Zempléni-hegység (Tokaji-hegység - Tokajské vrchy) aneb Slanské vrchy (1)

Putování hřebenem slovensko-maďarského pohoří

Občas se stane, že jeden horský celek získá víc názvů, pročež se na oko tváří jako dvě rozdílná pohoří, přestože běží o stejný masiv. Na uvedený zádrhel jsme narazili i při našem treku, rozdělení měla v tomto případě na svědomí hraniční čára. Na maďarské straně tudíž zavítáme do pohoří Zempléni-hegység (Zemplínské vrchy; historicky Tokaji-hegység alias Tokajské vrchy), zatímco na slovenském území poputujeme po Slanských vrších.

Trek začínáme ve slovenské obci, která do roku 1920 představovala součást maďarského župního města Sátoraljaújhely. K odtržení došlo na základě uzavření Trianonské smlouvy, která přiřadila území nově vzniklému Československu; mocipáni tak učinili ze strategických důvodů. Vedla tudy železnice ze Slovenska do Podkarpatské Rusi.

Brzy ráno (cca 6 hodin 15 minut) vysedáme z vlaku v osadě Slovenské Nové Mesto, příliš se nezdržíme. Přecházíme tok Roňava a vnikáme do města Sátoraljaújhely; první ves zde vznikla už v 10. století. Po tatarském vpádu a plenění sice zanikla, leč ve 13. století vznikla nová obec (Új-Hely znamená Nové místo), městská práva získalo sídlo v roce 1261 - z tehdejší doby pochází zprávy i o vzniku nedalekého hradu. Jednalo se o královský majetek, v roce 1566 ho vypálili Osmané. Přesto záhy došlo k obnově; hlavní rozkvět střediska nastal po zbudování železnice v roce 1871. Sláva však netrvala dlouho. Po první světové válce nejprve zaúřadovala Trianonská smlouva a po ní následovala správní reforma z roku 1950. Kdysi významné město ztratilo své postavení, z čehož se doposud plně nevzpamatovalo.

Procházíme ulicemi, v nichž neschází bezpočet krámků; u obchodu s potravinami se těsně před otevřením hromadí kupa lidí. Neznáme toto i od nás? Nenabízí podnik výrazné slevy? Pokud ano, tak si nepřečteme, o co běží, neboť maďarština pro nás představuje "španělskou vesnici". Nejsme ostatně schopni si pořádně zapamatovat ani název města, jímž procházíme.

Jelikož nás láká především příroda, opouštíme sídlo. Míjíme kříž stojící u skaliska, zastavujeme u jakési odbočky. Přestože turistická značka vede rovně, slibuje plakát u silničky, že za zatáčkou natrefíme na pěkné místo, zvídavě zahýbáme stranou. Po pár krocích zjišťujeme, že jsme ani náhodou neprohloupili.

Ocitáme se nad roklinkou, jejímž středem protéká potůček, po stranách průrvy stojí malebné domečky (Zsolvomkai Pincesor). Na zápražích nechybí stolky, židličky a sudy, od prvního pohledu je jasně patrné, k čemu místo slouží. Za příjemných večerů (určitě jde i o jiné části dne) se tady popíjí chutné vínko; v oblasti přece produkují výborný tokajský mok. Ihned se shodujeme, že by nebylo od věci se v těchto končinách chvíli držet, nepřeje nám však brzký čas. V sedm hodin ráno ještě neotevřeli a všude panuje naprosté ticho, dostavili jsme se příliš brzo.

Necháme si tudíž víno na později, zařídíme se jinak. Vydáváme se na kopec Szárhegy (342 m), kde má stát dle mapy rozhledna. Jak stoupáme, dostáváme se k Magyar Kálvárii. Z názvu soudíme, že budeme lemovat křížovou cestu, na níž znázornili poslední hodiny Ježíše Krista; že se pleteme, odhalíme zanedlouho. Jakmile projdeme kamennou branou, zpozorníme.

U podivného pomníku, od nějž se nabízí parádní výhled na město, hledíme na mapu původního velkého Uherska. Plán obsahuje i oblasti Slovenska, Rumunska a bývalé Jugoslávie, o které Maďarsko přišlo po první světové válce. Vzápětí se dostáváme ke křížové cestě, jež též nemá s nejznámějším ukřižovaným člověkem na světě nic společného. Na čtrnácti věžovitých stavbách narážíme na erby měst, které v současné době náleží jiným státům (namátkou zmíním např. Komárno a Nitru), co to znamená? Neusilují Maďaři o získání ztracených držav?

Vypadá to tak, až s odstupem odhalíme, že památník připomíná maďarský smutek, který zemi přinesla Trianonská smlouva. Stezku slavnostně otevřeli dne 4. 10. 1936 při celostátním ceremoniálu; na vrcholu kopce stojí kamenný sloup s národní vlajkou a na přimontované desce si lze přečíst následný citát:

A nyní, bratři, padněme v modlitbě.
Prosíme Boha, aby shlížel na naši ubohou zemi,
chránil a ochránil oddělený maďarský lid.
Odstraňte z nás prokletí Trianonu! Amen.

Text na ceduli je samozřejmě vyveden v maďarštině a překlad jsem sehnal na internetu až po návratu domů, sám bych ho nerozluštil.

Na vrcholovém prostranství se nachází i kaple svatého Štěpána z roku 1938, za níž zbudovali kovovou vyhlídkovou plošinu - máme čest se zmíněnou rozhlednou, kvůli níž jsme na kopec lezli. Přímo před námi se zvedá hora Magas-hegy (514 m), jež představuje náš příští cíl; nepřehlédneme ani kopec Várhegy (334 m), na němž dřív stával hrad Sátoraljaújhely.

Tento vrch je zajímavý i z jiné příčiny. Jak jsme si všimli s předstihem, spojuje jeho špici s naší horou dlouhý závěsný most, který se v neskutečné délce táhne vysoko nad dolinou, mistrovské dílo působí úchvatně. Dokonce jsme při výšlapu zvažovali, že se na něj podíváme, nakonec jsme od toho upustili. Za vstup na lávku se platí a chtěli jsme se po něm projít jen malý kousek. K vrcholu Várhegy ještě doplním, že na něm zřídili visuté vyhlídkové plošiny.

My se chceme vypravit jinam; zbývá pouze odhalit, kam se vytratila turistická stezka? Dle všeho má vést kolem kaple svatého Štěpána, leč nikde ji nevidíme, najdeme ji vůbec? V roli detektivů se nakonec osvědčíme. Těsně vedle vyhlídkové plošiny vede dolů neoznačená zarostlá pěšina, nejedná se o naši trasu? Spouštíme se odhodlaně z kopce a zanedlouho skutečně narazíme na modrou značku, můžeme si výskat.

Přecházíme na červenou značku a batohy si necháváme v lese u rozcestí Bandalak, bez zbytečné zátěže lezeme na horu Magas-hegy. Přestože se nenacházíme nijak vysoko nad mořskou hladinou, výšlap je výživný, šplháme strmě vzhůru. Odměnu představují parádní výhledy, přestože se po prosluněném ránu poněkud zakabonilo. Hledíme na město Sátoraljaújhely i jeho bývalou čtvrť, čímž myslím Slovenske Nove Mesto; jako na dlani máme i vrcholy Szárhegy a Várhery. S prvně uvedeným kopcem, jak jsem prve neprozradil, nás spojuje lanovka, další odtud klesá k městu. Ani jeden spoj momentálně nejezdí, nezačnou fungovat až s desátou hodinou dopolední? Je to možné, čekat na zprovoznění nebudeme.

Vracíme se k batohům a libujeme si, že den začal mnohem lépe, než jsme předpokládali, ani ve snech nás nenapadlo, že bude zdejší krajina tak malebná. Vnikáme do lesů a ubíráme se jimi pěkných pár kilometrů; cestou nás zastihne krátká přeprška. Obědváme z vlastních zásob.

Asi proto, že nedáváme pozor, scházíme ze značky a ocitáme se na okraji obce Károlyfalva. Co s tím? Přestože se nemusíme vracet nijak daleko, rozhodneme si zkrátit cestu. Míříme ke stavení Magán tajház, jež mi z dálky z nepochopitelných důvodů připomíná barevný čínský pavilon. Před objektem nás zaujme legrační "tank", který očividně vyrobili z toho, co se našlo. Pokud by se totiž takovouto výzbrojí chlubila maďarská armáda, obratem bych jí doporučil, ať se jakýmkoli bojům širokým obloukem vyhne.

Kupodivu nezůstane jen u legračního stroje. Z obydlí vychází pán a vybízí nás, ať se grátis podíváme dovnitř. Jelikož tím nic neztratíme, uposlechneme. Ve stavení zíráme jako vyvalená telata. Pod stropem je zavěšeno neskutečně jeleních paroží a na stolech se třpytí nádherné nádobí, rázem si připadáme jako na zámku. Muž pyšně sděluje, že je vlastníkem objektu a nalévá nám na košt víno, jasně že mok i prodává.

Až při odchodu si všimnu cedule visící venku, že za vstup do obydlí se platí; příliš bychom se nedivili, že zde občas vyklopí své klienty zájezdový autobus. Z nich má majitel zajisté pořádné rito.

Stoupáme na kopec Megyer-hegy (303 m), s předstihem zjišťujeme, že běží o atraktivní místo. V lese se najednou pohybuje množství lidí - pokud vypustíme další lákavá místa jako Régec či Füzer, potkali jsme v maďarských lesích za celou dobu pouhé dva klasické turisty!

Nejenom nás přivábila rozhledna vysoká osmnáct metrů. Ochoz nabízí skvělý výhled na okolní hory i rovinu táhnoucí se k jihu; neuniká nám ráno navštívený kopec Magas-hegy. Nepřehlédneme ani blízké město Sárospatak, kam povedou naše další kroky; než se ovšem do sídla vypravíme, učiníme ještě jednu zastávku.

Bylo by hříchem vynechat pozůstatky dolu, v němž těžili kámen po dobu zhruba pěti set let, lokalita se nachází jen malý kousek od rozhledny. Ve vzniklé průrvě se postupem doby nahromadila dešťová voda a vytvořila umělé jezírko o hloubce šesti metrů, "pleso" obklopují kolem dokola strmé stěny vysoké až čtyřicet metrů. Přestože se jedná o výsledek lidské činnosti, má místo neskutečný šmrnc, není divu, že se sem hrnou davy výletníků. Návštěvu si lze navíc zpestřit, neboť po stěnách vedou ferratu; potřebné náčiní si lze zapůjčit.

Obejdeme téměř celé jezírko a úzkou průrvou dojdeme až k němu, poté scházíme do "nížin". Míjíme parkoviště, kde převážná většina zdejších návštěvníků ustájila své fáro, a mašírujeme na Sárospatak. Cestou se nám přestává zamlouvat obloha. Od západu se výrazně zatahuje a uvedeným směrem i prší, dojdeme do sídla včas? Nikoliv. Sice vnikneme do ulic, leč chytí nás déšť, slota sílí. Z nebe začínají padat provazy valící se vody, na poslední chvíli zabíháme do restaurace. Tentokrát nám přálo štěstí.

Jelikož mají na jídelníčku popisy pokrmů uvedeny i ve slovenštině, hravě si vybíráme dobrou krmi a přidáváme pivko, lijavec přečkáváme v suchu. Než slota ustane, prozradím, že na území dnešního města vzniklo první sídliště už v 10. století, v 11. století vybudovali hradní věž. Další dějiny jsou spojeny s rodem Arpádovců, po jejich vymření se o rozvoj starali Rákocziové, kteří patřili v 17. století k nejbohatší uherské šlechtě. Asi nejznámějšího magnáta představoval href="../archiv/rakoczi.htm">František II. Rákoczi, který vedl v letech 1703-1711 povstání proti Habsburkům. Ve městě působil v letech 1650-1654 i Jan Amos Komenský, který zde psal Orbis pictus a Škola hrou.

Konečně lijavec ustává, platíme a vyrážíme do ulic. Jelikož chceme dobrat v pítku vodu, míříme k původnímu hradu, jenž se skládá ze středověké věže, renesančního zámku a bastionového opevnění. V současné době slouží objekt coby muzeum. Expozici s ohledem na šestou hodinu večerní nenavštívíme, vracíme se do přírody.

Ubíráme se k obci Hercegkút, až do ní nedojdeme. Zůstáváme na jejím okraji, kde se na úpatí kopce Gombos-hegy táhne v řadách nad sebou téměř osmdesát sklípků s trojúhelníkovými štíty; první z nich zbudovali už v 18. století. Kvůli výborné teplotě a vlhkosti v nich odjakživa skladovali nejen brambory a zeleninu, ale i výborné tokajské víno; posledně jmenovaný produkt má na svědomí, že zvyšujeme pozornost. Nezastavíme někde na skleničku?

Zprvu to vypadá, že odtáhneme s pláčem, nakonec se na nás usměje štěstí. V okně jednoho sklípku svítí, vnikáme dovnitř. Obsluha právě přepočítává tržbu a chystá se zavřít, uvnitř nás už neusadí. Koupit láhev si ale můžeme. Neváháme ani vteřinu a pořizujeme chutný proviant, před setměním se přesunujeme do dřevěného přístřešku na okraji sklípků. Jelikož máme střechu nad hlavou, je o místě noclehu rázem rozhodnuto, coby bonus popíjíme na rozloučenou s parádním dnem skvělý mok.

• Pokračování článku
• Dokončení článku