Rysy, zimní výstup na horu ve Vysokých Tatrách

Tilak Treking 2006; soutěžní článek č. 8

Sedím nad kouřícím talířem plným voňavé česnečky, nepřítomně ji míchám a vybavuji si chvíle, které jsem ještě před dvěmi hodinami prožíval, a místa, která jsem překonával. Znovu se vracím k rozhodnutí včerejšího večera, k rannímu stoupání pustým temným lesem, k nad očekávání snadnému nezajištěnému výšvihu, ke krátkému nepříjemnému traverzu a nárazovému větru na vrcholu. Ještě v sedm jsem si nebyl jistý, jestli to vyjde. Teď je jedenáct a já to mám za sebou! Rysy mě přijaly a dovolily mi stanout na jejich zimním vrcholu.

Myšlenku na Rysy jsem si přivezl už z domu, když jsem se díval do mapy, kde jsou kolem Štrbského Plesa sjezdovky. Přijel jsem sem hlavně za lyžováním, ale i tak jsem přibalil výbavu do hor. Neměl jsem tušení, jestli se Rysy dají stihnout ze Štrbského Plesa i v zimě. Navíc jsem věděl o špatných podmínkách a nebezpečí lavin, které právě v Tatrách je.

Včera jsem si dost narychlo udělal jen takový malý výlet k Popradskému plesu, abych se trochu seznámil s okolím a zjistil, jak dlouho tam půjdu. Když už jsem byl u Popradského plesa, rozhodl jsem se jít i kousek výš a podívat se, jaké jsou tam podmínky. Potkal jsem i pár horalů, kteří zrovna sestupovali dolů, a zeptal se jich na situaci. Na Rysech nebyli, prý je tam moc sněhu a mačky jsou nezbytné. Okolní svahy vypadaly dobře, byly lehce posypané sněhem, žádné návěje. Navíc už několik dní mrzlo a nechumelilo.

Tak jsem ještě večer nastudoval mapu, přečetl si z internetu stažený popis zimní cesty, sbalil se, nastavil budík na 3:15 a šel brzy spát. Jenže jsem se pořád převaloval a nemohl usnout. Určitě to nebylo kvůli tomu vedru na pokoji ani hluku přicházejícímu z chodby. Myslel jsem na to, jestli zítra klapne počasí, jak bude vypadat cesta, jaký je ten zajištěný výšvih, kolik tam bude sněhu, zkrátka jestli to vyjde. Předpověď počasí je slibná a ještě před ulehnutím jsem se pohledem z okna ujistil, že je venku úplně jasno.

Jsou přesně čtyři hodiny, když vycházím do tichého mrazivého rána a za mnou se zavírají dveře hotelu. Jdu kousek po osvětlené silnici, ze které odbočuji mezi stromy do tmy na cestu vedoucí k Popradskému plesu. Teď v té tmě si uvědomuji, že jsem si zapomněl připravit někam do lehce přístupné kapsy u batohu čelovku. Nepočítal jsem, že bych šel při jejím světle už teď, ale abych ji vyndal, budu muset nejprve z báglu sundat sněžnice.

Noc je jasná, na obloze září tisíce hvězd a na cestu nakonec vidím docela dobře; tedy přesněji řečeno spíš vidím vysoké sněhové mantinely po stranách cesty. Hledám i Měsíc, který večer svítil, ale ten už asi zašel.

Po chvíli chůze mě v pravidelných intervalech oslňuje bílé světlo železničního přejezdu, což mi signalizuje, že už jsem blízko odbočky vlevo, kde začínám stoupat k plesu. Míjím místo s viditelnými stopami předloňské vichřice v podobě několika osamocených smrků smutně bdících nad bílými boulemi sněhu pokrývajícím vyvrácené kořeny stromů, které tehdy silnému větru podlehly.

Chůze tmavým lesem mi připomíná stezku odvahy, kterou jsme jako malí často absolvovali na letních táborech. Slyším jen pravidelné vrzání sněhu pod podrážkami bot. Vypadá to, že je úplné bezvětří, i když občas se vzduch přeci jen pohne a se šustotem shodí z větví poprašek sněhu. Skoro se zdá, že ten vír shazující sníh způsobuji já sám svým průchodem.

Po několika zatáčkách konečně tmavý les na chvíli od cesty ustupuje a já přicházím na volné prostranství, které si pamatuji ze včerejška. Po pravé straně se mi objevuje masiv Ihla se třemi malými vrcholky a vlevo za stromy stoupající hřeben Patrie, které společně podpírají černé nebe s hvězdami a s Velkým vozem parkujícím přímo nad mou hlavou. Ten mi napovídá, kde najdu Polárku, která mě svým jasným světlem vede dopředu k mohutné skalní hradbě v dálce. Zdá se mi být docela teplo, ale když se zastavím, dává se do mě chlad. Asi jsem se zahřál tím stoupáním. I tak si myslím, že méně než -10 °C není. Je po páté hodině a já doufám, že za půl hodiny bych mohl být na odbočce pod chatou Popradské pleso.

Cesta mi uběhla rychleji než jsem čekal. Je něco po čtvrt na šest a jsem na rozcestí. Tady už čelovku budu potřebovat; v tom velkém šeru hustého lesa bych cestu neviděl. Odbočuji na úzkou prošlápnutou stopu klikatící se mezi stromy a procházím poslední lesní úsek.

Asi za deset minut vycházím na volné prostranství s místy vyčnívajícími větvemi kleče z pod bílé přikrývky, kde budou jen hory, sníh a já. Už není ani taková tma a na horizontu před sebou mohu pozorovat výrazný špičatý zub Volie veže. Dole v údolí vidím světla nějakého malého města, asi to bude Tatranská Štrba, a také červené světlo na vrcholku věže ve Štrbském Plese.

Zatím je stále klid, ale párkrát už vítr fouknul. Uvidím, jak bude výš. Tam mi to ale nejde tak lehce jako včera. Že by to bylo přeci jen způsobeno o něco těžším batohem? Přibližně 100 výškových metrů pod místem, kde jsem se včera otáčel, se rozhoduji pro sněžnice; sníh se sice moc neboří, ale přeci jen mi to nepříjemné stoupání ulehčí. Také už můžu vypnout čelovku.

Obloha se na jihovýchodě mění z černé do modré a rudé barvy a hvězdy postupně mizí. Za mnou se na horizontu vykresluje silueta Nízkých Tater. Také se mi zdálo, že dole v lese blikla baterka. Čelovka, říkám si, nebudu tedy na dnešní cestě úplně sám, ale asi se mi to opravdu jen zdálo, protože se už pak nikdo neobjevil. Tak jdu tedy sám a podivuji se tomu, o čem všem cestou přemýšlím. Jednou jsem se přistihl, že si lámu hlavu nad tím, proč vidím svůj stín na sněhu modrý.

Vítr trochu sílí, ale pořád je to naprosto v pohodě. Se sněžnicemi se jde přeci jen rychleji a během chvilky se mi odkrývá výhled na podlouhlý zubatý hřeben Rysů. Stopy vyšlapané ve sněhu mě provázejí malou kotlinou až k úpatí mého cíle, kam přicházím krátce po sedmé hodině, tedy jsem zde skoro podle plánu. Okolní skály a stěny vypadají dobře; žádné převěje, sníh z nich je už sjetý, je stále klid, jen občas lehce foukne. Odsud mi zbývá nějakých 400 výškových metrů, ale samozřejmě přichází ta nejnáročnější část stoupání. Tady by měl být asi třiceti metrový zajištěný výšvih, ale prázdná oka ze sněhu vyčnívajících kovových sloupků prozrazují, že lano chybí. A ani není potřeba.

Sundávám sněžnice, svlékám i bundu, protože mi začíná být vedro, beru návleky a stoupám nejprve přímo do prudkého kopce. Díky tvrdému sněhu, který ale přesto dovoluje bezpečné a dostatečné zaseknutí boty, se mi jde dobře a rychle. Pak přicházejí dva záhyby za skalní hřebeny, kde terén sice padá prudce dolů přímo od stopy, ale místa je tu dost a sněhové podmínky jsou fakt příznivé. Trochu jsem se tím náhle prudkým výstupem zadýchal.

Po třiceti minutách vcházím do Dolinky pod Váhou, po pravé ruce ostře stoupá hřeben Českého štítu a vlevo už vidím Chatu pod Rysmi. Přímo za zády mám nádherně osvětlené stěny Satana, které si pro mě (nikdo jiný tu dnes není) připravily krásnou světelnou show - díky vycházejícímu rannímu slunci se postupně měnily z ohnivě rudé barvy do oslnivě zlaté.

Tady už ale fouká mnohem víc. Dál sleduji stopy pokračující opět firnovým svahem přímo nahoru do sedla Váha, po jehož levé straně vidím malinko vyčnívající, dozlatova osvětlený vrcholek Rysů. Sám zatím zůstávám ve stínu velkých hor - jak symbolické. Firnovým svahem stoupám kolmo nahoru v něčích stopách, jejichž délka kroku mi maximálně vyhovuje. Zdola se svah zdál nekonečný, ale při prvním ohlédnutí jsem již v polovině a za další chvíli nahoře v sedle. Tady už mě vítr přicházející se severo-východu nešetří. Zvedá prašan a bolestivě mi s ním bičuje tváře, až se musím odvracet.

Stáčím se vlevo a stoupám k vrcholu po hřebeni, který padá vlevo prudkým firnovým svahem a vpravo do Polska je skalnatý sráz. Musí se tu oblézat malé věže, které mají nádherné, úplně zmrzlé asi 70 cm návěje. Krásná podívaná na dílo zimní přírody. Přicházím k jednomu z výšvihů, který někdo přede mnou obcházel vlevo. Jenže vůbec nevidím, kam stopy vedou.

Rozhoduji se pro oblezení zprava, ale tady přichází takový malý morálek, který je v těchto podmínkách mnohem obtížnější než ten nezajištěný výšvih, na který upozorňují i v průvodci. Koukám na to a vidím tak pětimetrový úsek okolo malé skalní věžičky, po jejímž pravém úpatí musím přejít po prudkém asi 60° mixovém terénu, který padá firnovým svahem dolů a končí někde stovky metrů pode mnou. Bez maček to dál nepůjde. Vracím se kousek do závětří, abych se vyzbrojil stoupacími železy a alespoň kousnutím do sušenky zahnal přicházející hlad.

Tak a mám to nejhorší za sebou, řekl jsem si po překonání tohoto úseku, i když myslím i na to, že zpátky budu muset jít stejnou cestou. Ale hned na to vlézám do uzounké branky tvořené dvěmi skalami vedoucí na levou stranu hřebenu, za kterou musím hned prudce vpravo nahoru. Jenže tento úzký prostor ústí přímým padákem a prudkým firnovým svahem! Navíc cítím, že se mi v těsném prostoru zaseknul batoh a pokud zaberu, vyplivne mě to vstříc hladové kotlině.

Marně jsem se pokoušel na skalách pokrytými obrovskými námrazami najít nějaký úchyt pro pravačku, abych se na ní mohl za výlezem otočit a nasměrovat se opět nahoru do svahu. Zjišťuji, že i zpět to nepůjde snadno. Vnímám tuto nepříjemnou situaci a polohu a přemýšlím jak dál. Také myslím na Martina, který mě učil, že v takových okamžicích je nejlepší se zastavit, najít si dobré místo a "zdomácnět". Nakonec se mi přeci jen podařilo ve zmrzlém sněhu vydlabat malý chyt, levou rukou se opřít do hůlky zapíchnuté pod sebou do svahu a pomalu vylézt. Cítil jsem, že se batoh uvolnil.

Postavil jsem se na levou nohu a pořádně zatížil mačku. Ještě zbývá vyndat pravou, vybalancovat ji před levačku, postavit se, neztratit balanc a ... hurá, jsem z toho venku. Docela jsem si oddychnul. Teď už vidím prošlápnutou stopu vlevo od návěje na hřebeni pod Slovenským vrcholem Rysů, po které pokračuji nahoru, až se mi nečekaně objevuje hraniční kámen s číslem II/210. Jsem tu!

Sice tu pěkně fouká, až se musím natočit větru zády, ale přesto se kochám tou nesmírnou nádherou, která mě obklopuje na kilometry daleko. Závěr výstupu mě tak zaměstnal, že jsem okolní vrcholy a masivy úplně přestal vnímat. A najednou jsou tu: Tatry, nejvyšší Gerlachovský štít, vlevo Roháče a na jihu Nízké Tatry.

Pozoruji bílé kopce různých výšek, ostré skály nebo oblé vrcholy, jak mě v půlkruhu obklopují, řadí se za sebou, různě se překrývají, aby jinde zase vyčnívaly. Nezapomenutelná kulisa, kterou by člověk nedokázal vytvořit. Nezbývá než vyndat foťák a snažit se ta vzrušující panoramata bělostných masivů co nejlépe zachytit. Jsem rád, že mi počasí i sněhové podmínky přály a děkuji hoře, že mě takhle přijala.

Po chvíli vítr opět zesiluje a jeho nápory se vrací ve stále kratších intervalech, jako by mi hory dávaly najevo, že mě už dost trpěly a je načase, abych vypadnul. Připadám si jako malá blecha v kožichu spícího psa, který se může každou chvíli probudit. Nehodlal jsem se s nimi přít a vydal se na cestu zpět. Trochu mě to mrzelo, protože jsem se těšil na krásnou půlhodinku, kterou bych si tady jinak na sluníčku mohl dopřát. Vždyť ještě nebylo ani devět hodin.

Vracím se stejnou cestou, jen mě stopa z této strany vede přes Slovenský vrchol, který je asi o 4 metry vyšší než ten na hranicích. Teď už bez problémů procházím branku a překračuji krátký traverz. Pořád ale musím myslet na to, že nejvíce úrazů se stává při zpáteční cestě. Proto si dávám pozor na to, kam šlapu a snažím se nespěchat.

Pod hřebenem, kousek nad sedlem, si sundávám mačky, dojídám sušenku a už pohodovým terénem rychle sestupuji k sedlu a z něj sjíždím po zadku dolů k chatě pod Rysmi. Ještě několik fotek a už jsem nad již tolikrát zmiňovaným nezajištěným výšvihem. Opět zpomaluji, abych nějakým neopatrným krokem neskončil dole, a zbytek firnového svahu zase sjíždím. Jo, teď to jinak utíká než když jsem šel nahoru. Vždyť se už těším na nějakou dobrotu, kterou se na chatě Popradské pleso odměním. A po hodince a něco jsem u ní. Ale mezi námi, kuchyně je tam hodně, ale hodně špatná. Jenže to mi opravdu nemohlo zkazit dnešní silný zážitek z mého prvního sólo výstupu. To ranní vstávání sakra stálo za to!

Pak už pomalu, sotva noha nohu mine, sestupuji po cestě lesem, který je najednou ve slunečním světle, kdy se sníh leskne jako by tu někdo rozházel kousky slídy, tak pohádkově krásný a přívětivý. Jaký to rozdíl proti tomu rannímu. Nebe je úplně vymetené s protekčně modrou oblohou. Je mi teplo a odhaduji, že jsou tak 2 °C nad nulou, což prozrazuje i tající sníh padající z obtěžkaných větví smrků, přičemž se rozpráší do drobných vloček třpytících se ve slunečním protisvětle. Za mnou bělostně svítí masivy, které jsem před chvílí opustil. Vidím, jak z jejich hran vítr mete sníh. A někde támhle za tou horou jsou Rysy.