Slavkovský štít (2 452 m n. m.), dlouhý výstup na impozantní horu v slovenských Vysokých Tatrách

Slavkovský štít, Vysoké Tatry a turisticky přístupné štíty

Podobné výpady z Prahy do Vysokých Tater jsme kdysi podnikali. Tehdy ovšem od čtvrteční noci do pondělního rána. Lehátko stálo 20 Kč, ve spacácích či ve stanu nás úplně nahoře u vysokých ples nikdy nikdo nenačapal. Dnes je to složitější. Z Prahy se jen tak neutrhnu a všechno je jaksi dražší, nadivoko přespat v Tatrách si netroufnu. Přesto jsem se na začátku října odhodlal rozloučit se s létem razantním únikem. Nočním vlakem tam a příští noc zas zpět. Mezitím si po letech zopakovat výstup na Slavkovský štít.

Vždycky jsem lehce nervózní, koho mi přidělí kupé lehátkového vozu. Tentokrát to byl starší distingovaný Slovák na cestě za starou mamou daleko na Východ. Jak mi záhy prozradil, bývalý člen ještě federální vlády! No, po chvíli slevil, byl prý jenom náměstkem někde na ministerstvu obrany. Nicméně mě dlouho do noci zásoboval perličkami z politického zákulisí.

Brzy jsem vycítil, že co se politiky týče nejsme na jedné lodi. Ten muž byl tak trochu "stará struktura". Ale člověk by se neměl ukvapovat. Některé jeho názory, vycházející z východoslovenské rolnické reality, mě až dojaly. Bez ironie. Debatu jsme však po čase zakormidlovali ke konci a šli spát. Vždyť proč člověk také jezdí do hor - aby se vzdálil pomíjivému ruchu politiky, názorů a událostí dobrých tak pro noviny.

V Popradu jsem ještě za tmy přestoupil na supermoderní tatranskou električku a mrazivý východ Slunce mě přivítal ve Starém Smokovci. Chvilku jsem těkal, že se třeba někde nasnídám… Ale bylo moc brzy, vše zavreté, tak jsem překonal mrzkou touhu po teplém čaji a vyrazil frišným ránem vzhůru směr Hrebienok.

Před sebou 1 400 metrů převýšení a terén sice zcela chodecký, avšak klamavý. Slavkovský štít je tak trochu monstrum. Tyčí se na jihovýchodním okraji Tater do výše 2 452 metrů rovnou nad širou nížinou a cestou nahoru vás ošálí pár falešnými vrcholy. Několikrát si myslíte, už tam přece musím být - a nic. Ale tak daleko jsem zatím v mrazivém ránu nebyl.

Hned za Smokovcem je cesta rozbitá, kdyby nemrzlo, vlekl bych se pěkným blátem. Než se zanořím do hustšího lesa, projdu smutným územím lesních solitérů, které se zjevně nevzpamatovalo z vichřice roku 2004. (Je zajímavé, že na jakési naučné tabuli, jíž míjím, je u historické fotky sáňkování ve Smokovci zmíněna i vichřice z roku 1915, která prý rovněž podstatně změnila tvář okolní krajiny; kdo o tom ví něco bližšího, podejte zprávu.) Nakonec polámaný les přece jen houstne. Zvolil jsem zelenou značku lesem, cestu si však lze zpříjemnit po asfaltce k horní stanici lanovky na Hrebienku.

No, zpříjemnit, jak se to vezme. Mně bylo příjemněji pod klenbou stromů na lesní cestě. Na lanovku bylo ještě brzy, nepremávala, první jízda až v půl deváté. Navíc lanovka - máme své zásady, ne? Za chvíli se mi skrz lesní průseky za zády začaly otevírat výhledy do šířeji a šířeji rozvírané Podtatranské kotliny. Nížinu v hloubce zakrýval bílý inverzní kobereček, zatímco tady nahoře už slunce slibovalo divy! Ještě se ale neukázalo, jen hmatalo ostrými říjnovými paprsky do široce rozestřené doliny.

Minul jsem rozcestí s červenou Tatranskou magistrálou, vedoucí na Hrebienok, a brzy se vynořil z lesa. Klasickou horskou pěšinou skrz pružnou svěží kleč jsem za chvíli dorazil na Slavkovskou vyhlídku, 1 530 metrů vysokou. Odtud už byl v plné síle a svěžím ranním slunci vidět Lomnický štít (2 634 m) a hlouběji v dolině impozantní špičák Prostredného hrotu (2 441 m), z tohoto pohledu jakoby rozseklý majestátní suťovitou rýhou. Prostredný hrot, to už je jiná třída než výšlap na Slavkovský štít, to je vyhrazeno pro horolezce.

Ale i mně tady končí ranní lesní procházka. Teď teprve začíná řádná šněrovačka stále nižší klečí směrem k vrcholu. Něco jako vrchol je už ostatně vidět vpředu nad dolinou vlevo. Ale čert se v tom vyznej, jestli odsud vidím vrchol pravý, nebo jen jeden z výběžků masivního jižního hřbetu, jímž se Slavkovský štít vyhrbil z nížiny dole. Ať je to jak chce, nezbývá než stoupat, dokud tam nedojdu. Jak prosté.

Za chvíli se cesta trochu narovná a běží po jižní straně Štrbavého hrebeňa. Zvukomalebná slovenština: stačí jeden pohled na špičaté, trčivé kameny rozeklaného skalního žebra a musíme uznat, že ten hřeben je vážně ze všeho nejvíc štrbavý… Cesta je zalitá sluncem, jen na malou chvilku se prosmykne i na severní stranu hřebene - a tady je hned stín, zima, dokonce sníh a ledové škraloupky na kalužinách. A taky ostrý, nekompromisní spád dolů do Veľké studené doliny.

Netrvá však dlouho a štrbavé skály mě zas propustí na sluneční stranu. Je nádherné ráno, krom bílé inverze hluboko dole nikde ani mráček. Neustále se ohlížím dozadu do hlubiny, co za vršky to ční na východě z hustého mléka - Levočské vrchy?

Konečně je tu první, oficiální předvrchol. Posmívá se člověku už svým jménem: Nos (2 273 m). Nebo se snaží pocestného dopředu potěšit nějakým tím vrcholkem, byť ne hlavním? Nezáleží na tom. Posledních dvěstě výškových metrů po balvanech a suti za vás nikdo nevyleze. Jižně pod mohutným bubnem hory se rýsuje vskutku letecký pohled na Smokovec a Podtatranskou kotlinu. A na obzoru modrý řetěz Nízkých Tater v plné parádě.

Svým tatranským útěkem jsem se trefil do úžasného, břitkého říjnového dne. Zdola sice už tu a tam stoupají vzhůru cáry potrhaných par, dramaticky se vysunou přes okraj hory a pak se rozplynou, ani si nevšimnu jak. V dálce za nimi se pak řadí zářivá bílá fronta po celé délce obzoru. Ale zároveň je všude kolem modro a slunečno - ani větérek nezafouká!

Ještě pár falešných hrbů, ale pak už balvanitý vrchol, opatřený křížem. Kdysi dávno jsem tu byl, ale detaily si nepamatuji, kříž určitě ne. Nejsem tu sám, ale také tu nejsou davy. Na konci dne to spočítám - stejný nápad jako já, utéct na Slavkovský štít, mělo dnes zhruba patnáct lidí.

Vrchol je protáhlý východozápadním směrem a zatímco na mohutně vydulý, rezavě travnatý a zelenošedě kamenitý jižní hřbet praží slunce, na severní straně jsou strmé skalnaté srázy už černobíle vyrýsovány prvním sněhem. Skáču po balvanech vrcholového ostrohu trochu dál na západ a musím se nutit, abych se díval pod nohy, kam šlapu. Přede mnou se totiž otvírá úžasný horský amfiteátr.

Nějaký chlapík mě prosí, abych ho vyfotil mobilem. Poděkuje, chvíli se spolu rozhlížíme a chlapík nabídne, že mi vyjmenuje všechny vrcholy. Živá lekce od někoho, kdo jen tak nehádá, je k nezaplacení. Takže od západu: mohutný Gerlach, pak v průhledu v dálce Rysy, výrazná špičatá homole Bradavice, Východná Vysoká, Divá veža, mírnější Svišťový štít, naproti přes uzávěru Veľké Studené doliny podsaditý Javorový štít.

Následuje drobnější hrot Ostrého štítu, masivní Malý ľadový štít a před ním v zákrytu Široká veža, v průhledu trochu dál Baranie rohy, blíže k nám impozantní kužel Prostredného hrotu se všemi přilehlými skalními vížkami a konečně štíty Pyšný, Lomnický a Kežmarský. Za nimi zlom a prázdno nad nížinou zalitou sluncem a zastřenou lehce rezavým oparem.

Chlapík vrtí hlavou nad svou hloupostí: vynesl nahoru objemnou zrcadlovku - a nenabil baterii. Loučíme se, každý si najdeme osamělé místečko na balvanech směrem k sousední Slavkovské kopě, do níž vrcholový ostroh pozvolna přechází. Jíme své housky a zbožně zíráme na posněžený, posvátně vyhlížející Gerlach. Chvíli se přes něj honí páry, vzápětí se ukáže ve vší mohutnosti. Pod ním se zubí elegantně rozeklaný řetízek Velických granátů. A vzduch se ani nehne! Dokonalé bezvětří a ticho, z doliny sem nezalehne ani ťuk.

Musím násilím odtrhnout oči. Je čas vyrazit, zase jsem skoro poslední. Nad Štrbavým hřebenem stačím lehce zabloudit v balvanitém poli, neustále mám dojem, že jdu místy, jimiž jsem se cestou nahoru nehrabal, i když stezka je přece jasná… Chlapík, jehož výčet štítů a vrcholků se mi bez námahy vryl do paměti, mě předbíhá, chvíli klábosíme a když mu řeknu, že ještě dnes večer pádím na vlak domů, podotkne: "Aha, takže takový malý escape…"

Bezděky vymyslel titul tohoto raportu. Loučíme se. Sestup nemá konce. Cestou nahoru jsem se utěšoval, že z vršku to bude už jen a jen z kopce. Ale klesání přes balvany, kořeny a výmoly je snad ještě horší, kolena dostávají zabrat. Konečně se zanořím do lesa, na relativní rovinku. Přesto na posledních pár strmějších sešupech docela bez zábran úpím: Už dost! Ale útěk to byl fantastický. Po tomhle snesu všecko. V nočním vlaku si ani nekoupím lehátko, těch osm hodin v sedě s úsměvem proklimbám.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.