Pyreneje na dva pokusy a jedinečný kras na jihu Francie s ikonickým skalním mostem Pont d'Arc a krápníkovými jeskyněmi (4)

Jižní Francie, díl druhý - kras a sopečné Francouzské středohoří

Od chaty Ventosa k chatě Ernest Mallafré jsme ušli cca 18 km, vystoupali solidních 1 200 metrů a téměř 1 500 klesli. Bohužel to však ještě není konec. Dokonce i Moriss odmítá pivo u chaty a tak po známé pěšině klesáme údolím směr vesnice Espot. U centrálního parkoviště pod jezerem Sant Maurici se však vydáváme po silnici, na chůzi terénem už nemáme síly. K 18 kilometrů přidáváme do večera dalších 8 a k tomu ještě 600 metrů sestupu. Dohromady jsme tak klesli 2 100 výškových metrů. Kolena mám až za ušima a celkem rádi a unaveni uléháme do známého kempu Solau.

Jižní Francie, díl druhý

Po probuzení se nám svěřuje Tom, že je mu strašně blbě a má horečku. Při pohledu na něj by ho člověk i politoval, ale nedá se nic dělat. Usazuje se dozadu do auta, lupne dva paraleny a já se v řízení budu střídat jen s Pinďou. Zpočátku se vracíme přes městečko Sort stejnou cestou, nicméně v tomto sídle se vydáváme doleva a přejíždíme autem další ikonické sedlo ze světa cyklistiky - Port del Cantó vysoké 1 721 metrů. Vuelta se tady jela 4×, nicméně poslední velkou akcí byl průjezd Tour de France v roce 2016, kdy vrcholovou prémii sebral Thomas De Gendt.

Ze sedla sjíždíme k městu Seu d´Urgell, poblíž něhož se nachází pěkný hrad. Původně jsem měl v plánu se tam stavit a dát si někde poblíž nějaké typické španělské jídlo, Tom však vypadá stále hůř, takže jedeme přímo do města. Odstavujeme auto do stínu poblíž řeky, kde si Tom lehá na karimatku a my ostatní jdeme do centra. Městečko není příliš turisticky významné, hlavní atrakci hrad jsme již minuli a tak si v jedné z místních restaurací dopřáváme něco ze španělské kuchyně. Při výběru podniku jsme měli bohužel špatnou ruku a nebylo to nic moc…

Ze Seu d´Urgell přebírám řízení a vydáváme se do Andorry. Chtěli jsme si šlápnout na půdu další země, Moriss tu sice už byl a tvrdí, že to je spíš velké nákupní středisko. A má pravdu. Do samého centra nás to vůbec netáhne, takže prudkým stoupákem projíždíme státečkem až do sedla Port d'Envalira ve výšce 2 409 metrů v blízkosti luxusního střediska Pas de la Casa. Je to nejvyšší bod, kam jsme vyjeli s autem a rozhodně stojí za zajížďku. Ze sedla se otevírají skvělé výhledy a i tady se psala cyklistická historie: 2× Vuelta a 3× Tour de France, při ročníku 2021 tady zvítězil Nairo Quintana.

Ze sedla Envalira nás čeká prudký sjezd na francouzskou stranu, kde z důvodu rekonstrukce silnice nečekaně navštěvujeme další ikonické sedlo Col de Puymorens vysoké 1 915 metrů (1×Vuelta, 4× Tour de France - naposledy Wout Van Aert vítězem v roce 2021). Pod posledním sedlem nás Waze táhne tunelem do údolí řeky Ariege. Máme zamířeno do slavného města Carcassonne, což obnáší průjezd napříč dalšími hřebeny Pyrenejí.

Poměrně brzy stoupáme do sedla Chioula (4× Tour, naposledy vítězem 2001 Paolo Bettini) vysokého 1 449 metrů a poté do sedla Sept Freres ve výšce 1 258 metrů. Tam se jelo pouze v roce 2001 a i tady vyhrál Bettini. Za tímto sedlem nás Waze táhne opravdu zapadlými cestičkami v lesích, takže ve mně narůstá obava, zda jedeme dobře. U městečka Puivert s pěkným hradem se však napojujeme na větší cestu, kluci opět věří v to, že jsme se neztratili a během dalšího sjezdu z kopců se konečně dostáváme na hlavní silnici vedoucí do Carcassonnu. Po té dávce sedel mám totálně zalehlé uši, až to bolí. Tento stav mě drží snad až do Česka, což Moriss ještě umocňuje vyprávěním, jak si musel nechat zalehlé uši propíchnout na ušním…

V Carcassonne nás čeká velmi nepříjemné překvapení. Měl jsem v plánu spát v kempu Camping de la Cité, který se nachází v docházkové vzdálenosti od slavného hradu. Bohužel kemp je úplně plný, takže musíme složitě hledat alternativu. Nejprve přejíždíme do kempu v jedné ze sousedních obcí, ten je však uzavřený. Moriss tedy cosi rezervuje přes booking, ale to už se docela šeří a z večerní procházky a focení zapadajícího Slunce u hradu bude tak leda prd.

Morissovi se daří najít ubytko v druhém historickém centru zvaném La Bastide Saint-Louis v těsné blízkosti Katedrály svatého Michaela archanděla. Je dost psycho tam v uzoučkých ulicích dojet, natož pak zaparkovat. Vyskládáváme tedy věci na chodník, nanosíme do apartmánu, no a já s Ondrou jedu asi kilometr dál od centra ponechat auto. Je už k deváté hodině, takže neprocházíme ani nejbližší okolí a jdeme brzy spát.

Ráno nejprve nanosíme krámy do auta, kupodivu i Tom se vydává na procházku do slavného města. Prvním záchytným bodem je zmiňovaná Katedrála svatého Michaela archanděla. Byla postavena na popud krále Ludvíka IX. v roce 1247 v gotickém stylu a je nejvýznamnější památkou čtvrti La Bastide Saint-Louis, která byla vystavěna po roce 1260, poněvadž dnes slavná Citadela na protějším břehu řeky Aude přestávala stačit v rozvoji města. Dnes je toto centrum poněkud pozapomenutou památkou ve stínu slavnějšího hradu. Mně se tady však velice líbilo, procházky úzkými pravoúhlými uličkami asociovaly představy o tom, jak vypadá "typická Francie".

Naše kroky dál vedou k mostu Pont Vieux ze 14. století a dál ke slavnému hradu Cité de Carcassonne. Tento hrad popisovat nebudu, jde o dostatečně známou památku, jejíž podrobných průvodců je plný internet. My si celkem důkladně hrad procházíme, nicméně do placené části nejdeme. Tomovi je pořád blbě, takže se ještě dopoledne vracíme k autu a rozhodujeme se pro další pokračování cesty.

Francouzským sopečným středohořím a návrat domů

Na ubytování v Carcassonne Moriss objevil leták, který popisoval okolí samotného města a v něm byla poměrně zajímavá kapitola o jeskyni Gouffre de Cabrespine. Musím přiznat, že mě fotografie místa nadchly, takže se během poledne přemisťujeme asi 30 minut severně od města a rozhodujeme se navštívit další jeskyni.

Prohlídka Gouffre de Cabrespine probíhá docela netradičně, neboť každý návštěvník vyfasuje reproduktor s nahraným textem a po příchodu na konkrétní místo označené číslem si pustí vyprávění. Naštěstí je to v angličtině. Gouffre de Cabrespine je zcela jistě jedna z nejpůsobivějších jeskyní, které jsem kdy viděl. Kluci prohlašují, že nikdy neviděli větší jeskynní prostor, já mám srovnání s dvojicí italských jeskyní a to Grotta Gigante u Terstu, kde výška hlavního prostoru jeskyně dosahuje 107 metrů, šířka 67 metrů a délka 167 metrů.

Druhým želízkem v ohni mých ohromných jeskyní je jeskyně Frasassi, která má 100 metrů vysoký dóm s rozměry 120 na 180 metrů plochy. Gouffre de Cabrespine má také úctyhodné rozměry - výška prostoru je solidních 145 metrů a šířka propasti na obě strany 85 metrů. Těžko pak posoudit, která je největší a nejúžasnější. Každopádně tato jihofrancouzská jeskyně má momentálně známo cca 22 kilometrů chodeb s vyprázdněností všech prostor je to objem asi 1 600 000 m³. Přístupný je však pouze hlavní sál.

Kromě úctyhodného hlavního sálu s vyhlídkovou plošinou se na základní turistické trase (ano, v této jeskyni si dopředu můžete zarezervovat ferratu se zip line a nebo plavbu na podzemní řece!) setkáte s nejkrásnějšími aragonitovými útvary, jaké si lze představit. Tolik aragonitu jsem nikde jinde neviděl, není to jeden útvar, nejsou to metry čtvereční, jsou to ohromné plochy a desítky metrů čtverečních nádherné výzdoby. Posvátně přistupuji ke každé ze stěn a nevěřím vlastním očím, na stěnách jsou k vidění mnohé varianty heliktitů, jakoby gravitace v jeskyni neexistovala.

Po intenzivním zážitku se vydáváme zpět k dálnici směrem k moři, u Béziers se stáčíme k severu do Centrálního masivu, kde se rozhodujeme navštívit slavnou krajinu sopek u Puy de Dome. Za Béziers se však kazí počasí a opravdu intenzivně lije. Je to právě ta tlaková níže, která o pár dní později způsobuje v Česku záplavy na severní Moravě. Kromě Tomovy nemoci je i obava z cesty domů důvodem, že náš výlet o dva dny zkracujeme. Těžko odhadnout, co nás může v zaplavené Evropě potkat, ale předpověď je velmi pesimistická.

Za vytrvalého deště přijíždíme až k vyhlídce na most Millau, který jsem chtěl vidět. Bohužel je fakt mlha a hnusně, takže most je vidět jen částečně. Přesto jde o druhý nejvyšší silniční most světa (po mostu Baluarte v Mexiku), který v době svého vzniku přemožitele neměl. Most v Millau je dlouhý téměř dva a půl kilometru a vysoký 343 metrů. Muzeum jsme také promeškali, takže se zdržíme jen pár minut a za stále hnusného počasí pokračujeme do města Clermont-Ferrand, kde jsme si objednali spaní v hotelu. Z cesty jsme velice unavení, kromě toho se hotel nachází v nepříliš atraktivní části města, prší, a tak jdeme ihned po příjezdu na kutě.

Ráno se vydáváme na průzkum sopečného pohoří Chaîne des Puys a především podívat se na vrchol nejslavnější sopky tohoto masivu Puy de Dome. Autem se přemisťujeme na dolní stanici zubačky Panoramique des Dômes, kde nám bohužel ujíždí první spoj. Musíme tedy 40 minut čekat na další. Tento čas lze efektivně využít prohlídkou minimuzea v prostoru stanice věnovanému sopkám Centrálního masivu. Samotný vulkán Puy de Dome naposledy soptil před 5 760 lety, takže je to sopka relativně mladá.

Počasí nám nadále nepřeje, prší a je totální mlha. Za těchto podmínek se trošku rozladěni soukáme do vláčku a po směru hodinových ručiček stoupáme na vysoký sopečný kužel. Převýšení ze spodní stanice k horní stanici ve výšce 1 415 metrů je 530 výškových metrů. Opět mi zaléhají uši. A právě u horní stanice zubačky už pětkrát vrcholila etapa závodu Tour de France, naposledy v roce 2023 vítězstvím Michaela Woodse. Stoupání po obslužné silnici podél kolejí je neobyčejně strmé a náročné, nicméně pro cyklisty je většinou zavřeno (z důvodu velkého množství zájemců). Otevírá se jen některé dny, doporučuji si to prověřit dopředu.

U horní stanice je mlha jak mlíko a nálada tomu odpovídající. Krátce stoupáme po schodech k Merkurově chrámu postaveného Římany ve II. století našeho letopočtu. Tento byl o dvě staleté později opuštěn a upadl v zapomnění. Objevení se dočkal počátkem 19. století při stavbě meteorologické stanice. Ve dvacátém století byl poněkud necitlivě rekonstruován. Areál je bohužel zavřený, stejně jako muzeum věnované této památce. Moriss to komentuje slovy, že: "není každý den posvícení, no a ve Francii není posvícení každý druhý den…".

Na samotný 1 464 metrů vysoký vrchol se člověk nedostane, je tam oplocený areál meteorologické stanice, no s stejně není nic vidět. Stejné mléčné výhledy máme i z několika vyhlídkových míst, takže se vracíme k horní stanici vláčku a po asfaltové cestě klesáme turistickou značkou k severním svahům hory. Značená pěšina se brzy odpojuje od asfaltu a počíná velmi strmě klesat po dřevěných schodech do sedla Le Traversin. Po cestě se začínají objevovat první nesmělé výhledy a ve výšce 1 250 metrů již kráčíme po vřesových loukách s pohledem na protilehlé vulkány.

V sedle Le Traversin se dělíme. Kluci jdou poněkud zklamaní zpátky k parkovišti, zatímco já s Petrem pokračujeme krátkou procházkou na další sopky. Cílem je výstup do sedla mezi dva vulkány Suchet a poté okruh přes sopku Puy de Clierzou na Puy Pariou a poté k parkovišti. Bohužel pěšina ze sedla Le Traversin je oplocená ohrada se zákazem vstupu, scházíme tedy asi 400 metrů na západní stranu sedla k rozcestníku, kde kupodivu nacházíme oficiální značenou stezku do sedla mezi vulkány Suchet. Asi po kilometru nenáročného stoupání po loukách a nebo bukovým lesem jsme v sedle mezi sopkou Le Grand Suchet a Le Petit Suchet. Ze sedla je parádní výhled na okolí, po cestě se nachází dvojice krátkých lávových jeskyní.

Strmý sestup ze sedla a poté velmi strmý výstup nás během dalšího kilometru dovede na sopku Puy de Clierzou vysokou 1 199 metrů. Puy de Clierzou naposledy expolodoval před 11 000 lety. Těsně pod vrcholem se nachází lávové jeskyně, které však byly prohloubeny během raného středověku (5. a 6. století) Merovejovci (to byla první dynastie Francké říše). Za doby králů Chlodvíka I., Theudericha I. a Chlothara zde byl těžen trachyt k výrobě merovejovských sarkofágů. Jde o významnou a kupodivu málo známou archeologickou lokalitu.

Po návratu ze sopky Clierzou se stáčíme k východu, procházíme lesem s rozsáhlými tufovými nánosy, abychom začali po schodech stoupat na krásný vulkán Puy Pariou. Jde o velmi atraktivní turistický cíl, no a také geologickou zajímavost. Nynější vulkán Pariou vyrostl na základech starší sopky před cca 8 500 lety (tomuto typu sopky se říká Somma - podle italské sopky Somma, ve které vyrostl Vesuv). Obrysy starého vulkánu jsou dodnes patrné.

Je zajímavé, že ve starém vulkánu vzniklo kráterové jezero, známé jako kaldera, které se protrhlo směrem k severu a usazeniny z této starodávné katastrofy dnes tvoří plošinu La Fontaine du Berger severovýchodně od Pariou. My přicházíme pouze na novější vulkán, který je vysoký 1209 metrů. Petr schází i do samotného jícnu tehdejší sopky, já se spokojím s výhledem z okraje kráteru. Výhled na Puy de Dome se konečně vyjasňuje, je to ta klasická fotka, kterou vidíte ve všech bedekrech věnujících se této oblasti.

Při sestupu z Pariou nás trošku popohání déšť, ale naštěstí to žádná pohroma není. V sedle mezi Pariou a Puy de Dome se dáváme opět k východu, dosahujeme neznačenou pěšinou plotu u golfového hřiště a podél něj se promotáváme až ke spodní stanici zubačky. Kluci naštěstí nejsou naštvaní, že na nás museli čekat, osobně však méně známé sopky považuji za mnohem zajímavější cíl, než samotný Puy de Dome.

Opouštíme krajinu vulkánů, ještě se stavujeme v Clermont-Ferrand pro vína a další suvenýry, no a pak už jen cesta po dálnici směr domů. Moriss bookuje ubytování v německém průmyslovém městě Karlsruhe, kam dorážíme za tmy. V Česku už intenzivně prší, tak ani druhý den moc neotálíme. Nikdo neví, co se bude dít, naštěstí na německých dálnicích je počasí ještě dobré, ale od Rozvadova nás už trápí déšť. V Brně se částečně dělíme, vracíme půjčené auto a navečer jsem doma.

Shrnutí

Byl to můj první roadtrip západním směrem. Po mnoha cestách na Balkán a po loňské Itálii to považuji za trochu jinou zkušenost. Bylo to podstatně komerčnější, člověk utratí více peněz, je to dál, víc se projede, víc času člověk zabije v autě. Z hlediska našich cílů si cestu dělím do tří oblastí.

První je jih Centrálního Masivu ve Francii, který je tvořen především vápencem. Tato oblast nás nadchla při cestě tam i zpět. Okolí řeky Ardeche je špičkovou prázdninovou destinací v rámci Evropy, pěkný byl i komerčnější Carcassonne a černým koněm je aragonitová jeskyně Gouffre de Cabrespine.

Druhou oblastí byly Pyreneje. Tyto jsme viděli především v jejich žulové podobě a já se nemohl zbavit dojmu, že vidím náročnější Tatry. Bohužel nás dost trápilo počasí, což se v takto vysokých horách projeví v každé chybě nebo nedostatku ve vybavení. Přesto jsou to hory lákavé, které nedají nic zadarmo. Suťoviska z hlavy nevymažu nikdy.

Třetí oblastí byl střed Centrálního Masivu, který doplnil trojici hornin. Tentokrát jsme zběžně viděli sopky, bylo to však příliš krátké a už se projevovala únava z předchozích dní. Možná by i stálo za myšlenku sem podniknout samostatnou cestu. Centrální masiv má obrovskou rozlohu a zdá se, že ze všech stran je spousta míst k vidění.

Pokud si to však srovnám z všech úhlů pohledu, víc mě baví východ, i když kupříkladu loňské Apeniny nabídly také mnohá překvapení a bylo to blíž. Španělsko raději letecky!

• Předchozí (1.) část článku
• Předchozí (2.) část článku
• Minulá (3.) část článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.