Přechod Totes Gebirge, na sněžnicích a také na skialpech v rakouských Alpách

Totes Gebirge na sněžnicích a lyžích, rakouské Alpy

Totes Gebirge. Nádherné vápencové pohoří štýrského Solnohradska, resp. pomezí spolkových zemí Štýrsko a Horní Rakousy. Totes Gebirge se řadí do Severních vápencových Alp, jednoho z podcelků Východních Alp.

Totes Gebirge, v překladu znamenající Mrtvé hory, ve skutečnosti mrtvé vůbec nejsou. Přestože centrum pohoří je tvořeno vápencovou náhorní planinou s průměrnou nadmořskou výškou 1 600 - 1 800 metrů, z níž vyrůstají jako němí strážci poklidného horského světa mohutné vrcholy, je tady neobyčejně živo.

Na jaře na vápencovém podkladě vyrazí tisíce kvítků stovek vzácných rostlinných druhů, oblohu brázdí četní dravci a nejvyšší horské polohy si oblíbil kamzík, který do nižších poloh sestupuje jenom v zimě. A to vše je pak doplněno malebnými modravými oky četných jezer, které dodávají Totes Gebirge jedinečný ráz.

O mimořádném významu tohoto pohoří svědčí skutečnost, že Totes Gebirge je chráněným územím, převedeme-li to na české podmínky, pak Totes Gebirge požívá stejného stupně ochrany jako naše chráněné krajinné oblasti (CHKO). Totes Gebirge, jehož rozloha činí 1 250 km², je poměrně ostře ohraničeno. Na jihu vymezuje pohoří dlouhé údolí říčky Kainisch Traun, na východě je Totes Gebirge odděleno od Ennstalských Alp údolím říčky Teichl a na severu přechází Totes Gebirge plynule do Hornorakouské roviny.

Nejvyšším vrcholem celého pohoří je Grosser Priel (2 515 m, v některých mapách 2 523 m). Dalšími významnými vrcholy jsou Spitzmauer (2 446 m), Schermberg (2 396 m), Hochkasten (2 389 m), Warscheneck (2 388 m), Feuertal Kogel (2 376 m), Temlberg (2 331 m), Hebenkas (2 285 m), Weisse Wand (2 198 m), Grosser Tragl (2 179 m), Schönberg (2 093 m) a další. Samotné pohoří se dělí na další tři skupiny: Priel Gruppe, Warscheneckstok a Schönberg Gruppe.

O pohoří Totes Gebirge jsme již v Trekingu psali. "Zimní" článek o tomto pohoří jsme však ještě neotiskli. Proto jsem byl rád, když kamarád Pepa z Prostějova se jal plánovat zimní výpad do Alp a vybral právě Totes Gebirge. Na sněžnicích. Já nakonec za dopravní prostředek zvolil lyže jako prostředek rychlejší. Přesto jsme túry, byť ne v celé délce, absolvovali společně.

Doprava do oblasti

Z Ostravy přes Prostějov, Brno, Vídeň, Linz a Lienz se za sedm hodin přepravujeme i s nezbytnými fotozastávkami do horského střediska Tauplitzalm, do kterého se dostáváme mýtnou silnicí z Bad Mitterndorfu. K mému překvapení je tady poměrně živo, Tauplitzalm je oblíbeným lyžařských střediskem s více než 20 km sjezdovek. Pro nedostatek sněhu v nižších partiích však všechny nejezdí.

Za základnu jsme zvolili pěknou horskou chatu Linzerhaus, kde na průkazku rakouského Alpenvereinu dosáhnete na cenu 26 Euro i s polopenzí. Na chatě nás vítá příjemná atmosféra, poněkud stísněný, či spíše prťavý pokoj, dobré pivo a hlavně krásné slunečné počasí. Fotosafari při západu Slunce bylo skutečně úžasné.

Nečekaně až na Grosser Tragl (2 179 m)

První den se vydáváme na východ. Chtěli jsme se vyhnout návalu turistů a lyžařů ve středisku Tauplitzalm. Od chaty krásným sjezdem v běžecké stopě si to mašírujeme k východu. Dále kolem tabule upozorňující na lavinový terén ke skupině pěkných chalup, které pravděpodobně vznikly přestavbou původních salaší. Dále se již cesta vine vzhůru.

Pokračujeme ve stopě rakouských skialpinistů, kteří určitě znají okolní terén. U domku patřícího ochranářům se cesta stáčí a prudce stoupá vlevo do svahu. Navíc se od chaty otevírají fantastické rozhledy k malebnému jezeru Steirersee, které je však bohužel zamrzlé. Ale i přesto je krásné. Další výstup je značně strmý, cestou dolů ani nemohu uvěřit, že jsme tudy stoupali. Ale na pásech to asi jede nějak lépe :)).

Vycházím z krásného, převážně modřínového lesa a kolem se rozkládají jen sněhové pláně. Za zády, směrem k jihu, vystupují nádherné štíty v čele s rozeklaným Grimmingem (2 351 m), jenž je doprovázen jako Mars, bůh války, souputníky Phobosem a Deimosem - Strachem a Hrůzou, dalšími nápadnými vrcholy Multereck (2 176 m) a Zwölfer (2 146 m). Skutečně, severní srázy Grimmingu nahánějí až hrůzu. Na západě je vidět Dachstein s četnými ledovci, na jihozápadě pak skupinu Hochgolling a na jihovýchodě Rottenmannerské Alpy s nejvyšším vrcholem Grosser Bösenstein (2 448 m).

Míjíme četné skupinky skialpinistů, kteří se rovněž vydali na krasové pláně Totes Gebirge. Cesta se na chvíli zvolňuje. Ale to jen proto, aby opět mohla nabrat na sklonu. Strmý výšvih, druhý strmý výšvih, teprve po třetím stoupáku následuje delší rovný úsek. Po levé ruce je krásný vápencový hřeben se třemi výraznými vrcholy. Bohužel se mi nepodařilo zjistit jejich jména.

Následuje další stoupání, které mě přivádí na krásný hřeben se skvělými výhledy. Původně jsem si sice říkal, že se odsud vrátím, protože slunce praží jako divé a je na obličeji docela znát, také jsem to trochu podcenil s vodou. Nepočítal jsem, že v polovině února bude v rakouských Alpách počasí teplotami připomínat jaro.

Kolegové na sněžnicích zaostali někde vzadu, teprve teď se na horizontu vyloupli jako dvě tečky sunoucí se vzhůru. Tak dlouho čekat nebudu, do tmy bych se asi nevrátil, takže mířím nejprve k severozápadu na táhlý hřeben s výškou asi 2 100 m (podle GPS). Přes široké vápencové pláně s řadou závrtů (doufám, že ne propastí) se po krátkém strmém sjezdu opět drápu vzhůru.

Ze sněhu sem tam vyčnívají rozeklaná zerodovaná skaliska s hranami ostrými jak břit. Stejně jako je tomu v jiných krasových oblastech se škrapovými poli. Jen ty zdejší škrapy jsou nějak přerostlé a připomínají spíše nunataky nepohnutě se tyčící nad kontinentálním ledovcem. Asi bude pravdou, že je Totes Gebirge nejrozsáhlejší vápencovou oblastí Východních Alp.

Konečně se dostávám na hranu, z níž jsem očekával výhledy k nejvyššímu vrcholu pohoří - Grosser Prielu (2 515 m). Ale ouha, opět nic, jen se vynořil další hřeben, který výhledy k severu dokonale cloní. Takže otáčím lyže a po zledovatělém povrchu sjíždím do dalšího krasového žlebu, ze kterého se mezi skalisky proplétám k vrcholu Grosser Tragl (2 179 m), o kterém jsem předpokládal, že pohledy k nejvyššímu vrcholu pohoří umožňuje.

Začíná mě tlačit čas, takže ještě přidávám a poměrně záhy dosahuji vrcholu, který před malou chvíli "okupovala" skupinka rakouských skialpinistů. Avšak ani přes zvýšenou námahu se mi vrcholu Grosser Prielu zahlédnout nepodařilo. Nevadí, o důvod více se sem vrátit. Cestu již máme skutečně naplánovanou. Na září, kdy se začnou barvit modříny pokrývající zdejší horské stráně.

Po krátké koukačce a focení sjíždím dolů. Moc dobře to nejde, na "skialpech" či spíše BC vlastní výroby to na zledovatělém povrchu dost dobře nejde. Do skialpového vybavení se mi nechtělo tolik investovat, žádný Alberto Tomba nejsem a určitě ani nikdy nebudu, spíše takový sváteční sjezdař. Což se potvrzuje na nejstrmějším sjezdu, kde jsem dokonce nucen potupně znovu nasadit tulení pásy. Pěkný skialpinismus .

Na chatu přicházíme se západem Slunce. Kolegy jsem dojel na svahu nad jezerem Toplitzsee. Je potřeba spláchnout prach a únavu pěnivým mokem, který po slunečném dni dosahuje skutečně nedozírné kvality a chuti… Hygiena počká, dehydratace a doplnění iontů se nesmí podcenit. Vždyť pivo je přece nejlepší "jonťák" na světě. A má energii, na rozdíl od chemických náhražek poslabší chuti a nevábného zápachu.

Lawinenstein (1 985 m)

V pondělí se vydáváme již jen na takovou malou "procházku" kolem střediska Tauplitzalm. Krásné chaty a dřevěné chalupy jsou skutečně fotogenické. Nejdříve míříme k jezeru Grossee, u jehož jižního okraje končí jedna ze sjezdovek. Krásnou zasněženou krajinou se dostáváme až na hranu hluboké doliny s jezerem Toplitzsee a níže ležícím největším jezerem celé oblasti - Grundlsee.

Cestu nám zkřížil pár kamzíků, takže závěrky fotoaparátů cvakají. Po pár minutách jsem zkřížil cestu dalšímu kamzíkovi, ke kterému se dostávám skutečně blízko. Je vidět, že je tady i v zimě živo a že kamzíci se odvažují do těsné blízkosti člověka.

Po úbočí Schneiderkogelu (1 767 m) se vracíme do střediska Tauplitzalm a po sjezdovkách pod Lawinenstein, jehož vršek je dnešním cílem. Jeho dosažení by bylo sice jednoduché, s pomocí lanovky, ale "svahových povalečů" je na sjezdovkách již plno a my tady nepřišli si vozit zadek, ale udělat něco s kondičkou. Proto tulení pásy na lyže a strmě vzhůru.

S přibývající výškou se otevírají fantastická panoramata. Musím uznat, že Alpy mají rovněž něco do sebe, byť jsem si oblíbil téměř vždy zelené Karpaty. Opět kolem defilují strmé štíty Grosser Bösensteinu a Grimmingu, o kousek výše se pak objevuje zubatý Dachstein.

Konečně se objevuje vršek Lawinensteinu s vrcholovým křížem a vrcholovou schránkou. Až na vršek vede jeden z lyžařských vleků. Ten však brzy utichá a poslední lyžaři společně s jedním fandou paraglidistou - skialpinistou mizejí dolu do údolí. Konečně si lze vychutnat alpské panoráma v klidu. Kruhové rozhledy jsou dostatečnou odměnou za podstoupenou námahu. Pak již jen sjíždím, sjíždím a sjíždím a fotím a fotím a fotím.

Nádherný západ Slunce, fantastické panoráma lemované v nižších polohách modřínovým lesem se vrývají nejen na paměťovou kartu digitálu, ale také hluboko do paměti. Na chatu přijíždím až po setmění, tolik jsem se nechal unést již třetím fotosafari v Totes Gebirge. Akorát čas usednout k večeři a k pěnivému moku.

Odjezd

Poslední den našeho pobytu v Totes Gebirge nás opět vítá sluníčkem a plechovou, blankytně modrou oblohou. Času však již máme málo, protože do šesti večer musíme být v Brně. Poslední snídaně, poslední foto chaty, poslední sjezd na lyžích. Po mýtné silnici se dostáváme opět do údolí a již se loučíme s krásným světem bělostných vápencových skal, bělostných zasněžených plání a strmých skalních stěn Totes Gebirge.

Přes Lienz, Linec a Vídeň se přesouváme v již pošmourném mlhavém počasí domů. Hustá mlha, stále nezvolený prezident a další zdražování jsou nepříliš jásavým návratem do všední české reality. Ale neklesejme na mysli, do hor, oproštěných od každodenního shonu a mnohdy až směšných "starostí" se můžeme kdykoliv vrátit a dobít "baterky" pro další realitu…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.