Slavkovský štít (2 452 m n. m.) v zimě, poměrně těžká túra v slovenských Vysokých Tatrách

Slavkovský štít aneb rychlovýpad do Vysokých Tater

Tento způsob zimy zdá se mi poněkud podivný… Snad tak by se dala parafrázovat hláška z jednoho oblíbeného filmu. Tuto zimu bylo slunečných dnů opravdu, že by je na prstech jedné ruky napočítal. Ani typické lednové inverze nedorazily…

Nedostatek slunečního svitu určitě na každého z nás působí depresivně, proto snad přijde vhod pár sluníčkových fotek ze zimního výstupu na Slavkovský štít, jenž se odehrál tak nějak narychlo po večerní domluvě a s vírou, že ta předpověď konečně vyjde a opravdu bude jasný den.

Noční jízda na Slovensko nebyla nijak pohodová. Na cestách je i v noci ohromné množství kamiónů, které je problém na "skvělé" mezinárodní silnici do Žiliny předjet. Cesta přes Strečno je také zoufalstvím, byť se tady situace oproti minulosti mírně zlepšila. Nakonec jsou ale Tatry na dohled a my konečně parkujeme za parkovné, za které bych v polském Zakopaném mohl stát na fleku dva dny…

Čtěte také: Útěk na Slavkovský štít, Vysoké Tatry

Nejraději bych se natáhl, protože po cestě se nedalo díky hustému provozu zavřít ani jedno oko, ale protože chceme být do večera doma, nahazujeme na záda lehké baťůžky (ty jednodenní túry mají fakt něco do sebe) a vyrážíme vzhůru. Naše odhodlání vyšlapat na Slavkovský štít pěkně ze Smokovce nalomila pozemní lanovka, která odjíždí za pět minut. Ale co, však jsme tady kvůli sluníčku a já se tento rok již nachodil hodně. Pár "Everestů" jsem za ten rok v horách vystoupal, tak snad mi bude odpouštěno…

Lanovka je na Hrebienku doslova v mžiku, pěšky bychom tady ještě nebyli. Nezdržujeme se tady, ten kabaret raději přenecháváme druhým a pokračujeme po Tatranské magistrále na rozcestí Široký kopec, na kterém opouštíme červeně značenou magistrálu a po modré pokračujeme směr Slavkovská vyhlídka.

Sníh je pěkně zmrzlý a křupe pod nohama, cesta je trochu prošlápla, takže se neboříme a cesta ubíhá pěkně svižně. Míjíme "mé" oblíbené a pěkně pokroucené břízky a již jsme na horní úrovni sjezdovky nad Hrebienkom. Na Slavkovskou vyhlídku je to již opravdu jen kousek. Definitivně vycházíme na sluníčko, které nás bude zahřívat po zbytek dne.

Ze Slavkovské vyhlídky máme jako na dlani Lomnický štít s observatoří, jejíž stříbřité kopule se krásně lesknou v dopoledním slunci. Na jihu se táhne hřeben Nízkých Tater s nepřehlédnutelným vrcholem Kráľova hoľa. Poznáte ji snadno. Díky vysílači…

Další cesta je poměrně fádní. Levá, pravá, občas po proboření do sněhu pravá levá. Sněhu je výše poskrovnu, byl vyfoukán, takže část trasy vede po holé skále a trávě. Nakonec je to vidět i na jednom z přiložených snímků.

Za dvě hodiny jsme se dostali pod slavný Slavkovský nos, čas na svačinku a na porozhlédnutí se. Na jižním obzoru se za hradbou Nízkých Tater vynořilo i Slovenské rudohoří s důvěrně známou Muránskou planinou a Stolickými vrchy. Chvíli mi trvá, než se mi podaří zorientovat a nalézt Stolicu (1 476 m), nejvyšší vrchol Stolických vrchů i celého Slovenského rudohoří.

Za Slovenským rudohořím, hodně v dálce, se ale táhne ještě nějaký další pás hor. No možná halucinace a nebo hradba oblačnosti. Kdo ví. Nakonec mi to nedá a z batohu vytahuji dalekohled (také jste někdy takové lemry líné, že se vám ani dalekohled vytáhnout nechce?) a koukám co kdyby. Co kdyby to byly Julské Alpy?

Do Alp je to přece jen kus a nejsem si jist, co to vlastně vidím. Že by Triglav (2 864 m)? A nebo snad Grintavec (2 558 m)? Nemám buzolu, abych změřil přesný azimut, proto si nejsem jist ani po návratu domů a prostudování atlasu. Možná by to mohl být i některý z vrcholů Nízkých Taur. Chvíli jsem uvažoval i nad vrcholem Grosser Priel (2 515 m) v Totes Gebirge jenž kraluje výhledům ze Šumavy. To však brzy zavrhuji. Viděl jsem jej před časem ze zimního Ďumbieru a opravdu leží poněkud více západněji. Podle tvaru soudím na Triglav, ale dodnes si zcela jist nejsem.

Po krátké pauze dorážíme zbytek Slavkovského štítu a užíváme si neskutečného počasí. Jen ten nárazový ledový vítr kazí ten nepatrný kousíček chybějící k naprosté dokonalosti… Mačky dnes totiž zůstaly v batohu, umrzlý zfirnovatělý sníh a skála drží krásně i bez maček a cepínu.

Z vrcholu Slavkovského štítu se kocháme výhledy na blízký Gerlachovský štít (2 655 m) a Zadný Gerlachovský štít (2 606 m), ostudu nedělají ani poněkud nižší Litvorový štít (2 413 m) a Východná Vysoká (2 428 m), na které jsem již také pěkně dlouho nebyl. Snad to vyjde v příští turistické sezóně. Bradavica (2 476 m) mi dala před pár lety také pěkně zabrat. Tolik suti na policích se hned tak nevidí.

Po pravé ruce pak koukáme do hloubi Velké Studené doliny se Zbojnickou chatou, nad kterou se zvedá Javorový štít (2 418 m). Dále na východ se k nebi tyčí Široká veža (2 462 m) a nezaměnitelný vrch Prostredný hrot (2 441 m). Opravdu nádhera. Na vrcholu jsme sami, dnes jsme zatím nepotkali žádného turistu. Asi nikdo neuvěřil, že dnes bude opravdu hezky…

Po kochačce se pak vydáváme na rychlý sestup. Až k autu do Starého Smokovce. Nad Slavkovskou vyhlídkou potkáváme trojici turistů, která míří vzhůru. Zdravíme se, ale můj vtip o tom, zda-li jdou na západ Slunce asi nepochopili. Nevadí, i tak to byl krásný turistický den. Ve tři startujeme a před sedmou jsme již opět doma…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.