Rychlebské hory, přechod pohoří přes Lví horu (1 040 m n. m.) v jednom bočním hřebeni

Dva dny na Rychlebkách

Naplánovaná účast na 25. setkání na vrcholech, pořádaném časopisem Treking na nejvyšším vrcholu Rychlebských hor - Smrku (1 125,4 m n. m.), očekávané nádherné počasí (druhá vlna babího léta) a konec konců i dosavadní malá znalost tohoto pohoří mě lehce přesvědčila, že by nebylo od věci zase jednou sbalit bágl, kolo výjimečně nechat doma a vyrazit tentokrát pěšky na dvoudenní putování.

Ospalé sobotní ráno, "zeštíhlené" vlaky nebývale naplněné mnoha turisty, tuláky i bikery. Za okny ze začátku hustá, těžká mlha, která se však rozpouštěla tím více, čím jsme se blížili do vyšších a sluncem projasněných oblastí Hrubého Jeseníku. A již je zde Horní Lipová, horská obec s doloženými kořeny z konce 17. století, má dnešní konečná, odtud jsem pokračoval dále už po svých.

Jesenný potok

Průvodcem se mi na prvých 9 km stala modrá značka KČT, nejprve přes obec, vzápětí pokračující do Dlouhé doliny směrem na západ od železniční trati, tedy do Rychlebských hor. Asfaltová lesní svážnice se po chvíli změnila ve zpevněnou a nakonec na běžnou lesní cestu, jejíž neustálé stoupání dávalo na vědomí, že brzy bude třeba překonat prvý hřeben na cestě.

Hravý Jesenný potok se svými peřejkami a drobnými kaskádami, fantasticky zabarvené listí převážně buků a javorů a hra světelných paprsků pronikajících mezi listím střídajících se s kontrastními stíny by donutila snad každého k neustálým zastávkám, vyhledávání co nejrozmanitějších záběrů nebo jen k prostému kochání se neskutečnou nádherou.

Lví hora

Ne zrovna úplně lehký bágl, oblečení zvolené spíše na chladnější počasí a neustálé stoupání zabezpečilo brzké zahřátí se na "provozní teplotu" a tak za postupného odkládání vrstev oblečení jsem postupně minul rozcestník Jesenný potok, křižovatku Tři studánky se žlutou značkou KČT vedoucí na západ na Smrk, na východ na Lví horu (1 040,1 m n.m.) a kryjící se s cyklostezkou, kterou jsem uložil do paměti na příští rok.

Překonání prvého - Vysokého hřbetu (asi 950 m n. m.) a následné klesání poskytlo nejen prvé "oddechové období" ale i změnu terénu. Původně poměrně široké, otevřené a vysluněné údolí bylo na druhé straně hřbetu nahrazeno úzkým, tmavým a chladným místy s kaňonovitým charakterem.

Bohužel předcházející poměrně příjemná lesní cesta, i když občas vedla i korytem potoka, byla nyní na několika místech zatarasena pokácenými stromy a nepříjemně a hluboce rozježděna těžební technikou, ale až na druhý den jsem zjistil a musel i přiznat, že pouze tato místa z celé dvoudenní túry byla takto znepříjemněna.

Nýznerovské vodopády a evorzní hrnce

Mým průvodcem se nyní stal Bučinský potok, na jeho levém břehu se nacházejí poměrně často solitérní skály (amfibolitické gabro), mnohé značných rozměrů a se stěnami, které by mohly sloužit jako cvičné, jiné zase svým hustým sytě zeleným mechovým porostem vyvolávají dojem obrovských smaragdů.

A již zde byl soutok dvou potoků, Stříbrného a Bučinského a na něm očekávaný chráněný přírodní výtvor Nýznerovské vodopády (nebo též Vodopády Stříbrného potoka). Asi na ploše 2 ha stupně, vodopády, kaskády a skluzavky vytvořené v soutěskách erozí i evorzí (fyzikální proces, kdy voda opracovává povrch skalního podloží dna jinými kameny) vznikají tak nejčastěji obří hrnce - Vydra, Křemelná, Vltava atd.), stupně překonávají výšku celkově asi 14 m (po pravdě řečeno očekával jsem ale něco trochu většího).

Povinné foto a dalších asi 1,5 km na západ po zelené značce KČT proti proudu Stříbrného potoka, od prvého rozcestí Pod Chlumem dále na západ po modré značce KČT, tentokrát již zcela nekompromisně kolmo na vrstevnice opravdu citelným stoupáním směr sedlo Peklo, krátkým vydechnutím bylo několik desítek metrů po svážnici na vrstevnici u upraveného (a vcelku chutného) pramene pod Peklem, zbývajících asi 300 m do sedla již bylo relativně snadných.

Hřeben a státní hranice, Kovadlina

V sedle (847 m n.m.) se návštěvník těchto míst setká s linií česko - polských hraničních patníků (ale ne už s pohraničníky), které jej při výběru hřebenové trasy doprovázejí velmi dlouho v obou směrech a také se zde napojí tentokrát na žlutou značku KČT. Prvým výrazným vrcholem následujícím asi 1 km po sedle směrem na jihozápad je Kovadlina (988,9 m.n.m.), polsky Kowadlo, s vrcholovou knížkou, která je také uváděna v literatuře jako nejvyšší vrchol Gór Zlotych.

Samotný vrchol poskytuje v současnosti pouze omezený výhled, který zřejmě i časem úplně zanikne v důsledku vzrůstu okolních dřevin, ale asi 300 dále po žluté (směrem na jih) je na svahu solitérní skalisko, které za příznivých podmínek poskytuje krásné výhledy hlavně na Góry Bialskie (jih a jihozápad). Dnešní výhled bohužel nepatřil právě mezi ty dokonalé, z okolních hor byly v podstatě vidět jen v oparu zahalené obrysy, takže jsem pokračoval dále po žluté, doprovázen také stále linií hraničních patníků příjemnou zvlněnou hřebenovkou, vedoucí krásným lesem a tudíž bohužel bez výhledů.

Na hlavním hřebeni je rušno

Hřeben začal docela ožívat polskými i méně se vyskytujícími českými turisty, často i celými rodinami. Stále po hřebeni po žluté a kolem patníků, přes Karkulku (925 m n. m.), Klínový vrch (928 m n. m.), kde se tužili polští dřevorubci a po táhlém stoupání již zde byla rozlehlá vrcholová plošina masívu Smrku s rozhlednou na nejvyšším ale nevýrazném místě. Přivítání s přáteli, nějaký ten přípitek a proprání všeho možného, to patří vždy k věci. Rozhled stále špatný, ale dopoledne údajně bylo krásně vidět hřeben Krkonoš s vrcholem Sněžky.

Po ukončení "oficiální části setkání" pomalý přesun pláněmi s množstvím uschlých stromů, místy rašelinou čvachtající pod vibramy (vrcholové rašeliniště), přes zajímavý skalní útvar Brousek připomínající ostrov v moři, za stálého doprovodu hraničních patníků, vyšlapanou, evidentně stále používanou ale jinak neznačenou cestou. U patníku č. 47/8 vlevo průsekem a širokou cestou a po několika stech metrech je zde rozcestí Palaš (1 027 m n. m.), opět červená značka KČT a po dalších asi pěti stech metrech dnešní cíl - horská chata Paprsek.

Chata Paprsek

Nabízené jídlo i péče o čepované nápoje popravdě nic moc, navíc předražené, večerní program svým způsobem lehce poznamenaný vlažností až laxností obsluhujícího personálu. Noc v pokojích naopak velmi dobře připravených a vybavených za standardní cenu.

Den s velkým D

Ráno s vymydlenou oblohou, prvé výhledy několika průseky a nad sjezdovkou dávaly tušit, že opět nastal den fotografických orgií (s velkým D). Zaplatit nocleh a zabalit, naházet do sebe něco ze svých zásob, krátké rozloučení a již, dnes po zelené značce KČT, se mohly začít polykat prvé kilometry z dnešního přídělu, pro změnu už ne sám, ale s Vaškem V. Mírné klesání smrkovými lesy, sem tam ještě zapomenutá houba a na první louce liška lovící nejspíše drobné hlodavce v uschlé trávě, vše lemováno stromy (břízy a javory) s neskutečně zbarvenými listy.

Větrov s exkluzivním výhledem

Větrov (919 m n. m.) byl dnešním prvým a opravdu exklusivním výhledovým bodem, zcela jistě také ale i díky fantastickému počasí. Králický Sněžník (1 424 m n. m.) a vlastně i celý hřeben dále na jih, to je Stříbrnická, Černá kupa, Sušina i Tetřeví hora byly jako na dlani, zrovna tak i na východ od nás masív Hrubého Jeseníku a z něj vykukující Praděd se svou věží. A v dáli na jihu velmi plasticky vyrýsované vrchoviny - Branenská a Hanušovická vyvolaly zaujatou debatu, že by určitě nebylo od věci se blíže seznámit také s tímto krajem.

Cesta do Starého Města

Popravdě moc se nám odtud nechtělo, ale přece jenom bylo třeba pokračovat v cestě, na rozdíl od včerejška výrazně klesající. Taktéž louky pod Starým kopcem (830 m n. m.) poskytly nové variace výhledů a skupiny zabarvených stromů nové scenérie. Ale to už jsme docházeli do Starého Města pod Sněžníkem, kde jak jsme se shodli, by bylo vhodné v některé otevřené restauraci doplnit tekutiny. Poté, co jsme na ni narazili, slovo jsme "učinili skutkem" za pomoci ryzího piva z hor a konečně si mohli spokojeně prohlédnout náměstíčko se zajímavě řešenou kostelní věží i historickou budovu radnice.

Staré Město pod Sněžníkem

Staré Město pod Sněžníkem se původně (tedy ve středověku, ve 14. století, od kdy jsou něm také prvé zmínky) jmenovalo Antiqua Goldeck, což znamená Starý zlatý roh a také to signalizuje, že se zde v okolí těžilo zlato, stříbro a měď, dnes z těchto surovin bohužel už nic, místo toho grafit a dolomitický vápenec. V okolí města je také množství objektů známého hraničního opevnění a kolem nich vede Staroměstská pevnostní stezka. Zajímavostí "Staráku", jak mu říkají místní, je také to, že v roce 1929 zde byla otevřena první česká turistická chata pro oblast Jeseníků a přilehlých hor.

Po modré do Branné a Hanušovic

Zbývající úsek naší cesty (modrá KČT) se ze začátku několikrát křižoval s úzkou silnicí vedoucí někam do Branné nebo do Hanušovic, ale poměrně brzo jsme se jí "zbavili". I když po pravdě byl na ní provoz odpovídající krajině s vyskytujícími se liškami, chodícími popřát dobrou noc, ale předjela nás trochu překvapivě parta borců na horácích, dávajících si na zdejších stoupáních statečně do těla.

Neustále jsme naráželi na stopy bývalé hornické činnosti i života - stopy po těžbě, hráz zrušené vodní nádrže potřebné pro provoz hornického mlýna, základy zaniklých budov, ale i kříže a kaplička na dalším fantastickém výhledovém místě Nad Šléglovem (730 m n.m.).

Odtud už naše cesta začala pomalu klesat, krásnou dolinou nejprve kolem zrušené štoly a nějakého obnovovaného a budovaného zřejmě dalšího horského hotelu až po nemilosrdný návrat do reality smrdící byznysem, totiž procházeli jsme jedním z dnes tak populárních snowparků, intenzívně připravovaném včetně parkoviště na blížící se sezónu.

Tyto objekty, které jako by se rozrůstaly na kdekterém kopci bez ohledu na status území (CHKO), možnosti a únosnost zdejší krajiny a všechny další nepříznivé důsledky, pouze opět dokladují bezzubou a neschopnou zelenou politiku naší vlády a také to, jak někdo by chtěl naše (zatím) vcelku malebné , ale malé hory proměnit v prosperující alpská střediska stylem po nás potopa…

Branná neboli Kolštejn

Branná (do roku 1949 Kolštejn) byla cílem našeho dnešního putování, takže nejprve povinná cesta ke zdejšímu hradu, z literatury známému jako Goldenstein. Probíhající oprava průčelí a hlavně vzhled již hotové části vyvolával dojem, že hrad po jejím dokončení asi bude využíván účelově, ale aspoň bude zachráněn.

Každý dort má nějakou tu třešničku, v našem případě to byla vyhlédnutá nejmenovaná hospůdka s domácí atmosférou nad hlavním průjezdem Brannou. Vychlazené pivo, držková a aspoň v mém případě vynikající borůvkové knedlíky aspoň na chvíli odehnaly smutek z konce jedné opravdu vydařené akce.

Vašek V. využil posléze k cestě domů vhodný a hlavně poloprázdný autobusový spoj, kdežto já si musel cestu domů odtrpět v silně narvaných vlacích. ČD zřejmě v svých řadách nezaměstnává myslícího člověka, který by do nedělních přetížených a v současnosti minimalizovaných vlakových souprav, kterými jezdí studenti do škol a výletníci z hor, dokázal prosadit zapojení dalších vagónů…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.