Pohoří Soví hory, turistika na česko-polské hranici - putování za polskými rozhlednami

Za polskými rozhlednami do Sovích hor

Je začátek září a jsem nucen si vybrat opět nějakou dovolenou. Nahlášenou ji mám již nějaký čas, ale žádný nápad jak ji využít. A když se ještě několik dní před jejím začátkem na předpovědích ukazuje deštivé počasí, nemám z toho velkou radost. Dva dny by ovšem mělo být ještě slunečno a to si říká o návštěvu nějaké rozhledny. Již delší dobu chovám v hlavě plán na návštěvu rozhleden v polském pohraničí, podařilo se mi dopátrat čtyři stavby v jednom regionu.

Cestu jsem sice neměl změřenou, ale počítal jsem přibližně s třemi dny. No co, říkám si, dva dny budou muset stačit aspoň na ty rozhledny. Balím věci a vyrážím k rodičům pro Amálku svou malou psí společnici na cestách. Má velkou radost, ráno vyrážíme vlakem do Broumovského výběžku a vystupujeme na zastávce Ruprechtice.

Je jasný den s pěknou dohledností za sebou vidím nad Broumovskými stěnami horkovzdušný balon, ale my vyrážíme po žluté značce k první rozhledně na naší cestě a to na Ruprechtický špičák (881 m). Cesta vede zpočátku po asfaltu, později již stoupáme lesní cestou.

Čtěte také: Wielki Szczeliniec (Velká Hejšovina). Skalním bludištěm Stolových hor

Zdá se mi, že nejsem nějak ve formě, ale stejně za hodinu a půl jsme nahoře. Na nejvyšším vrcholu české části Javořích hor a zároveň nejvyšším vrcholu okresu Náchod. Hurá na rozhlednu. Amálka tam samozřejmě jako správný rozhlednový pes musí být první.

Výhledy jsou opravdu dnes fantastické. Broumovské stěny jsou sice přímo proti slunci, ale nevadí. Více mě zajímá krajina do Polska kam za chvíli zamíříme. Podle mapy by se měla nedaleko odtud nacházet rozhledna na vrchu Wielki Stozek (841 m) ovšem na internetu jsem její existenci nemohl potvrdit a tak jsem ji do svého výletu nezahrnul. A i když si myslím, že jsem vrchol určil správně žádnou stavbu nevidím (později jsem se dozvěděl že tam skutečně rozhledna je). Každopádně je vidět náš další rozhlednový cíl a tím je rozhledna Wielka Sowa.

Odcházíme po modré, která kousek vede po česko-polské hranici. Zpočátku strmě klesáme, ale později přicházíme k rozcestí s polskou černou značkou. Tady se nachází turistický přístřešek, který by v případě nečasu se dal použít i k přespání.

Opouštíme Čechy, CHKO Broumovsko a Javoří hory abychom se po několika metrech ocitli v polském Parku Krajobrazowym Sudetów Wałbrzyskich a Gorách Suchých. Krajina pěkných polozalesněných kopečků nám dělá společnost a brzy se ocitáme u chaty Andrzejowka.

Zde koukám do mapy, protože sebou mám jen mapy ofocené z internetu, kde je pouze kousek Polska a ne vše kudy budeme muset projít. Do chaty nejdu. Jednak nemám ani zloty a pak vím, že v Polsku nemá pes takové postavení ve společnosti jako v Čechách. A hlavně Polákům vůbec nerozumím, i když jsem v Polském příhraničí vyrůstal.

Pokračujeme po žluté směrem k našemu dalšímu rozhlednovému cíli. Během cesty přecházíme na červenou. Musíme ji bohužel opustit a pokračovat po asfaltové cestě směrem k městečku Gluszyca, kde, jak doufám, vyměním nějaké peníze za zloté abychom měli 4 zl na vstupné na rozhlednu.

Jak tak šlapeme po cestě jen s úsměvem vzpomínám na všechny motoristy v Čechách co neustále nadávají na kvalitu a stav silnic. Tady je to samá díra sem tam zalepená a uplácaná lopatou.

V městečku se se mnou dává do řeči pán. Když vidí můj velký batoh hned by velmi rád konverzoval. Bohužel zjišťujeme, že já nerozumím polštině a on česky. Ptám se tedy na možnost výměny peněz a používám jediné slovo co si pamatuji a to kantor (směnárna). Bohužel prý má zavřeno, ale že je tu bankomat.

Nu což, zkusím bankomat. Vystojím si frontu pak do něj chvíli koukám a nakonec vítězoslavně odcházím s 50 zlotými. Vedle si koupím vodu čímž rozměním, abych měl drobné a odcházíme do kopců. Přestože vím, že se nedaleko města nachází podzemní komplex z druhé světové války Osówka. Ale až někdy jindy bez Amálky.

Vzhůru po modré do Gor Sowiech. Širokými lesními cestami přejdeme jedno oddělené pásmo a dojdeme do Walimi. A odtud již stoupáme po žluté na Malou Sowu (971 m) a po pár dalších kilometrech již jsem na Wielke Sowe (1 013 m) a stojíme před rozhlednou. Velmi mě překvapuje množství lidí a všudypřítomné lavičky a ohniště.

Většina rozhleden v Polsku je spíše zchátralá a velkému zájmu se netěší. Tady je tomu jinak. Rozhledna je krásně opravená. Pes na rozhlednu nesmí, což jsem ostatně čekal. Dávám 4 zl a prodávající pán něco hovoří. Já mu samozřejmě nerozumím ani slovo, ale nakonec chápu že Amálka může jít se mnou když jí ponesu.

Proč ne. Beru psa do náruče a jdeme se kochat. Rozhled je pěkný. Směrem do Polska je vidět zámek Grodno a pár kopečků a pak už jen rovina. Hned vedle rozhledny stojí kovový vysílač. Vyhlížím náš další cíl, kovovou rozhlednu Kalenica. Ale nenacházím.

Dole si vařím večeři a přemýšlím, kde složíme hlavu. Zde u rozhledny to i přes přístřešky není dobrý nápad vypadá to, že tu jsou i kamery. Slunce už je nízko na obzorem a my vyrážíme k 6-7 km vzdálené rozhledně Kalenica. Začíná se šeřit čím dál rychleji.

Docházíme do sedla a cestou míjíme několik dobře vypadajících přístřešků. Bohužel u všech popíjí místní omladina. V sedle trochu bloudíme, protože mapa a skutečnost se silně rozházejí. Stmívá se a tady zůstat nemůžeme.

Dám se tedy podle značky a začínáme silně klesat. Mně se to líbí čím dál méně, ale vracet se mi už nechce. Docházíme k chatě Zygmuntówka a odtud značka zase silně stoupá lesem. Nakonec se ukáže že značka zachází asi 1,5 km se značnou ztrátou výšky a jejím opětovným nabráním jen kvůli té chatě.

Už je skoro tma. Chci ale dojít k rozcestníku se žlutou, kde má být podle mapy přístřešek. Není zde nic. Jdeme dál a zase začínáme stoupat. Hodně fouká a nemyslím, že nahoře to bude lepší.

Zacházím do lesa rozdělávám spacák v prohlubni kde tolik nefouká. Amálka se má nejlíp na tu nefouká vůbec. Ale to ji nebrání dávat najevo svůj nesouhlas s tím, že nemůže spát u mě na karimatce. Dnes jsme ušli 45 km a tak brzo usínám. Probudí mě pouze dva turisté, kteří při čelovkách scházejí dolů.

Ráno se mi nechce vstávat, ale nedá se nic dělat. Musíme dál. Ani nesnídám, rychle balím a vyrážíme na rozhlednu. Už není daleko. A vida hnedle vedle volně přístupné kovové rozhledny Kalenica je přístřešek s úzkými lavicemi chráněný ze tří stran.

V přístřešku si vařím snídani a mezitím se jdu kochat výhledem. Opět krása. Hledám svůj další cíl. Rozhledna na Gore Sw. Anny u Nowe Rudy a nebo její sousedka na Górze Wszystkich Świętych. Něco v dáli vidím, ale nejsem si jist.

Po snídani a několika slovech s jedním Polákem vyrážíme dál. Sejdeme z vrcholu Kalenica a po žluté opouštíme Gory Sowie. Čeká nás nepříjemná cesta po asfaltu. Naším cílem je městečko Nowa Ruda. Kvalita asfaltového povrchu opět žalostná. Míjíme i jeden dvoukolejný železniční most, kde se buď již používá pouze jedna kolej a nebo možná i žádná.

Docházíme do městečka Drogoslaw kde se má značka zas odebrat někam do lesů a luk. Ale bohužel se mi nedaří značku najít a tak nezbývá než pokračovat dále po asfaltu až do Nowe Rudy.

Cestou míjíme nějakou tu opuštěnou továrnu a podle ukazatele zde mají v dolech podzemní dráhu. V městečku trošku bloudíme, ale nakonec nacházíme červenou značku, která nás dovede na Goru sv. Anny. Má tady být další rozhledna. I když pravděpodobně zavřená. Skutečně je zavřená a asi dlouho bude sloužit jako vysílač. Ale výhled od ní je hezký.

Pokračujeme dál na další, kde doufám budeme mít více štěstí. Značka vede dobře, ale přeci jen jí moc nevěřím a jdu rovnou přes louky. No značka měla pravdu, ale ani my nebloudíme a znovu se k ní připojujeme a už stoupáme na poslední rozhlednu naší cesty. A stálo to zato. Krásná a oproti fotkám na internetu opravená červená kráska s pěkným výhledem. Jen to sklo všude kolem mi kazí radost.

Po dostatečném pokochání nás čeká cesta zpět do Čech. Cestou procházíme známým poutním místem Wambierzyce. A přes Radkow a okrajovou část Gor Stolowych jdeme k českým hranicím. Z Radkowa stoupáme po žluté k Wodospadum posnym. Do Čech už není daleko a den se chýlí ke konci. Ale z nápadu spát zde mě hned vyvede chlad po vstupu do lesa. Strašná zima, tma a vlhko. Tak tady vážně ne.

Pokocháme se malým vodopádem a podél hranic s pěkným výhledem na Malou i Velkou Hejšovinu přecházíme do Čech. Tentokráte se mi nechce spát jen tak pod širákem, když by mělo možná pršet. Několik stovek metrů za hranicemi nacházíme stůl se střechou. Opět jsme ušli asi 45 km a tak na stůl rozdělávám karimatku a spacák. Kolem půl desáté mě vzbudí průvod asi 20 lidí s čelovkama.

Ráno obloha nevěstí nic dobrého. Rychle balím a vyrážíme do Machova na autobus. Jen co nás autobus doveze do Náchoda začíná pršet a až do odpoledne nepřestává. Přestože jsme trasu šli v krátkém čase dvou dní stejně to bylo pěkné a do Polska se jistě vrátíme. Už teď mě napadá další plán. A opět se Sovími horami a třeba i dalšími rozhlednami.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.