Roháče a Liptovské Tatry (Západní Tatry), vysokohorská turistika v okouzlujících slovenských horách

Dvoudenní přechod v Západních Tatrách

Přechod hlavního hřebene Západních Tater mám za sebou již vícekrát. Bylo by pěkné si hřebenovku opět zopakovat, ale toto poněkud pošmourné léto není dlouhodobějším přechodům příliš nakloněno. Tedy takovým přechodům, při nichž se chcete kochat výhledy a nikoliv mlhou…

Počasí se konečně umoudřilo, další dva dny by mělo být jasno a právě dva dny volna vybyly. Tak jsem se konečně pustil do realizace již nějakou dobu naplánovaného přechodu v Roháčích a Liptovských Tatrách.

Roháče a Liptovské Tatry jsou okrsky podcelku Západní Tatry. Jedná se o ty nejnavštěvovanější a nejatraktivnější partie Západních Tater s takovými vrcholy jako Plačlivé, Ostrý Roháč, Baranec, Jakubiná, Hrubý vrch či Volovec. Níže popsaný okruh nás na všechny vyjmenované vrcholy (vyjma Ostrého Roháče) zavede.

• Celková délka trasy 38 km
• Celkové převýšení 3 700 m

Popsaný okruh se řadí k opravdu těžkým trekům s velkými výškovými rozdíly, proto by se na tuto dvoudenní trasu měli vydat jen trekaři, kteří mají již něco natrénováno. Během cesty sice existuje řada únikových cest, ale bylo by škoda tuto pěknou trasu neabsolvovat v celém průběhu.

Start u chaty Zverovka

Za start své cesty volím chatu Zverovka na polaně Zverovka. Redakční přibližovadlo nechávám právě u této chaty a brzy ráno vyrážím vstříc Západním Tatrám. Návrat do stejného místa je tedy nutný, na "únikové" cesty tak mohu zapomenout. Startuji z nadmořské výšky 1 024 m směr Roháčská dolina.

V minulosti to byla oáza klidu, ale ve druhé polovině minulého století byla dolina značně zindustrializována a dnes patří k nejnavštěvovanějším v celých Tatrách. Na prvním rozcestí cest odbočuji vlevo kolech hotelu Osobitá a informačního centra TANAPu k bývalému odstavnému parkovišti v Roháčské dolině (dnes za závorou).

Další cesta přes polanu Adamcuľa (1 189 m, odbočka k Roháčskému vodopádu a na Baníkov) k bufetu na místě bývalé Ťatliakovy chaty je poměrně fádní. Stále po asfaltu. Alespoň se ale z cesty otevírají pěkné výhledy k hlavnímu hřebeni Západních Tater a v půli i na vyhledávaný Roháčský vodopád.

U Ťatliakovy chaty (1 350 m) ležící zhruba v nadmořské výšce Štrbského plesa jsem si chtěl dát pivo, ale bufet byl ještě zavřený. Jsem tady příliš brzy. Nic naplat, je potřeba jít dál. Alespoň uniknu tlupě Poláků, kteří mluví, mluví, mluví. Hubu nezavřou od božího rána. Horší než užvaněné ženské.

Směr Smutné sedlo a Plačlivé

Po modré turistické značce stoupám vzhůru. Nejprve v souběhu se zelenou značkou mířící k Roháčským plesům, to však jen po Rozcestí Smutná dolina (1 522 m), na němž se značky rozdělují. Kousek před rozcestím, u informačního panelu č. 3 naučného chodníku Roháčská plesa doplňuji u upraveného pramene vodu. Jde o poslední spolehlivý zdroj vody až po Žiarske sedlo (nutnost kus sestoupit) či k utajenému prameni pod Klinovatým v masívu Barance.

Další cesta mne vede do závěru Smutné doliny, rozlehlého skalního amfiteátru lemovaného hřebeny vrcholů Tri kopy a Plačlivé. Za modelaci terénu tady může ledovec, jenž tudy stékal v poslední době ledové. Krásné scenérie, velké skalní vysokohorské louky s pobíhajícími svišti, kteří si užívají ranní pastvy. Asi jsou spokojeni, neboť mi ochotně pózovali.

V závěru se chodník zvedá citelně strměji, naštěstí v četných serpentinách, takže výstup je vcelku pohodový. Cílová rovinka a již jsem ve Smutném sedle (1 965 m), důležitém přechodu přes hlavní hřeben Západních Tater. Již tady sedí dva turisté, kteří si rovněž přivstali. Ze sedla se otevírají fantastické výhledy na Baníkov, Plačlivé s Ostrým Roháčem a Volovcem i na monumentální Baranec. Dole v Žiarské dolině je pěkně vidět známou Žiarskou chatu. Brzy do sedla přichází dvojice, jediní hřebenovkáři z Čech a Moravy, které jsem během své cesty po hlavním hřebeni potkal.

Ve Smutném sedle se loučím s modrou turistickou značkou, která pokračuje přes Prostredný grúň do Žiarské doliny a pokračuji vlevo po červeně značené hřebenovce. Přes kótu Nos (2 052 m) se dostávám na skalnatý vrchol Plačlivé (2 126 m), krásný výhledový bod v hlavním hřebeni Západních Tater.

Výhledy jsou kruhové a opravdu fantastické. Na východě se tyčí rozeklané štíty Vysokých Tater, na jihu hřeben Nízkých Tater s nezaměnitelným Ďumbierem, na severu pro změnu Oravské Beskydy s nezaměnitelnou Babí horou. Jako na dlani máme rozeklaný skalní dvojvrchol Ostrého Roháče (2 084 m) a řadu dalších vrcholů.

Žiarske sedlo, Smrek a Baranec

Z Plačlivého sestupuji po strmém suťovém chodníku do Žiarského sedla (1 917 m), kde je cíl nějakého horského běhu. Však se skandování účastníků rozléhá po celé dolině… Nežádaná zvuková kulisa naštěstí po poledni utichá. Zastavuji se jen na foto a raději hned pokračuji po žluté turistické značce k vrcholu Smreku (2 093 m), na kterém si dávám hodinovou kochačku.

Je tu klid, turisté jen procházejí a nezdržují se tady. Přitom se odsud otevírají skvělé pohledy na Tri kopy i další vrcholy hlavního hřebene. Na východě lze spolehlivě identifikovat Kriváň (2 494 m), Gerlachovský štít (2 655 m) i Rysy (2 503 m). Na západě se tyčí nezaměnitelná silueta Velkého Choče (1 611 m) a na jihozápadě se leskne hladina Liptovské Mary.

Z vrcholu Smreku sestupuji do hlubokého sedla pod Barancem. Překonávám několik skalních vyvýšenin, které při zpětném pohledu připomínají velbloudí karavanu. Následuje prudké stoupání na Baranec (2 184 m), třetí nejvyšší vrchol Západních Tater. Po pravé ruce se vyloupne celý hřeben od vrcholu Babky až po vápencový Sivý vrch. Opravdu krása.

Už už je vidět vrcholovou betonovou pyramidu na Baranci, kterou dychtivě opalují elektrické výboje blesků… Baranec, jenž se v minulosti zval Veľký vrch, je jedním z nejlepších rozhledových bodů v celých Západních Tatrách. To je dáno jeho vysunutou polohou k jihu, která zaručuje skvělé a ničím nerušené pohledy na hlavní hřeben i okolní horstva.

Směr Mládky a Ráčkova dolina

Na vrcholu Barance (2 184 m) je na mne příliš živo. I přes poměrně pokročilou hodinu se sem sunou stále další a další turistů. Proto opouštím tuto "příliš hlučnou samotu" a pokračuji k jihovýchodu po zelené turistické značce. Přes Malý Baranec (2 044 m) na vrchol Mládky (1 945 m), na němž není ani noha. Klid a skvělé výhledy využívám k fotografování. Plačlivé, Ostrý Roháč, Volovec i Jakubiná odsud vypadají úžasně. Já tady zůstal přes noc. Vím, že bych neměl, ale chtěl jsem fotit západ i východ Slunce a také pořídit pár nočních fotek.

Vy ale pokračujte dolů do Ráčkove doliny přes Jedliny (1 798 m) a Klinovaté (1 555 m), pod nímž stávala bouda, které jsem asi dvakrát využil k bivaku. Konečně vás cesta přivede pro prudkém sestupu k chatě Orešnica a do ústí Ráčkové, resp. Úzké doliny.

Tady máte možnost využít kempu, již zmíněné chaty Orešnica (poněkud dražší ubytování, jídlo ale dobré) a nebo chaty Jakubiná (raději objednat předem, je a není otevřeno…). Pokud budete chtít bivakovat, pak lze zamířit k útulně v Jamnícké dolině (koliba pod Pustým). S návratem to máte ale další dvě hodiny navíc oproti plánu. Tady ukončíte první den, přibližně v polovině naplánované cesty.

Na hřeben Ošarpanců a na Jakubinou

Do nového dne je zapotřebí vystartovat brzy, protože je přede mnou dlouhá cesta. Z rozcestí Úzká dolina - ústie (890 m) se vydávám po modré turistické značce Úzkou dolinou. Kolem hráze starého tajchu na bystřině Račková se dostávám po pohodlné lesní cestě na rozcestí Jamnícke a Račkove doliny (950 m). Z něj pak vpravo po žluté značce. Nezapomeňte si tady doplnit vodu, výše na hřebeni se vám to již nepovede.

Po žluté TZ jdu opravdu jen kousek k dalšímu rozcestí Nižná lúka, z nějž pokračuji po zelené turistické značce na hřeben Otrhanců (Ošarpanců). Zvláštní je výškový údaj na tabulce - 945 m oproti 950 na rozcestí o cirka 20 výškových metrů níže. Nu což, chybička se i do turistického značení může vloudit. GPS kvůli toho vytahovat z batohu nebudu.

Nořím se do zbytku lesa, jenž mne ale hned vyplivuje na rozsáhlé holé paseky. Rychle nabírám výšku. Je až strašidelné, kolik lesa tady bylo vytěženo. Připadá mi, že Jamnícká dolina je téměř holá, bezlesá. Cesta je v tomto úseku značena poměrně špatně, je proto potřeba dávat bedlivý pozor, abyste nezabloudili.

Po opravdu úmorném stoupání jsem konečně na první výhledovém vrcholu Ostredok (1 674 m). Skalní vrchol poskytuje úžasné výhledy, závěrka fotoaparátu zuřivě cvaká. Popředí navíc zkrášlují borovice limby, kterých již v Tatrách mnoho nepotkáte. Naproti se zvedá vrchol Mládky (1 945 m), z nějž jsem před 3 a 1/2 hodinou vycházel. Vrchol je doslova na dosah, já však mezitím sestoupil výškový kilometr a dalších asi 800 m vystoupal. Setsakra práce…

Slunce se dnes opírá do hor velkou silou. Navíc nepofukuje chladivý vítr jako včera, takže spotřeba vody je výrazně vyšší. Asi jsem to dnes neodhadl a voda bude chybět. A nejbližší možnost jejího doplnění je až u Jamníckých ples!

Dále na Jakubinou

Ze skalního Ostredku sestupuji do hlubokého sedla, ze kterého vede strmé a nekonečné stoupání na vrchol Nižná Magura (1 920 m). Slunce člověka spaluje doslova na troud, asi se snaží dohnat to, co letošního léta zameškalo. Ale nemuselo by to dohánět s takovou silou a právě nyní.

Následuje řada dalších skalních vyvýšenin, vrchol Ostredok (2 050 m) a centrální část hřebene Otrhance po vrchol Vyšná Magura (2 095 m). Terén je na Západní Tatry neobyčejně strmý a skalnatý, vše je ale odčiněno velkolepými výhledy. Po pravici se zvedá vrchol Klinu (2 173 m), dole v dolině je vidět Koliba pod Klinom, dále na východ vrchol Blyšť (2 169 m) a Bystrá (2 248 m), nejvyšší vrchol Západních Tater. Dále je vidět Kriváň a velkou řadu vrcholů Vysokých Tater. Přede mnou se zvedá Jakubiná, Volovec, Ostrý Roháč. Baranec je již v úzadí. Fantastické jsou pohledy do závěru Jamnícké doliny s Jamníckými plesy.

Jednotlivé vrcholy se podle turistické mapy poměrně těžko identifikují, neboť počet vrcholů v hřebeni je oproti mapě zhruba dvojnásobný. Následuje další táhlé stoupání na vrchol Jakubiná (2 194 m). Konečně dosahuji nejvyššího bodu své túry, druhého nejvyššího vrcholu Západních Tater. Bodu, jenž mne stal hodně sil. Ale výhledy vše vynahrazují. Jako na dlani mám celé Tatry a řadu dalších pohoří Liptova a Oravy. Rovněž letecké pohledy do závěru Jamnícké doliny s plesy jsou fantastické.

Z Jakubiné přecházím po úzkém hřebeni na Hrubý vrch (2 137 m), vpravo v závěru Ráčkove doliny se lesknou hladiny Ráčkových ples. Na Hrubém vrchu se zastavuji jen krátce, před sebou mám ještě dlouhou cestu. Z Hrubého vrchu vede strmé a nekonečné klesání po pitomých kamenných "schodech" plných suti. Škoda jen, že si jeho tvůrci nevzpomněli na lapení Jánošíka (snad v obci Valaská Dubová nad Ružomberkom) a na hrách. Tak nějak podobně to totiž na oněch kamenech "funguje". Prostě ukázka toho, jak by se to nemělo dělat…

Směr Volovec

Přes rozcestí se zelenou TZ vedoucí do Jamnícké doliny pokračuji do hlubokého Sedla pod Deravou (1 823 m). Z něj je potřeba opět nabrat výšku až téměř pod vršek vrcholu Deravá (1 955 m). No a nebyl by to západotatranský hřeben, aby chodník opět neklesl do dalšího hlubokého sedla nad Dolním Jamníckým plesem (1 728 m). Z něj vede strmý skalnatý hřeben až na Volovec (2 063 m), z nějž se otevírají fantastické kruhové výhledy.

Pokud by se vám stalo, že jste bez vody, můžete sestoupit po neznačeném chodníku (vede vlevo ze sedla k dobře viditelné infotabuli) k Dolnímu Jamníckému plesu, nad nimž lze vodu nabrat z potůčku napájejícího pleso. Vodu přímo z plesa jsem nezkoušel a asi ani nikdy nebudu, myslím, že k pití není příliš vhodná.

Od Dolního Jamníckého plesa (1 728 m) je rozumnější se vydat směrem k Hornímu Jamnickému plesu a dále do Jamníckého sedla (1 908 m). Ze sedla je to na Volovec opravdu již jen skok. Na vrcholu Volovce mi pózuje kamzičí rodinka. Raději je podcházím, je hodně hodin a ať si i kamzíci užijí podvečerní pohody, kdy nejsou rušeni lidmi. Zamávám jim a těším se na příští setkání. Mladí kamzíci zvědavě pokukují, asi mi rozuměli.

Z Volovce cesta pokračuje k vrcholu Rákoň (1 876 m), na němž definitivně opouštím slovensko - polskou hranici, na kterou jsem se dostal kousek pod vrcholem Hrubého vrchu. Když přicházím na vrchol, tak turistický rozcestník okupuje zvědavý krkavec. Dokonce se nechá vyfotit. Pak ale zamává křídly a bleskurychle si to zamíří do doliny…

Závěrečný sestup na Zverovku

Z Rákoně se po strmém suťovém chodníku dostávám do sedla Zábrať (1 656 m), z nějž je to asi půlhodinka k bývalé Ťatliakově chatě. K ní dorazím asi ve třičvrtě na osm a kupodivu je bufet ještě otevřen. Takže stihnu kofolu.

Pak již mířím nazpět na Zverovku, na které jsem za další hodinu. Již za tmy, neboť na konci srpna Slunce zapadá okolo půl osmé. Ale po asfaltce to nebyl problém. Po 38 kilometrech, asi 3 700 nastoupaných metrech a 17 hodinách chůze jsem nazpět v místě, ze kterého jsem včera vyrážel. Túra to byla opravdu výživná, ale velkolepá, fantastické scenérie nádherných Západních Tater pohladily po duši a nalákaly na další podobný přechod. Již v brzké době.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.