Výšlap za poslední tisícovkou České republiky

Na Březník přes Modravskou a Studenou horu (2)

Druhý den se sice budíme maličko rozlámaní, přesto po snídani vyrážíme do terénu v době, kdy Modrava ještě spí. Zatažená obloha a studené ráno asi moc neláká k brzkému vstávání, ale my jsme tak v horách zvyklí.

Z ospalosti nás probouzí výstup pod Modravskou horu (1 157 m n. m.), tisícovku, která je motivací již jen pro mne a Romana. Venca se však na odbočce k vrcholu ani nezamyslí a kolegiálně stoupá s námi. Navrhujeme mu začít druhé kolo sběru českých tisícovek, ale dostává se nám, místo pochvaly za dobrý nápad, jen souvislého toku nepublikovatelných nadávek. Asi dosažení této mety přece jen nebylo tak snadné.

K vrcholové červenobílé triangulační tyči se dostaneme snadno hřebenem ploché hory, kde se kůrovec vyřádil před několika lety a tak máme do okolí pasekou dobré výhledy. Podobné se před námi otevřou i při sestupu k Cikánské slati, kterou pohodlně přecházíme po povalovém chodníku.

Pamatuji si zde les, dnes lze dohlédnout k hraničnímu hřebenu od Mokrůvek přes Luzný až k Roklanu, jehož ostrý jihovýchodní svah, padající z vrcholu hory k Roklanskému jezeru, se utápí v nízké oblačnosti. Jen mohutný hřbet blízké Studené hory část hřebene, kterým naše horská expedice nedávno dosáhla vrcholy Špičníku, Blatného vrchu, ale i kóty V koutě a Luzného, zakrývá.

Po Staré Březnické cestě nás zelené značení vede stále výš, na zmíněnou Studenou horu. Z mapy je patrné, že zde najdeme oříšek poněkud tvrdší, než ten na Moravské hoře. I přes svoji trvalou bolest zad s námi nahoru znovu zamíří i Venca. To proto, že se po přeměření nově změnila výška Studené hory. Kosmetickou úpravou o čtyři metry, ale přesto podstatně. Dnes totiž vrchol překonává o dva metry magickou výšku šumavských hor 1 300 m n. m.

Před lety podobnou úpravou prošel i vrchol Knížecího stolce, kterému přičetli navíc dokonce 12 m výšky. Sousední Lysá tak přišla o titul nejvyššího vrcholu Želnavské hornatiny.

Jdeme přímou cestou pohodlně k vrcholu, když si Roman všimne, že se odchylujeme od v mapě na mobilu naznačeného průseku. Hledáme ho proto společně s modrou tečkou víc vpravo, ale průsek již neexistuje. Jen se zamotáme mezi mladé smrčky, mezi kterými si musíme složitě hledat další cestu.

Není zde l. zóna NP, napadené stromy se proto vytěžily a odvezly. Je to patrné při pohledu na stovky mohutných pařezů čouhajících z vysoké suché trávy. Ani kamenů zde není tolik jako na jiných šumavských vrcholech a tak se jde dobře. Přesto nám dlouhý postup na nejvyšší místo Studené hory zabere dost času.

Samotný vrchol označuje mohyla několika kamenů a torza kmenů zetlelých stromů postavených do tvaru indiánského týpí. Sedíme v suché trávě a jen lehce posvačíme, neboť se blíží Březnická myslivna. V ní sice již nenajdeme revírníka Kořána z Klostermannovy krásné knihy "Ze světa lesních samot", ale tušíme, že něco dobrého na zub bychom v ní dostat mohli.

Z vrcholu se snažím slézt na cestu od Novohuťských slatí, ale kameny, popadané stromy a příkrý zarostlý svah nás od tohoto úmyslu odradí. Hledáme jistotu v průstupu travnatým územím, kde je málo mladých smrkových stromů, mezi kterými se správný směr snadno ztrácí. Přesto musíme neustále sestup dolů korigovat.

Narazíme na čerstvě ohlodanou nohu jelena. Zakrvavená okousaná bílá kost a černým kopýtkem odhaluje predátora. Na Šumavě se množící vlčí smečky zde mají ideální podmínky pro svůj lov. Jelení bobky jsme cestou míjeli mnohokrát. Co by jejich dnešnímu návratu asi říkali stavitelé pomníčku posledního zastřeleného vlka na Šumavě u Světlé hory nad Borovou Ladou, který byl zastřelen 2. prosince 1874 v polesí Lipka? Je dobře, že se vlci vrací.

Přemýšlím, jestli bychom dnes měli tak klidné spaní pod širákem, jako kdysi při našich vandrech v okolí hranice. Můžete si stokrát opakovat, že vlci na lidi neútočí, ale vyhýbají se jim. Když padne noc, každé prasknutí větvičky opodál vám zbystří smysly a představivost pak pracuje za vás. Dobře to znám z hor, kde jsou vlci a medvědi doma.

Vzpomínám i na rok 1993, kdy jsme přespali v Německu pod slatěmi Latschensee a já se brzy ráno šel sám podívat se k slaťovým jezírkům. Zde na mne na prknech povalového chodníku čekala čerstvě otisknutá tlapa. Než jsem si stihl srovnat myšlenky, ozvalo se nedaleké dvojí zavytí. Vlčí zavytí. Tehdy se již pár osamocených jedinců po Šumavě a Bavorském lese v málo přístupných místech potulovalo.

Před měsícem, když jsme jeli autem pod Luzný, nám přes cestu přeběhla dvě zvířata, která bych také odhadl na vlky. Hezky svižně, sebevědomě, za sebou, jak mají vlci ve zvyku.

Krásný pohled k Filipově Huti a Sokolu jsme vyměnili za mírně klesající rozvolněné území, kde se kříží mnoho zvířecích pěšinek. Uvažujeme, jestli nějaká z nich není lidská. Dobyvatelů vrcholů je dnes mnoho, ale zde k vrcholu nevede jednoznačná cesta. Znovu se odchylujeme od hřebene. Snazší se jeví sestoupit vpravo do údolí Březnického potoka, kam nás také vede náznak prastaré cesty. Vyhneme se tím neprůchodným mokřadům, která zde vytváří vydatná prameniště.

Na cestě kolem Březnického potoka se nohám uleví. Ještě pár stovek metrů a stojíme před otevřenou Březnickou myslivnou. Dršťková polévka a grog na zahřátí přijde vhod. Venca samozřejmě popíjí ledové pivo, byť dobře ví, že ho za to bude žaludek znovu tvrdě trestat. Ale on je ve svém živlu, nachází v panu hostinském spřízněnou duši a tak spolu debatují tu o zdolaných vrcholech, tu o vojenské službě u našich západních hranic, tu o bolestech zad.

Společná témata nás uvnitř restaurace, kde mají z důvodu ochrany přírody stále omezenou možnost vařit, udrží přes hodinu. Dozvíme se, že pan hostinský zde sloužil u PS a místo se mu vtisklo tolik do paměti, že ho sem jeho srdce znovu po letech vrátilo. Nedivím se mu, sám jsem zde snad podvacáté.

Moc dobře si vzpomínám na noční přesun z hřebínku nad Modravským potokem, odkud jsme někdy v devadesátých letech prchali skrýt se před přicházející bouří do nově rozestavěného domku nedaleko Březnické myslivny, kde jsme zbytek noci v suchu přečkali. Dnes jsem při příchodu k myslivně pohledem marně pátral, kde přesně malý domek stál.

Vtipné se stane Vencovo hospodské rozloučení, kdy v hospodě na odchodu ještě vykřikne "Ať žije Pleš…", načež si uvědomí údivu dvou žen čekajících u hospodského pultu, jež si jeho výkřik jistě nespojují s rotou kdesi na hranicích Českého lesa.
"Ježíš, co to melu…", přihodí na omluvu a bystře zmizí. Vzhledem k jeho řídnoucím šedinám netuším, jestli uspěl.

Jen neradi opouštíme místo, které je historicky velmi zajímavé, jak nám ostatně sděluje i web www.sumavanet.cz, cituji:

"Březník (německy Pürstling) se nachází na severním okraji Luzenského údolí nad soutokem Luzenského a Březnického potoka, čímž vzniká Modravský potok, který je hlavním pramenným tokem šumavské řeky Vydry. Celá lokalita je jedním z nejdeštivějších (dlouhodobý průměr 1 522 mm, v roce 1922 dokonce 2 132 mm) a nejstudenějších míst v České republice.

V roce 1804 byl knížetem Schwarzenbergem, novým majitelem Prášilského panství, zřízen ke čtyřem původním lesnickým revírům Prášily, Nová Studnice, Schätzův les a Modrava nový revír s názvem Pürstling, česky Březník. V této době byla na Březníku postavena dřevěná myslivna a hájovna, která byla v roce 1856 nahrazena kamennou budovou. Schwarzenberská myslivna byla obydlena až do roku 1951. Za první republiky poskytovala ubytování (13 lůžek) a chutnou kuchyni (včetně Protivínského piva).

Po 2. světové válce se v souvislosti s budováním železné opony stala březnická hájovna sídlem jednotky Pohraniční stráže. V sedmdesátých letech byla vystavěna západním směrem od Březníku nová rota pohraniční stráže a březnická hájovna od té doby do roku 1998 chátrala. V letech 1998-2002 proběhla rozsáhlá rekonstrukce hájovny zachovávající původní ráz stavby, která v roce 2003 znovu ožila v nové roli turistického informačního a záchytného bodu. Od roku 2007 funguje jako informační středisko Správy NP Šumava, je zde stálá expozice spisovatele Karla Klostermanna a občerstvení."

Cesta zpět údolím Luzenského potoka je krásná a příjemná, ovšem ztěžuje nám ji tvrdost zdejší cesty. Cítím ztuhlá bolavá lýtka a těch osm kilometrů jdu jako naprogramovaný stroj. Roman zůstal vzadu solidárně s pomalejším parťákem a tak si jistě znovu vyslechne historky, které již párkrát slyšel.

Když na něho před Modravou počkám, tvrdí, že si s námi Venca vždycky vynahradí svoji samotu v baráku, kde nemá celé dny s kým promluvit. Já myslím, že je prostě jen "chorobně ukecanej" a doma mluví od rána do večera do čtyř stěn. Na druhou stranu musím uznat, že se od něho dovíme spoustu historek, dat a zajímavostí, které ve své hlavě, Bůh ví proč, schraňuje. I ty jeho čtyři zlivské stěny tak musí být chytřejší než já.

Na Modravě měníme restauraci a děláme dobře. U tří sluk vaří skvěle a tak ani vyšší cena není na překážku, abychom do ní příště zavítali znovu. Kluci si poručí hrabalovský pokrm - kančí s šípkovou, já si pochutnám na hovězích líčkách s výtečnou omáčkou a nadýchaném pyré z bramborové kaše s mrkví. Frťany Jägermeistera tentokrát vynecháváme, únava dělá své, a jdeme do Modrého penzionu smýt prach a pot z dlouhých cest.

Kolem Vchynicko - Tetovského kanálu a Vydry k Modravě

Nedělní ráno je mrazivé. Pohled z okna penzionu na jinovatkou pokrytou loučku u Filipovohuťského potoka říká vše. Zatímco Roman odchází k Filipově Huti zdolat vrchol Tetřeva (1 260 m n. m.) a Lapky (1 171 m n. m.), my s Vencou jedeme autobusem na Rokytu. Na zastávce se bavíme s jedním Pražákem, jenž přišel s báglem od Železné Rudy. Nocování pod širákem bylo určitě výživné, je zima jako v kostele.

Na Rokytě si prohlédneme venkovní geologickou expozici s šumavskými horninami a poté se vydáváme zpět k Modravě. Poprvé vytahuji z batohu čepici i rukavice. Jdeme pohodlně kolem Vchynicko - Tetovskému kanálu. Jeho chladné vody se sem ženou od hradlového mostu, který zítra začnou opravovat.

My u něho pouze překročíme kanál, abychom podle břehu Vydry pokračovali po naučné stezce k Modravě. Koryto řeky zde není tak divoké jako pod Antýglem, přesto si blízkou přítomnost vody užíváme. Povalové chodníky překlenou mokřiny a stezka je dobře průstupná. Přesto se mi podaří sklouznout do bahna potoka, který do Vydry přitéká od Adamovy hory.

Před Modravou se terén podstatně zhorší. Pokračujeme chvíli mimo vyznačenou stezku kolem řeky kaňonem, připomínající ten na nedaleké Křemelné. S podstatným rozdílem, že zde po druhé straně řeky jezdí jedno auto za druhým. Taková divočina napůl.

Ohromné množství turistů je v lese znát. Vyšlapaná pěšina odhalila kameny a kořeny, které nám ztěžují postup. Naučná stezka Modrava - hradlový most láká. Jdu ji poprvé, protože jsem o ní vůbec nevěděl. Venca v těžkém terénu ztrácí čas i sílu, ale naštěstí jde jen o pár set metrů. Před Modravou se údolí rozšíří a zbytek trasy se stává rutinou.

Dnešní trasa není krátká jen pro nás dva. Roman se ozývá od Lapky, že již klesá do Kvildy, kde ho po odjezdu z Modravy nabereme. Výjimečně dnes oželíme závěrečné pivo a jedeme rovnou domů.

• Předchozí (1.) část článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.