Pyreneje na dva pokusy a jedinečný kras na jihu Francie s vyhlášeným skalním mostem Pont d'Arc a jeskyněmi (3)

Espot a jezera v parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici

Po této kaskádě se stezka zmírňuje, dosahujeme pásma lesa, nicméně se opět objevují náročná suťoviska. Po dosažení dalšího vodopádu Saut de Moliéres však končí i skalní suť a nastává aspoň trochu odpočinkovější etapa. Stezka se postupně rozšiřuje a my docela zmordovaní přicházíme k zavřenému refugiu v sedle Vielha. Z vrcholu Moliéres jsme klesli velmi strmě 1400 výškových metrů. Na kolena je to masakr.

Útulnu Vielha, která je zavřená, hlídají dva poměrně nepřátelští pyrenejští pastevečtí psi, takže se vydáváme po asfaltové cestě až k ústí tunelu, kterým jsme sem přijeli autem před několika dny. U heliportu se stáčíme z hlavní cesty do lesa a po kilometru konečně dosahujeme chaty Conagles, kde máme už z dřívějška domluvené spaní. Dnešní túra je ohodnotitelná jako velmi náročná ve všech ohledech. Člověka čekají velmi strmá a zdlouhavá stoupání i klesání, nevyhne se technickým pasážím a mnohdy je problém cestu vůbec nalézt. Na túru lze nastoupit jedině za rozumného počasí.

Pro nové boty, deštivé kostely a cesta kolem hor

Ráno je pro změnu mlha a velmi vydatně prší. S povděkem děkujeme jakési prozřetelnosti za to, že jsme vynechali Pico de Aneto a nemuseli v tomto marastu přecházet horu Moliéres. Sám s Ondrou vyrážím k hlavní silnici a zkoušíme stopovat do deset kilometrů vzdálené dědiny Aneto. Osobáky nestaví, ale po čtvrt hodině se nám podaří zastavit dálkový autobus. Sice si nechává za cestu zaplatit, ale aspoň jsme na místě rychle. Zastavuje nám u rozcestí vedoucí do osady, pak už jen kilák pěšky.

Po vyzvednutí auta se vracíme pro kluky, sbíráme věci a po známé cestě přistáváme v městečku Vielha. Asi dvě hodiny mi trvá, než si v relativně široké nabídce obuvi (ano, čekal jsem to horší) vyberu boty. Ve Vielze se sice počasí zdá býti dobré, ale v horách to stojí za prd. Zvažujeme, co dál s nakousnutým dnem, no a nejlepší volbou se jeví cesta do údolí Boí, kde se nachází skupina starobylých kostelů.

Dnes je devět kostelů z této oblasti zapsáno na seznamu UNESCO. Pochází z 11. a 12. století, jsou mimořádně zachovalé a díky své odlehlosti si uchovaly i původně zamýšlený románský sloh. Kromě toho jde o největší hustotu románských kostelů v Evropě v agrárních oblastech (ano, jsou města jako Řím, kde je hustota větší, ale na venkově je tohle unikát).

V divokých dějinách Pyrenejského poloostrova byla podstatnou kapitolou muslimská nadvláda trvající od roku 711 do dobytí a pádu Granady roku 1492. Křesťanská povstání a vzpoury, která se souhrnně nazývají "Reconquista", znamenaly množství bitev a válek. Měly za cíl vypudit muslimy (zvané Maury) ze Evropy, ale také se prosadit v boji o sjednocené budoucí Španělsko. Součástí různých muslimských státních útvarů byl do roku 929 i Cordóbský emirát, jež ovládal podstatnou část poloostrova po téměř dvě století. V roce 929 se emír Abdurrahmán III. prohlásil za chalífu doufaje, že získá větší vliv a osamostatní evropské muslimy před vlivem abbásovských chalífů tou dobou sídlících v Bagdádu.

Tato troufalost samozřejmě oslabila moc Maurů a posílila především na severu dnešního Španělska křesťanský odpor. Tento se mimo jiné zformoval i v Navvarském království, kde vládnoucí dynastie získala i Aragonský titul. V roce 1104 přivedla k moci i krále Alfonsa I., krále Navvarského a Aragonského, který získal přízvisko "Bojovník". Alfonso I. se proslavil mimo mnoha bitev i tím, že roku 1118 dobyl znovu Zaragosu, nicméně v roce 1134 padl bezdětný v bitvě u Fragy.

Jedním z mnoha šlechtických rodů, kteří se k Alfonsovi I. připojily byl i rod Erillů. Tento sídlil na hradě Erillcastell v horách východně od města El Pont de Suert (ve výšce 1 431 metrů!). Za své zásluhy v boji proti Maurům dostali od Alfonse I. povolení a i prostředky pro stavbu románských kostelů v údolí Boí, které se od hradu Erillcastell nachází asi 10 kilometrů severně.

Erillové si pozvali mistry z italské Lombardie, kteří se svého úkolu zhostili se vší parádou. Na sever Španělska byl tak importován jedinečný lombardský románský sloh, který se vyznačuje vysokými čtyřbokými věžemi, valenou klenbou, jednolodní stavbou s jednou nebo třemi apsidami. Poznávacím znamení jsou však vysoké a štíhlé věže s úzkými okny.

Vzhledem k totální odlehlosti místa (asfaltová silnice byla zbudována až v roce 1952) se na unikátní kostely docela zapomnělo. Tedy téměř docela. Na přelomu dvacátých let dvacátého století došlo k pokusům o demontáž fresek do muzeí a soukromých sbírek po Španělsku, ale i do zahraničí. V jednom z kostelů Santa Maria de Mur byly fresky dokonce loupeny a přeprodávány do amerického muzea v Bostonu, než v roce 1921 zasáhli španělští kurátoři umění. Z důvodu ochrany tohoto kulturního děditství byly zbytky nerozkradených fresek odborně demontovány a přemístěny do barcelonského Katalánského muzea umění.

Naše stopy vedou prakticky jen do jedné z několika vesnic, kde se kostely nachází. Rozhodujeme se pro vesničku Taüll, kde jsou kostely hned dva, přičemž zde najdeme ten největší a také jediný volně přístupný. Po cestě z Vielhy nás stále trápí déšť a jinak tomu není ani v Taüllu. Vystupujeme hned u kostela Svatého Klimenta, který je i největší a nejhonosnější ze zdejších památek. Nachází se ve výšce 1480 metrů. Přímo u něj nás nejprve přivítá hejno pasoucích se hus, což je nebývale fotogenické. Kostel pochází z roku 1123, dominantou je především jeho mohutná šestipatrová věž. Památka je bohužel uzavřená, za deště se tak vydáváme uličkami dědiny k dalšímu z kostelů.

Jde o kostel Santa Marie v Taüllu, který byl vysvěcen pouhý den po Klimentovi. Tento kostelík je o něco skromnější, je však volně přístupný, což oceňujeme v okamžiku, kdy se přihnala opravdu slušná průtrž mračen. Uvnitř je k vidění kopie původních fresek a malá část fresek původních.

Pravda, že kostely vypadají velmi podobně, počasí taky není žádná sláva, takže se sbíráme a rozhodujeme se pro panoramatickou cestu autem kolem jižní strany Pyrenejí. Přes zmiňované městečko El Pont de Suert nejprve stoupáme do sedla Creu de Perves ve výšce 1 350 metrů. Počasí se kupodivu uklidňuje a tak se i cesta autem stává docela atraktivním cílem. Především sjezd ze sedla je snem nejednoho silničáře a samotné sedlo bylo již devětkrát zařazeno na program slavné Vuelty (naposledy v roce 2007 s vítězstvím Jurgena Van Goolena). My jedeme dál přes městečko Pobla de Segur, za kterým se nachází velice atraktivní kaňon řeky Noguera Pallaresa. Zde dáváme pauzu a fotíme si působivé scenérie.

Opět se stáčíme k severu a podél řeky projíždíme městem Sort, kde jsme původně chtěli dát nějaké jídlo. K tomu nedošlo, takže přijíždíme až do vesnice Espot, která se už nachází ve vysokých Pyrenejích. Jde o jedno z nejvýznamnějších přístupových míst do národního parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici.

Espot vespod a ráj nahoře

V Espotu trošku bloudíme při hledání otevřeného kempu, nicméně se na nás usměje štěstí a končíme v kempu Solau za velmi příznivou cenu. K dispozici je teplá sprcha a dostatek místa, jediným šrámem je hučící divoká řeka hned vedle, takže se člověk neobejde bez špuntů. Po zakempování se vydáváme do centra Espotu na pivo. A je to velmi příjemné, ceny sice šílené, ale čepované pivo je čepované pivo. V hospodě zároveň ladíme plán.

Z Espotu lze vyrazit několika směry, jak dosáhnout atraktivních jezer v parku Aigüestortes. Problémem jsou však chaty. Na většině z nich je nutná rezervace, což se velmi těžko realizuje při špatném počasí a občasných změnách plánu. Nakonec se podaří jednu z variant domluvit a tím pádem se i upřesňuje plán. Půjdeme okruh proti směru hodinových ručiček. Večer nás z rozjímaní trochu rozladí déšť, ovšem spát se jde docela brzo. Další den bude náročný.

Národní park Aigüestortes i Estany de Sant Maurici je ryzím pokladem celé Evropy. Horská krajina, kterou zde lze vidět, je považována nejen mnou, ale i mnohými dalšími, za jednu z nejkrásnějších. Hlavním lákadlem jsou dvě stovky jezer, z nichž 80 je opravdu významných, obklopených téměř třítisícovými žulovými štíty. Jde o největší koncentraci horských jezer v Evropě, známé rumunské pohoří Retezat je na jezera o dost chudší a kupříkladu Vysoké Tatry nelze ani srovnávat (byť mám Retezat a Tatry hluboko ve svém srdci jako milovaná místa).

Název národního je odvozen od dvojice významných míst. První je Aigüestortes, což bylo složitější se dopátrat. Jde o plošinu v severní části parku v údolí Aiguamog pod jezerem Colomérs. V katalánštině to znamená něco jako "propletené vody" a vyjadřuje to místo, kde řeka meandruje a vytváří množství ramen, nejspíš pozůstatek zaniklého jezera. Druhá část názvu je Estany de Sant Maurici, to je jednodušší. Pojmem Estany se v katalánštině označuje horské pleso, takže jde o Jezero Svatého Morise (což se velmi líbilo Morissovi).

Z kempu Solau nejprve kráčíme po asfaltové cestě, přibližně po kilometru se cesta stáčí na polňačku a mezi kamennými zídkami příjemně stoupá proti proudu říčky. Po dalších třech kilometrech se připojuje pěšina vedoucí od parkoviště, kam dojíždí většina turistů auty. Prozatím jsme nastoupali asi 350 výškových metrů. Stezka se zde stává o něco atraktivnější, neboť se více přibližuje vodě a hlavně se noří do lesa mezi hory. Procházíme i přes několik vyhlídkových plošin, nicméně dál to bude mnohem atraktivnější. Ostatně i počasí nám docela přeje, slunko konečně svítí a Pyreneje ukazují svou přívětivější tvář.

Po dvou a půl kilometrech dosahujeme skalní kaple Svatého Morise. Nachází se zde zdroj vody a hlavně by v přístřešku pod kaplí šlo přespat (opatrně na ochránce přírody a také na mokrou zem). Kapacita přístřešku je tak pro šest lidí.

Od kaple je to asi kilometr k horské chatě Ernest Mallafré. Z kempu je to necelých 7 a půl kilometru a 560 výškových metrů. Přiznávám, že mi to ani nepřišlo taková výška, šlo se moc příjemně. Samotná chata je docela skromnější, čekal jsem něco ve stylu Chaty u Zeleného plesa, ale jde o poměrně zašlou útulnu s užší nabídkou. Většina z davu turistů totiž kráčí přímo k Morisovemu jezeru a chatu vynechává. Dáváme si tedy pivo se sympatickým názvem "La pica" a vaříme oběd z vlastních zásob.

Od chaty je to pár stovek metrů k hrázi jezera, kterou podcházíme, abychom se dostali na vyhlášenou pláž s vyhlídkou pod stánkem s informacemi. Na této pláži je už podstatně více lidí. Pokud si zadáte do vyhledávače název národního parku, vysoce pravděpodobně vám pohled z tohoto místa vyskočí mezi prvními. Výhled na modrou hladinu jezera, zelené lesy a bílé žulové štíty patří opravdu k těm nezapomenutelným. Chvilku se zde kocháme s ostatními, ale dav lidí je poměrně hlučný, takže se podél severní strany jezera vydáváme přes několik atraktivních vyhlídek k vodopádu Ratera.

Cesta se stává poměrně strmou a kamenitou, ale první ze dvou výhledů na kaskádu vše vynahrazuje. Vodopád je vysoký 50 metrů, poměrně vodnatý a především druhá vyhlídka stojí za návštěvu. Stoupání strmě pokračuje až na hranu ledovcového karu, který skrývá další přenádherné jezero. Jmenuje se Ratera, stejně jako vodopád a řeka, no a osobně bych řekl, že jde o snad nejatraktivnější kout hor, jaký jsme po cestě navštívili.

Nad jezerem se stáčíme více k severu, opouštíme údolí Ratera a stoupáme do dalšího ledovcového karu - Amitges. Je docela horko, je to už i docela úmorné, ale po pěti kilometrech od chaty Ernest Mallafré a dalších 480 výškových metrech dosahujeme horské chaty Amitges. Máme zde domluvené ubytování, nicméně přicházíme ještě docela brzy. Po nezbytném pivku se tedy vydáváme na procházku po okolí, jež je tady opravdu mimořádně fotogenické.

Bez zátěže na zádech se tak vydáváme k jezeru Amitges, přecházíme jeho hráz (tady opatrně - sice je široká asi metr, ale pád na kteroukoliv stranu by byl značně nepříjemný) a z jižní strany fotíme atraktivní skalní jehlu Agulles d'Amitges vysokou 2661 metrů a další vrcholy v okolí. Neznatelnou pěšinkou přicházíme k dalšímu jezírku L´losa de Damont, odkud je naopak pěkný výhled přes údolí na jih, no a nakonec obcházíme jezero Amitges ze západu. Východní strana se zdá být neschůdná. K jezerům Munyidera a Barbs přicházím jen já s Petrem. Ostatní se od Amitges vrátili k chatě.

Na chatě Amitges se nám líbí obsluha. V jídelně pouští skvělou punkovou muziku, všechno se zdá být sluníčkové, až do okamžiku, kdy z nich před večeří vylezlo, že si musíme kromě ubytka zaplatit i jídlo. Další nepříjemné překvapení člověka čeká při pohledu do noclehárny. Nachází se vedle zašlé sociálky, smrdí to tam zatuchlinou a zdi jsou pokryté plísní. Za ty nehorázné prachy je to docela bída… Tomáš s Petrem se ihned rozhodují pro spaní na terase, já chvíli váhám, ale nakonec do toho jdu taky.

Po večerce se nenápadně nasoukáme na terasu, kluci ze sedacích bobků vytvořili závětří a za tmy uléháme do spacáků i žďáráků. Jsme 2 380 metrů vysoko, což se logicky projevuje na silném větru. Zpočátku se pokouším usnout doufaje, že to přejde. Nicméně poté, co sedací bobky začaly poletovat po terase, vichřice mi škube se spacákem a v jeden okamžik se mě pokouší odnést i s karimatkou, usuzuji, že to asi jen tak nepřejde. Kolem třetí hodiny se sbíráme a srabsky mizíme v jídelně, kde spíme na zemi. Dohromady jsem spal asi dvě hodiny, Petr prý nespal vůbec… Noc na hovno.

Po probdělé noci se těžce sbíráme k odchodu. Nejprve krátká procházka k jezeru Barbs, poté strmější výšvih do sedla pod horou Coma Amitges ve výšce cca 2 500 metrů. Následně traverzujeme jižní svah hory, abychom dosáhli sedla Port de Ratera de Colomérs vysoké 2 572 metrů. Sedlo je ploché, travnaté, ale docela tam fouká. Nám se konečně otevírá pohled na krásnou dolinu Colomérs, která je plná horských jezer. Větší koncentraci jsem nikdy v životě neviděl, nicméně hory jsou už oblejší a jezera na jižní straně sedla mi přijdou fotogeničtější. Přesto všechno zahajujeme rychlé klesání k prvnímu a největšímu plesu. Jmenuje se Estanh Obago a nachází se ve výšce 2 240 metrů.

Pleso obcházíme ze západní strany, následují ještě dvě menší jezera, kluci neodolají a do jednoho z nich se běží krátce opláchnout. Po cestě do sedla Coret de Cloto nás provází stádo krav. Pořizuji hezké fotky. Za sedlem následuje opět strmý sešup k hlavnímu jezeru tohoto údolí. Jmenuje se Estanh Major de Colomérs, na jeho břehu se nachází jedna z horských útulen, kde lze nocovat. My po jeho hrázi přecházíme na druhou stranu, je tady opravdu moc krásně. Na chatě Colomérs si dáváme pivo a kafe, já vařím lyofilizované kachní maso se zelím, no a na Petra padla mimořádná bezmoc. Nikdy jsem ho neviděl tak unaveného, na břehu jezera nakonec usíná…

Cesta do jižní části parku

Po obědě ještě chvíli sedíme a kocháme se, bohužel se ozývá Tom s předpovědí (vzal na sebe funkci meteorologa - pesimisty). Zatímco teď je obstojné vedro, od západu se obloha začíná zatahovat. Rozhodujeme se tedy pro další postup a celkem neochotně opouštíme příjemné místo u chaty. Přecházíme přes menší kopeček do údolí potoka Coma deth Port de Caldes, další pokračování vede proti jeho proudu. Bohužel už v jeho údolí se negativní předpověď naplňuje a začíná lehce pršet.

Pěšina ze začátku stoupá příjemně podél vody, nicméně po jednom a půl kilometru opouští potůček a počíná velmi strmě stoupat do svahu nad údolí. Déšť i vítr postupně zesilují, nicméně musíme jít dál, protože máme objednaný nocleh na další chatě (zařídily nám ho holky na chatě Amitges, poté, co jsme odsouhlasili zaplacení i večeře).

Za deště a v pláštěnkách dosahujeme ledovcového karu jezera Cap de Rencules, které obchází ze severu. Z tohoto místa je to už jen kousek do sedla Port de Caldés vysokého 2 567 metrů. Od chaty Colomérs, kde jsme obědvali, je to necelé 3 kilometry s převýšením 450 metrů.

Za sedlem se déšť poněkud uklidňuje, ale o to víc fouká a hlavně se nad protějšími horami honí mlha. Je to veliká škoda, myslím, že jižní údolí v této části Pyrenejí jsou velmi fotogenická. Těsně za sedlem se nachází rozcestník, který nás vede značenou pěšinou k horské chatě Ventosa i Calvell. Na webu mapy.cz je tato zkratka "neznačená", nicméně v realitě jde o běžný turistický chodník.

Za střídavého deště tak klesáme až k jezeru Estany Clot, které ze západu obcházíme k dalšímu a mnohem většímu jezeru Travessany. Tady pozor na orientaci. Pod jezerem Clot je třeba jít doleva přes potok, zřetelnější chodník obchází mohutnější jezero a později se stáčí zpět do kopců. Naše pěšina však vede kolem travnatých kopců až nad jezero Negre, které je skutečně velmi tmavé. Možná je to důsledkem dnešního uplakaného počasí, ale roli hraje i jeho poloha hluboko v údolí a odraz temných skal na jeho hladině. Jak jsem psal, i toto údolí vypadá velmi atraktivně a byť je špatné počasí, divoce fotíme a užíváme si nádherných a dramaticky situovaných jezer.

Na chatu Ventosa i Calvell přicházíme hned vzápětí. Na její přítomnost nás v mlze upozorní vůně marihuany, která je ve Španělsku všudypřítomná. Nachází se na krásném místě, personál je zde velmi milý a i spaní vypadá příjemněji. Petr si šel ihned lehnout a rovnou spí, my ostatní venku vaříme a poté degustujeme zdejší vynikající víno. Dnešní den jsme ušli něco málo přes 14 kilometrů, nastoupali asi 800 metrů a 900 klesli. Nešlo o příliš náročnou túru, Petr byl však docela zřízený a hlavně nás v druhé polovině dne opět trápilo počasí.

Už večer zkoušíme volat na chatu Estany Llong, kde doufáme v nocleh. Bohužel mají plno, takže trošku sázíme na další dvě chaty, které by v okolí měly být, byť bez obsluhy. Dopředu avizuji, že je to problém. Prozatím se však sbíráme u chaty Ventosa i Calvell, abychom krásným údolím klesli k jezírku Bassot de Colieto. Trošku mě táhnou nohy a také se docela bojím toho, co nás čeká. Zatím to ještě nevíme, ale pokud by neměla vyjít ani jedna ze tří chat, nezbude nám nic jiného než dojít až k auto do Espotu. Masakr přes dvě sedla.

My přecházíme plošinou Colieto, po cestě obdivujeme mohutné stejnojmenné vodopády a brzy se noříme do užšího údolí, kde začneme prudce stoupat. Cesta je to docela obtížná. Nad horním vodopádem Colieto se opět noříme do rozsáhlých suťovisek, kde je velmi náročný každý metr pochodu. A velmi strmě po nebezpečné a sypající se suti to jde až do vysokého sedla Collet de Contraix ve výšce 2 748 metrů. Výstup od chaty Ventosa do tohoto bodu lze ohodnotit jako náročná vysokohorská túra určená pro zkušené turisty (na 4,5 kilometrech převýšení cca 650 metrů). V sedle nás vítá obstojná vichřice, takže se moc nezdržujeme a klesáme alespoň o pár výškových metrů níž.

Nad jezerem Contraix se seskupujeme, obcházíme pleso a nadále strmě klesáme do údolí Ribereta. Naštěstí suti poněkud ubylo, brzy kráčíme nádherným lesem s pěknými výhledy na okolní štíty. Strmý sestup však nepolevuje až k soutoku Riberety s řekou Sant Nicolau. Je to mimořádný nápor na kolena.

Kousek od soutoku se v lese ukrývá chata Centraleta. Tato bývá otevřena pouze za situace, kdy je horní chata u jezera Estany Llong zavřená. To se nemění ani v situaci, kdy je horní chata plná. U Centralety se nachází menší nekryté posezení a zádveří, kde by mohli složit hlavu tak dva turisté ve spacáku. My se tu nezdržujeme a rovnou pokračujeme k 15 minut vzdálené horní chatě u Estany Llong.

Dáváme si oběd z vlastních zásob, místní pivko a chvíli se bavíme s obsluhou, která se ráda pochlubí českou aplikací mapy.cz. Je krátce po poledni, docela horko a tím, že to vypadá se spaním bledě, musíme jít dál. Obcházíme další fotogenické jezero Estany Llong a začínáme stoupat širokou lesní cestou směrem do sedla Espot.

Cesta od Centralety do sedla je snad nejsnadnější turistickou pěšinou, na kterou jsme v národním parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici narazili. Poměrně brzy jsme u zavřené lesácké boudy na planině Erdo, která je mylně na mapy.cz uvedena jako horská útulna. Chata je zavřená, v okolí lze sice postavit ilegálně stany, ale zázemí tu není prakticky žádné. Bouda slouží pro lesní dělníky. V několika širokých serpentinách tak dosahujeme travnatého sedla Espot vysoko 2 427 metrů. Přímo v sedle se nachází jezírko, je tu klid a pusto.

Kluci se chvíli opalují, mně samotnému to nedá a začínám klesat do východních svahů směrem k jezeru Estany de Sant Maurici. Široká cesta se postupně zužuje, po dvou kilometrech na dalším rozcestí již jde o klasický tatranský chodník. Touto cestičkou pak klesáme lesem až ke známé chatě Ernest Mallafré. Občas máme parádní výhledy na známé jezero Estany de Sant Maurici, ale i na opačnou stranu na skalnaté štíty oblasti Encantats.

• Předchozí (1.) část článku
• Minulá (2.) část článku
• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.