Snažím se mlčet, ale nevydržím to! No nic, hlavně, že jste se vrátili ve zdraví. Museli jste na hoře zažít pěkný sajrajt. Ráno moudřejší večera.

Přejezd do Francie

Další den se balíme a jedeme do Chamonix. Tunel pod Blancem je stále uzavřený a tak se do Švýcarska dostáváme přes sedlo Sant Bernard, rodiště horského psa bernardýna. Chovná stanice zde má stále čestné místo. Po krátké pauze a prohlídce impozantního interiéru místního kláštera pokračujeme v cestě do Francie. Ubytováváme se v kempu Les Drus, pod hrdinou mnoha lezeckých knih, skalním monolitem Petit Dru.

Stavíme stany a vyrážíme do Chamonix. Navštěvujeme dům horských vůdců. Přestože předpověď počasí na následující dny je velmi povzbudivá, náš čas dovolené se chýlí ke konci. V centru města naplněného množstvím horolezeckých obchůdků, navštěvujeme knihkupectví, kde je možné nahlédnout do horo průvodců.

Nakonec nás upoutá trasa Aiguille du Midi - Aiguille du Plan. Horský hřeben nad hranicí 3 500 m skýtá za ideálních podmínek překrásné rozhledy na Mont Blanc du Tacul, severní stěnu Grandess Jorasses a není náročný na čas, neboť na Aiguille du Midi se dá vyjet lanovkou. Je rozhodnuto!

Lanovkou na Aiguile du Midi

Ráno vstáváme časně, abychom stihli první lanovku. Před spodní stanicí se shromáždila spousta lidí. Jedná se převážně o horské vůdce s klienty. Všude jsou početné skupiny Japonců se spoustou kamer a foťáků. Mají na sobě nové špičkové oblečení. Podle etiket s cenovkami usuzujeme, že vše je zakoupeno zde v Chamonix. Asi mají namířeno na Mount Blanc. Lanovka překonává za neuvěřitelných 12 minut obrovské převýšení. Vystupujeme v 3 600 m.

Aiguille du Plan

Počasí je nádherné a hluboko pod námi je Chamonix. Pokračujeme po hřebeni. Kolem hřebene neustále krouží helikoptéry. Poprvé v životě mám možnost pozorovat vrtulník letící 300 metrů pode mnou, zkrátka z nadhledu. Hřeben je docela ostrý. Jeho šířka je místy pouze na dvě stopy. Cesta vede přes sedlo Col du plan a Col Sup du Plan. Hřeben končí asi stometrovou skalní stěnou, Rogon du Plan, kterou jsme nuceni proslaňovat. Slanění není nic náročného, zajímavější to bude ovšem cestou zpátky.

Pod stěnou pokračujeme sněhovým svahem, který je ukončen skalní věží Aiguille du Plan. Cepíny s mačkami necháváme pod stěnou a navazujeme se na lano. Jirka jde jako první. Velmi pěkné lezení obtížnosti 4 v červené Chamoniské žule nás vyvedlo na malý vrcholek o ploše 3×3m. Na hoře už sedí dvojice Španělů. Budou se muset uskromnit a taky nás na kousek pustit. Několik vrcholových fotek a hurá dolů. Slaňujeme celých 60 metrů. Vracíme se stejnou cestou na Midi, protože máme zpáteční lístek na lanovku.

Ještě nás čeká lezecký bonbónek v podobě průstupu stěny Rogon du Plan. Tentokrát jsem na řadě a tak se trošku vybojím v široké, lehce zaledněné spáře, 5 metrů nad mizerně založeným jištěním. Naštěstí se v této cestě vyskytuje několik fixních lan. Nemusí však být bezpečné. Se stěnou za zády absolvujeme ještě několik příkrých sněhových výšvihů a stojíme na terase lanovky.

Přišli jsme včas, takže už nám to jede. Dole si daleko intenzivněji uvědomujeme léto a tak ve 30 stupňovém horku capkáme ve skeletech se spoustou zimního harampádí k autu. Byl to nádherný výlet, který můžu vřele doporučit všem milovníkům klasického alpinismu. V kempu Les Drus trávíme ještě jednu noc a druhý den jedeme domů. Jsme naplněni až po okraj spoustou estetických prožitků za uplynulých devět dní. Určitě se sem někdy vrátíme. Hlavou se mi honí nereálná představa života v Chamonix. Života naplněného horami. Tak zase někdy na viděnou!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.