Zempléni-hegység aneb Slanské vrchy / Tokaji-hegység - Tokajské vrchy (2)

Putování hřebenem slovensko-maďarského pohoří

I další den začíná skvěle. Nejprve obcházíme sklípky, které jsme si večer zvenčí pořádně neprohlédli, následně stoupáme na kopeček Gombos-hegy, pod nímž jsme nocovali. Lemujeme křížovou cestu vybudovanou v roce 2004, jež se skládá ze čtrnácti zastavení a třech dřevěných křížů; dostáváme se ke kapli Vzkříšeni, již postavili v roce 2010. Svatostánek slouží zároveň jako vyhlídkové místo, neboť se dá po schodech vyjít na venkovní ochoz.

Vnikáme na něj, načež předeme spokojeností. Jelikož nastalo jasno, hledíme do všech světových stran. Na jedné straně se zvedají kopce, jimiž jsme procházeli předchozí den, před nekonečnou nížinou se rozkládá město Sárospatak. Na opačné straně se přímo pod námi táhne osada Hercegkút a za ní se zvedá hřeben hor, jímž budeme pokračovat; podobná panoramata se nikdy neokoukají.

Vracíme se k batohům, které jsme ponechali v přístřešku, a s plnou polní na zádech procházíme osadou Hercegkút. Hlavní třída se nekonečně táhne, odbočujeme ke kostelu. Cestou míjíme kulturní dům, před nímž stojí na stolech plno prázdných láhví a sklenic, aspoň už víme, z jaké části obce k nám v noci doléhala hudba. Místní občané zde zřejmě pořádali veselici.

O pár metrů dál nás zaujme socha, jež znázorňuje dva zarmoucené loučící se mladé lidi (dívka a chlapec). Jelikož je popis vyveden v němčině, dokážeme se s ním popasovat; dílko znázorňuje dva zamilované lidi, jimž nebylo přáno. Němci, jichž zde kdysi žilo nepočítaně, byli totiž z těchto končin v počtu jedno sto třiceti pěti lidí po druhé světové válce deportování na nucené práce do Sovětského svazu, pár se musel násilně rozejít.

Kousek za kostelem se opět setkáváme s vínem, i zde je v několika řadách seřazeno osmdesát sedm sklípků s trojúhelníkovými štíty. Za dveřmi se skrývají chodby dlouhé až čtyřicet metrů, stavby mají na svědomí němečtí přistěhovalci, kteří sem přišli po Rákocziho povstání. I proto se osada původně nazývala Trautson a později Trauczonfalva, k pomaďarštění na Hercegkút došlo v roce 1904. Sklípky byly poprvé zaznamenány ve vojenské mapě v letech 1782 až 1785; celá oblast spadá od roku 2002 na seznam světového dědictví UNESCO.

Po ránu panuje mezi objekty klid, dokážeme si ale představit, že se v této oblasti večer pořádně veselilo. Vypadá to tady mnohem živěji než v místech, kde jsme spali.

Opouštíme Hercegkút a kousek za sídlem míjíme studánku, přes louky přicházíme do osady Makkoshotyka. Za plotem dozrávají v zahrádkách jablka, hrušky a švestky, upoutává nás dřevěný památník. Pod symbolem ve tvaru slovenského kříže truchlí dvě ženy, z nápisu se dozvídáme, že máme opět co do činění s Trianonskou smlouvou. I tady Maďaři pláčí nad ztrátou severních držav.

Noříme se do lesů. Stoupáme a z jednoho místa se nabízí zpětný výhled na končiny, kde jsme začínali; tímto se s nimi pomyslně loučíme. Z klasické modré turistické značky přecházíme na symbol křížku a směřujeme na osadu Komlóska; než do ní dojdeme, vynoříme se na nádherných loukách. Původně se jednalo o pastviny, porost vymýtili Rusíni a Slováci, které zde usadil František II. Rákoczi, aby mu činili zázemí pro financování v boji proti Habsburkům; v oblasti vznikly i sklářské pece.

Do osady, jež je zmiňována už ve 14. století, scházíme v závěru úvozem, po jehož stranách se táhnou sklípky. V samotné vesnici zaujme především starý dům s doškovou střechou (majház); marně pátráme po alespoň malinkaté občerstvovně. Přesto místo hned neopustíme. Skrze oplocené zahrady (poslala nás tam šipka) pronikáme do lesa a necháváme tam batohy, prudce stoupáme do svahu. Odměnu za výšlap představuje zřícenina hradu Solymos (na mapách.cz je uvedeno Pusztavár a někdy se píše Komlóska).

Sídlo vzniklo po roce 1312 a v roce 1379 si znesvářený vlastnický šlechtický rod rozdělil hrad na dvě části (není nad dobré rodinné vztahy), dle listiny z roku 1398 byl objekt již zbořený. Jestli se rozhádaní majitelé porafali a při střetu pevnost zničili, není známo, jisté je, že se ze středověkého sídla příliš moc nedochovalo. Na kopci se táhne pouze dlouhá hradba a na nejvyšším bodě lze nalézt kruhovou základnu bývalé věže; kdosi do ní umístil solární panely na výrobu elektřiny.

Truchlit, že se k nám historie zachovala skoupě, v žádném případě nebudeme, náhradou jsou skvělé výhledy po okolí. Jako na dlani máme okolní kopce; pomalu se ani nechce věřit, jak hluboko pod námi zůstala obec Komlóska. Opravdu jsme vylezli na tak vysokou horu?

Sestup - činíme kolečko - je výrazně dramatičtější než výstup, neb chvilku lezeme po skalkách; v jednu chvíli dokonce silně váháme, jestli jsme neztratili značku. Naštěstí nezbloudíme a vracíme se k batohům, po silnici pokračujeme do obce Erdöhorváti. V ní mají být dle portálu mapy.cz hned dvě krčmy, po prvním podniku u kostela nenacházíme sebemenší stopu. Nespláčeme nad výdělkem?

Druhá hospůdka naštěstí funguje. Sice v ní nevaří, a tak tento den budeme likvidovat výlučně vlastní zásoby, chmelový mok si ale dáme. Točené pivo je vynikající a navíc fantasticky kroužkuje; shodujeme se, že se už pomalu ani nepamatujeme, kdy jsme se s tímto nádherným "úkazem" setkali doma. Není ironií osudu, že kvůli tomu my Češi musíme zavítat do Maďarska?

V krčmě nás zaujme i výzdoba, neb stěny zdobí vesele laděné obrázky; v pozdním odpoledni vyrážíme ke zřícenině hradu Régec. Sice předem víme, že tam dneska nedojdeme, leč v mapách jsme nalezli, kde by se snad dalo v hustých lesích přenocovat, proč to nezkusit?

Jak jdeme, připadá nám, že téměř neustále stoupáme, přesto je terén zprvu v pohodě. Teprve posléze se dostáváme do zdánlivě nezkrotné divočiny. Opravdu v ní nalezneme místo, jež dle mapy skrývá zdánlivý bazén? Koupelí bychom neopovrhli.

Konečně jsme téměř u cíle, přesto nijak nejásáme. Těžko prostupný porost se tváří, že tady žádnou loučku s případnou vodou nenalezneme, vyloženě brojí proti nám. Přesto zkoušíme štěstí. Zahýbáme ze značky a mírně stoupáme; vzrůstá napětí, zda si z nás internetový portál nevystřelil. Naštěstí se ukáže, že údaj neklamal. Hustý les řídne, ocitáme se na louce. Neschází ani hledaný rybníček, byť se v něm nesmočíme. Je vypuštěný, důvod je nasnadě. Vedle stojí bagr a opolál se na hromadě kupí hlína vybraná ze dna, někdo zde má očividně napilno.

To však není zdaleka všechno. Narážíme i na stavení, jež v mapách není vůbec zaznamenáno, neběží o ránu pod pás? Nikoliv! V domku momentálně nikdo nepobývá, a tak se v klidu rozložíme na loučce, u níž pramení studánka. Před setměním usedáme na pořezané kmeny stromů a otevíráme láhev tokajského vína, jež nám zbyla z předchozího dne, v klidu popíjíme. Pěkný den zakončujeme stejně příjemně jako ten předchozí.

Ráno pokračujeme hustým lesem, cesta se nekonečně vleče. Trmácení navíc podpoříme tím, že si téměř kilometr zajdeme, neboť mineme odbočku. Na vině byla naše nepozornost i skutečnost, že v Maďarsku u většiny zatáček nekreslí značku, jež upozorňuje na změnu směru.

Přesto se dostáváme pod kopec, na němž stojí hrad Régec, zatím ho maskuje hustý porost. Necháváme batohy schované za kamenem a stoupáme vzhůru bez zátěže, dostáváme se k sídlu, jež vybudovali na přelomu 13. a 14. století. Za založením stojí zřejmě člen rodu Aba, zlatý věk hradu proběhl v 16. století. Rod Serédyů ho používal coby svoji rezidenci. Pomyslný hřebíček do rakve zasadila pevnosti v roce 1685 habsburská vojska, která ho nejprve obsadila a po roce pobořila, čehož využívali místní občané, kteří si brali opracované kameny na výstavbu vlastních domů.

S obnovou se začalo po roce 1990 a v roce 1999 proběhl archeologický výzkum; v roce 2003 zahájili renovaci věže. S opravami pokračovali až do roku 2016, pročež se můžeme na vlastní oči přesvědčit, jak si restaurátoři počínali.

Nádherné je hned první seznámení se zříceninou. Jakmile vylezeme z lesa, tyčí se nad námi mohutná věž a bašta, procházíme pokladnou. Prohlížíme si areál a jsme nadšeni, byť je na některých místech jasně patrné, že úprava proběhla teprve nedávno. Z informačních panelů se též dozvídáme, co všechno obnovili. Kromě věže, na níž se dá vylézt, zcela nově postavili i hlavní palác, coby bonus se nabízí nádherné výhledy po okolí.

Abychom se navnadili na další cestu, dáme v bufetu u pokladny pivo, scházíme do obce Régec. Vnikáme do potravin a kupujeme pečivo, neboť se naše zásoby povážlivě ztenčily; obědváme u venkovního stolku. Poté přecházíme přes louky, z nichž krásně vidíme na kopec s hradem, který zůstal za našimi zády.

Opět nás do své náruče pohlcuje les, jenž je výhradně listnatý, ze stromů převládají hlavně duby a buky, jimž sekundují především javory, jilmy a habry. U skalisek Sólyom-kö se nabízí poměrně slušný výhled po okolí.

Náhle, přestože tomu nic nenasvědčovalo, se zatahuje. Začne i drobounce pršet a pohltí nás mrak, spočineme v mlze. Nepřízeň počasí má na svědomí, že nevěnujeme náležitou pozornost zřícenině Amade, kolem níž procházíme; odmítáme lézt za mokra na skalisko, na němž se rýsují zbytky zdí.

Hrad postavili ve druhé polovině 13. století a stal se sídlem rodu Aba; když na trůn usedl Róbert Károly, přidali se majitelé na stranu jeho protivníka. Že zvolili špatnou kartu, zjistili zanedlouho. V bitvě u Rozgony padli dva vlastníkovi synové a zbylé čtyři popravili, majetek byl zkonfiskován a připadl panovníkovi. V roce 1391 král Zikmund Lucemburský daroval hrad bratřím Bebkům, kteří se o něj nestarali, načež sídlo zaniklo.

Jelikož zákony schválnosti fungují dokonale, přestane kousek za hradem pršet, už se nevracíme. Nádhernými lesy se dostáváme k další zřícenině, tentokrát máme čest s bývalým klášterem. Prvně je vzpomínán k roku 1371, kdy král Lajos Veliký dovolil mnichům postavit mlýn nad Göncem; v roce 1429 došlo k vysvěcení kostelní svatyně. Následně objekt přecházel z ruky do ruky, v 16. století začal uvadat. Posléze byl vyrabován, pročež není divu, že se do dnešních časů dochovaly jenom obvodové zdi.

Postupujeme stále hvozdem, znovu se horší počasí. Nejprve k nám dolehne hřmění, posléze spustí déšť. Zalézáme pod hustý strom, leč slota sílí; netrvá dlouho a zkrápí nás kapky vody. Jelikož začíná být úplně jedno, jestli půjdeme nebo zůstaneme, vydáváme se na cestu. Není to žádná slast. Průtrž si na nás vybíjí své zvrhlé choutky a pěšina má touhu změnit se v řečiště, konečně se před námi ukazuje osada Telkibánya.

Scházíme do ní a zjišťujeme, že existují ještě větší blázni, než jsme my; v protisměru se derou do strmého svahu s koly muž a žena. Proč chvíli nepočkali někde v krytu? Lijavec očividně ustává, i na autobusové zastávce by jim bylo mnohem lépe. Navíc nechápeme, kam se ubírají s nastávajícím večerem.

My naštěstí máme v našem počínání jasno. V podobě vodníků vnikáme do restaurace, kde si poručíme pivko a jídlo, polévka halaslé s kusy kapra je naprosto vynikající. Stejně tak si nestěžuji na jelení perkelt a halušky s brynzou (i tady měli na jídelníčku napsány názvy i ve slovenštině), zbývá pouze určit, kam se vrtneme se soumrakem. Pršet sice přestalo, leč neláká nás představa, že budeme muset stavět stan v podmáčeném terénu za vesnicí.

Podnik opouštíme krátce před uzavíračkou (osm hodin), nakonec nedojdeme nijak daleko. Na konci obce stojí poblíž několika obydlí veliký dřevěný přístřešek, uchylujeme se do něj (beztak se za chvíli setmí). Rozhazujeme navlhlé věci a karimatky rozkládáme na zemi, kupodivu se mi spí velmi dobře. Jen bychom z repertoáru vypustili jakéhosi místního toulavého čokla, který nás za hluboké noci zaregistroval a notnou chvíli z dostatečné vzdálenosti štěkal naším směrem, v onu chvíli si koledoval o trefení botou do hlavy.

Ráno panuje jasno, a tak na sluníčku dosušujeme mokré věci, též nabíráme vodu. S tou není v této oblasti Maďarska problém. Téměř v každé vesnici mají menší modré pumpy, které většinou fungují, ani jednou jsme po nabrané vodě neměli sebemenší zažívací potíže.

Přes les přecházíme do Hollóházy, kde vypouštíme funkční bufet i muzeum porcelánu, jež stojí vedle továrny, která ho vyrábí. Pokračujeme v túře a znovu nás pohlcuje hvozd, příjemný šok se dostaví, jakmile porost opustíme. Za loukou přímo před námi se k nebi zvedá strmý skalnatý kužel, na jehož vrcholku se ve slunečních paprscích blyští bílý hrad Füzér. Nádherný pohled na středověké sídlo nám bere dech. Tuhle scenérii ukázat v jakémkoliv filmu, považovali bychom ji za uměle vytvořený výtvor; později se dokonce shodneme, že ve spojení s tímto hradem byl pro nás tento zážitek nejúžasnější a nic ho již nepředčilo.

Přecházíme lučiny a dostáváme se do osady Füzér, vedle kostela nás zaujme švestkový strom. Nenatrháme si trochu ovoce? Nakláníme se k větvím, náhle zpozorním. Kdo do houští před námi odhodil pneumatiku? A vůbec, jedná se o pneumatiku? V hustém porostu se skrývá had dlouhý přes metr, dle všeho šlo o užovku. Rázem couváme, kde se plaz uprostřed osady vyloupl?

Věnujme se důležitějším věcem. Podle mapy se má poblíž nacházet hospoda, kde se ukrývá? Vnikáme do jakéhosi dvora a ze dveří vystupuje paní (umí dobře slovensky a domluvíme se), posílá nás dozadu. Rázem se ocitáme v malé příjemné restauraci, kde je nám nabídnuta polévka a hlavní menu si můžeme vybrat ze dvou jídel; oba chody si nabíráme na talíře z donesených mís. Na závěr jsou nám coby bonus přineseny vdolečky. Vše je vynikající, protože domácí strava je holt domácí strava; navíc cena nebyla nijak vysoká. Podnik můžeme vřele doporučit.

Zbývá si dokoupit v potravinách nějaké zásoby a směřujeme na velké parkoviště pod hradem (i tady stojí restaurace, leč nezkoumali jsme ji), podobně jako další turisté stoupáme na středověké sídlo, o němž pochází první zmínka z roku 1264. Zprvu se jednalo o královský majetek, posléze se majitelé často měnili. K zajímavostem patří, že se objekt dostal v roce 1603 do rukou Alžběty Bátoryové, již máme mnohem víc spojenou s úplně jiným slovenským hradem. Na konci 17. století podpálil sídlo košický kapitán Strassoldo, protože sloužívalo povstalcům; s rekonstrukcemi započali v roce 1977.

Jak se přesvědčíme na vlastní oči, obnovuje se do dnešních časů. Na nádvoří probíhají práce a nezahálí se ani uvnitř. Přesto v palácích umístili různé expozice a zaujme i kaple, z ochozu máme fantastický výhled po okolí.

Úkol je splněn, po sestupu nabíráme u hradního pramene vodu. Následně obkružujeme blízké kopce a odbočujeme na vyhlídku na úbočí hory Mejeszke (481 m). Za ní scházíme do malebné obce Pusztafalu, odkud míříme ke státním hranicím se Slovenskem. Překonáváme čáru a zvědavě jdeme k jezeru Izra, jehož název vznikl zřejmě pomaďarštěním slovanského slova "jazero". Podle pověsti ho pojmenovali po krásně Izře, což byla dcera tureckého velkovezíra, která se zamilovala do uherského grófa, čili nepřítele. Ti dva si spolu vyjeli v loďce na jezero, jakmile to ale zpozoroval její tatík, vzkypěla v něm zlost a dívčina vyvoleného bez skrupulí zastřelil. Izra se však na břeh nevrátila, neboť se vrhla s tělem drahého do vln a utonula.

• Předchozí (1.) část článku
• Dokončení článku