Rychlebské hory, hřebenovka malebného pohoří na česko-polském pomezí a rozhraní Slezska a Kladska

Pravá toulačka pro vlky samotáře

Rychlebské hory jsou poměrně nízké pohoří, rozkládající se od Bílé Vody na severu, až po Kladské sedlo na jihozápadě. Tvoří přirozenou hranici s Polskem. Nejvyšší horou Rychleb je Smrk (1 125 m).

Hřeben je dlouhý přes 40 km, z velké většiny porostlý lesem, z valné části smrkovým, ovšem z některých vrcholů jsou nádherné výhledy. Nejlepší výhled je samozřejmě z Borůvkové hory, kde stojí od roku 2006 nová rozhledna.

Rychlebské hory jsou, co se týče turistického zájmu, ve stínu Jeseníků, což je ovšem jejich velká přednost, neboť v nich nepotkáte davy turistů a hlavně "takyturistů". Na hřebeni ani v jeho blízkosti nejsou totiž žádné ubytovací ani stravovací kapacity, takže všechno potřebné si návštěvník musí nést sám na zádech.

Čtěte také: Přechod Rychlebských hor a Králického Sněžníku

Ovšem i z tohoto pravidla, jak jsme sami poznali, jsou výjimky. Hřebenovku Rychleb jsme plánovali už několik let, ale vždycky nám do toho takzvaně "něco přišlo". Nakonec se nás ale několik domluvilo a šli jsme vítat podzim přechodem Rychlebských hor.

Borůvková hora s rozhlednou

V klasické sestavě nahradil Martina Jirka, je tu jako vždy Honza se svým jednomístným stanem - rakví a já. Autem dorážíme do Lipové-Lázní, odtud pak jedeme autobusem do Bílé Vody, kde před protialkoholní léčebnou zahajujeme přechod slavnostním douškem.

Po červené značce stoupáme v nádherném počasí lesní cestou stále vzhůru na hřeben, kterého dosahujeme v místě zvaném Růženec. Bývala tu kdysi osada, ale z ní zbyla jenom jedna budova, dnes snad lovecká chata. Zde se napojujeme na státní hranici s Polskem, která nás bude provázet prakticky celé dva dny.

Zvlněná pěšina mírně stoupá vzhůru, potkáváme Poláky, kteří renovují hraniční kameny, a přes Kraví vrch dosahujeme Borůvkové hory, na které stojí nová rozhledna. S potěšením zjišťujeme, že rozhledna je nejenom otevřená a bez vstupného, ale dokonce v přilehlé budově čepuje sympatická mladá slečna řádně vychlazené pivo.

Protože slunce i přes konec září dost pálí, dáváme si jedno "orosené" (bohužel pouze do kelímků) a pak už vybíháme na rozhlednu, odkud jsou nádherné výhledy na všechny strany. Foťák i kamera jsou v permanenci. Po delší době zase scházíme dolů. Ráno jsme nesnídali, a protože nám slečna nabízí i grilovanou klobásu, nepohrdneme její nabídkou a doplňujeme kalorie i tekutiny a vyhříváme se na slunci.

Koníček a Černý kout

Přestože je nádherné sobotní poledne, turistů zde není mnoho, ale budou to na dlouhou dobu poslední, které uvidíme. Nakonec se zpožděním přece jen nahazujeme batohy na záda a pokračujeme po modré značce v hřebenovce.

Značka asi po kilometru sestupuje do obce Travná, ale protože tam jsme již projížděli na kolech před rokem, pokračujeme neznačenou pěšinou přímo hřebenem po státní hranici. Honza nám sice sděluje, že nemá žádný průkaz, ale doufáme, že aktivita polských pohraničníků už nebude to, co ještě před pár lety.

Z hraničního přechodu Travná si odskakujeme mezi davem Poláků k obchodu pro jedno lahvové, vracíme se zpět a pokračujeme po hranici. Nad osadou Zálesí se napojujeme opět na modrou značku, u pramene váháme, zda nezaložit bivak, ale nakonec pokračujeme přes vrchol Koníček až do sedla Černý kout, kde byl před Schengenem turistický hraniční přechod mezi ČR a Polskem.

Rychlebské hory jsou poměrně plochou hornatinou s výškovou členitostí dosahující 300 až 500 metrů. Nejvyšším vrcholem pohoří je hora Smrk (1 126 m) zvedající se v jižní části pohoří v blízkosti Ramzovského sedla. Ještě dalších osm vrcholů pohoří přesahuje svou výškou hranici jednoho tisíce metrů.

Hřeben Rychlebských hor se táhne zhruba ve směru jih - sever až jihovýchod - severozápad podél hranice s Polskem. Pohoří odděluje Moravu a Slezsku od polského Kladska (Klódzko). V Polsku se pro Rychlebské hory používá pojmenování Góry Zlote (severní část) a Góry Bialskie (jižní část).

Ze sedla scházíme asi 100 m k potůčku, kde na loučce u bývalé hájovny stavíme stany. Hájovna je sice přeměněna na rekreační objekt, dokonce obydlený, ale domluva s majiteli probíhá hladce, jen jejich pes, tvor velikosti přerostlého bernardýna, si s námi chce stále hrát a poskakuje nám po ještě nepostavených stanech. Nakonec ho to ale přestává bavit a odbíhá k chalupě.

Večer je příjemně teplý, tak sedíme venku a dlouho se bavíme o všem možném. V noci je absolutní tma, takže konečně zase vidím pořádnou hvězdnou oblohu.

Výhledy na Králický Sněžník

Ráno je sice opět krásné počasí, ale protože nad ránem padla silná rosa, stany jsou mokré a tak čekáme, až i do Černého koutu přijde slunce a stany trochu osuší. Pak se vracíme zpět na hřeben a pokračujeme po hranici až k dalšímu turistickému hraničnímu přechodu Hraničky (platilo přeed Schengenem).

Jelikož stezka, vedoucí po hranici, je tu hodně kamenitá a jde se po ní špatně, sestupujeme asi 100 m do "vnitrozemí" na červenou značku, která nás přes bývalou osadu vede polní a pak lesní cestou kousek pod hranicí, na kterou se za Plesnivým vrchem opět napojuje.

Míjíme pramen pod Špičákem, u chaty nad pramenem chvíli odpočíváme, vítáme astronomický podzim a pokračujeme po žluté značce v hřebenovce. Cestou, stejně jako včera, vidíme spousty hub, které ovšem nemáme kam dávat, tudíž je nesbíráme, což hlavně vášnivého houbaře Jirku přivádí až k zoufalství. Les kolem nás hraje všemi barvami, takže často zastavujeme, fotíme a točíme.

Z Břidličného máme krásné výhledy na masiv Králického Sněžníku a potkáváme zde i první dnešní turisty. Systémem prudce nahoru a stejně prudce dolů se dostáváme do sedla Peklo, kde je odbočka do Stříbrného údolí. My ale strmě stoupáme na Kovadlinu, odkud jsou výhledy na Sněžník ještě lepší.

Pak mezi skalami skoro kolmo zase ztrácíme výšku, abychom pak už přes Klínový vrch stále stoupali táhlým svahem až na značně podmáčenou vrcholovou planinu Smrku. Protože nás tlačí čas a moje nešťastné koleno se zase silně ozývá, rozhodujeme se ukončit hřebenovku zde a sestupujeme po modré údolím Černého potoka do Petříkova.

Tady doplňujeme kalorie i tekutiny, Jirka jde do Ramzové na vlak (má ho stejně zadarmo), aby vyzvedl v Lipové auto a přijel pro bagáž, Honzu a mě. Podzimní hřebenovka Rychlebských hor je u konce.

Rychlebské hory jsou rájem nejen pro pěší turisty, ale na své si přijdou i vyznavači horských kol. Je zde totiž poměrně hustá síť vyznačených cyklotras, která se nevyhýbá ani některým vrcholovým partiím.

I pro ty, kteří chtějí vidět různé přírodní útvary a zajímavosti, je zde dostatek příležitostí. Za všechny jmenujme alespoň jeskyně Na Pomezí nad Lipovou nebo jeskyně Na Špičáku u Supíkovic, Venušiny misky na Smolném vrchu u Žulové nebo Nýznerovské vodopády v údolí Stříbrného potoka (mimo jeskyně Na Pomezí a Nýznerovských vodopádů jsou ostatní cíle v Žulovské pahorkatině, pozn. red.). Prohlídku si zaslouží i městečko Javorník se zámkem Jánský Vrch, kde je muzeum se sbírkou dýmek nebo zřícenina hradu Rychleby jižně od Javorníku.

Oblast najdete například na mapách nakladatelství Freytag&Berndt edice KČT č. 54 - Rychlebské hory a č. 53 - Králický Sněžník, obě v měřítku 1: 50 000. Cyklisté se mohou orientovat například podle mapy SHOCART č. 117 - Rychlebské hory, měřítko 1: 60 000. Nejlepší spojení je vlakem či autobusem do Jeseníku a odtud do Ramzové, Lipové-Lázní nebo Javorníku místními vlakovými či autobusovými linkami.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.