Valamarës, skvělý horský přechod v Albánském středohoří - horská jezera a malebná hřebenovka

Neznámé Albánské středohoří

V dnešní době podrobných satelitních map může člověk objevit atraktivní málo známé lokality, které stojí za návštěvu. Když jsem si prohlížel Albánii, zjistil jsem, že ze severu na jih, ji uprostřed protínají hřebeny nevápencových hor, zřejmě vulkanických, s mnoha horskými asi ledovcovými či sesuvovými jezery.

Tyto hory sice nedosahují výšek Korabu ani oblíbených Prokletijí, mají však svou osobitou krásu, pro oko středoevropana dosti nezvyklou. Na severu začíná tento pás pohoří národním parkem Lurská jezera, pokračuje neznámými horami nacházejícími se severně a jižně od města Bulqizë ve střední Albánii. Dále je to Shebenik - Jablanica s nově vzniklým národním parkem u hranic s Makedonií a nakonec nejjižněji položené a nejvyšší Valamarës.

Dále na jih už pohoří s větším počtem jezer nejsou, z podobného materiálu navazují na jihu v Řecku hřebeny Pindosu: Grammos, Smolikas a národní park Valia Kalda. Pohoří jsou porostlá řídkými jedlobukovými lesy a výše soliterními borovicemi. Na internetu jsem našel málo informací o těchto albánských horách. V širším povědomí je pouze pohoří s Lurskými jezery. O to intenzivněji nás návštěva nějakých z těchto pohoří lákala.

V Albánii

Když jsme přijeli do Albánie od Ohridského jezera, vcelku jsme váhali, do kterých z těchto hor se vydat. Po nekonečném rozhodování v Pogradci na břehu Ohridu jsme se rozhodli, že se zajedeme podívat do nedalekého města Korçë. A odtamtud jsou nejblíže právě Valamarës.

Čtěte také: Kosovské Prokletije

V Korči jsme strávili večer a ráno. Město se může pyšnit pěknými úzkými svažitými uličkami s tradičními kamennými domy s dřevěnými arkýři, na některých je napsáno: kulturní památka. Bohužel dost z nich je v dezolátním stavu. Na hlavním náměstí se nachází nová pravoslavná katedrála. Je tu i několik muzeí, například právě s pravoslavnými ikonami. Také je zde pivovar Korča, ale pivo jsme nestihli ochutnat.

Nocovat jsme se rozhodli ve stanu nad městem. Ukázalo se, že jsme si vybrali místo, kam většina místních chodí na večerní a také ranní procházky. Lidi po nás sice trochu divně koukali, ale jinak nás nechali v klidu, či si přišli jen přátelsky popovídat. Ráno jsme zašli do místního bazaru, kde v uličkách prodávali všechno možné a v kryté hale byl svérázný trh se sýrem, olivami, zeleninou a ovecem.

Krkolomná cesta na Valamarës

Valamarës se nacházejí u hlavní cesty mezi městy Maliq (Malič) a Gramsh, která vede kaňonem řeky Devoll. V centru Korče jsme nasedli na autobus do Maliče, je to směrem zpět k Pogradci.

Po chvíli jsme byli na místě. Z malého ospalého městečka jsme se vydali pěšky po hlavní cestě okolo zavřené továrny směrem na Gramsh, protože žádný autobus už ten den nejel a taxíka jsme nechtěli. Cestou jsme se pokoušeli stopovat.

První auto nás vzalo pár kilometrů za město, krajina už byla kopcovitá, bača u cesty pásl ovečky a říkali jsme si, že je to jedno, za jak dlouho a kudy se do Valamarës dostaneme, hlavně, že jsme v pěkné krajině, není horko, a můžeme tu neomezeně výletovat. Provoz na silnici byl velmi nízký, povrch stále ještě asfaltový.

Konečně nám zastavilo auto, opět mercedes, řidič byl policista. Vzal nás do vesnice Lozhane, kde končí asfaltová cesta, dále pokračuje štěrková cesta a kaňon začíná být stále hlubší, sevřenější, řeka divočejší, cesta horší. Od řidiče jsme vyrozuměli i díky naší mapě, že jede do vsi Strelcë, která leží na úpatí Valamarů, ve výšce asi 1 000 m n.m.

Byli jsme velmi rádi, že nás tam vezme, zřejmě tušil kam máme namířeno a proto nám zastavil. Vede tam odbočka z hlavní cesty za vsí Lozhane. Štěrková silnička musí vystoupat příkrými svahy kaňonu, teprve tam je terén mírnější a nabízí možnost osídlení. Tak je to podél celé soutěsky. Všechny obce jsou zde tudíž velmi odlehlé a přístupné pouze starým mercedesem či tereňákem.

Díky své odlehlosti jsou vesnice velmi malebné, stále z větší částí tvořené tradičními kamennými domy. Šílené betonové novostavby známé z bývalé Jugoslávie tu nenajdete. Strelcë má asi stovku obyvatel, jejich počet se však stále snižuje, mladí utíkají do měst. Domy jsou roztroušeny okolo velkých soliterních vápencových skalisek, která svírají obecní potok a tvoří jakési centrum vesnice. Nad obcí leží ještě část Shalce, ta je ale prý už opuštěná. Přes ni jsme původně chtěli jít do hor.

Policista nám zastavil u místní hospody, kde nám jeden místní anglicky sdělil, že můžeme jít do hor s pastevcem, který tam jde na svou salaš. Nebránili jsme se této možnosti a po obědě a poděkování místním, zvláště panu policistovi, nám hodný bača naložil naše baťohy, po nákupech v Korče nepříliš lehké, na koníka a vyrazili jsme. Lidé ve vsi byli velmi ochotní a milí, policista za odvoz do vesnice nic nechtěl, což se u dalších autostopů v Albánii nestalo.

Horská jezera

Cesta na salaš trvala 3 hodiny. Bača anglicky téměř neuměl, pouze albánsky a řecky, takže jsme debaty na příliš vysoké úrovni nevedli. Bylo mu asi 30, byl pravoslavného vyznání a pocházel z Tepelene. Říkal, že Strelcë je muslimská obec. Hodně místních názvů v jižní části Albánie má krásné, nám povědomé, snad slovanské názvy. Ty zde asi zůstaly z doby silného bulharského vlivu. Za zmínku stojí některé: Berat, kdysi Beli Grad, Korča - Gorica, pohoří Moravës, Grabovë (připomíná mi Hrabovou u Ostravy) atd.

Nad vsí pod horami se budují nové cesty, zřejmě kvůli bujné nelegální těžbě dřeva, která je v Albánii dost rozšířená. My jsme po jedné šli, vedla na sever od vsi a traverzovala v mírném stoupání pod pohořím. Bača nám ukázal pár pramenů, podél cesty vedl zavlažovací kanál a sem tam jsme míjeli pasoucí se dobytek. Výraznější orientační bod byla snad jediná vápencová stěna nad cestou, okolo které jsme prošli.

Cesta vedla loukami a později mladým borovicovým lesem, místy i vlhkými loukami rašelinového charakteru. Les byl výše tvořen buky a někde i jedlemi. Bohužel pohled na les není příliš pěkný a ozývají se z něj motorové pily. Baču to celkem štvalo, co se tam s lesy děje.

Dalším významnějším prvkem byl potok, ke kterému jsme přišli a pokračovali chvíli proti jeho proudu. Potok pramení u jezer. Kdybychom šli jeho korytem, také se nahoru dostaneme. My jsme však odbočili prudce vlevo a stoupali serpentinami až na mírnější planinu s pokáceným lesem. V protisvahu jsme viděli i těžařská auta.

Salaš ležela kousek dál, na hranici souvislého lesa a solitérních borovic asi v 1 800 m. U salaše byl pramen a také šílený nepořádek. Salaš obývali v noci tři bačové, ve dne jim salaš hlídalo asi milion much.

Po ochutnání jogurtu s vodou (podobné tureckému ayranu) nás bača vzal na večerní procházku okolo místních jezer. První leželo asi půl kilometru od salaše a bylo už téměř úplně zanesené a zarostlé. Druhé leželo o kousek výše asi v 1 900 m n.m. a u jeho břehu se zrovna pásly ovce. Poblíž je také pramen s pitnou vodou. Okolo se rozprostírala krásná krajina modelovaná ledovcem, plná kopečků porostlých řídce borovicemi, mezi nimiž se nacházela i obrovská torza starých kmenů.

Bača nás vzal výše po svahu až pod vrchol Maja i Valamarës měřící 2 373 m n.m., kde leží i dvě největší a nejhlubší jezera. Bača byl nadšený, stejně i my, říkal nám že se tam kdysi potápěl a ukazoval do dalších dolin a opakoval slovo ličen. Čili, že tam jsou další jezera. Na pastvinách pod jezerem byly miniaturní zídky, které asi utvořili kdysi dávno pastevci. Z pohoří byl krásný výhled na jezero Ohrid, pohoří Galičica za kterým je jezero Prespanské, tak i za Korču na pohoří u řeckých hranic.

Je večer a vcelku chladno. Jdeme zpět na salaš. Vybíráme místo na stan kousek od salaše. Bačové nás zvou do salaše, že si tam můžeme uvařit večeři. Mezitím se rozpršelo, oni zahánějí a dojí ovce a my vaříme pro všechny fazolky s kukuřičnou kaší, kterou jsem omylem přesolil. Jedli, až když jsme odešli tak doufáme, že jim to chutnalo.

Valamarská hřebenovka

Ráno si vaříme ovčí mléko a děláme z něj puding. Je super. Náš plán je přejít přes hory směrem do města Gramsh. Děkujeme pastevcům a loučíme se s nimi. Pastevec nám radí kudy jít a sděluje, že tam jsou další pastevci, označuje je slovy "no good boys from Tepelene".

Vydáváme se ke včera navštívenému jezeru, cestou nás stále uchvacují torza borovic a zvláštní rezavá barva místní horniny, která je na lomu lesklá a tmavěšedá (možná je to ofiolit). Bača také říkal, že místní voda je léčivá. V okolí se těžilo i uhlí. Je to geologicky zajímavá oblast.

Brzy jsme u včerejšího velkého jezera. Tam se koupeme. Voda není studená, ale fouká a není horko, tak se moc dlouho nerochníme. Ve vodě žijou i čolci, na březích roste kýchavice. Stoupáme dále okolo jezera které je jen o pár metrů výše. Jsme pod východní stěnou Valamarës, traverzujeme pod ní na sever, kde na nás vykoukne další jezero,tentokrát kruhového tvaru, kolem kterého je plno další jezírek s bílým povlakem u břehu.

Od něj stoupáme pod stěnami do sedla, míjíme hořec žlutý a prudkým svahem se dereme na hřeben, ten je severojižní a východní svahy jsou značně prudší než západní. Na dosah ruky máme Maja e Valamarës, nejvyšší vrchol, na kterém roste i malinká borovička a poslední letošní rozkvetlé lilie albánské. Západním směrem je vidět výrazný, 1 791 m vysoký kuželovitý vrchol Komian a za ním i vápencové pohoří Tomorrit.

My se vydáváme po hřebenu zpět na jih směrem ke vsi Strelcë, máme nádherný výhled na ledovcová údolí s jezery. Dále na jih se objevuje ještě jedno údolí s dvěma jezery, velkými borovicemi a prameny. Poté se hřeben dělí a my se vydáváme na západ, kde po chvíli hřeben končí.

Ohlédneme se za západními svahy Valamares a míříme dále na západ níže na pastvinu asi 1 900 m vysoko, na které táboříme. Uprostřed pastviny je nedůvěryhodně působící pramen, ze kterého ešusy nabíráme vodu. Voda naštěstí nepůsobí žádné problémy. Dříví na oheň je dostatek, vaříme si večeři užíváme nádherný západ slunce, mraky ale postupují níž a níž, až zakryjí hřeben hor. Slunce zapadá za Komian a v dálce se leskne snad i nějaká mořská laguna na albánském pobřeží. Idylu narušuje jen mé zjištění, že jsem ztratil mobil.

Sestup do civilizace

Další den máme v plánu sejít do civilizace směrem k vesnici pod Komianem,s názvem Grabovë, která je pravoslavná, prý v ní žijí i příslušníci Arumanského etnika, které mluví jazykem podobným rumuštině, čili Valaši. Také je ve vesnici kostel z 15. století, a nad vesnicí se nachází i jakýsi hotýlek, sloužící turistům.

Grabovë se nachází nad charakteristickou vápencovou soutěskou, která rozpůlila kopec. My však netušíc o lákadlech Grabovë, jelikož jsme to všechno zjistili až později, scházíme více vlevo nad obec Lenie (Shenepremte). Zjišťujeme že mírnější svahy postupně přecházejí do pořádných prudkých suťovisk, a že jsme nezvolili ideální místo pro sestup. Tyto svahy připomínají lom i svou mladou vegetací.

Nakonec svah nějak zdoláme, projdeme mladým lesíkem borovic a po pěšině se dostaneme na pastviny s potůčkem. Pod nimi se nachází vesnice Lenie. Cestou k ní na pěšině nacházíme zkamenělinu nějakého plazícího se živočicha. Lenie má stejně malebnou zástavbu jako výchozí Strelcë. Projdeme okolo políček a kamenných domů s břidlicovými střechami do centra obce, kde se nachází škola. Cestou potkáváme opilé Albánce a když jim sdělíme, že chceme pryč z vesnic stopovat, vysmějí se nám. Později pochopíme proč.

Pod školou je vápencová skála a u ní most přes dravou říčku. Chtěli jsme se dostat co nejdříve dolů na hlavní cestu v kaňonu Devoll, ale terén vypadá příliš exponovaně a drolivě. Ves opět leží na vápencové plošině pod kterou se dere úzkým nestabilním terénem řeka Devoll. Nezbývá než jít po štěrkové cestě pryč z obce a zkoušet štěstí při autostopu.

Při pohledu zpět se nám naskýtá pohled na borovice vysoko v horách a také na kaňon nad kterým je zmíněná Grabovë. Zespod působí kaňon opravdu impozantně. Vesnice jsou zde rozlehlé a roztroušeně zastavěné. Osídlení tohoto údolí je prý velmi dávné. Je fascinující, jaká místa si lidé vybrali k osídlení.

Občerstvujeme se špendlíky, paní v jednom domě nám dává čerstvou vodu a potvrzuje, že jdeme správně. Cesta z Lenie nevede přímo do údolí, ale musí se jít do sedla a poté traverzem a západním svahem klesat k Devollu. Zatímco vesnice leží v 1 000 m. Devoll je v pouhých 350 m n.m.

Cestou nás míjí plně naložená dodávka, která si dává před sedlem piknik ve stínu vzrostlých stromů. My si dáváme oběd až v sedle, ovšem tam už končí horské klima i vzrostlé lesy a následuje horko, subtropická vegetace a prudké slunce. Naskýtá se pohled na řeku, je celá vyplněná štěrkem, vypadá jako nějaká velehorská řeka, až když později projíždíme kolem přehradní nádrže za Gramshem je nám to je jasné: Celé vodní dílo je zaneseno štěrkem a proto Devoll takto vypadá.

Cesta z vesnice je úmorná. Naštěstí nám nad malou nádrží na vodu zastaví terénní auto s rodinkou a bere nás do Gramshe. Jsme moc rádi, protože cesta autem trvá ještě dost dlouho a je nám jasné, že bychom to ten den pěšky nestihli. Také vidíme hlavní cestu z Maliče kaňonem, je pořád štěrková s provozem téměř nulovým. Oproti nám jede minibus nahoru do vesnic, jsou asi čtyři odpoledne. V Gramshi nám řidič zastavuje a za cestu chce po nás řidič 500 lek. Dáváme mu peníze, jsme rádi, že jsme se odtamtud dostali.

Z Gramshe je krásný výhled na pohoří Tomorrit, určitě by se k němu dalo odtamtud dostat, zjistit nějaký fugon (minibus) do vesnic pod horami a přes Tomorrit přejít do Beratu. Gramsh je jedno z chudších albánských měst. Jdeme na předměstí, kde nás otravují mladí puberťáci a chtějí peníze. Naštěstí se nám podaří stopnout starší pár. Ten nás veze před Elbasan. Opět chtějí 500 lek, zklamaně jim je za těch pár km dáváme. Poté už jsme v Albánii nestopovali.

Shrnutí

Valamarës nás velmi nadchly. Jsme rádi, že první zážitek z Albánie máme právě odsud, z místa autentického, turisticky neznámého, se všemi klady i zápory. Vydali jsme se do Albánie pouze v páru a i ve městech (Korča, Elbasan) jsme se cítili velmi bezpečně. Lidé byli příjemní, pastevci milí. Stojí za to prozkoumat nevšední krásy středoalbánských pohoří, která se geologicky i botanicky mohou podobat řeckému Pindosu, jen je v nich i přes nízkou nadmořskou výšku více stop po zalednění.

Valamarës jsou rozlohou malé pohoří. Délka hřebene je okolo 10 km. Je složitě dostupné, ale velmi krásné a nevšední. Už samotná cesta pod hory a z hor je zážitkem.

Logičtější postup přechodu hřebene by byl jít ze vsi Strelcë na západ do zaniklé části Šalce a odtamtud údolím na jižní část hřebene. Poté na sever po hřebenu k jezerům na nejvyšší vrchol a poté odbočit na západ a sejít do vsi Grabovë.

Hromadná doprava jezdí do obcí zřejmě denně někdy odpoledne a z obcí asi velmi brzy ráno. Museli byste se informovat ve městech. Přístup ze severu je zřejmě velmi komplikovaný, poblíž se nenachází jediné větší město či hlavnější cesta. Cesta Maliq - Gramsh hrubě neodpovídá tomu jak je kreslená v mapách, většinou je kryta štěrkem, asfalt začíná až 2 km před Gramshem.

Náš pobyt v horách trval se vším všudy tři dny. Hlavní hřeben se dá přejít i za půl dne, my jsme se však kochali a vychutnávali si pohledy do údolí a tak nám to zabralo den. Voda je v pohoří dostupná, ale vyplatí se nést si nějaké zásoby. Pastevectví se vyskytuje jen v malé míře. Je možné od nich získat mléko. V pohoří neexistuje žádné turistické zázemí ani značení (to není v Albánii téměř nikde). Terén je exponovaný spíše v nižších partiích pohoří a dá se mu vyhnout. Pohoří je orientačně vcelku jednoduché, v mlze může být problematický nástup či sestup z hor.

Mapa Valamares je dostupná jako sovětská topomapa na:

• http://mapy.mk.cvut.cz
• http://mapy.mk.cvut.cz

Další odkazy:

• http://www.ii.uib.no
• http://www.lenieonline.com
• http://en.wikipedia.org

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.