Podzimní Vlčí hory aneb divoké pohoří Bieszczady, přechod z Wetliny přes Jawornik a Rabiu skalu

Večer s Krylem a Nohavicou, přechod z Wetliny přes Jawornik, Rabiu skalu a Ďurkovec do Runiny (2)

Pod Kudłatym Aniołem to mělo sice náboj, i regionální piva byla docela dobrá, je však nejvyšší čas přesunout se do Habkowců. Dny jsou již ukrutně krátké, takže venku je tma jako v pytli. Po krátkém přejezdu nás u hostitelů, manželů Ely a Pegase vítá Maly, nádherný vlčák. No jasně, že se musím přivítat i s ním.

Odnášíme bágly do cimry. Aleš předstírá ve sprše hygienu. Ta je mu ale stejně houby platná, protože se po chvíli přesouváme do altánu k plápolajícímu ohni. U něj je sice velice příjemně, teplo, ale také "začouzíno". Pan domácí již něco griluje na rožni, voní to móóóc hezky. Obávám se ale, že vegetariáni, vegani a další podivíni by zde zhynuli. hlady.

Začíná "wieczor czeski". Že je v Polsku populární Jarek Nohavica vím, ale že stejně tak je v Polsce populární i Karel Kryl, to je pro mne překvapením. A příjemným. Celým večerem se linou jejich písně. Přijíždějí další hosté. Češi. A Pražáci. My z Moravy bychom řekli, že to ani Pražáci snad nejsou, protože byli pohodoví. Objevují se ale i Alešovi kamarádi z okolí, takže nakonec dojde i na politiku. Především na tu v Polsku. A je to povídání hodně neveselé. Demokracie, pluralita, osobní svobody dostávají "hezky" na frak…

Ke klobáskám se podává i něco ostřejšího. V Polsku, jakož nakonec v téměř celé Evropě, to snad ani jinak nejde. Raději na chvíli mizím. Beru stativ, který s sebou táhnu přes celé Biesczady, a dělám pár nočních záběrů. Hvězdného nebe i parádně nasvíceného altánu, kde se odehrává onen "wieczor czeski". Nechybí ani Maly, který si chce stále hrát. Házení klacku nebere konce a chlupatý uličník se nezdá býti touto zábavou ani unaven, ani znuděn.

Drahně po půlnoci jdeme na kutě. Usínám ještě před tím, než ve spacáku dolehnu. Jsem zvědav, jak budeme brzy ráno vstávat. Chceme se totiž přesunout do Wetliny autobusem, který odjíždí již 6.50! V takovou nekřesťanskou hodinu. No nekřesťanskou, ono je to vlastně školní autobus…

Z Wetliny na Jowornik

Nakonec autobus ráno řešit nemusíme. Sice bychom jej chytli, ale Pegas již startuje svého oře a že nás prý do Wetliny odveze. No super, ušetříme spoustu času. Vítá nás i Maly. I se svým neodmyslitelným klacíkem… K jeho velkému zklamání však již večerní a noční zábava pokračovat nebude. Tak ahoj, zase za rok!

Oproti včerejšku, kdy se teplota pohybovala okolo +20 °C a na sluníčku snad i k +25 °C, je dnes vysloveně hnusně. Zima a mlha. Viditelnost tak na maximálně 100 metrů. Vystupujeme z příjemně vyhřátého vozu, bereme batohy a loučíme se s panem domácím, který byl skvělým hostitelem. Ještě jednou velké díky za příjemný a podnětný večer. Nyní nás již čeká výstup na hřeben Bukovských vrchů, Bieszczad či, chcete-li, Vlčích hor.

Loučíme se s civilizací Podkarpatského vojvodství i Polska a míříme vzhůru. Do mlhy. Viditelnost se ještě snižuje, teplota klesá, cesta naopak stoupá. A hezky zprudka. To je asi na zahřátí… Po žluté turistické značce se mlžným karpatském lesem dostáváme na Jawornik, 1 021 metrů vysoký kopec, který se zvedá v krásném bočním hřebeni. Ten do polského vnitrozemí vybíhá z hlavního hřebene Bukovských vrchů. Biesczad neboli Vlčích hor.

Začíná nepříjemně pofukovat, vlhkost se zvyšuje, teplota je pár stupňů nad nulou. Protože jsem ale shnilý sundávat batoh a vytáhnout bundu, jdu celou dobu v termotriku. Však nakonec se chůzí zahřeji a co v mlze zvlhne, tak později opět uschne. Někdy… Obdivuji mlžný les, stojící i padlé velikány, z nichž ti nejstarší jistě pamatují doby Marie Terezie. Neobyčejně bohaté je i bylinné patro s houbami, které budu muset určit až později. S pomocí atlasu.

Rabia skala a Ďurkovec

Někde před vrchem Male Jaslo (1 097 m) se poprvé dostáváme nad horní hranici lesa. Objevují se tolik typické louky. Poloniny. A husté porosty borůvek, na kterých v podzimních měsících hodují i medvědi. Největší karpatské šelmy. Avšak ti, spíše než krvelačné šelmy, připomínají takové hodné vegetariány. Vždyť jejich jídelníček má, alespoň u nás v Karpatech, z 80 až 90 % rostlinnou složku…

Krátce na to narážím na pobytové znaky medvědů. Nebo alespoň jednoho medvěda. A docela čerstvé. Jeden ze zdejších "ursusů" tady hodoval na červících skrytých v jednom padlém kmeni. Svědčí o tom množství rozházených "třísek" a zválené listí v okolí. Následují vrchy Male Jaslo a Lopiennik (1 069 m), za kterým čekám na Aleše. Někde se při tom strmém stoupání "kousl". Rád bych si užil zdejších, jistě fantastických, výhledů. To by však nesměla být tak hustá mlha.

Čekám na spolupoutníka v "závětří" za vrchem. Společně pak po krásném ostrém hřebeni pokračujeme nádhernými smíšenými lesy, které tady mají pralesovitý charakter. Ruka člověka se jich netkla ne že desetiletí, mnohdy dokonce celá staletí. To se však již přiblížil hlavní hřeben pohoří, které je na Slovensku nejvýchodnějším a "zakončené" známým Kremencem. Dorážíme poslední výškové metry a již stojíme na vrch, který se zove Rabia skala (1 199 m). Dlužno však dodat, že v turistických mapách se uvádí název vrchu různě. Nejčastěji pak jako Rjaba skala, Rabja skala. Vyberte si…

Rabia skala je sice zalesněná (javor, buk, jeřabina), avšak nějaké ty výhledy poskytuje. To ovšem za hezkého počasí, což se nás dnes rozhodně netýká. V jarních měsících tady kvete velké množství chráněných kytek. Například mochna zlatá (Potentilla aurea L.), prasetník jednoúborný (Hypochaeris uniflora), mléčivec horský (Cicerbita alpina), havez česnáčková (Adenostyles alliariae), rozchodník nachový (Sedum telephium) a řada dalších druhů.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

U velkého hraničního kamene I/16 děláme krátký piknik. Něco na zub i něco ostřejšího. Nejen na zahřátí, ale také jako vzpomínka na Ádu Klepše, bývalého šéfa krkonošské horské služby. Však to byl právě on, kdo se chopil a zastřešoval náš projekt lavinové prevence v ukrajinských Karpatech. Na první setkání s ním, na Perelisku na polonině Svidovec, dodnes rád vzpomínám. Připíjíme na jeho památku z hezké placatky. Se znakem české horské služby. Opravdu symbolický i magický okamžik. Jistě je i Adolf tady někde s námi.

Za nulových výhledů pokračujeme na Ďurkovec (1 189 m), další nádherný výhledový vrch s krásnými loukami. Za výhledy a výše zmíněnými kytičkami se tady ale budeme muset vrátit v jarních měsících. Na Ďurkovci je i taková frajeřina jako teploměr. A ten právě ukazuje necelé dva stupně nad nulou. No však jsem si říkal, že je dnes docela čerstvo…

Runina

Z vrcholu Ďurkovce, který je rozbrázděn soustavou hlubokých a více než 100 let starých zákopů, které jistě pamatují Brusilovovu ofenzívu v Karpatech a nesmírně těžké, kruté boje mezi ruskými a rakouskými vojsky, sestupujeme po nádherných loukách do Sedla pod Ďurkovcom (1 120 m). Míjíme odbočku k prameni vody a ve zmíněném sedle pro dnešek definitivně opouštíme hlavní hřeben pohoří. Čeká nás dlouhý a prudký sestup do Runiny, jedné z rusínských vesnic zde na "dalekém východě".

Konečně se dostáváme pod dolní hranici oblačnosti. Nejenže se citelně oteplí, zlepší se i dohlednost. Na pár kilometrů. Samotný závěr je opravdu chuťovka. Výživný podobně jako někde na Ukrajině. Strmá kamenitá cesta, nohy podjíždějí jedna radost… Konečně se ale objevuje rovinka a zpevněná cesta, po které pokračujeme vlevo na rozcestí Pšeničište (700 m).

Závěr našeho putování již vede po pohodlné polní cestě uprostřed krásných luk a za výhledů na okolní vrchy. I na samotný cíl našeho putování. Na obec Runina (560 m), která dnes čítá pouhých 35 stálých obyvatel. Takže mě překvapuje otevřený krámek a naopak nepřekvapuje zavřená krčma. Při pondělku se to ale dalo očekávat… Ještě ani nedosedneme a začíná pršet. Jsme ale pod střechou, takže nevadí.

Je pravé poledne, dnes jsme to zmákli hodně rychle. Až moc rychle, protože nejbližší (a vlastně i jediný) autobus jede až v 15.46. No, tak v této zimě tady čtyři hodiny určitě nevydržíme. Navrhuji, že by nebylo od věci se ještě poposunout dále. Třeba do obce Topoľa. Tam mají nejen dřevěný kostel, Chrám sv. Michala Archanděla, ale jistě i hospodu. Jak později zjišťujeme, hospodu nemají ani tam…

Košice, 101 let ČSR a cesta domů

Procházíme obcí, fotíme "trojjazyčnou" ceduli na konci (začátku) Runiny a již je slyšet brumlání motoru. Doufal jsem, že budeme pokračovat pěšky, ale auto zastavuje. Cestou se dozvídáme další šílenosti ze zdejší politiky i o kácení pralesů, které jsou v UNESCO.

40 % pralesů má být již pouze zakreslených v mapách… K tomu se ale vrátím v jiném článku. Také o mulčování borůvčí jakožto "nepůvodních" porostů. No hlavně že ochranáři posledních 20 let vyháněli místní, že borůvky trhat nesmí, že jsou chráněné. No, hlavně že v tom mají ochranáři jasno. Patrně tak jako klimaalarmisti v případě "škodlivého" uhlíku…

Maník, šofér, který nám zastavil, nás odváží až do Stakčína. Tam při čekání na vlak zapadneme do krčmy Armales. Připadám si tak trochu, jako by lokál před pár minutami opustila jednotka lidových milicí, jejíž příslušníci tady zapomněli něco ze své výstroje. A pak nás již čeká dlouhá cesta vlakem do Humenného a do Košic, ve kterých budeme mít opět pár hodin času.

Cestování ze slovenského východu do Čech je opravdu šílené. No co, máme alespoň čas prohlédnout si noční centrum Košic. Protože je ale opravdu zima, nezbude nám, než se rychle vrátit na nádraží a zapadnout do krčmy. Opět… Do party ale přibývá posila, kolega Roman, jeden z mála hrdých slovenských "Čechoslováků". A protože je právě 28. října, 101 let od vzniku republiky, je na co zavzpomínat. I na co připíjet. Jednou na republiku, podruhé na Masaryka, potřetí na Štefánika! Vzpomněli bychom jistě i řadu dalších významných osobností, které se zasloužily o vznik Československa, ale protože nám po 22. hodině jede vlak, musíme to odložit na některou z příštích domlouvaných akcí.

Výlet do Vlčích hor měl ohromný náboj. Nejednalo se pouze o turistickou akci, ale také o akci kulturní a společenskou. Setkat se zajímavými lidmi, poznat nová místa i navštívit místa "stará" a dobře známá. Nahlédnout do téměř nedotčených karpatských lesů a pralesů, ze kterých se ale, bohužel, stále častěji ozývají motorové pily těžařů. A je "s podivem", že za těžbou zpravidla stojí firmy, jejichž sídla jsou situována na západ od našich hranic. Ať mi ještě někdo vykládá pohádky o tom, jak prý jsou západní národy kulturnější než my. Když lidi z našeho kulturního okruhu zasadíme do stejných socioekonomických podmínek, tak jsou zhruba stejní. I to bylo jedno z poznání během cesty do úžasných Vlčích hor…

• Trasa na turistické mapě
• První část článku o Vlčích horách

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.