Slovenské středohoří, horský přechod na Slovensku - Červená studňa, Banská Štiavnica, pohoří Vtáčnik

Trek ve Slovenském středohoří (2). Javorie, Štiavnické vrchy, Vtáčnik a Kremnické vrchy

Parádní úsek zakončuji pod Tanádem. Na jeho vrchol se mi příliš nechce, protože se pomalu, ale jistě začíná šeřit a z výhledů moc nebude, bádám, kudy se vypravím. Nakonec vyrážím po naučné stezce k Ottergrúndskému jezeru. Tam by, doufám, mohl být pěkný bivak. Fandím si ale předčasně. Cestou poněkud sejdu a ocitám se nad městem Banská Štiavnica, stáčím k sedlu Červená studňa. Stan rozhazuji na posečené louce.

V noci mě chvílemi budí bekání srnců, ráno je oproti včerejšku zatažená obloha. Ta si ze mě utahuje. Jakmile sbalím batoh a obouvám si boty, rozprší se. Dočasně tedy zůstávám zalezlý, naštěstí přeháňka do půl hodiny ustává. Mohu pokračovat v túře.

Přes sedlo Červená studňa přecházím na rozcestí Hadová a poté prudce scházím, mou další zastávkou se stává Bančianské jezero u obce Banky. I tuto vodní plochu zbudovali v 18. století a stejně jako v případě ostatních jezer se jednalo původně o nádrž (tajch), kam odváděli při těžbě z okolních dolů spodní vodu, aby nebránila kutačům v bohulibé práci. Tentokrát je "rybník" menší, i v něm by se dalo smočit. Od koupele ale upouštím, neb počasí na rozdíl od předchozího dne vodní rekreaci příliš nepřeje.

Čtěte také: Předchozí část článku, Trek ve Slovenském středohoří (1)

Procházím obcí Banky a prudce stoupám, záhy zase klesám. Jako bych se nemohl nabažit vodních ploch, přicházím ke Štiavnickému jezeru - nějak mi přišlo na mysl, že bych k němu měl zaskočit, když se nacházím ve Štiavnických vrších. Zbudovali ho v letech 1743-1749 podle projektu zeměměřiče Samuela Mikovíniho, rozloha činí 5,7 ha. Od svých sester a bratříčků se odlišuje tím, že neslouží k rekreačním účelům, ale zásobuje pitnou vodou okresní město Banská Štiavnica. I proto se v něm nelze smočit.

Banská Štiavnica

Pokračuji k rozcestí Matulka a stáčím pod Studený vrch. Přes obec Jergištôlňa, kde stojí zajímavý kostelík, mířím do Banské Štiavnice. Tu, ačkoliv jsem ji už kdysi navštívil, nemohu vynechat, protože ji řadím mezi nejkrásnější města na Slovensku. První písemná zmínka o sídlu pochází z roku 1156, v roce 1238 získalo privilegia svobodného královského báňského města.

Jelikož zdejší těžba stříbra a zlata patřila několik staletí k největším v celé Evropě, kvetla Banská Štiavnica do krásy a v roce 1740 se jednalo dokonce o třetí největší město celého Uherska. Není proto divu, že okázalé sídlo vyhlásili v roce 1950 městskou památkovou rezervací a v roce 1993 ho připsali na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Nejprve spatřím Kalvárii, což je barokní kostel na Ostrém vrchu (726 m), vzápětí scházím do historického centra. Náměstí Svaté Trojice s barokním morovým sloupem z let 1759-1764 obklopují převážně renesanční měšťanské domy z 16. až 17. století, obdivovat lze i blízké kostely či radnici. K nim se přidává městský hrad, tzv. Starý zámok, jeho současná podoba pochází z 16. století.

Vnikám brankou na nádvoří, kde pochopím, proč na mě onen divný chlapík před vstupem zíral rentgenovým pohledem. Jednalo se o strážce, který dohlíží, aby do areálu nepronikl nikdo bez placení. Z dalších pamětihodností zmíním Nový zámek, který původně vybudovali v letech 1564-1571 jako protitureckou strážní věž.

Okouzlen nádherou právě vyjmenovaných míst (prohlídku interiérů nemám v plánu), zastavuji v jedné z uliček na oběd. Než se najím, sprchne, načež se můžu pochválit, jak výborně jsem si návštěvu načasoval.

Loučím se s městem, kam podle jedné rozhlasové reportáže jezdí žasnout i obyvatelé Bratislavy, a vystupuji k již známému sedlu Červená studňa. Míjím vrch Paradajs a scházím k poslední vodní ploše, kterou chci navštívit. Jedná se o Hodrušské jezero. To mi připraví nemilé překvapení. Protože nádrž rekonstruují, je vypuštěná. Naštěstí má otevřeno místní restaurace, a tak si dám aspoň pivo; jak záhy zjistím, měl jsem si dopřát rovnou dvě. Iontový mok totiž vypotím dřív, než by řekl švec. Úsek ke kótě Hadová je strmý, výživný a dává mi docela zabrat, je to makačka.

Bivak u kapličky Kerling

Večeřím z vlastních zásob a pokračuji po modré značce, jež vede na Vyhne. Lesy se střídají s loukami, denní pouť končím pod Banským vrchem u kapličky Kerling. Na dosah ruky mám přístřešek a před setměním mě přijdou zkontrolovat tři koně, které jsem prve míjel v lese. Před spaním si dopřávám plechovkové pivo, jež jsem si zakoupil v Banské Štiavnici. Popíjím a pozoruji vrchol Sitno. Současně se sám sebe ptám, kdo staví na okraji rozlehlé louky chatu.

Ráno mě při balení přijdou opět poškádlit koníci, kteří jsou zvědavější než večerníčkový Rákosníček. Div mi nestrčí tlamy do batohu. Následně mě doprovázejí a oddělují se teprve ve chvíli, kdy opouštím louky a nořím se do lesa. Sestupuji do města Žarnovica a cestou mě upoutává cedule upozorňující na chráněnou krajinnou oblast. Je na ní bývalý československý znak - dvouocasý lvíček se slovenským erbem na hrudi a žlutou pěticípou hvězdou nad hlavou.

Tím se nadobro loučím se Štiavnickými vrchy, jež představují největší sopečné pohoří na Slovensku. U našich východních sousedů se jedná i o nejrozsáhlejší chráněnou krajinnou oblast (77 630 ha), celek spadá do Slovenského středohoří. Z dalších pohoří ho obklopují Pohronský Inovec, Vtáčnik, Kremnické vrchy a Krupinská planina, jižně se táhne Podunajská pahorkatina.

Nejvyšším bodem je již zmíněné Sitno (1 009 m) a nejnižší kótu nalezneme v údolí řeky Hron při Kozárovciach (180 m). Hory proslavila nejvíce těžba, kterou kromě muzeí připomínají hlavně tajchy (jezera), kdysi jich vytvořili ke sto třiceti. Původní porost byl listnatý, v současné době se často vyskytují i jehličnany.

Pohoří Vtáčnik

Pohoří Vtáčnik má stejně jako Štiavnické vrchy vulkanický původ a též náleží ke Slovenskému středohoří. Kromě Štiavnických vrchů má za sousedy Pohronský Inovec, Tribeč, Strážovské vrchy a Žiar. Nejvyšší vrchol je Vtáčnik (1 346 m) a v oblasti převažují dubovo-bukové lesy.

Stručná charakteristika druhého pohoří, jež jsem se rozhodl navštívit, je za námi, a tak se mu podívejme podrobněji na zoubky. Abych neztrácel zbytečně čas, používám k dosažení hor autobus. Vyjíždím z města Žarnovica, kam jsem došel, a vystupuji na konečné zastávce Radobica-Cerová.

Točna se k mému úžasu nachází v hustém lese kus od vesnice, a tak není divu, že z dopravního prostředku vystupuji pouze já; docela mě překvapuje, že bus jede až do rádoby zapomenutých končin. Šťourat do toho ale nebudu, neb mi spoj dobře posloužil, byť by bylo lepší, kdyby jel ještě o pár kilometrů dál. Musím totiž jít k ústí Hornoveské doliny po hlavní silnici. Tam se napojuji na turistickou značku.

Šlapu po úzké asfaltce a každou chvíli mě mine auto, vozidla směřují k hotelu Lomy. Až k němu nezavítám, obědvám z vlastních zdrojů u chatové osady.

Vzápětí se nadobro nořím do lesů a stoupám po příjemné horské pěšině. Cestou občas sezobnu nějakou tu malinu; současně si lebedím, že tady oproti Štiavnickým vrchům vedou turistickou značku mnohem lépe. Tím sice nechci tvrdit, že ji mám stále na dohled, pokaždé se ale vyskytuje u nepřehlednějších míst a nemusím bádat, kam zahnout.

Jelikož se mi jde skvěle, vystupuji na Zadnú lúku v podstatě na jeden zátah. Zastavuji u posezení, kde se očividně občas táboří, a odkládám batoh, dál mířím nalehko. V cestopisných reportážích z pohoří Vtáčnik je totiž velmi často zmiňován vrch Buchlov (1 040 m) a pokaždé je vychvalován, nemíním si ho nechat uniknout.

Odbočuji k němu a ocitám se na území přírodní rezervace, stoupám. Netrvá dlouho a objevuje se přede mnou zdánlivě neschůdná skalní hradba, jež tvoří hlavní hřeben. Na první pohled se zdá, že jsou stěny neschůdné, jde pouze o prvotní zdání. Mezi skalisky vede nahoru úzká průrva, k jejímuž zdolání slouží pár žebříků.

Vylézám vzhůru a ocitám se na vrcholu. Z bradel jsou výhledy především na pohoří V táčnik a jeho stejnojmenný nejvyšší vrchol, v jednom místě zahlédnu opačným směrem Velký Tribeč. Ten by, zvažuji, byl jistě mnohem lépe vidět z kopce Žarnov, jehož vrcholová skaliska jsem spatřil prve ze silnice, zpětně lituji, že autobus nejel až do Horní Vsi. Kdyby tomu tak bylo, vypravil bych se na Zadnú lúku přes Žarnov i Buchlov.

Plakat ale nebudu, vracím se stejnou cestou k batožině. V odkazu na blízkou studánku zahýbám do lesa, leč zdroj vody nenalézám. Zřejmě jsem zamířil špatně, snad nešlo o kaluž rozrytou divočáky. Ať tomu bylo jakkoliv, absenci pramene příliš neřeším. Zatím mám v láhvi vody dostatečně a další studánka se má ukázat před setměním.

Buchlov

Stoupám do kopce a z vyčnívajícího skaliska se mi ukazuje pěkný zpětný pohled na Buchlov; současně se předvádí Strážovské vrchy i Lúčanská Fatra. Přes Balatom se dostávám na Rúbaný vrch (1 097 m). Tam na chvíli usedám na kámen, abych si oddychl, načež se mi podaří kousek, jenž by se dal nazvat: Jak se stát úchylem snadno a rychle. Zjišťuji, že mi po stehně leze klíště - jednalo se o jediný exemplář tohoto druhu, s nímž jsem se za celé putování setkal.

Jelikož tyto tvory nesnáším, ihned se ho zbavuji. Potom se rozhodnu ověřit, jestli na mě nevlezl i nějaký další parazit. Neb jsem po celou dobu nikoho nepotkal, stahuji si bez zbytečných okolků na turistickém rozcestí kraťasy a prohlížím si slabiny. Náhle se vynoří zpoza houští dva turisté.

Při pohledu na moji maličkost se tváří dosti rozpačitě, popravdě řečeno se jim nelze moc divit. Mě by také zaskočilo, kdyby si v hustém lese cizí člověk prohlížel vlastní rozkrok. Ihned se oblékám a dělám jakoby nic, i s odstupem však pochybuji, že ona dvojice přijala moje vysvětlení, že hledám klíšťata.

Vložka hodná bulvárních periodik je za mnou, pokračuji po hřebeni. Další zastávku činím na vrcholu Kláštorská skala (1 279 m). Na té se zvedají rozeklaná skaliska, na něž se dá vylézt, seshora jsou pěkné výhledy.

"Toto je jednoznačně nejhezčí místo v pohoří Vtáčnik," je mi sděleno turisty, které na kótě zastihnu, nic proti jejich tvrzení nenamítám. Místo má vskutku šmrnc.

Noc na Vtáčniku

Pokračuji bukovým lesem a u studánky s vydatným pramenem dobírám vodu. Poté mám jen kousek na nejvyšší horu celého pohoří Vtáčnik (1 346 m). Na vrcholu stojí kříž a nabízí se nové výhledy; mrzuté je, že se proti jasnému ránu poněkud zatáhlo. Kopce splývají v ponuré šedi a nekoná se ani okouzlují západ Slunce, v nějž jsem bláhově doufal. Snad ale, věřím, bude ráno moudřejší večera, rozhoduji se na vrcholu přenocovat. Podle všeho nebudu první ani poslední, kdo se tady uložil ke spánku. Rozhazuji stan.

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.