Kleť (1 084 m n. m.), západ Slunce z vrcholu nejvyšší hory v Blanském lese

Kleť, západ Slunce a výhledy nejen na Blanský les

V půlce listopadu jsem se dostal pracovně na pár dnů do Českých Budějovic. I když z klasického dramatu vím, že: "…v Českých Budějovicích by chtěl žít každý…" (snad kromě hokejových fanoušků), zhrdl jsem lákadly města a odjel na jih vstříc lesům a horám.

Po několika hodinách práce s uječenými dvanáctiletými dětmi jsem potřeboval klid lesa a šumění větru. Počasí nevypadalo nic moc, listopadová šedivá deka nízké oblačnosti ležela na městě a ne a ne se zvednout. Po poledni se ale z ničeho nic objevila modrá obloha a zasvítilo sluníčko.

Sedl jsem do auta a popojel pár kilometrů do malé vesničky kousek od Kremže, do Krasetína. Auto jsem zaparkoval u památníku padlých na návsi a vyrazil po silničce která vedla k parkovišti u spodní stanice lanovky na Kleť. Kroutila se mezi loukami a stoupala k lesu. Obloha tu byla blankytná, ale Budějovice za mými zády se už zase topily v těžkých šedých mracích.

Čtěte také: Kleť, dominanta Blanského lesa s nejstarší rozhlednou v ČR

Procházel jsem kolem několika malebných, usedlostí s bílými zdmi a červenými střechami, kolem nich se po loukách popásly koně, frkaly a v odpoledním chladnu se z nich kouřilo. Od parkoviště byla vidět budova stanice lanovky, asi tudy vede i zkratka na vrchol, já ale zvolil zelenou turistickou značku, která křižuje severovýchodní úbočí Kleti.

Zprvu vedla po lesní asfaltce, ta rychle nabírala metry ve vysokém bukovém lese, brzy se ale prudce stočila vpravo a mnohem mírněji traverzovala svah. Po pár stech metrech křižovala dráhu lanovky a hned nato zmizel z jejího povrchu asfalt. Dál už pokračovala jen příjemná zpevněná lesní cesta. Vpravo se objevovaly výhledy dolů do údolí, na protější kopečky i na Budějovice, které už byly v hustém oparu jen těžko rozeznatelné.

Cesta mírně stoupala a zároveň se obtáčela kolem nevýrazné severní rozsochy Kletě. K mojí zelené značce se od Kremže přidala ještě žlutá. Cesta se stočila na jih a po chvilce stoupání přišlo rozcestí, na kterém zelená odbočila prudce vlevo, opustila pohodlnou lesní cestu a dál sledovala pěšinky a cestičky zasypané listím.

Pořád mi nebylo jasné, kde cesta začne stoupat, nemohl jsem přece zatím nabrat žádnou velkou výšku. Trasa byla pořád jen mírně do kopce. Značka sice chvilku stoupala přímo proti kopci, ale u hranic Přírodní rezervace Kleť se zase stočila vlevo a opět kopírovala vrstevnici nebo dokonce mírně klesala.

Přede mnou se opět objevila lanovka, cestička se zatočila přímo pod ní a začala stoupat. A pořádně. Před chvilkou mi převýšení chybělo a najednou ho bylo až dost. Cestička se motala po kluzkých kamenech, kterých stále přibývalo a které byly čím dál větší. Stoupání po nich mělo málem tatranský charakter.

Spěchal jsem, dupal do toho a tak mi brzy začal docházet dech. Naštěstí stoupání má asi jen půl kilometru, takže jsem přechodil infarkt a za chvilku už kráčel po plochém vrcholu. Nahoře jsem byl téměř sám. Ve všední den v půli listopadu a za soumraku sem zřejmě chodí jen opravdu skalní.

V restauraci byla tma, asi byla zavřená. Moc jsem to nezkoumal, ale chtěl jsem se dostat na rozhlednu. Ta byla sice otevřená a vstup hlídal funkční turniket, ale automat na lístky se mi nedařilo přesvědčit k prodeji kouzelného tiketu.

Už jsem chtěl turniket přelézt, ale všiml jsem si, že mě pozoruje chladné oko kamery. Tak jsem ještě jednou zkusil přemluvit automat a hurá dvacka cinkla jak měla, automat zavrněl a už z něj lezl papírek s čárovým kódem. Přiložil jsem ho k čidlu turniketu, rozsvítilo se zelené světýlko a já byl legálně vpuštěn do přítmí mohutné kamenné rozhledny. Bylo tam šero, dřevěná podlaha vrzala a interiér připomínal zámek.

Spěchal jsem po schodech na vyhlídku, abych stihl sluníčko nad obzorem. Vyběhl jsem poslední schody, otevřel oplechované dveře a najednou jsem byl v pohádce. To co z lesa vidět nebylo se najednou rozprostíralo všude kolem.

Kleť a další kopce byly jen ostrovy v mracích. Nad severozápadní částí Blanského lesa zapadalo Slunce, za nimi se vlnil nekonečný hřeben Šumavy a v dálce se v červáncích topily rozervané vrcholky Alp. Na severu se nad mračnou peřinou zdvihala kopule páry z chladících věží Temelína. Na jihovýchodě mlhy obtékaly tmavý a nevlídný hřeben Novohradských hor.

Fotil jsem jak bláznivej Japonec až mi křehly ruce. Foukal studený vítr, ale sluníčko utíkalo a světla bylo stále míň. Vzpomněl jsem si, že nemám čelovku a cesta zpět temným lesem nemusí být úplně bez problému. Rychle jsem se rozhodl, že zpět půjdu po žluté, která je sice delší, ale vyhne se sestupu po klouzavých kamenech pod lanovkou.

Od rozhledny jsem spěchal po obslužné asfaltce kolem mrazových srubů k vysílači a dál kolem dalších skal. Žlutá tu opouští asfaltku a dál vede po hřebeni. Občasné světliny umožňují omezený výhled na jih, kde prosvítaly v posledním světle hory jako ostrovy v mracích. V listnatém lese bylo stále poměrně světlo a tak jsem mohl rychle postupovat.

Na křižovatce u rezervace se žlutá stáčí vpravo a začne klesat. Tma rychle houstla. Neviděl jsem kameny pod mokrým listím, odskakovaly mi od bot a několikrát jsem si bolestivě zvrtnul kotník. Na značky jsem si musel svítil mobilem, abych se neztratil a nekufroval tu déle, než bylo nezbytně nutno.

Tahle situace už mě opravdu nebavila, les tu byl ještě hustší a i tu trochu světla co zbyla docela pohltil. Také chodník je tu dost nerovný a já neustále poskakoval a klopýtal. Konečně jsem před sebou zahlédl rozcestí, kde se žlutá napojuje na zelenou značku po které jsem stoupal cestou nahoru. Mohl jsem zase natáhnout krok a postupoval rychleji.

Vidět nebylo skoro nic, ale cesta je tam pěkně rovná, takže to vůbec nevadilo. Na oblohu se brzy vyhoupl Měsíc a najednou bylo světla, že by se dalo číst. Pod nohama jsem ucítil asfalt, prošel pod lanovkou a zahlédl ještě větší blázny než jsem já. S čelovkami stoupali pod lanovkou nahoru. Já naopak klesal kolem parkoviště a po lukách zpět do Krasetína k autu.

Trasa výstupu na Kleť z Krasetína, tak jak jsem ji popsal, je asi 13 kilometrů dlouhá a má něco přes 500 metrů převýšení. Terén je poměrně nenáročný a ve srovnání s Jeseníky nebo Beskydy má téměř parkovou úpravu (snad s výjimkou závěrečného stoupání pod lanovkou). Když nebudete spěchat, dá se cesta zvládnout za nějaké čtyři hodiny i s vyhlídkou na rozhledně. Mě to celé trvalo tři hodiny.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.