Quinburk a Suchý vrch, úžasný výšlap v Jeseníkách na nejvýše položený slezský hrad a kamennou horu

Tak trochu zmrzlá turistika po neznámých stezkách v Hrubém Jeseníku

Na okružní túru Hrubým Jeseníkem vyrážíme od hájovny Drakov (620 m) nedaleko Mnichova (asi 3 km) a Vrbna pod Pradědem (asi 7 km). Při sjezdu do hlubokého údolí Černé Opavy nás na prosluněných pasekách mezi vrchy Okrouhlá (796 m) a Čihadlo (744 m) vítají spokojeně se popásající kravičky i výhledy na kamenná moře na Suchém vrchu a Rovném vrchu (793 m).

Je pozdní podzim, babí léto pomalu končí. Po ránu je hodně čerstvo, o čemž svědčí zamrzlé kaluže. Nakonec pěkně chladno bude celý den. A pocitovou teplotu bude značně snižovat i ledový severák, což pocítí hlavně Michalka. Dcera. Zase to s tím oblečením trochu podcenila. Hlavně s rukavicemi. Já žádné nevzal, protože rukavice nosím, až když je opravdu zima, takže ji nemám co dát…

Zpevněná lesní cesta "U Školky" nás vede mírně vzhůru. Míjíme uzamčenou chatu a na dalším rozcestí, kdy se dostáváme do údolí Sokolího potoka, pokračujeme vpravo vzhůru proti proudu horské říčky bublající si spokojeně přes ohlazené valouny obrostlé hustými mechy. Míša se chce pořád vrátit, že prý v lese chrochtali divočáci. Strach má ale velké oči, na divočáky jsme opravdu nenarazili. Byli by cítit již na dálku.

Tajemný Quinburk

Zpevněnou cestu "K Jelení chatě" opouštíme poměrně záhy. Odbočujeme doleva na lesní svážnici, která se vine po východním úbočí Medvědího vrchu (1 216 m) mezi Medvědí skály a Sokolí skály. Ono po sokolech se tady jmenuje kde co. Dokonce i samotný hrad Quinburk je někdy nazýván jako Sokolí. Má-li to nějakého historického opodstatnění nevím.

Za mysliveckým posedem, kazatelnou, opouštíme i tuto vrstevnicovou cestu a po lesní stezce, která spíše připomíná zvířecí prť, míříme doprava k Sokolím skalám. Jedná se o dlouhý pás skalisek, jejichž výška přesahuje 20 i 30 metrů. Jejich rozlehlost a malebnost mne docela udivuje. Jsem zde prvně, Sokolí skály opravdu neznám.

Svižně stoupáme strmým svahem a obdivujeme nádherná skaliska. I občasné výhledy za zády. Na opravdu super vyhlídku si však musíme počkat až do místa, kde (zřejmě) stával hospodářský dvorec hradu Quinburk (Sokolí), jehož odvážnými křivkami se však mohli lidé kochat jen někdy v období od 13. do 14. století. Hrad, který měl chránit hranice Vratislavského biskupství, totiž poměrně záhy zanikl.

Vyhlídka je to krásná. Z vrcholu mohutného skaliska se otevírají výhledy na Zlatohorskou vrchovinu i k Nízkému Jeseníku. Je co obdivovat. Dokonce i plyšákům, kteří na naší prochajdě nemohou chybět, se to líbilo. Úsměv od ucha k uchu svědčí o jejich spokojenosti.

Konečně jsme na hradě. Či spíše v místech, kde hrad stával. Do dnešních časů se z něj ale prakticky nic nedochovalo. Jen zbytky hlubokého hradního příkopu s valem, na kterém jistě stávala palisádová hradba. A nějaké ty vyskládané kameny, zbytky zděných budov hradu, který byl ale z velké části ještě dřevěný. Patrně, neboť o této pevnosti se nám nedochovaly žádné písemné prameny.

Kamenné moře Suchého vrchu

Od hradu Quinburk pokračujeme vzhůru. Míjíme řadu dalších zajímavých skalních útvarů a již jsme na lesní cestě, která nese název "Ruská cesta", ke které se na dalším rozcestí připojuje lesní cesta "Medvědí". Však jsme pod Medvědím vrchem, kde jsem před pár lety s kamarádem Dejvem zachraňoval srnku zamotanou do pletiva ohrazujícího lesní školku. Byla zcela vyčerpaná, ale nezraněná. Tak doufám, že to přežila.

Na Medvědí lesní cestě odbočujeme vlevo. Cesta mírně klesá až k dalšímu rozcestí s Medvědí cestou. Odsud se zajdeme podívat k Jánské chatě se studánkou U Pytláka. Však také se nachází na úbočí vrchu Pytlák (1 040 m), který má za souseda Loupežníka. Skalní vrch vysoký 1 020 metrů. Po návratu pak pokračujeme k dalšímu cíli - na Suchý vrch (941 m).

Cestu ale vůbec nepoznávám. Les zčásti sežral kůrovec, další části byly vytěženy. Svah je rozježděn lesní technikou a krásná lesní stezka, po které jsem tudy šel posledně, prostě "zmizela". Již ale vidím známou skálu a hluboké sedlo pod Suchým vrchem, který máme přímo naproti. Krásně jsou vidět kamenné moře i nádherné borovice, které tento div přírody lemují.

Suchý vrch je přírodní rezervace. Velice zajímavá přírodní rezervace s výměrou asi 50 hektarů. Značená stezka sem nevede, dostanete se sem pouze po stezkách neznačených. Nával turistů tady tedy nehrozí ani náhodou. Chce to ale dobrou mapu a schopnost orientace v terénu.

Suchý vrch je zajímavým místem, jakousi genetickou bankou nejen autochtonní borovice. Průměrná roční teplota je zde jen +5 °C, vegetačních dnů (tedy těch s teplotou nad +10 °C) jen asi 120. Roční úhrn srážek činí 1 100 mm, jak se dozvídám z jedné informační tabulky dole.

Pohybujeme se opatrně, abychom přírodě neuškodili. I když ono ji již uškodil kůrovec. Je zde patrný i zásah lesníků. Mnoho stromů napadených kůrovcem bylo pokáceno a odkorněno. Klimatická změna dolehla i na horské partie Jeseníků, což bude mít v řádech desetiletí patrně na svědomí vegetačního krytu. Což se nakonec odehrává cyklicky. Na konci doby ledové, před nějakými 14 000 lety, to tady, když bylo výrazně chladněji než dnes, vypadalo jinak. Jinak to tady jistě vypadalo i před nějakými 7 000 lety, kdy bylo zase naopak o pár stupňů tepleji než dnes.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Výstup na Suchý vrch připomíná spíše překážkovou dráhu a dává nám docela zabrat. Konečně jsme ale u kamenného moře a na sluníčku. Michalka dnes poprvé rozmrzá. Usazujeme se na vyhlídce na vršku pod jednou z úžasných borovic a kocháme se krásnými scenériemi. Křemencové kamenné moře je opravdu nádherné. Vytahuji svačinu a termosku s horkým čajem. Michalce se nálada výrazně zlepšuje. Zatím si stále něco brblala pod nosem. Jo, jo, plné břicho a teplo, to je ono…

Nasekám tady mnoho fotek v bláhové snaze zachytit tu nádheru kolem do digitální podoby. Je čas vyrazit. Vůbec se mi toto nádherné místo ale nechce opouštět. Suchý vrch považuji za jedno z nejmagičtějších míst v celém Hrubém Jeseníku. Určitě se sem ještě vrátím. Alespoň několikrát, protože Suchého vrchu není nikdy dost…

Vracíme se do sedla, ze kterého sestupujeme po lesní cestě do údolí říčky Rudná, přičemž nás "pronásleduje" LKTčko naložené vytěženým dřívím. Kolem chaty Pod Suchým vrchem se dostaneme nazpět do údolí Černé Opavy, kterým se vracíme na Drakov. Dnešní okruh měřil sice jen asi 15 km, ale vedl místy těžko schůdným terénem a po nádherných místech daleko od turistických tras. Ono na konci října jsou již dny krátké, na nějaké "extrémní" túry času nezbývá. A další plus - za celý den jsme nepotkali jediného turistu.

Suchý vrch a Quinburk, turistická mapa

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.