Bradlová Velká Fatra, horský trek s přechodem Liptovského hřebene na Velké Fatře

Přechod Liptovského hřebene pohoří a Bradlové Fatry (2)

Plni dojmů se vracíme k Chatě pod Borišovom, kde jsme si před výstupem nechali batohy. Protože je k velkým výkonům potřeba dostatek energie, dáváme si polívku s pivem a pokračujeme v túře po posilnění.

Ostredok, nejvyšší hora Velké Fatry

Po úbočí Ploské se ubíráme na Chyžky a poté přes Suchý vrch stoupáme na Ostredok (1 592 m). Ve srovnání s předchozími kopci se jedná o nepříliš výrazný travnatý kopec, který zdaleka nepřipomíná nejvyšší horu Velké Fatry. Opak je ale pravdou. Výš se už nedostaneme, ačkoli okolní vrchy působí srovnatelným dojmem.

Čtěte také: Předchozí část článku, přechod Velké Fatry

Výhled je kruhový do všech stran a kromě dříve uváděných míst nás nejvíc zajímají vrcholy Ostrá a Tlstá, k nimž hodláme zavítat další den. Příliš se jimi ale nepokocháme. Na obloze se zrádně vyloupl temný mrak a hřmí, radši se na holých pláních nemíníme zdržovat déle, než je nutné.

Krížna, Kráľova studňa

Travnatými svahy se ubíráme na Krížnu (1 574 m), jež působí výraznějším dojmem než Ostredok. Na jejím vrcholu stojí veřejnosti nepřístupné objekty. Kolem památníku, jenž připomíná letecké neštěstí z 60. let minulého století, scházíme k prameni na Kráľovu studňu. Vodu však zatím nedobíráme a míříme do blízkého hotelu. Dáváme si večeři, a jelikož jsme se uchýlili pod střechu, říkáme si, že může klidně zapršet. Mrak ale odtáhl jinam, zřejmě o nás ztratil zájem.

Později se vracíme k prameni a nabíráme vodu, spíme nedaleko dřevěné chatky poblíž dvou památníků. Kříž náleží obětem zdejších hor a mohyla připomíná druhou světovou válku. Před setměním místo Večerníčku sledujeme stádo krav, jež se pod dohledem pasáka ubírá k nedaleké salaši.

Smrekov

V noci opět zabouří, ráno panuje stejně jako včera azurová obloha. Kolem salaše, od níž honák vyvedl se svítáním krávy na pastvu, míříme nejdříve na Smrekov (1 441 m). Vrchol je notně zarostlý a nabízí se z něj v podstatě výhledy pouze východním směrem, kde se zvedá nejvyšší masiv pohoří. Ukazuje se hřeben s Ostredkom a Krížnou.

Následuje dlouhý sestup lesem. Zprvu se ubíráme zarůstající stezkou a poté o poznání pohodlnější pěšinou, k našemu překvapení narazíme na nepatrný pozůstatek pece. Dle cedule pekli ve zdejších zapomenutých končinách partyzánům v roce 1944 chleba. Sdělení zní téměř neuvěřitelně, kdo tahal do pustých kopců mouku?

Výstup na nejfotogeničtější horu

Sestup nám konečně mává na rozloučenou, jak to ovšem v horách chodí, nahrazuje ho výstup. Stoupáme Juriášovou dolinou. Výšlap je výživný a dává nám zabrat, odměna je ale mimořádná. Vítá nás snad nejfotogeničtější hora Velké Fatry, která nese název Ostrá (1 247 m). Jedná se o špičatý vápencový vrchol, jenž na slunci bíle svítí a láká k návštěvě, pochybuji, že nějaký turista odolá jeho vábení.

Čtěte také: Velká Fatra - levné ubytování, salaše a horské chaty

Odkládáme batohy a vydáváme se k němu nalehko. Nejprve obcházíme pár pitoreskních skalek a záhy se ocitáme u úpatí kopce, dereme se prudce vzhůru. Na řadu přichází řetěz a následuje další, prolézáme skalním oknem. Za ohybem se vyskytne ještě jeden krátký řetěz, dosahujeme vrcholu. Z Velké Fatry vidíme na Ostredok, Krížnu či vápencovými skalisky zkrášlenou Tlstú, kam míníme pokračovat. Za Turčianskou kotlinou se zvedá Lúčanská Fatra a Žiar, možná se pleteme, ale máme dojem, že mezi těmito pohořími vykukují v dáli Strážovské vrchy.

Lubená a Tlstá, jeskyně Mažarná

Vracíme se k batohům a obědváme z vlastních zásob ve stínu lesa. Hřebenová cesta, jejíž závěr se ukáže být mnohem prudší, než nám původně připadalo, nás přivádí na Ľubenú (1 414 m). Z té je jenom skok na masivní Tlstú (1 373 m). Odpočíváme a nad hlavami nám létají větroně, stejně jako na Ostré činím zápis do vrcholové knihy.

Razíme do nížin. Zprvu klikatou serpentinou se dostáváme ke skaliskům, kde má pro výstup i sestup sloužit lidem řetěz. Jsme z něj však dosti na rozpacích. Vede žlabem v tom nejhorším úseku, vhodné záchyty pro ruce i nohy se vyskytují opodál. Na řadu přichází Mažarná jaskyňa.

Původně jsme předpokládali, že natrefíme na malý otvor, šeredně jsme se spletli. Obrovitý převis a vstupní portál vedou do rozměrných prostor, kde podle nálezů pobývala pravěká zvířata a pralidé, které v období SNP napodobili skrývající se partyzáni. Vstupujeme dovnitř a obklopí nás příjemný chládek, jeskyně je vskutku rozměrná. Litovat lze pouze toho, že se nezachovala krápníková výzdoba. Možná je to ale dobře, protože kdyby tomu bylo naopak, nebyly by prostory volně přístupné pro veřejnost.

V okolí se vyskytuje více krasových jevů a jeskyní, scházíme k Blatnici (500 m). Abychom nepřipomínali ztracené či zapomenuté potomky partyzánských brigád, smočíme se v rámci očisty v potoce. Stopku nám vystaví chatová osada Gader, respektive tamní restaurace. Přestože jsme původně snili o haluškách, změnila náročná túra naše plány a dáváme si o poznání vydatnější stravu, v níž neschází maso. Pivo považuji za samozřejmost, proto ho nerozebírám.

Hrad Blatnica

Po noci strávené v lukách scházíme do osady Blatnica, již založili v roce 1230. V ní spolu neladí nádherné staré baráčky a novodobá výstavba, nechybí ani dva kostely a pietní místo věnované padlým bojovníkům za druhé světové války.

Rozdělujeme se. Kamaráda, přestože stejně jako já plánoval o den delší pobyt, zastihly na poslední chvíli před odjezdem pracovní povinnosti, a tak musí odjet domů předčasně. Zanechávám ho na zastávce a sám pokračuji v poznávání krás.

Vystupuji na zříceninu hradu Blatnica. Opevnění vzniklo ve 13. století a zpočátku se na něm často střídali majitelé, nejvýznamnějšími vlastníky se stali Revayovci, těm hrad náležel od roku 1540. Naposledy ho opravili v roce 1744. Necelých padesát let poté přestali sídlo obývat a to chátralo, do dnešních časů se zachovaly zbytky zdí, paláce a bašty. V současně době probíhá obnova sídla.

Opět Kráľova skala

Pokračuji Gaderskou dolinou, což je, jak uvádí naučná cedule u vstupu do kotliny i různá periodika, jedna z nejhezčích dolin Slovenska. Cesta se ubírá podél potoka a okolo se zvedají strmé svahy, jež časem ozdobí mohutná skaliska.

Na začátku doliny Dedošová se dá odbočit i k útvaru Čertova brána. Pěkné, jen poznamenám, že se jde zprvu dobře dvě hodiny po asfaltce a zlom v putování nastává za chatou Drobkov, kde se zatáčí na Kráľovu studňu. Až tehdy se opustí pohodlná stezka a uzounká pěšina šplhá v mnoha serpentinách prudce vzhůru, do té doby svědčí terén mnohem lépe cyklistům než pěším.

Stoupám a vylézám z lesa u Královy skály (1 377), od níž je coby kamenem dohodil, možná by se ani házet nemuselo, pramen u Královy studně. Při zpětném pohledu se ukazuje výhled na značnou část Gaderské doliny, která zůstala hluboko pode mnou. Východně se zvedá Ostredok.

V rámci boje proti dehydrataci zaskakuji do nedalekého hotelu na točenou kofolu. Já vím, výběr nápoje zní podezřele, při předchozí návštěvě podniku jsme však uznali, že nealko v tomto případě trumfuje značku nabízeného piva.

Po osvěžení se vracím na rozcestí Kráľova studňa a nabírám u pramene do lahve vodu. Po zelené značce zahýbám na Úplaz. Rázem se ocitám v ráji květin. Přestože začal červenec, nastalo zdejším rostlinám teprve jaro a kytky podobně jako při předchozím putování hrají okolo stezky všemi barvami. Jedná se vysloveně o pastvu pro oči.

Japeň

Z Úplazu se mi otevírá nový a nádherný pohled na Krížnu, pokračuji po hřebeni na Japeň (1 154 m). Jak se ukazuje, stezka je očividně méně navštěvovaná než předchozí partie. Častěji obcházím či přelézám stromy, nijak mi to ale nevadí. Jde svým způsobem o příjemnou změnu. Poslední z navštívených vrcholů nabízí výhledy převážně na východ a jih, z okolních pohoří se ukazují Nízké Tatry, Starohorské vrchy a Kremnické vrchy.

Jelikož začíná hřmít, sestupuji rychle do osady Staré Hory, kde končí moje putování. Díky tomu už nemám zdánlivě co sdělit, přesto ještě upozorním na jistou záležitost. Navzdory výstražným cedulím jsme ve volné přírodě opětovně nespatřili medvěda. No tohle, jak je to možné? Že by se huňáči polekali trochu infantilní říkanky, již jsem vymyslel? Možné to je, a tak na závěr místo rozloučení uvedu onu básničku, aby každý čtenář věděl, co má při setkání s šelmou recitovat:

Medvídku, medvídku, nech mě na pokoji,
nebo tě kousnu do ouška, strašně to bolí.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.