Na horu Vozka (1 377 m n. m.), úžasný skalnatý vrchol v Hrubém Jeseníku v zimě

Velikonoce v Jeseníkách: když Horská služba nedoporučuje hřebenové túry ani pohyb ve volném terénu

Velikonoce jsou svátky jara a velikonoční turistika bývá obvykle prosluněná, jen se zbytky sněhu. Letos na Velikonoční pondělí ovšem Horská služba Jeseníky hlásí 130 cm a 3. stupeň lavinového nebezpečí.

Sněžnice nazouvám už na nádražíčku v Branné. Pomalu (protože rychle to v decimetrech čerstvého prašanu prostě nejde) se sunu po zelené značce na Alojzovské louky. Úvodní stoupání je celkem výživné (na 1,5 km převýšení 150 m). Při dobré konstelaci klimatických podmínek vás za to čeká odměna v podobě panoramatického výhledu na východní hřbet Králického Sněžníku. Dnes ovšem shůry sype a sype, a tak aspoň nostalgicky opráším sníh z naučného panelu a pokochám se jen nákresem oněch panoramat.

Čtěte také: Na Vozku z Filipovic, pěkná túra v Jeseníkách

Z Alojzovských luk až k hájovně Josefová se nekonají žádné dramatické změny nadmořské výšky. Všude kolem jsou liščí stopy (ale liška ani jedna). Počasí je vpravdě aprílové, však on taky apríl je (krásně se to letos s tím Velikonočním pondělím sešlo), mezi vločkami občas vykoukne sluníčko, dávám si určitou šanci, že se dnes z Vozky přece jen rozhlédnu.

Podél cesty se sem tam objeví zbytky starého železničního náspu. Úzkorozchodné tratě zde byly vybudovány koncem 19. století a sloužily ke stahování vytěženého dřeva. Po levé ruce pak kolemjdoucího ohromí úchvatné, asi 25 metrů vysoké skalní věže.

Od Josefové začíná stoupání fascinujícím údolím Hučavy. Sněhu je tu, jak říkají Slováci, "po kokot" a černé sněhové mraky dávají tušit, že dnes to nahoře bude přece jen bez výhledů. U Hášovy chaty už je docela chumelenice. Na rozcestí Nad Hášovou chatou se zelená značka spojuje se žlutou (také z Branné). Průšvih je, že les už je tady nahoře řídký a značení ještě řidší. Těžko se odhaduje, kudy cesta vede.

Po půl kilometru značku ztrácím. Nevadí. Určím si směr podle buzoly a vyrážím napřímo tam, kde tuším Vozku. Na jednom stromě si všimnu dvojitého červeného pruhu - hranice Národní přírodní rezervace Šerák - Keprník. Do prčic, ta žluto-zelená tady někde musí být! Podle mapy má kopírovat právě okraj NPR. Udělám ještě pár kroků a najednou - rozcestník. Úplně utopený ve sněhu. Ohlédnu se zpět. Značka na stromě je. Asi tak 5 cm nad sněhem.

Vrcholová skaliska na Vozkovi (1 377 m n. m.) jsou pokrytá námrazou. Název hoře daly právě tyto svorové skály, které z určitého úhlu připomínají koňský povoz. Traduje se také pověst, že ve skálu se proměnil vozka, který tu s povozem zapadl do rašeliniště a - jaký hřích - dovolil si podložit kola bochníky chleba, aby mohl z měkké půdy vyjet.

Rozhled z vrcholu je za pěkného počasí de luxe, ale dnes se nekoná. Je bílo, kam se podíváš. Proto na skály ani nešplhám a koneckonců jsem ráda, že mě nic nenutí se tu zdržovat. Čas totiž dost pokročil. 10 km dlouhý výstup mi v hlubokém sněhu trval 5 hodin.

Vytahuju mapu a chvilku se rozmýšlím, jestli můj původní plán - pokračovat po hřebeni Keprnické hornatiny dál na jih, mimo značené cesty - není za dnešních podmínek trochu odvážný. Jižním směrem vidím mlhavé obrysy Spáleného vrchu (1 313 m n. m.). To trefím, říkám si a hrnu si to dolů do sedélka.

Potkávám stopu po nějakém skialpinistovi, odbočuje doprava, zatímco já se snažím držet nenápadného hřebínku. Svah nabírá docela nelidský spád. Hrome, to je ale pěkně hluboké sedlo. Už mi to začíná být divné, když tu dole pod sebou spatřím potok. Počkat… Od kdy sedlem protéká potok?

Samozřejmě že to není sedlo mezi Vozkou a Spáleným vrchem. Je to údolí a navíc hluboké "jak sviňa". Brzdím téměř samovolný pohyb sněžnic a hodnotím situaci. Za potokem vede průsek na nějakou horu, o kus dál je další hora, na úbočí vidím opět stopu nějakého lyžníka. Rozkládám mapu a buzolu. Nechápavě koukám na červenou střelku a vůbec mi hlava nebere, proč je sever někde vlevo přede mnou. A proč je dvojvrchol Spáleného vrchu za potokem?

Tady si vybírám slabší chvilku. Padá na mě úzkost z toho, že nevím, kde jsem. Mozek ve stresu přestává fungovat, napadá mě jedna blbost za druhou. Například že půjdu podél potoka a někde se určitě "najdu". Nakonec se mi podaří vzít aspoň trochu rozum do hrsti. Rozhoduju se pro částečný návrat, protože zůstávat v tak prudkém terénu za lavinové trojky prostě není dobrý nápad. Sklon svahu je tak šílený, že si musím sníh pod sněžnicemi pořádně udusávat a dělat stupy.

Říká se, chytrému napověz, hloupého kopni. Jako by toto přísloví znalo i počasí. Na okamžik se totiž vyjasní a já mám možnost si pořádně prohlédnout horu, o které jsem dosud byla přesvědčená, že to je Spálený vrch. Ty prudké svahy, kosodřevina… Červená hora! Já tragédka jsem z hřebínku uhnula do údolí Hučivé Desné!

Jakmile se dostávám zpět do míst, kde sklon už není tak prudký, koriguju směr postupu na jih. Zpět na Vozku už se mi nechce. Potřebuju do Koutů nad Desnou. Hlavní věc je, že vím, kde jsem. Podaří se mi trefit i totálně sněhem zapadanou vrstevnicovou těžařskou cestu, na kterou jsem se chtěla napojit už kousek pod Vozkou. Vrací se mi zase radost do žil.

Traverzuju východní svah Spáleného vrchu těsně pod jeho nejvyšším bodem. Les je zde částečně vymýcený a po dlouhé době vykukuje sluníčko. Kochám se pohledem na sjezdovky v Koutech, na vrchol Dlouhých strání a na strmé žleby hlavního hřebene u Vysoké hole a Velkého Máje. Dole pode mnou je Klínová hora (1 157 m n.m.), za ní rozložitá Černá stráň (1 237 m n.m.) a někde mezi nimi můj cíl - hluboce zařízlé údolí Poniklého potoka s peřejemi a vodopádky.

Spustím se průsekem k lovecké chatě Vilibaldce a další těžařskou vrstevnicovkou obcházím Klínovou horu. Hezké je, že těžaři si přes zimu dali pauzu, a já tak šlapu úplně panenským sněhem. Pozvolna klesám k Poniklému potoku.

Vodopád díky horám sněhu nevidím, ale cestu mi kříží kamzík - můj první jesenický. A to do Jeseníků jezdím už nějaký ten pátek. Vím, že bych se z něj neměla nijak zvlášť radovat, kamzíci tu nejsou původním druhem, ale je to prostě milé. V místech dolního toku potkávám dva běžkaře - první lidi od chvíle, co jsem v Branné vystoupila z vlaku.

V poklidu docházím do Koutů. Nasedám do motoráčku soukromého dopravce Železnice Desná. Cestou likviduju poslední zásoby jídla z batohu. Byl to přece jen, přiznejme si to, docela náročný výlet.

Rekapitulace

• Trasa: Branná - údolí Hučavy - Vozka - Spálený vrch - Klínová hora - údolí Poniklého potoka - Kouty nad Desnou
• Délka: 23 km (9 hodin)
• Nadmořská výška: Branná 580 m n. m., Vozka 1 377 m n. m., Kouty nad Desnou 550 m n. m.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.