Pyreneje na dva pokusy a kras na jihu Francie se skalním mostem Pont d'Arc a jeskyněmi (2)

Barranco del Clot, horská chata Llauset, Ibón de Barrancs a Estany de l´Escaleta

Za Toulouse se noříme do údolí známé francouzské řeky Garonny, která zde teprve nabírá sílu stát se veletokem. Podél stále se zužujícího údolí dosahujeme bodu, kde končí Francie a začíná Španělsko. Překvapuje mě, kolik je na španělské straně otevřených podniků. Ve Francii vypadaly vesnice jako starobylé zemědělské oblasti, ve Španělsku to připomíná spíše Alpy nebo jiná turistická horská střediska.

Zkoušíme najít kemp, ale zprvu jich je několik zavřených (je už září) a nebo vypadají podivně. Nakonec narážíme na kemp Beruda Park (na mapách je nazýván Berdura Park), kde je sice zavřeno, ale naštěstí je zde stále personál na vrátnici. Služby jsou také prakticky bez omezení, k dispozici je malý obchůdek, sprchy i WC fungují normálně (k naší radosti toalety s prkýnkem).

Bohužel už od příjezdu do Pyrenejí je zjevné, že předpovědi počasí se naplňují a už během večeře pod širým nebem nám začíná pršet. V noci se přižene poměrně silná bouře s přívaly deště. Máme mokré stany, Petr i další věci, ještě před nástupem do hor. Po ránu je mlhavo, zima a ještě trochu poprchá. Petr utekl před deštěm kamsi k chatkám, které jsou v areálu kempu, kde šlo nocovat pod střechou. My ostatní rveme mokré stany do auta a míříme doplnit zásoby do města Vielha.

Zatímco ve Francii mi to připadalo takové zašlé (jak jsem si představoval Španělsko), ve Španělsku mi to zde připadá jako někde ve Francii. Vše je hezky upravené, čisté a po ulicích panuje čilý ruch. Po doplnění pečiva a nějakého ovoce se vydáváme k sedlu Vielha, které protíná dlouhý tunel. Na jižní straně je opět mizerné počasí, což moc radostně nepůsobí.

Kousek dál se nachází horská útulna Conagles, kde si domlouváme uložení části zásob a hlavně nocleh po třech dnech. Teprve poté se vydáváme do samotné vesničky Aneto, opouštíme auto a kolem poledne se plni očekávání vydáváme s těžkými batohy vstříc pyrenejským velikánům. Počasí se naštěstí umoudřuje, což při stoupání po asfaltové cestě bereme s povděkem.

Asfaltky se držíme navzdory turistické značce vedoucí po pěšinách. Pochod je plynulejší a kromě toho je všude mokro. Po cestě tak dosahujeme až k potoku Barranco Farraes a teprve tady začínáme stoupat po pastvinách vzhůru. Na potoku jsou po deštích výrazné vodopády, kolem se pasou krávy, vypadá to hezky. I stoupání se stává poněkud zajímavějším a docela strmým výšvihem přecházíme do údolí Barranco del Clot. Zde se opět noříme do lesa. Poslední strmější výšvih vede do sedla El Campament, kde je i vydatný pramen vody a několik zchátralých budov. Jsme 1 942 metrů vysoko a z vesnice Aneto jsme vystoupali takřka 600 výškových metrů.

V sedle zároveň křižujeme cestu vedoucí k přehradě a přečerpávací elektrárně, kterých je v této části Pyrenejí opravdu požehnaně. Naše cesta se nadále drží značené pěšiny a lehce klesá do údolí Vall de Llauset, abychom po krátkém traverzu začali opravdu strmě stoupat pod mohutnou hráz přehrady Embalse de Llauset. Těsně u hráze skutečnost neodpovídá zobrazenému na mapy.cz. Stezka totiž stoupá na samotnou hráz přes několik kamenných bloků, dosahuje vyhlídkového parkoviště na východní straně hráze a poté prochází samotným tunelem, který slouží pracovníkům elektrárny.

Jezero je docela ohromné, bohužel je na něm vidět, že nejde o přírodní výtvor. Turistická stezka jej traverzuje ze severní strany, na jednom místě jsou natažena ocelová lana. Od přehradní nádrže následuje další prudší stoupání do sedla Bortonés ve výšce 2 336 metrů. Na jeho východní straně se nachází značně zchátralá horská útulna, kde lze v nejvyšší nouzi přenocovat. Je pravdou, že úroveň ubytování je zde vyšší než v rumunské Cioclovině, ale přesto všem doporučím pokračovat k placené chatě Llauset. Zchátralou útulnu Bortonés ocení jen ten, kdo zvládne děravou střechu, kaluže na zemi a plesnivé vlhké matrace opřené o zeď…

Ze sedla následuje krátké stoupání kolem sympatického stejnojmenného jezera a proti proudu horské bystřiny až k nové a krásné horské chatě Llauset. Všude v Pyrenejích je vhodné chaty objednávat, nicméně my to zde zkoušíme naslepo a naštěstí mají volno. Chata se nachází ve výšce 2 425 metrů a musím uznat, že je zde už cítit nadmořská výška (možná to je solidním nástupem z 800 metrů ráno - tedy o 1 600 metrů výš).

Cena za ubytko se pohybuje kolem 21 euro, mají zde vlastní pivo Refu, které je distribuováno pouze na horských chatách. Atmosféra na chatě je super, vybavení naprosto solidní a spaní s vlastní sociálkou! Jedna z nejlepších horských chat, co si lze představit. Sympatické je i to, že se zde nachází jídelna pro ty, kteří si chtějí sami uvařit. Z chaty jsem nadšen a z přístupu personálu rovněž.

Meteohoupačka a velké zklamání

Předpověď byla všelijaká a další den bohužel se naplňuje. Po ránu je mlhavo, fouká a lehce mrholí. Dle profilu dnešní trasy by mělo jít především o traverz s výstupem do jednoho vyššího sedla. Na chatě Llauset však narážím na informační tabuli, která přechod k našemu cílí - chatě Renclusa - hodnotí jako druhou nejvyšší obtížnost. Další varování pak nacházíme ve 2 521 metrů vysokém sedle Ibones těsně nad chatou, kde je ve směrovníku vyškrábáno slovo "extreme".

Koneckonců i výstup k prvnímu rozcestí byl docela kamenitý, ale to, co nás potkalo při dnešní túře naprosto předčilo moje celoživotní zkušenosti o tom, jak vypadá rozsáhlé suťovisko a o tom, co znamená náročná trasa. Pinďa to ohodnotil jako nejnáročnějších 13 kilometrů života, já jsem zde odepsal relativně použitelné boty a myslím, že i ostatní si docela dali do těla.

Zkrátka a dobře ze sedla Ibones počíná poměrně náročné stoupání kamenitým terénem na kopec Cap de la Vall vysoký 2 715 metrů. Stezka je místy lehce exponovaná, problém však činí spíše její vedení po suti, což obnáší náročné kroky a skoky z kamene na kámen a hlavně neustálou koncentraci. Jen málo metrů chůze je odpočinkových po hlíně nebo po trávě. Na kopci si alespoň trochu užívám zamlžené výhledy na okolní jezera a fantastickou horskou krajinu, kde se kromě nás nenachází lidská duše. Po krátkém sestupu k bystřině se dostáváme do nejbrutálnější pasáže, kde je každý metr postupu vykoupený velmi náročným průstupem přes rozlámané suťovisko.

Za deště traverzujeme svahy největšího velikána Pyrenejí a dostáváme doslova sežrat naši nepřipravenost. A každý v míře, kterou si zaslouží. Petr a Tom jsou na tom relativně dobře. Já během výstupu zjišťuji, že se mi rozpadají boty, no a Moriss s Piňďou trpí každý za své. Dalším trestem za naši bídnou opovážlivost je přechod přes sedlo Collada de Ixalenques, jež se tyčí do výše 2 812 metrů. Už během traverzu přes nekonečná suťoviska bylo zjevné, že to nebude zadarmo. Jediný metr zde není odpočinkový. Člověk přelézá kameny velké jako dům, neustále je třeba dávat pozor, aby špatně nestoupl nebo nesklouzl někam mezi kameny.

No a ve stejném duchu probíhá výstup do sedla Ixalenques. Po přehoupnutí na druhou stranu se naše očekávání, že to bude ohledně terénu snadnější, rozplynou jako pára nad hrncem. V náročné suti pokračujeme dál. Přes další sedlo traverzujeme nad skalním srázem nad jezerem Ibón de Barrancs, ovšem ani v nižších partiích neubývá rozlámaných suťovisek. Technicky náročný terén pokračuje i v úzkém žlabu říčky Barrancs, přidává se i dvojice brodů a teprve u rozcestí nad planinou Aigualluts nastává odpočinek od šutrů a skal.

Tady mi je jasné, že výstup na nejvyšší horu Pyrenejí Pico de Aneto je v prdeli. Obě boty jsou plné vody, jsem rozbitý jak cigánská hračka, počasí stojí za hovno a psychicky jsem taky dole. Po krátkém traverzu bažinaté planiny Aigualluts, která je sice mimořádně fotogenická, ale na to teď nejsou síly, nastává skutečný hřebíček do rakve. Je potřeba vystoupat 240 výškových metrů do sedla Renclusa.

Začínám se propadat do totální apatie, naštěstí mě Moriss zachraňuje hroznovým cukrem. Za deště se mi tak podaří doploužit se do sedla a následně si užít velmi strmý sestup k chatě Renclusa. Jsem durch mokrý, naprosto unavený a místo obuvi mám rybník. Boty nejmenovaného švýcarského výrobce se po dvou letech užívání odporoučely u sedla Ixalenques do nebe a to je teprve začátek.

Na chatě Renclusa máme naštěstí rezervaci. Bez ní je ubytko nemožné, neboť se zdá, že chata je stále plná. Z mé strany je to také dobře, protože jsem naprosto zničený. Počasí nám nepřeje a zítřejší den je jediným oknem mezi špatným a ještě horším počasím. Zjišťuji, že moje boty mají totálně prošlápnuté podrážky a výstup na ledovec nepřipadá v úvahu. Je mi skoro až do breku, ale nedá se nic dělat. Tomovi a Petrovi jsem zkazil výstup na Pico de Aneto, Moriss a Pinďa jsou snad i rádi, že to nepůjde. Už večer se rozhodujeme pro ústup z hor.

Ráno vstáváme před šestou, neboť není ústup jako ústup. Čeká nás docela mohutné převýšení s výstupem na horu vysokou 3 010 metrů a poté dlouhé klesání k rezervované chatě. Počasí nám zatím naštěstí přeje, nicméně moje nálada je na bodu mrazu. Za svítání překonáváme sedlo Renclusa a po dosažení planiny Aigualluts opouštíme značenou turistickou stezku, abychom prozkoumali jeden ze zdejších geologických unikátů (Moriss tomu už říká "Radkova geologická kuriozitka").

Jde o propadání řeky Escaleta, které se stejně jako zdejší planina nazývá Aigualluts. Už nad propadáním se zjevuje neobyčejně atraktivní bažina s množstvím ramen, která končí mohutným a vodnatým vodopádem vysokým 40 metrů. V mohutné, 70 metrů široké propasti, propasti Trou de Toro se mísí kalné vody z ledovců a hor v okolí, aby zmizely do doposud neprobádaných hlubin.

Dlouhé roky se věřilo, že vody z Pico de Aneto zásobují španělskou řeku Ésera. V roce 1787 francouzský geolog Ramond Carbonnieres přišel s hypotézou, že ledovce na španělské straně ve skutečnosti nezásobují španělskou řeku Ésera, ale spíše francouzskou řeku Garonnu. Tedy, že netečou do Středozemního moře, ale do Atlantiku na francouzské straně. Znamenalo to menší skandál, kdy španělští vědci za žádnou cenu nechtěli tuto domněnku připustit. V roce 1931 speleolog Norbert Casteret prokázal starou hypotézu nalitím barviva do propasti Trou de Toro. Zbarvené vody skutečně vytryskly o 3,6 kilometru dál na francouzské straně. Pico de Aneto svým ledovcem tak vlastně teče do Francie.

My se neznačenou pěšinou pokoušíme obejít mohutnou propast z jižní strany, abychom dosáhli klasického chodníku, který ji obchází ze severu. Moriss s Pinďou to poměrně brzy vzdávají a vrací se na rozcestí pod údolím Escaleta, kde se stejně potkáme. Já s Tomem a Petrem pokračujeme podél skalnaté jižní hrany Trou de Toro. Podle vrstevnic to vypadá relativně schůdně, bohužel narážíme na velmi strmý travnatý svah, který dosahuje sklonu alespoň 45 stupňů. Výškově jde asi o 80 metrů sestupu, ale vzhledem k erozi to nevypadá příliš bezpečně. Škoda. Turistický chodník je prakticky pod námi. Riskovat pád nemá smysl, takže se vracíme na Escaletu.

Na alternativní nejvyšší vrchol výletu

Po dvaceti minutách se všichni potkáváme na rozcestí a počínáme stoupat dalším z mnoha údolí v oblasti. Oproti včerejšímu dni je toto údolí podstatně otevřenější, takže i terén je mnohem přívětivější. Přesto se člověk nevyhne ledovcovým prahům, skalním plotnám a tentokrát i krasovým útvarům. Po počátečním strmém výšvihu tak dosahujeme přístupné jeskyně Escaleta a posléze i několika dalším.

Skalních prahů je potřeba překonat několik, většinou nás ohromí další krásné výhledy a vysychající krasová jezírka. Ve vyšších partiích údolí je vápenec nahrazen žulou, jezera jsou větší a i počasí nám přeje. Za pár hodin chůze dosahujeme horského plesa Estany de l´Escaleta, kde si i dáváme oběd. Jsme ve výšce cca 2 600 metrů, nad námi se tyčí téměř 3 000 metrů vysoký velikán Tuca de Ixalenques, v jehož západním sedle jsme se včera tolik trápili.

Od jezera se cesta vydává po ledovcem vybroušených plotnách směrem ke štítu Moliéres. Krajina je to fantastická. Suť je nahrazena holou nakloněnou skálou, která je zjevně modelována silou ledu. Veškeré potůčky a prameny zde hopsají přímo po ní, bez toho, aby je svazovalo jakékoliv koryto. Vytváří to stovky různě vysokých kaskád a vodopádů.

Relativně snadný a pohodový výstup končí ve výšce cca 2 900 metrů, kde přichází na řadu opět rozlámaná suť. V této výšce doplněná i o ledové zmrazky a sníh. Velmi nezřetelnou cestou stoupáme poměrně obtížným terénem strmě vzhůru až na samotný vrchol. Mnohé skalní bloky přesahují velikosti i deset metrů a zcela jistě lze některé pasáže ohodnotit I. stupněm UIAA. Za mlhy a deště jde o velmi nepřehledné a nebezpečné místo!

Na 3 010 metrů vysokém štítu Moliéres se tak ocitáme i na nejvyšším bodě našeho čundru. Zatímco na severozápad se zdají svahy relativně v pohodě (tudy jsme přišli my), na jihovýchod spadají prakticky kolmou stěnou. Velmi strmě vypadá i spojovací hřeben na sever, kterým budeme brzy pokračovat. Na vrcholu nás brzy potkává i docela atraktivní zrzavá Španělka se svým otcem, kterým nabízíme téměř sedmdesátiprocentní tatranský čaj. Ochutnávají a my doufáme, že kromě samotného výstupu si zapamatují i návštěvu z východu Evropy.

Bohužel se nahoře začíná zvedat vítr a také se trochu zatahuje, takže po čtvrt hodině opouštíme naši třítisícovku a po rozlámaném hřebeni kráčíme do exponovaného sedla. Opět nastávají technicky obtížnější pasáže, problémy jsou i s orientací. Za mlhy mimořádně nebezpečné.

Ve 2 937 metrů vysokém sedle Coret do Moliéres přichází opravdová zkouška odvahy. Sestup na západní stranu je veden po téměř kolmé, 15 metrů vysoké skále s omezeným množstvím stupů. S těžkým batohem je to docela lahoda. Pro bázlivější se určitě vyplatí mít alespoň desetimetrové lano na spouštění batohů a také přilbu. Sestup pod sedlo do suťoviska lze ohodnotit téměř II. stupněm UIAA, bylo to technicky nejnáročnější místo za naši cestu.

Poté následuje velmi strmý a nekonečný sestup sutí k jezerům Moliéres. Míjíme jednu z mála útulen v horách ve výšce cca 2 370 metrů, abychom dosáhli hrany ledovcového karu Barranc de Moliéres. Pěšina se stáčí k severu a velmi strmě klesá travnatým svahem s výhledem na obrovský kaskádový vodopád, který je napájen jezery nad ním. Jde o opravdu nádherné místo.

O 250 výškových metrů níže se přiblížíme k potoku, po jeho břehu poté pokračujeme k dalšímu atraktivnímu vodopádu Cascada De Moliéres. Po cestě nás míjí ohromné stádo ovcí. Vodopád Moliéres obcházíme po jeho levém břehu, část pěšiny se velmi těsně přibližuje k masám vody, která stříká všude kolem. Nejstrmější části jsou zajištěny ocelovými lany, je také dobré dávat pozor, ať člověk nezahučí do samotného vodopádu.

• Předchozí (1.) část článku

• Pokračování příště

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.