Jaro na Považí, nezapomenutelná horská túra v Strážovských vrších na západě Slovenska

Turistika na Považském Inovci a v Strážovských vrších (2)

U chaty je pramen, kde dobírám zásobu vody. Je to první z možných míst na bivak. Hodně o tom uvažuji, ale jak tu sedím, čím dál víc mě otravují komáři. Nutí mě to zvednout se a jít dál. Další místo k přespání by mohl být přístřešek na samotném Ostrém vrchu. Vrch je to porostlý vlhkým lesem a komáři by mohli být i tam, proto odbočku na něj pouze míjím. Odbočka je na vrcholu stoupání, dále budu už jen sestupovat.

Netrvá to dlouho a objeví se přede mnou další z mnoha velkých typických strážovských luk. Přímo pode mnou se nachází sedlo Lúčky. Rozsáhlé sedlo s malým remízkem uprostřed. Sestup k remízku mi poprvé poskytne výhled dále do nitra Strážovských vrchů. Navnadí mě pohled na strmé, skalami poseté, svahy Žihľavníku v hřebeni Baske. Ještě o něco dále na mne vykukuje klenot tohoto pohoří, vrch Vápeč. Shodou okolností mé cíle pro následující dny.

Bivak za Ostrým vrchem

V sedle, na okraji remízku, on je to ve skutečnosti malý výběžek lesa, stojí kříž připomínající bývalou osadu, která zde až do padesátých let dvacátého století stávala. A taky se tu nachází tábořiště s přístřeškem. Je tu igelitem zakrytá zásoba předchystaného dříví a popelnice. Než rozdělám oheň ještě nějakou dobu bloumám po okolí.

Čtěte také: První část článku Jaro na Považí (1)

Chvíli po večeři přichází banda, která zapíjí svobodu jednoho z jejich členů, po nich dva kluci jdoucí spát na Ostrý vrch. Po setmění ještě nějaký cyklista. Pak už mě u ohně nikdo neruší. A dlouho mě nikdo neruší ani když už chrním ve spacáku. Jen jednou v noci uslyším hlasy, když kolem mě projde ona skupina, co šla rozlučovat. Snaží se jít potichu, aby mě nebudili. Pak už se opět propadám do říše snů, ze kterých mě vyvede až svítání.

Načervenalý obzor pozoruji ze spacáku jen krátce, Slunce se brzy vyhoupne nad hranici souvislé nízké oblačnosti, která se sem v noci přesunula z Moravy. Taky se dost ochladilo a vypadá to na příchod nějakého toho deště. Od tábořiště odcházím po souběhu modré a žluté značky, která se záhy na to odpojí. Rozcestník u této rozbočky bude na několik hodin poslední, který potkám. Ale nepředbíhejme.

Svitava a Trubárka, Petrova Lehota

Chodník začne obcházet vršek Svitava (700 m), který obklopuje doslova ukázkový les. Absence slunečních paprsků z něj dělá trochu potemnělé zachmuřené prostředí, které dokonale doplní nízko letící sova. Atmosféra na jedničku. Sovu uvidím ještě jednu, chvíli před tím, než z lesa zase vyjdu. To už s modrou vede i zelená, a je to jinak, než ukazuje mapa. Zelenou bych měl přetnout až v sedle Trubárka. Říkám to proto, že právě po zelené teď půjdu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

V sedle zahnu doprava a opravdu nezáživnou cestou přijdu na okraj "vesničky na konci světa" Petrova Lehota. Téměř idylickou vesničku kazí jen zápach splašků, kanalizace sem zkrátka ještě nedorazila. Nad vesničkou usedám na oběd do trávy poblíž božích muk. Na horizontu vidím svah Baske, který se odtud zdá kolmý a nedosažitelný.

Jak byla cesta do vesnice nezáživná, cesta z ní naopak velmi pěkná. Zprvu kolem jezírek a mokřin, potom klesání hustým lesem, za kterým přetnu okresní silnici. Tu přecházím a vstupuji do dlouhé doliny. V dolině nádherně zurčí potůček a samozřejmě že tu nikdo není. Dolinou jdu asi dva kilometry než se ve svahu po mé pravici objeví holina. Právě tam se stáčí značka. Já tady ale usedám, vyndávám mapu a hledám značku pramene, který je v ní zaznačen.

Jak tak koukám do mapy, ozve se nějaký zvuk. Odlepím oči od mapy a spatřím metr přede mnou zajíce. Vůbec si mě doteď nevšiml a najednou neví, co dělat. Popojde metr doprava, pak zpátky, načež se zase zastaví. Chvíli na sebe hledíme než odcupitá pryč. Přesně po směru, kde má být ten pramen. Jdu ho najít, měl by být ani ne sto metrů odtud, ale za zatáčkou najdu zase jen toho zajíce. Sedí tady uprostřed cesty, asi čeká až odtud odejdu. Pramen je možná někde dál, v hledání ovšem nepokračuji.

Nahazuji bágl na záda a vydávám se na stoupání holinou. V ní pro změnu poletuje spousta motýlů, ze kterých mne zaujmou dva. Tím prvním je maličký sameček běláska řeřichového s výraznými oranžovými konci křídel, druhým je nádherný otakárek ovocný. Ten přede mnou nemizí, zůstává na svém místě. Chvíli trvá, než si uvědomím, že ani neodletí. Zuřivě mává křídly, která má ovšem hodně potrhaná. Nejspíš unikl útoku nějakého dravce a teď tu bezmocně čeká na svůj osud…

Cesta na Baske

Z onoho stoupání se mi otvírá pohled na stěnu Baske. Je odtud už nedaleko. Nedaleko je ale i nejspíš nějaký ten déšť, obloha vypadá, že z ní brzo něco spadne. Na konci stoupání zahnu do lesa, který je opět velmi malebný. A líbí se asi i jiným tvorům, protože mezi stromy zahlédnu malé stádo laní s velkým jelenem. Tady to opravdu žije, je vidět, že tudy moc lidí asi nechodí.

Chodníček kličkuje mezi buky, přetne lesní silničku, projde kolem několika skalek až mne přivede do další oblasti těžby. Holiny jsou už více zarostlé a chvíli nevím, kudy se vydat. Je tu několik cest. Držím se té vlevo a až se zase ocitnu v lese, zjistím, že bylo úplně jedno, kterou cestou jsem se vydal, všechny se vlastně sbíhají u křižovatky lesních cest. Tam už jsou zase viditelné značky.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po pár stovkách metrů spatřím maringotku lesníků a kousek před ní malou ohradu. Ohrada je vlastně zábradlí nad šestnáct metrů hlubokým krasovým závrtem, který se jmenuje Rumpálový. Pohled dovnitř je zajímavý a z jeho útrob jde chlad. Kousíček za ním se dostanu na horní okraj velké louky s několika staveními.

Louka je to opravdu velká, taky se tak vlastně jmenuje. Na jejím dolním okraji zelená končí a tady po pár hodinách chůze opět narazím na turistický rozcestník. Ten mě nasměruje po modré nahoru na Baske. Než ale vyrazím, dávám si tu na okraji lesa obědovou pauzu, času mám dostatek.

Stoupání je zprvu dosti prudké, ale netrvá to dlouho. Chodník se stočí doleva a napojí se na lesní vozovou cestu. Jde úplně jinak, než je v mapě. Na cestě potkávám první dnešní lidi a postupně taky pár cyklistů. Několikrát se z ní otevřou výhledy k Inovci a k Ostrému vrchu. Sedlo kde jsem spal vidím hezky, jinak výhledy opět za nic nestojí.

Modrá skončí u napojení na žlutou, po které je to kousíček na samotný vrchol. Ještě mě stihne potěšit výhled k Nitrickým vrchům a k Vtáčniku a už přicházím k chatě na Baske. Jsem na mém nejoblíbenějším hřebínku Strážovských vrchů a těším se, jak si ho opět užiji.

K místu, kde chci nocovat to nemám ani dvě hodiny, můžu se tak dosytnosti kochat jeho krásou. Pokud mi to tedy nezkazí nějaký slejvák. Nezkazí, to udělá něco jiného. Asi dvě minuty po tom, co jsem sem přišel se ozve zaburácení motorů. Ne jeden, ale tři ofroudové speciály se vřítí na louku u chaty. Posádky přijely na cigárko. To vidět nechci, tak odcházím po hřebenu pryč.

Sedlo Trtavka

Buky kolem nádherné, k tomu porosty, byť ne tak husté jako v minulých dnech, dymnivky duté. Za chvíli se za mnou ozvou zvuky motorů a postupně mne předjedou všechny tři vozy. Nutno podotknout, že jedou pomalu. Motorkář, co se objevil zanedlouho, pomalu nejel. Ani ti další dva za ním.

Čím dál tím víc znechucen, jak to v dnešních dobách v neděli v lesích vypadá, procházím těch několik luk, co na hřebenu jsou. Na té poslední, nejkrásnější a největší louce, spatřím zprvu další automobil, po kterém se na louku vřítí plnou rychlostí pět výrostků na motorkách. Na této louce je hodně vidět, že je oblíbeným místem k pořádání této zábavy. Dlouho jen tak hledím na tu spoušť. Je pravda, že část vyjetých kolejí též způsobily lesáci při odvozu dřeva. Je mi smutno.

Tentokrát přecházím louku jaksi rychle, nechci se na to moc dívat. Jeden krátký sestup a krátký úsek lesem, na jehož konci je vybudován vydatný pramen. Od pramene je to kousek na louku pod sedlem Trtavka. Z louky se otvírá jeden z nejkrásnějších výhledů na Strážovské vrchy. Dokonalá přehlídka jedinečného reliéfu těchto hor. Dominuje mu, jak jinak, než Vápeč. Ten mě čeká ale až zítra.

Dnes mě už nečeká žádný cíl, pro dnešek jsem skončil. Pod stromy uprostřed louky se totiž nachází tábořiště Trtavka welness. Luxusní kryté tábořiště obsahuje třeba houpačku z pneumatiky, křesla a dokonce i vanu. Je ovšem ještě zazimované, takže je to všechno naskládáno v prostoru na spaní. Dělám si tu proto prostor, tak abych se tam vlezl. To se podaří, dokonce budu dnes spát na matračkách. Opravdový luxus.

Jak tak začnu vařit čaj začnou padat první kapky. Zpočátku lehce, pak zesílí a nakonec se z toho vyklube pořádný větrný burácivý slejvák. Trvá to celé sice jen půl hodiny, ale skoro všechno je trochu mokré. Co sem nenafoukal vítr, to jsem nateklo dírami ve střeše, není v nejlepším stavu.

Jediné místo, kam ze střechy neteče je to moje na spaní. Během chvíle se opět udělá modrá obloha. Vyčistí se tím vzduch a prospěje to tak výhledu. Nikdy se ho nenabažím a tak se s hrnkem čaje pohupuji v pneumatice docela dlouho. A přestože není ještě ani pět hodin, už nikoho nepotkám, naštěstí ani motorkáře. Do spacáku zalézám po západu Slunce. Čekám v noci přeháňky a jelikož se neobjevila žádná, vstávám suchý.

Cesta na Vápeč

Ráno vyrážím k nahoru k rozcestníku a už i tady vidím zřetelně vyjeté koleje. Poblíž vršku Záhradčie se otevírají výtečné výhledy, kterým dominuje Strážov a Kľak. Zbytek příjemné cesty k sedle pod Homolkou mi kazí jen zjištění, že ofrouďákům už nestačí stávající cesty, ale vytváří si tu své vlastní. Konec toho řádění je na sjezdovce u bufetu Partyzán. Ten je v pondělí ráno zavřený, stejně jako nedaleká chata Homolka.

Chodník od ní je dobře popsaný v mnoha článcích, je to totiž klasická výstupová trasa na Vápeč. Tento nádherný vrchol, kterému říkám Minirozsutec, patří k mým nejoblíbenějším na Slovensku. Postupně se na něj odkrývají lepší a lepší výhledy. U velkého tábořiště, u kterého se napojuje přeznačená červená ze Zliechova, zastavuju na pauzu, sedím pod krásnou borovicí a vychutnávám klid a ticho.

Žádní lidé ani ofroudy, jen šumění lesa. Od tábořiště je už jen pár minut k samotnému stoupání na Vápeč. Chodník prudce stoupá mezi skalními útvary a jak stoupá víš a víš, začíná si o slovo říkat vítr. Nahoře už fučí hodně silně, naštěstí se dá schovat za některý ze skalních převisů.

Na samotném 955 metrů vysokém vrcholu tak moc času nestrávím, většinou posedávám u rozcestníku na plošince pod ním. Tento kopeček mne nikdy nepřestane bavit, jednak kvůli jeho kráse, jednak kvůli dokonalému kruhovému výhledu.

Vydávám se na cestu dolů, zprvu ještě po modré značce. Procházím skoro pralesem, ve kterém jsou rozházeny obrovské balvany. Některé jsou i později přímo na chodníku pod mohutnou skalní stěnou. Zvětrávání se činí. U studánky potkávám jednoho staršího pána a už se blížím k dalšímu rozcestníku. Tady odbočím na žlutou značku a jedním z nejhorších klesání co znám sestoupím k malému jezírku s tábořištěm.

Košecké Podhradie

Od tábořiště lehce zvlněným terénem rychle kráčím dál. Z luk po cestě se mi za zády otvírá výhled na Vápeč, který vypadá jako dokonalá pyramida. Asi za hodinu, co minu několik vysílačů mobilních operátorů, přijdu do osady Háj, kde zahnu na zeleně značenou cestu.

Neustálým stoupáním a klesáním projdu zprvu Malým, posléze Velkým Košeckým Podhradím. Mezi vesničkami se na bradle ukrývají pozůstatky hradu. Je to opravdu jen pár zbytků zdí, ale je odtud výtečný výhled. A taky se tam dobře spí, můžu-li prozradit. Před sebou mám zdlouhavé a táhlé stoupání otevřeným terénem.

Sedlo Mraznica

Procházím podél chatové osady a terénem opět připomínající středomořskou step přijdu do bezejmenného sedla pod vrcholem Stupičce (799 m). Odtud se mi otevřou nové výhledy na severní stranu pohoří. Zároveň jsou poslední na tu opačnou. Ještě asi kilometr a půl po příjemné kamenité cestě a přijdu k rozcestníku v sedle Mraznica. Nádherné sedlo s parádním výhledem nejen na Rohatou skálu a k Ostré Malenici.

Považský Inovec je součástí Karpat, které náleží do Alpsko - himalájské soustavy. Přesněji řečeno je Považský Inovec jedním z celků Vnitřních Západních Karpat, jen Povážské podolí náleží do subprovincie Vnějších Západních Karpat.
Jeho západní a východní okrajové části patří do oblasti Podunajské nížiny (Podunajská pahorkatina), která již patří do provincie Západopanónské pánve. Považský Inovec je jedním z podcelků Tatransko - fatranské oblasti «

Tady zelená končí. Dále, ovšem až po odpočinkové pauze, půjdu po žluté. Až do cíle mého putování. Obcházím vršek Svinorné, přecházím v lese ukrytou loukou a přicházím k roztroušené chatové osadě. U chodníku objevím betonovou skruž s vývodem a nápisem H₂O kde dobírám trochu vody. Kousek odtud narážím na velkou svažitou louku. Na louce je několik chat a otvírá se tady poslední výhled do nitra Strážovských vrchů. Dlouho se tím směrem dívám…

Horné Ladce

Po cestě pokračuji dál, podél dalších chat. Cesta pomalu klesá do doliny a postupně si uvědomuji, že už nevidím žádné značení. Přesto všechno pokračuji. Cesta se brzo změní v asfaltku a v místě jakési lesní křižovatky si všimnu, že zleva podél potoka přichází i značení. Zřejmě se mi ztratilo někde na horní straně louky za studnou. Teď už mne čeká jen šlapačka po silnici, kterou ovšem okoření lom Butkov. Zprvu se nezdá velký, ale jak se postupně po mé pravici objevuje, nabývá až obludných rozměrů.

Za lomem vcházím do roztáhlé vesničky Horné Ladce, kterou projdu až k nádraží Ladce. Tady zasednu do hospody a s výhledem na obří lom si začnu v hlavě promítat celou čtyřdenní trasu, která mě zavedla do mých oblíbených končin, na důvěrně známé, ale i neznámé chodníčky v těchto nádherných horách. Jaro je na Pováží opravdu líbezné a celých těchto sto kilometrů opravdu stálo za to. Byly to skvělé čtyři dny.

• Trasa: Lúka - Tematín - Bezovec - Panská Javorina - útulna Izba - Inovec - Mníchova Lehota - Chata pod Ostrým vrchem - sedlo Lúčky -Petrova Lehota - Veľké lúky - Baske - sedlo Travka - Homolka - Vápeč - Košecké Podhradie - sedlo Mraznica - Ladce
• Délka: cca 100 km
• Převýšení: cca 4 300 m
• Náročnost: náročný dálkový trek vyžadující samostatnost
• Voda: osvědčené prameny se nachází u útulny Izba, pod Ostrým vrchem, u sedla Trtavka, pod Vápčem. Vodu možno doplnit též v chatách na cestě
• Značení: je v dobrém stavu, pouze v místech výrubů vyžaduje bedlivé sledování. Časy na rozcestnících se často neshodují s časy v mapách. Tam se mi zdají přesnější, ale není to pravidlem.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.