Polské Tatry, Orlí stezka a vysokohorská turistika - náročná túra přes Rysy a horu Svinica

Tatranské putování aneb turistika v polských Tatrách

Představovat Vysoké Tatry je asi zbytečné, většina z nás je dobře zná z doby, kdy jsme na Slovensko jezdili bez pasu a Tatry jsme považovali tak trochu za své hory. Asi po desetiletém útlumu vzrůstá zájem českých turistů o návštěvu Tater, které tak prožívají v současné době svou renesanci.

Je třeba však připomenout, že asi pětina rozlohy Tater se nachází na území Polska. Vrcholy tam sice nedosahují takových výšek jako na slovenské straně, ale pro vysokohorské turisty je polská část Tater velice přitažlivá. Po vrcholcích bočního hřebene vybíhajícího z hraniční hory Svinica směrem na východ vede totiž krásná, ale velmi náročná stezka, zajištěná z velké části řetězy, žebříky a železnými háky, přiléhavě nazvána "Orla perč". Nutno přiznat, že na Slovensku nemá obdoby.

Po vydatném nočním dešti, který jsme přečkali v teple a suchu v chatě u Popradského plesa se ráno objevil alespoň kousek modré oblohy a tak rychle balíme a vyrážíme vzhůru do Mengusovské doliny. Jsme sami, hoteloví turisté na Štrbském plese teprve vstávají.

Máme namířeno na vrchol Rysů (2 499 m) a dále do Polska, kde chceme během několika dnů přejít jejich část Tater včetně proslulé Orlí perči. Spát hodláme na chatách, potřebné věci včetně maček a krátkého lana (pro jistotu, může se hodit) neseme s sebou v batozích.

Cesta přes Rysy

Na Rysy jsme vystupovali již mnohokrát, trasu bezpečně známe a tak můžeme v klidu vychutnávat tatranskou přírodu a vzpomínat na naše dřívější výstupy. Dohonila nás jedna studentka, pracuje na chatě pod Rysy, a když nás předcházela slíbila, že než přijdeme, nachystá zatím čaj. Během výstupu se počasí začalo opět zhoršovat a u Žabích ples nás již zastihla mlha a prudký studený vítr.

Rychle se oblékáme a před řetězy, které jsou mokré a studené, nasazujeme rukavice. Jsme proto rádi, když se před námi v mlze objeví chata. Uvnitř je teplo a útulno, je zde pouze skupinka Poláků, kteří v chatě nocovali. Sušíme vlhké bundy a rukavice a jíme tradičně výbornou slovenskou zelňačku.

Po krátkém odpočinku pokračujeme dál, hned za chatou traverzujeme velké sněhové pole až do sedla Váhy, které nabízí za pěkného počasí nádherný výhled do Ťažké doliny a na Ganek s jeho galérií a proslulou severní stěnou. My však v mlze sotva vidíme několik metrů před sebe. Situace není lepší ani na vrcholku Rysů, jen v mlze rozptýlené sluneční světlo dává tušit, že horní hranice mraků už nemůže být daleko. Nahoru to však již nejde a tak začínáme sestup dolů, na severní stranu do Polska.

Sestup k Mořskému Oku

Řetězy začínají hned pod vrcholem a provázejí nás minimálně hodinu. Cesta je technicky i fyzicky mnohem náročnější než ze slovenské strany, je velmi strmá a bez pomoci řetězů v některých místech normálně neschůdná. Docela jsme si oddechli, když řetězy skončily, s našimi těžkými batohy a po mokré skále to nebylo jednoduché. Když pak přicházíme k Czarnemu Stawu, mlha je již za námi a přes mraky alespoň trochu prosvítá Slunce. Usedáme na skalnatém břehu jezera, jíme a opět sušíme mokré věci.

Rysy spolu se sousedními Mengusovskými štíty uzavírají největší a pravděpodobně i nejpěknější dolinu polských Tater, Dolinu Ribiego Potoku. V závěru doliny jsou dvě jezera, v Polsku nazývané "stawy", jedno z nich je Morskie Oko ležící ve výšce 1 400 metrů, které je největším jezerem v celých Tatrách, druhé je Czarny Staw ležící za skalním prahem asi 200 metrů výše.

Dno doliny je poměrně nízko, takže až po Morskie Oko je dolina zalesněna. O to víc pak vyniká impozantní, více jak tisícimetrová skalní hradba štítů vyrůstající nad jezery. Několik vodopádů dokresluje tuto scenérii a tak se není co divit, že okolí Mořského Oka patří k nejnavštěvovanějším místům v Tatrách.

Na severním břehu Morskieho Oka jsou postaveny dvě horské chaty, větší slouží k dlouhodobějším pobytům, menší chata je pro krátkodobé ubytování příchozích turistů. Má tři společné noclehárny, sociální zařízení a kuchyňku pro vaření vlastního jídla.

Chata je účelně vybavená, čistá, a jak jsme později poznali, s přátelskou atmosférou. Prostě horská chata jak má být. Za drobného deště přicházíme k chatě, bez problémů získáváme nocleh, ubytováváme se a vaříme večeři. Spolu s námi je zde dalších asi patnáct polských turistů. Venku hustě prší a tak po únavném dni brzy usínáme.

Prší i celý následující den, jsme sbaleni a připraveni vyrazit, ale nejde to. A odpoledne už je jasné, že budeme muset v chatě zůstat druhou noc. Postupně se v kuchyňce scházíme všichni známí z minulého dne, přibyla jedna Američanka, učitelka z Anchorage na Aljašce, která sama cestuje po Evropě. Po skleničce grogu a moravské slivovice se rozproudila česko-polsko-anglická konverzace o Tatrách, medvědech na Aljašce a všem možném. Zatopilo se v peci a v příjemné atmosféře se sedělo dlouho do večera.

Svinica

Vysoké Tatry a polské Tatry. Další z turistických průvodců po Karpatech. Již III. doplněné a zcela přepracované vydání průvodce Vysoké Tatry je tentokráte doplněno o polskou část Tater, která je logickou a nedělitelnou součástí tohoto horského celku. Protože celkový objem informací v knize obsažených podstatně narostl, museli jsme přikročit ke zvětšení formátu publikace z tradičního kapesního formátu A6 na formát 114 × 188 mm, podobně
jako např. u publikace Ukrajinské Karpaty. Vedle obecných informací tady naleznete podrobný místopisný rejstřík, uživateli velice oblíbené rozhledové růžice a především panoramatické fotografie s popisy významných vrcholů, sedel a ples, výřezy reliéfních turistických map v měřítku 1:50.000 se zákresy turistických tras a velké množství fotografií (316 fotek, mapky, rozhledové růžice) «

Ranní obloha vypadá docela nadějně a tak bez váhání vyrážíme. Ztratili jsme jeden den a musíme upravit náš plán. Dnes máme před sebou poměrně dlouhou trasu, přes dvě horská sedla, výstup na Svinici a sestup na chatu Murowaniec pod Kasprowym Wierchom. Od Morskieho Oka cesta vytrvale stoupá, otvírají se pohledy dolů do doliny a zejména na mohutné Mengusovské štíty, vrcholek Rysů je však stále v mracích.

Sedlo Szpiglasowa Przelecz jsme dosáhli asi po dvou a půl hodinách chůze, přivítal nás studený vítr, několik kapek deště a nové výhledy. Dole pod námi Dolina Pieciu Stawow Polskich s pěti velkými jezery a za ní Svinica a skalnatý hřeben s Orlí perčí. S pomocí řetězů scházíme na druhou stranu sedla a pak již jednoduše dolů do horní části doliny.

Dolinou protéká potok, teď po deštích má tolik vody, že kameny, po kterých se normálně přechází, jsou pod vodou a je téměř nemožné se dostat na druhou stranu. Potok jsme nakonec překonali a zvolna stoupáme do závěru doliny a dále do sedla Zawrat (2 159 m) pod Svinicí. Na druhou stranu doliny, dolů po proudu, stojí u posledního jezera chata, kde jsme původně plánovali nocovat.

Svinica (2 301 m) je mohutná a od západu první skalnatá hora v hlavním hřebeni Vysokých Tater. Je hojně navštěvovaná pro krásný výhled, navíc je vrchol poměrně snadno dostupný z Kasprowa Wierchu, na který vede lanovka ze Zakopaneho. Z druhé strany, ze sedla Zawrat, je výstup většinou po skalách, obtížná místa jsou zajištěna železnými skobami a řetězy.

Těžké ocelově šedé mraky napíchnuté na vrcholky Tater nám výhled ze Svinice poněkud omezily, přesto trávíme na vrcholku asi čtvrt hodiny a vychutnáváme horské panoráma. Na západě poznáváme Roháče, na jihu v dálce hřeben Nízkých Tater, na severu je kotlina Zakopaneho a na východě celé Vysoké Tatry trochu z jiného úhlu pohledu, než jsme byli zvyklí je vídat. Sestupujeme do Doliny Gasienicowy, kolem několika jezer a dále pak v kosodřevině přicházíme k poměrně velké chatě Murowaniec. Zajišťujeme si nocleh a pak odpočíváme na hřejivém pozdně odpoledním slunci.

Orlí stezka

S prvními slunečními paprsky opouštíme ještě spící chatu a směřujeme opět do sedla Zawrat, tentokrát z druhé, severní strany, abychom přešli alespoň část proslulé Orlí perče. U jezera Czarny Staw Gasienicovy, na jehož klidné hladině se zrcadlí náš cíl, skalnatý hřeben pokračující ze sedla Zawrat na východ, vstupujeme do malé, uzavřené dolinky a začínáme vlastní výstup do sedla.

Přes sněhová pole, po skalách a po řetězech jsme poměrně rychle v sedle, kde se nám otevřel již známý pohled na Tatry, tentokráte ale téměř bez mraků a s modrou oblohou. Je nádherné ráno, jsme sami, pouze na protější straně skupinka horolezců zahajuje výstup ve stěně, a to jsou chvíle, které patří na horách k těm nejkrásnějším.

Část Orlí prtě vedoucí ze sedla Zawrat na Svinici jsme absolvovali již minulý den, teď se vydáváme na druhou stranu, směrem na Kozi Wierch. Již brzy za sedlem musíme přiznat, že svůj název si stezka zaslouží oprávněně. Místy je vedena po ostrém, půlmetrovém hřebeni se svislými srázy na obě strany, někde schází po strmých úbočích na jednu či druhou stranu hřebene.

Je velmi vzdušná, s množstvím řetězů, ve strmých stěnách dokonce s žebříky a ocelovými háky, které slouží jako stupy, prostě "Orlí stezka". Teď začátkem léta byly řetězy v jednom místě ještě pod sněhem a překonání tohoto úseku vyžadovalo téměř horolezecké dovednosti.

Postupně přecházíme Maly Kozi Wierch, potom dolů do sedla Zmarzla Przelecz, opět nahoru na Zamarzlu Turniu, sestup do hlubokého sedla Kozia Przelecz a výstupem přes Kozie Czuby dosahujeme Kozi Wierch (2 291 m). Je poledne, tento asi dvoukilometrový úsek hřebene nám trval tři hodiny. Druhá část stezky, která údajně již není tak náročná, vyžaduje ještě další tři hodiny. To nám však již časově nevychází, ještě dnes chceme přejít v Lysé Polaně zpět na Slovensko, a tak se rozhodujeme pro sestup z hřebene.

Strmým jižním svahem sestupujeme k Wielkemu Stawu v dolině Pieciu Stawow Polskich a kolem nádherného, sedmdesát metrů vysokého vodopádu Siklawa pokračujeme dlouhou a únavnou cestou do Lysé Polany. Postupně přibývá svátečních turistů ze Zakopaného, kteří mohou zajet auty ještě asi kilometr za Lysou Polanu na kraj doliny, odkud vycházejí k Morskiemu Oku nebo k vodopádu Siklawa.

V Lysé Polaně jsme stihli večerní autobus, abychom na Štrbském Plese naše putování zakončili. Celá trasa byla technicky i fyzicky dosti náročná, ale zanechala v nás krásné a hluboké dojmy. Zejména přechod Orlí prtě představuje mimořádný zážitek zcela srovnatelný s absolvováním některé "via ferraty" v italských Dolomitech. Shodujeme se, že po několika letech, kdy jsme navštěvovali zahraniční velehory, Tatry neztratily nic ze své podmanivé krásy a že stojí za to se do Tater vracet.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.